ročník 43/2002:
                   
027Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zas konec léta a čistý vítr zpívá
Zastavení
Noční návštěva
Co o tom čteme v bibli:
Nejen až zaklepeme bačkorama
Má pro vás vyznání o vzkříšení těla nějaký význam už zaživa?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Jaký význam pro vás má vzkříšení těla?
Média je hlavně třeba brát s nadhledem
...i jeho rodinu?
Svět - rok po 11. září...
Modrý smutek Judith Hermanové
Nové logo
Finsky jsem uměla říct jen Hyvaa paivaa...
První návštěva
Zebedeovic rybářskej koláč
Čistá duše
3. romská křesťanská konference
Kontaktník
Josefovo roucho
Soutěž
Nebuď bloud
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Vzkíšení těla  
Nejen
až zaklepeme bačkorama
Zdeněk Šorm
 
''Hle, odhalím vám tajemství''. Ne - nebojte se nebo netěšte se - nechci soutěžit ani s ufology ani s esoteristy. Nebudu vykládat co vás čeká po smrti a do kolikátého že nebe se dostanete. Nebudu vlastně žádné tajemství vykládat ani vysvětlovat. Chci vám, po příkladu apoštola, tajemství odhalit, ne vysvětlit. To je velký rozdíl.
    To, co lze vysvětlit, o čem lze vykládat, jak to chodí, a co lze pojmenovat, to, i kdyby bylo sebezáhadnější, není žádné tajemství. To bývá spíš snůška našeho fantazírování, představ a výmyslů, které jsou výrazem našich obav z nejistoty nebo naší touhy po hloubce života, která se nám z něj vytratila, protože hledáme jen ta nejsnadnější řešení. O skutečném tajemství je možné mluvit tehdy, když si uvědomujeme, že všechna naše vysvětlení a představy jsou krátké na to, aby vystihly, s čím se setkáváme. A vůbec přitom nemusí jít o nějaké nadpřirozené jevy.
    A právě o to mi jde, aby se nám vzkříšení z našich zaběhaných představ vysmeklo, abychom je znovu objevili jako něco, co se do škatulek, do kterých si je zařazujeme - ať už zastánci nebo popěrači - nevejde. Chci, aby vyšlo najevo, že to, co při rozhovorech o něm samozřejmě předpokládáme, je ještě jinak. Proto se ještě přidržím apoštola: ''Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,'' píše o vzkříšení.
    Obvykle přemýšlíme jen o vzkříšení mrtvých a šupem se pak ocitáme v záhrobí. Přeme se o existenci posmrtného života. Jedni argumentují zkušenostmi těch, kdo přežili klinickou smrt, jiní jim odporují z pozic lékařské vědy a další do toho pletou spiritismus. Jenže co s tím, když ono není třeba, aby nejdřív přišla zubatá? Jestli se vzkříšení týká i živých, pak v něm půjde stěží jen o nějakou resuscitaci mrtvol - ať už do života, jak ho známe, nebo do země mrtvých za řekou Léthé.
''po životě''. Bude třeba myslet i na smrt, kterou žijeme, nebo na život, kterým jenom umíráme. Bude třeba přemýšlet o proměně, která se nás týká nejen až zaklepeme bačkorama, ale i teď, když si je obouváme; o nepomíjitelnosti, která nezačíná až po smrti, ale už v životě; o vítězství nad smrtí, na které není třeba čekat až do hrobu, ale které je možné žít. Však je také apoštolské listy nezmiňují v souvislosti s pohřbem, ale se křtem.
    Je to zmatek, ale, doufám, že blahodárný. Možná v něm přestaneme spekulovat a dohadovat se, co je možné v záhrobí, a všimneme si, co je možné v životě. A pak třeba užasneme nad láskou, od které ani smrt ne-dokáže odradit, nad štědrostí, která je s to se rozdat doposledka v důvěře, že ani pak není všemu konec. Možná nás překvapí věrnost, kterou nezviklá ani žízeň po životě - touha užít si dokud je čas, a tak si nechá ujít možnosti, které se nabízejí sólové dráze. Možná se podivíme nad důvěrou, která trvá, i když smrt koná své dílo, která neplyne jen z vidiny, že i na tu zubatou lze nějak vyzrát. A možná nás pak zaskočí, že to, co jsme dávno pohřbili, žije.
    Možná pak uvidíme něco z toho života nenadiktovaného smrtí. Jistě ne všechno. Ale ona i ta kapka stačí. Ne sice k tomu, aby si člověk mohl hrát na všeználka, který do všeho vidí, ale k tomu, aby neměl za osudové všechno, co mu tak připadá, aby čekal nečekané. A tehdy může láska chytit druhej dech - nejenom v duchu, ve skleníku, v srdci, ale ve světě, v reálu, v těle - a naděje snad může obstát i tváří v tvář smrti, za kterou nikdo nevidíme. Vždyť to není naděje na to, co známe, je to naděje, že naše zkušenost není to poslední, naděje v nečekané možnosti a věrnost Boží. Tomu věřím a důkazy klidně přenechám jiným. Pro mě by to byl protimluv.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Nejen až zaklepeme bačkorama:    | vložit příspěvek |