 |
|
|
Ne, nebojte se, nejde o opravdovou chorobu. Je to spíš určitý
druh závislosti, ale ani ten snad není tak škodlivý jako drogy.
Příznaky má ovšem v určitém smyslu podobné. Pomáhají jen další
a větší dávky. Ta nemoc se jmenuje Island a je
nakažlivá. Stačí jeden výlet – a už ji máte. S medicínou
ani s racionalitou zřejmě nemá nic společného, ale romantici
a milovníci dálek vědí své. Postižení jedinci se vrací
domů s rozzářenýma očima a vypráví neuvěřitelné ságy
o království racků, o vysokých útesech a zasmušilých
pustinách, o ledovcích a sopkách ... a někdy jen
dlouze civí do neznáma a jejich duch znovu bloudí
po studených pláních dalekého severu. Ti nejpostiženější
se sdružují do spolku KIF (Klub islandských fanatiků)
a přemýšlí, jak sen o návratu proměnit v realitu.
Pod
nohama křupe černý sopečný popel, střídající se s tříští
šedobílé pemzy a provazci obsidiánu. Sněhové pláně na boku
jsou protkané sítí ledovcových řek a namodralých trhlin. Obzor
se ztrácí v cárech mlhy, ze které se jen občas
vynoří vzdálené pohoří v temných barvách, a vítr kvílí své
rekviem rychlostí 20m/s. Celé to připomíná zemi Mordor a duše
poutníka se chvěje napůl úzkostí, napůl euforií. Pak déšť
a sníh a chvíli slunce doprovázené zábleskem duhy naděje
a znovu vítr srážící pyšného dvounožce zpátky na všechny
čtyři. Nový sport „horizontální lezení“ je na světě.
A desítky kilometrů kolem „tohu va bohu“, jen
osamělý dravec krouží vysoko nad hlavou. Tři stupně celsia. Je to
hodně, nebo málo? Třicet kilo na zádech je ovšem víc než dost
a promočené boty váží jako centy. Škoda, že místo cepínu
nemáme čokoládu. I horolezecké lano bychom teď rádi vyměnili
za špek a lahev kořalky. Teleskopické hole se ovšem
hodí, ztráta rovnováhy uprostřed řeky může být zlá. Včera jsme
potkali osamělého Angličana s nohama rozdrásanýma do krve
a s tělem posetým hlubokými šrámy. Rychlý proud mu
podrazil nohy a pak ho vláčel desítky metrů mezi ostrými
skalisky. Nevzdal to. Za pár dnů prý bude fit. Do civilizace
je to jen 200 km. Šlapem už pět hodin v kuse. Chtělo by to
pauzu, ale kde? Široko daleko žádný úkryt. Dvakrát jsme promokli
na kůži a dvakrát zase uschli a vítr stále sílí
a žene s sebou kromě vody i písek. Kapky létají
vodorovně a občas podivuhodně zakrouží. Prší do kopce! Pár
metrů širokou říčku brodíme jen tak mimochodem, oblečeni a obuti.
Stejně máme všechno mokré, tak co?! Ještě 7 kilometrů, možná jen
pět. Tam před námi by mělo být údolí a hlavně chata schoulená
u paty ledovce Tungnafellsjökull. Doufejme, že ještě
stojí, protože noční blizard by naše stany těžko přežily...
Tak
tohle by mohl být úryvek z deníku
naší letošní výpravy na Island. Pěšky napříč Islandem od moře
k moři. Skogar – 430 km
- Akureyri. 25.8.-17.9.2003. Je to moje v pořadí už čtvrtá
expedice na Island. Tentokrát poprvé bez doprovodného vozidla.
To jsme nechali v Kodani a dál už jenom letadlem, autobusem
a pěšky. Čtyřistatřicet kilometrů po svých, cestou
necestou, přes hory a doly, skalnatou pustinou, bez doplňování
zásob. Výprava je osmičlenná a dokonce mezinárodní. Pět Čechů,
tři Litevci. Jediná dívka jménem Dalia působí na první pohled
křehce, v praxi však zvládne totéž, co „silní“
chlapi, a nenechá se rozházet ani zánětem šlach a krvavými
puchýři. Jen spotřebu brufenu má trochu vyšší. Nejmladší účastník,
můj syn Samuel, se potýká s fatálním hladem. Inu
sedmnáctiletý organismus má rychlejší spalování. Po příchodu
do civilizace se v jedné restauraci vrhá na zbytky
jídla u opuštěného stolu. Hlad je hlad, jaképak cavyky. Během
tří týdnů ztrácíme každý zhruba 8 kg
váhy. Pro mě dobrý, kéž by to alespoň chvíli vydrželo. Kupodivu
se za celou dobu neprojevuje žádný příznak ponorky. Snad
za to může i neutuchající humor našich slovanských přátel.
Každý večer, pokud zrovna není psí počasí, sedáme kolem benzínového
vařiče, kuchtíme, vyprávíme vtipy, fantazírujeme, zpíváme a s Lubošem
od nás ze sboru znovu a znovu zvažujeme, jestli dát
tuhle trasu do nabídky jeho cestovní kanceláře jménem „Macek“.
Co kdyby se poštěstilo a našla se zase hrstka bláznů?!?...
pokračování příště
|
|
|
