 |
|
Sudoamerická romance
Michael Šanda, Petrov 2003 |
|
|
Pusa
té dívky mě uhranula a mou vlastní pusu měla vzápětí přimět
vypustit z úst rozechvělé banality.
Zároveň
mě provokovalo, jak rozhazovačně s ní ta dívka zachází. Během
jediného nadechnutí vystřídala repertoár od úsměvu po ironický
úšklebek v nesčetných podobách a nuancích. Některé z nich
nepostrádaly gotickou vznešenost.
„Z
gotiky dostávám kopřivku,“ ohradila se.
Ta
kniha mě uhranula svou nenuceností. Přitom jde o rafinovaně
promyšlenou „kroniku“, ve které se ale jak
fakta, tak čas dostaly do jakéhosi víru, rozprostřely jako dobře
prohnětené těsto na pizzu pěkně dokulata. A něco takového
kroniku důkladně poznamená. Když nakusujete pizzu pěkně od kůrky
na okraji, také není poznat, jestli to berete od začátku
nebo od konce. Konec toho křupavého se od začátku liší
jen lítostí, že už je koncem a víc nezbylo.
Příběh
z bezčasí na břehu řeky Paraná vypráví český přistěhovalec
z přelomu devatenáctého a dvacátého století. V té době
je svět ještě bezpečným místem k pobývání, jediné nebezpečí
hrozí od cascabela složeného z kostek domina. Větší
moc nad vaší duší už má jen kouzelná duše posvátného puštíka caburé,
zachycená (dle principu fotografie) na skleněném negativu
fotoaparátu Goldwein.
V příběhu
se vlastně nic nestane. Jen přijde čas a italský poštmistr,
který celý život jen otevírá cizí dopisy, upeče pizzu. A narodí
se dítě. Jenže způsob, jakým to „nic“ od autora
dostanete, vás dokonale nasytí, očistí a možná, jako mně
(lenochovi), dodá odvahu říct si: všechno má svůj čas. Maňana.
|
|
 |
|
Ad: Tak nám zabili kantora |
|
|
Evangelický
měsíčník obviňuje oběť? A omlouvá tím vraha?
Nejsou
hned první slova úvodníku letošního čtvrtého čísla Bratrstva
nevkusná? Čteme totiž: „Tak nám zabili kantora ... řekla
posluhovačka dobrého vojáka Švejka.“ Dále čteme mezi jiným:
„Před patnácti lety stejně jako dnes byli a jsou učitelé
chápající i arogantní. ... Ti druzí mohou z tichých panenek
udělat vrahy.“ Takže jeden učitel si svou smrt způsobil sám?
A to tím, že z jednoho svého žáka („tiché
panenky“) svou arogancí svého vraha „udělal“?
Úvodník končí tímto apelem na současné i budoucí učitele:
„Drazí současní i budoucí kantoři - mějte prosím
na paměti, že tvory sedící v lavici nepřevyšujete před
Božím okem ani o píď. Telátka to ocení a bez dlouhých debat
budou ráda, že jste naživu.“ Takže také budoucí vrazi
učitelů (nejenom jejich pokojní spolužáci) budou jenom „telátka“?
Telátka donucená k vraždění tím, že se někteří
z jejich učitelů nad ně povyšovali? Není právě ocitovaný apel
vůči učitelům nevhodně paternalistický? Není až ironicky
arogantní? (Už to „Drazí...“) Nevysvětluje náš autor
úděsnou vraždu nevyváženě v neprospěch oběti? A zároveň
v prospěch vrahův, na jeho omluvu? A také v prospěch
nečinných svědků zločinu, na jejich omluvu? (Nikdo z třídy
vražděného učitele nebránil! Nikdo spěšně nepřivolal pomoc! Všichni
svědkové zločinu se omezili na to, že opustili
místnost, a spolužákovi tím umožnili, že nožem zasadil své
oběti osmnáct ran! Vrahovi spolužáci se zločinem souhlasili?
Nebo byli lhostejní? Nebo byli zbabělí?) Nepředložil jsem jedno
jediné tvrzení, nýbrž pouze otázky. Smí evangelický důchodce
předložit mladým evangelíkům v jejich měsíčníku několik otázek?
|