Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

ikonky pro vás

„Přinde na to, jaké cit. Třeba cit pro vodstřelování křížatéch je betálný projevovat veřéně. Někdy ale taky přinde na to, jak moc je to projevování slyšet a jak moc je ten cit cítit. Onehdá v mlatě sem se projevil celkem nahlas a byla to taková rychna, že s křížatéma zdrhali i našinci.“ Tímto směrem by bylo možné hledat odpověď na otázku, proč křižáci často prchali před husity ještě dříve, než došlo k bitvě.

Jsem ráda, když jsou lidi spontánní. A jsem ráda, když se k tomu, co přeženou, umí později s chladnou hlavou vrátit.

Záleží na situaci. Mám sklony nebrat svědectví o cestě za Kristem říkaná na ulici do mikrofonu moc vážně. Intimita a city například v básních, obrazech, hudbě na mne působí velmi dobře, možná pro svou zahalenost.

Trapně, ale právě tak vím, že by se člověk neměl stydět za projevy citu. A zvlášť mužské pokolení je zmanipulováno děděným úslovím „mužský nepláčou“. Štve mě, když při docela banální historce mě začnou pálit oči a téct z nosu.

Záleží na formě. Myslím, že některým umělcům se daří city veřejně prezentovat velmi vkusně prostřednictvím svých děl.

Obrácení sudu na náměstí a kázání ve stylu „Bůh Tě miluje!“? Není to má tradice. Pouť na Velehrad nebo vesnický pohřeb se zpíváním a korouhvemi? To je mi mnohem bližší. To znamená ne jestli, ale jak. V Americe je to jiné, v Itálii je to jiné a ve Švédsku rovněž. Kritériem je pro mě vnitřní pravdivost.

Jaký cit? Lásku? Pokud je opravdová, pokud je to upřímný pláč nebo nestrojená radost... beru, ok.

(??) Co myslíte veřejně projeveným citem?

Pokud takový projev není výsledkem nějakého předstírání, skrytého kalkulu nebo choroby, pak to považuji skoro až za projev upřímnosti; a to nejen toho člověka, nýbrž té situace, rozhovoru, podnětu. V nich se jistou mírou otevírá něco pravdivého z lidského žití. Z toho důvodu se nepotřebuji veřejnému projevení citu vyhýbat, zakazovat ho nebo zlehčovat. Jak zvolna stárnu, čím dál víc si toho vážím.

Úplně samovolně mi zčervená pravý ucho.

Podle toho, jak. Projevit cit znamená odkrýt své nitro (k tomu je často třeba odvahu), ale také přiblížit se třeba člověku, který potřebuje účast. Nic se však nemá přehánět – citový projev v žádném případě neznamená hysterii. (56, tisková mluvčí Charity)

Je správné, když lidé projevují své city, protože city k člověku patří. Zároveň ale potřebujeme jistou dávku sociálního cítění (soudnosti, sebereflexe), abychom se svými emocemi naložili v dané situaci adekvátně. Taková schopnost je podle mého jedním ze znaků dospělosti. (24, redaktorka časopisu)

Hodně záleží na kontextu a míře upřímnosti, která v tom projeveném citu (z mého pohledu) je. Chápu slzy dojetí, méně už plačky. (33, sociolog)

Záleží na situaci a okolnostech – když se rozbrečí nově zvolená Miss – je to opičárna. Člověk, který vypráví např. o svých zavražděných příbuzných v Čečensku, to je něco úplně jiného... (24, bankéř)

Pokud je to opravdové, tak mě to nijak nepohoršuje. A vlastně je mí to spíš divné, když se na pohřbu nebrečí, nebo když se manželé nepřivítají pusou jen proto, že je přítomen někdo cizí. (31, farář)

Projevit veřejně svůj cit jistě není ostuda. Na druhou stranu je dobré umět své city a emoce zvládat, ne vždy totiž jejich projevení musí být pro okolí prospěšné. Samostatnou kapitolou je projevování citů intimních, zde je třeba brát ohledy zvláště citlivě. (34, podnikatel)

Myslím, že je dobré, když člověk má ve svém životě lidi, před nimiž své city může projevit, ať blbnout radostí, dělat skopičiny nebo se vyvztekat či vybrečet. Nejenom tedy vhodně zformulovat a dobrými argumenty obhájit svůj názor (to mi přijde u nás evangelíků typické), ale přirozeně žít svůj život doopravdy, tedy i s emocemi.Tedy se na své drahé blízké naštvat, ale i jim umět říct, že je mám rád. Pochopitelně lze debatovat o přiměřené formě. (22, studentka)

Diskusní fórum k článku Jak na vás působí, když někdo veřejně projeví svůj cit?: | vložit příspěvek |