 |
|
|
Trochu
pochybuji, jestli o tomhle filmu dokážu napsat. Jak jednoduché
se zdá psát o historii, ale co když je to historie docela
mladá, řekněme tak necelých 30 až 15 let? Píše se rok 1978
a kosmonaut NDR Sigmund Jähn letí do kosmu. Kdo
pamatuje, dá mi za pravdu, jak zdůrazňované byly úspěchy
socialistické vědy ve věci letů do vesmíru a zároveň
i vzrušující, podobně i pro malého Alexe. Nebyl Tolkien,
Harry Potter a další „senzace“, nové světy to byl
jen ten nad námi.
Ten
film je vlastně Alexovou kronikou, ve které vypráví příběh své
rodiny na pozadí společenských a politických událostí.
Ke komičnosti napomáhá podání děje v krátkých etudkách. Tak
jsou nedávné historické události komentovány odpovídajícími zážitky
hlavního hrdiny, ty jsou podány s humorem vyznívajícím parodicky
až černě. Tak například hlavní hrdina hrající si v dětství
na kosmonauty, se stane elektrikářem a v nové
kapitalistické společnosti pak zapojuje televizní satelity.
I když
je to hlavně příběh Alexův, on sám ho sděluje jako vyprávění o svojí
mámě, která se vyrovná s emigrací svého muže tak,
že se upřímně upne k rozvoji socialistické NDR. Jenže
dějinné události se řítí svým směrem, lidé rozbíjejí zdi
a spojují rozdělené státy. Právě v té době dostane Alexova
máma infarkt a upadá do několikaměsíčního kómatu. Když
se probere, Alex se rozhodne v rámci jejího zdraví
zatajit jí změny, které se udály, a k tomu přiměje
i svoji sestru, dívku i lidi z okolí. Film tak
na paradoxních situacích, které díky Alexově mystifikaci
vznikají, ukazuje kontrast mezi raným kapitalismem, ne vždy růžovým,
a snad o to sympatičtější ale také nereálnější utopií
o vítězícím socialismu.
Říkám-li,
že je to kronika, pak nepochybujte, že je to také
o tajemství, které přispívá vykreslit nedávnou dobu. Že se to
autorům podařilo, dokazuje také ocenění na festivalu evropských
filmů EFA Awards 2003 za nejlepší film, herecký výkon a scénář
a hlavní ocenění od diváků.
|
|
 |
|
|
„Propastná
je blízkost, která vidí spásu i ve zjevení kostitřasu,“
zpívá se v jedné písni alba s tajemným názvem
Artinodhás. Nalézat bohatství v prostotě a jednoduchosti –
to dává bez patetického gesta smysl jen u mála nahrávek. Už
první album Karla Vepřeka pro Indies bylo v tomto směru
ukázkovým příkladem, po delší době tu máme další – což je
náramně dobře. Písničkářovy jednoduché doprovody a charakteristicky
posmutněle vypravující hlas jsou ale tentokrát základem, na který
jsou navázány další vrstvy – pro Artinodhás je charakteristická
především náladotvorná kytara Reného Pařeza (dlouhou dobu jsme ho
mohli vídat se Šarközi). Propojení obou stylů hry svým
způsobem připomene spolupráci Pavly Milcové s Peterem Binderem
na desce Tarzan Pepé, ale ne prvoplánově. Karel spíše než
na živelnost sází na repetitivní motivy a René vědomě
nepovoluje náběhům na jazzrockové čepýření se, více se snaží
podmalovat atmosféru, která je daná. Tím je možná spojení těchto dvou
muzikantů ještě těsnější, než v případě známého dua Milcová
a Binder. Jako barvu navíc Vepřek využije i tahací
harmoniku a příčnou flétnu (Kateřina Linhartová), což je přesně
tak akorát, aby na ploše alba udržel po celou dobu
jednotnou náladu a zároveň nenudil. Ačkoliv – když člověk
pozorně poslouchá texty, neměl by se nudit v žádném
případě. Vepřek i tentokrát ukazuje schopnost vkusně zhudebnit
své oblíbené autory (Kolmačka, Reynek) a obstojí, i když
přihodí nějaký vlastní text. Kolik takových dobrých písničkářů naše
folková scéna má?
|
