ročník 45/2004:
                   
046Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Bože, proč jsi zlaté hochy opustil?
Zastavení
Jsme Boží sklizeň
Vědět o svých citech
Co k tomu Bible?
Jak na vás působí, když někdo veřejně projeví svůj cit?
Uclerosní evangelicitida
Lidský Faktor
Na zvony nezvoním
Parrésia a Husovický dvorek
Strávníci všech zemí zemí, spojte se!
Co bylo
Co bude
Naši to považují za zbytečnost
Vzhůru do Evropy
Mark Maddon: Podivný případ se psem
Västerås
Mišpacha III.
Aj kamení volati bude
Good Bye, Lenin!
Karel Vepřek podruhé
Ruce vzhůru - Hände hoch!
Seminář pro pracovníky s mládeží v Tyře u Třince
Homo christianus sborník ze sjezdu
Jak dělá...?
Křížovka
Presbyterně-synodní zřízení
Come on and Sing
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Předsudky?  
Vědět o svých citech
  Mé city patří jenom mně
LýM
 
Cit, pocit je to první, podle čeho se při setkání s druhým orientujeme, protože nervové spojení mezi smysly a mozkem je daleko rychlejší skrze centrum emocí než dodatečná logická úvaha. Ale potřebujeme obojí, vědět odkud vítr fouká, co se při tom děje v naší duši a jak nastalou situaci správně vyřešit. Někdy je lépe si k tomu nechat několik minut nebo i měsíců.
     Vědět o svých citech, o tom, co se se mnou děje (jestli mám radost, smutek, strach, cítím lásku, hněv, překvapení, zoufalství, soucit, rozhořčený odpor či hanbu a vinu) a umět své pocity patřičně projevit, patří k velmi důležité stránce našeho života.
     Je dobré poznat a přiznat si, že mě tento člověk nanejvýš rozhněval, a nebudu mu říkat „mám tě rád“ jen proto, že se to ode mne očekává. To neznamená, že ho praštím pěstí, ale budu třeba jen mlčet.
     O takovém nadání se mluví jako o emoční inteligenci a podle současného vědeckého bádání v této oblasti je zřejmé, že člověk, který dovede dát citům ve svém životě správné místo a umí s nimi zacházet, má inteligenci, která je nadřazená všem ostatním typům vrozených schopností, i nám dobře známému IQ.
     City nikdy nemohou patřit jenom mně. Ani na pustém ostrově. A jestliže je život křesťanů životem Kristových bratří a sester, pak se ani ve sboru a při bohoslužbách neobejdeme bez schopnosti své city prožívat a správně užívat ke společnému dorozumění. Potřebujeme rozumět jeden druhému, vzájemně se podporovat (plakat s plačícími a radovat se s radujícími), ale také společně svou radost, naději, víru a lásku vyjadřovat.
     Sám Ježíš nám je vzorem k odvaze citům rozumět a citlivě s nimi zcházet. Prožívá nelibost, soucit, žal, osamělost, zármutek, úzkost, smutek, ponížení, rozhořčení, přátelství, lásku. A zřetelně své city vyjadřuje: zastává se hříšnice, uzdravuje i v den odpočinku, kárá Petra za jeho nechápavost, sytí zástupy, pláče u Lazarova hrobu, hněvá se na prodavače a penězoměnce v chrámě, žádá učedníky, aby s ním bděli, mluví o smutku své duše až k smrti a při modlitbě v Getsemane je plný očekávání a odhodlání. Do oblasti emocí patří také společný zpěv, modlitby a prosby (proste, hledejte, tlučte), prožívání svátostí, zejména společné přijímání chleba a vína na památku Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Patří sem i místo a prostory, kde se křesťané scházejí. Nelze říkat, že je jedno, jak vypadá náš kostel, naše modlitebna. Vjezdem do Jeruzaléma na oslátku Ježíš dramaticky zobrazil své kralování a měl smysl pro různé situace, když se svými učedníky chodíval na Olivovou horu. Zdánlivě nelogicky nechal ženu, aby na něj vylila vonný olej, až se místnost naplnila vůní.
     Vidíme, že ani Ježíšovy city nepatřily jenom jemu, ale také jeho učedníkům, lidem všelijak postiženým a potřebným, jeho posluchačům, příznivcům i protivníkům.
     Ke každé lidské kultuře patří umět prožívat nebo lépe zacházet s city. Ale to neznamená vystrkovat druhým na oči, co právě prožívám, a své city před nimi z různých stran přetřásat. Být citlivý znamená své city rozpoznat a také je citlivě projevovat. Vnitřní bolest a smutek tedy člověk může vyjadřovat hlubokým soucitem se zraněnými lidmi, nebo také nářkem, který jiné vyčerpává a obtěžuje. Podobně svou radostí lze jiné obtěžovat, nebo svou projasněnou tváří vytvářet pro druhé přátelské prostředí.
     „Tak dobře,“ řeknete mi, „prožívejme společně své city, ale který křesťan zná správný způsob?“ Na tuto otázku mám jednoduchou odpověď: Jsme barevné stvoření. I naše emoce jsou barevné. Rozdílné jsou sbory, církve, také jejich kostely, liturgie a důrazy, a to je dobře. Problémy s citovým prožíváním vznikají tam, kde lidé své city nerespektují a tváří se, že citové prožívání je jim cizí. Říkají, máme tady Slovo a na ničem jiném nezáleží. Právě tak jsou problémy tam, kde lidé svou víru chtějí vyjadřovat hlavně košatými city a nejsou ochotni své city utřídit a zreflektovat je také rozumem. Tančí a zpívají „Bůh mě miluje“ a nevidí otázky v očích druhých.
     Přeložit řeč citů do řeči slova a umění musíme sami. Může to být docela dost těžká práce. Pomocí je pravdivost vůči Kristu i k sobě samým a vzájemný rozhovor, který vytvoří prostor pro společné vyjádření i pro změny. A změny jsou potřeba, vždyť my jsme jiní, než byli naši rodiče, a jiní, než budou naše děti.
 
Doporučuji knihu: Daniel Goleman – Emoční inteligence (Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ) Vydal Columbus, Praha 1997 • Předsudky?
 
kresba: Alice Hilmarová
 
Předsudky?  
Co k tomu Bible?
  Mé city patří jenom mně
Pavel Pokorný
 
My Středoevropané, Češi, evangelíci na veřejnosti málo pláčeme, výskáme, tančíme. Své city a svá vnitřní hnutí příliš neprojevujeme. Biblické příběhy jsou podobně cudné - bez okolků řeknou, jak se stalo Slovo Hospodinovo a někdo se sebral a šel, aniž se zmiňují o tom, jak mu přitom bylo. (Tak třeba Abram v Gn 12,4.) Vedle toho jsou však v Bibli Žalmy (a třeba taky Pláč), které jsou emocí plné. Lidé, kteří slyší Hospodinovo Slovo a dávají se na cestu, jsou titíž, kdo v žalmech vyzpívávají svou radost, bolest, úzkost, pochybnosti i naději. Možná jde o to, že všechno má své místo a čas. Jsou chvíle, kdy pro mne ani pro druhé není podstatné, jak se cítím, ale kam se vydám a co udělám. A jsou chvíle, kdy potřebuji naslouchat sám sobě a promluvit ke své duši (Ž 103,1), kdy potřebuji svá vnitřní hnutí sdílet se svými blízkými (i ty žalmy, které jsou osobním vyznáním, jsou určeny pro společenství víry).
     A třeba takový král David se nerozpakoval ze samé radosti poskakovat, tančit a výskat dokonce na veřejnosti. Před svou ženou Míkol se tím zesměšnil a ona „jím v srdci pohrdla“. Bible ji za to nechválí, pro Davida má pochopení. Když chce tančit, ať tančí. Vždyť taková věc jako příjezd Boží schrány do Jeruzaléma se neděje každý den (2 Sa 6).
 
 
 
Diskusní fórum k článku Vědět o svých citech:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Co k tomu Bible?:    | vložit příspěvek |