ročník 45/2004:
                   
046Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Bože, proč jsi zlaté hochy opustil?
Zastavení
Jsme Boží sklizeň
Vědět o svých citech
Co k tomu Bible?
Jak na vás působí, když někdo veřejně projeví svůj cit?
Uclerosní evangelicitida
Lidský Faktor
Na zvony nezvoním
Parrésia a Husovický dvorek
Strávníci všech zemí zemí, spojte se!
Co bylo
Co bude
Naši to považují za zbytečnost
Vzhůru do Evropy
Mark Maddon: Podivný případ se psem
Västerås
Mišpacha III.
Aj kamení volati bude
Good Bye, Lenin!
Karel Vepřek podruhé
Ruce vzhůru - Hände hoch!
Seminář pro pracovníky s mládeží v Tyře u Třince
Homo christianus sborník ze sjezdu
Jak dělá...?
Křížovka
Presbyterně-synodní zřízení
Come on and Sing
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Vztahy Dana Rabiňáková
Naši to považují za zbytečnost
S kamarády z gymplu jsem začala chodit do kostela, je to pro mě důležité. Naši to považují za zbytečnost. Jak jim mám vysvětlit, že to pro mě zbytečnost není?
Dana Rabiňáková, psycholožka, ředitelka Partners Czech
 
Člověk se rodí jako bytost, která má duchovní (nejen duševní) rozměr. Tento rozměr je prostě v nás. Nemůžeme jej vymazat. Můžeme se sice tvářit, že o tomto rozměru nevíme, nebo si jej „zaneřádit“. Ale zrušit jej nelze. Zvlášť mladý člověk, který hledá v životě svoji kotvu, směr, životní povolání, si je vědom toho, že touží po něčem, co by ho uspokojilo na delší dobu než jen na jeden večer, jeden týden. Lidé, kteří v sobě tento přesahující rozměr potlačili, nebo udusili, tzv. přežívají, ubíjejí nudu, hledají potěšení či libůstky krátkodobé, rychle se unaví.
     Ten, kdo našel Boha, i ten kdo ho teprve hledá, se setkává s rozměrem věčnosti. Pokud jsi začala chodit do kostela, určitě zažíváš tu těžko vyslovitelnou lehkost a zároveň závrať z rozměru, který se těžko popisuje. Zvlášť je těžké o těchto věcech mluvit slovy lidskými a ještě s těmi, kteří neslyší, neviděli, nevěří. Takový rozhovor se podobá řeči těch, kteří mluví odlišnými a nesrozumitelnými jazyky (je to tak doslova: jazyk víry je jiný než ten, kterým obvykle mluvíme na ulici, více se podobá jazyku srdce).
     Rodiče, pokud nevěří, nemohou dohlédnout změny, která se děje v nitru jejich dítěte. Asi se děsí toho, že dítě jde cestou, které oni sami nerozumí a rozumět nemohou. Prvním pocitem je určitě strach z neznámého. A druhým pocitem je také strach, strach ze ztráty milované bytosti, blízkého kontaktu, strach z odcizení.
     Víru rodičům slovy nevysvětlíme. Ale můžeme jim dát pocítit, že s vírou se jim nechceme odcizit. Že nejsme členy nějaké podivné náboženské sekty, která nám „vymyje mozek“. Ale pochopí-li rodiče, že čas strávený s kamarády v kostele přispívá k mému obohacení, k naplnění života a k radosti, možná se přestanou bát. Můžeme se s rodiči pokusit podělit o čtení literatury, která pomáhá porozumět víře, pozvat je na besedy, oslavy nebo setkání k různým příležitostem.
     Být křesťanem naplno není v dnešním světě žádná výhoda. Zvlášť v naší zemi, která byla po desítky let úspěšně ateizovaná, se dodržování pravidel křesťanského života může zdát v některých společenských kruzích dokonce bláznivé, nebo nevýhodné. Křesťané svým čestným přístupem k majetku a životním hodnotám nastavují okolí i zrcadlo. A to pak může některé lidi dráždit. I uvnitř v rodině.
     Víra v Boha je dar. Je to dar, který jsme si ničím nezasloužili, kterým jsme byli obdarováni. Můžeme prosit Pána, aby byl štědrý i k našim rodičům, k našim přátelům, aby i jim dal okusit svoji lásku a požehnání. Aby i jim otevřel nejen oči, ale i srdce. A také můžeme prosit o to, aby tento dar nebyl překážkou v našich vztazích.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Naši to považují za zbytečnost:    | vložit příspěvek |