Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 7   ročník 43
 
OBSAH:
Zas konec léta a čistý vítr zpívá
Zastavení
Noční návštěva
Co o tom čteme v bibli:
Nejen až zaklepeme bačkorama
Má pro vás vyznání o vzkříšení těla nějaký význam už zaživa?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Jaký význam pro vás má vzkříšení těla?
Média je hlavně třeba brát s nadhledem
...i jeho rodinu?
Svět - rok po 11. září...
Modrý smutek Judith Hermanové
Nové logo
Finsky jsem uměla říct jen Hyvaa paivaa...
První návštěva
Zebedeovic rybářskej koláč
Čistá duše
3. romská křesťanská konference
Kontaktník
Josefovo roucho
Soutěž
Nebuď bloud
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Zas konec léta
a čistý vítr zpívá

Filip Dušek
 
Zas konec léta. Zas je blízko k vínu a čistý vítr zpívá o podzimu...
    ...jako tomu kuřátku, co zabloudilo: ukáže mu správnou cestu domů. V září si jistě bude prozaičtější vítr pobrukovat o konci prázdnin a začátku školního roku, o přípravách různých sjezdů a kongresů, ať už v Mladé Boleslavi či v Praze nebo v jiném vildákově. Jiný vítr ze severu zas přinese písničku cestovatelskou ze Skandinávie. Trochu zamrazí při mladém vínu a poslechu písně větru básníka, který vám přednese svou melodii o lásce, o lásce prázdninové nebo o lásce k partnerovi a taky o lásce, která ve skutečnosti ani láskou není, a je zakázaná. Naopak zvědavý vítr toho spoustu naševelí o šikovných barvířích plátna, o kuchařinkách a malířích, o tom, co si přečetl či zhlédl v letním kině, a dalších událostech. Upovídaný vánek vám zas do ouška našeptá něco ze své literární tvorby.
    No a z povzdálí uslyšíte tichou hádku větrů prohánějících se hřbitovem nad těly prozatím nevzkříšených nebožtíků!?! Skutečně je vzkříšení možné? A až po smrti?? A čí: naší nebo Kristově??? A nebo si to obyčejný průvan jen tak pobrukuje písničku Nebuď bloud...
    Ve skutečnosti vám toho takový vítr moc nenapovídá. Pokud ovšem za řeč větru nebudete považovat např. rádiové vlny, které éterem šíří nejenom hlasy lidí mluvících k vám z rozhlasu.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Když jsi smutná
tak i sochy v parku brečí
stromy procitnou
a mluví lidskou řečí
Tiše tě konejší
jak umí stromy vezdejší
A náhle jsi víc svoje
nežli něčí...
 
Karel Plíhal
 
zpět na obsah
 
 
 
7. přikázání
Noční návštěva
Pavel Jun
 
Tuhle v noci jsme se sešli ve třech: smutný muž, přísný muž a já. Stůl, na něm svíčka, tři židle.Ten smutný mi podal ruku a řekl: ''Don Juan''. Ten druhý, oblečený v mnišské kutně, se na mě jen podíval a zašeptal: ''Abelárd.''
    Přinesl jsem láhev vína a tři skleničky. ''Pro radost...,'' řekl jsem.
    Abelárd odmítavě mávl rukou. Zato Juan sáhl hned po láhvi, podíval se na vinětu, trochu se ušklíbl a naplnil svou skleničku po okraj. (''Taky mohl počkat, až mu naliji...,'' myslel jsem si.)
    Po chvíli ticha se Abelárd obrátil na Dona Juana, bez okolků - jako když pokračuji v načatém rozhovoru (od začátku se mi zdálo, že spolu něco mají): ''Prvně musí být čisté, co děláš! Musíš ctít zákon Boží a zákon lidský. Máš vždycky vědět, co děláš, k čemu to je, kam to vede a jakou to má cenu. Před Bohem i lidmi. Před jejich tváří přece žiješ!''
    Don Juan mu skočil do řeči: ''Ta tvoje chladná hlava, železná vůle a tvrdé srdce! Myslíš, že druhé chráníš, a přitom jim ubližuješ. Nevíš vůbec nic o radosti.
    Radost, to je když se člověk nemusí ptát, co dělá a proč to dělá, a jaký to má smysl, když ho strhne vlna touhy, nadšení, když nemusí sám sebe držet na uzdě. Hledám radost, která je silná jako požár. Hledám radost, kdy není úniku, kdy se nebe spojí se zemí, prolnou se, země se zachvěje rozkoší...''
    ''Dost!'' zvolal Abelárd. Pohlédl na mě: ''Už zase mluví o milování...'' Sepjal ruce pod stolem a začal se šeptavě modlit.
    Nalil jsem si v rozpacích také trochu vína, zdvihl pohár, chvíli jsem v něm pozoroval odrazy svíce. Bylo jich tolik, míhaly se. Nenapil jsem se. Když jsem položil sklenici zpátky na stůl, ti dva už byli pryč. Ani mi to moc nevadilo. Co je mi do jejich sporu?
    Přece jen asi něco... Proč přišli?! Nemohl jsem usnout. Tak jsem ještě chvíli přemýšlel o radosti, o životě, o milováni a o těch dvou... Oba byli smutni. Oba měli pravdu.
    Abelárd mluvil o tváři, o tvářích, před kterými žijeme. Začal jsem si představovat tváře lidí, které znám. Jednu po druhé. Před každou mi zatrnulo. Za každou z nich je někdo, někdo zvláštní, někdo jedinečný. Dívá se na mě, ''vrací mi pohled'' a zaslouží si ho také, ''respekt''. To je opravdu ''jako uzda''... Musím přemýšlet, co dělám, co mohu, co nemohu, co je správné, co je spravedlivé, co má smysl, ''co z toho bude'' a co chce ten druhý...
    Abelárd měl pravdu.
    Ale Don Juan měl pravdu také. Jsou chvíle, kdy se přes tvář druhého díváš do nebe. Kdy děláš to, co chceš, a taky co chce druhý, a není po čem se ptát. Kdy je velká blízkost a společná radost. Všechno zapadá dohromady.
    Zvláštním způsobem to je při milování...
    Ale ten ''druhý'', ta ''druhá'' má svou tvář!
    Potřeboval jsem usnout. Tak jsem si umínil, co těm dvěma řeknu, až je potkám příště. (Nevím, proč mě napadlo, že bych mohl mít právo těm dvěma něco říci, asi se mi zdálo, že do mého života nějak patří.)
    Až mě příště potká Don Juan, tak mu řeknu: ''Tvář, tvář, v tom to je. Je vždycky jen jedna, jediná, jedinečná.
    Tváře, lidé jsou - jedineční! l Bůh. Ta, kterou objímáš, má tvář... Jedna, jedineč-ná.'' A jestli potkám Abelárda, tak bych mu měl říci: ''Některá tvář... Když se podíváš lidem víc do tváře, do očí, víc zblízka, třeba v nich uvidíš nebe. Třeba v nich uvidíš i touhu po sobě.''
    ((Pak jsem začal tušit, proč je tak smutný a přísný. Možná tu ''svou tvář'' už jednou potkal a opustil ji. Nedalo mi to spát. Vstal jsem a šel se do knihovny podívat. Našel jsem tam dopisy, které si psal z Heloisou.))
 
 
 
 
Vzkříšení těla
Co o tom
čteme
v bibli:

Jan Keřkovský
 
Ve Starém zákoně se o vzkříšení moc nedočtete. K nadějím, jimiž tehdy lidé žili, myšlenka vzkříšení nepatřila. V době nejmladšího proroka (Dan 12) se však přetřásala tíživá otázka, co bude se spravedlivými, které zabili ničemové: Boží spravedlnost k tomu mlčet nebude, jedni i druzí procitnou (k životu věčnému, nebo k věčné hrůze).
    Smysl, jaký mělo v těch úvahách vzkříšení, je zřejmý: patří k Božímu soudu. Pro jedny hrozba, pro jiné naděje.
    V novozákonní době už myšlenka vzkříšení mezi Židy ''zdomácněla'': dočtete se, že na ně nevěřili saduceové (protože je nenašli v pěti Mojžíšových knihách). Pro ostatní to asi takový problém nebyl: jednou budeme všichni vzříšeni a podrobíme se soudu.
    Do toho přišla evangelia se zprávou poněkud nečekanou: nejen na konci věků, už teď se to přihodilo jednomu z nás (pravému Bohu a pravému člověku Ježíši z Nazareta - dodá k tomu ve vyznání církev). To se dosavadním představám vymykalo, jak si takovou událost měli vyložit? Tak, že Kristus jednal i pro nás: kdo s ním (ve křtu) umírá, má podíl i na jeho vzkříšení (1K 15 aj.).
    Ale hotovi ještě nejsme: Soud sice už probíhá, ale úplně hotov bude až jednou, pro živé i mrtvé...
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Vzkíšení těla
Nejen
až zaklepeme bačkorama

Zdeněk Šorm
 
''Hle, odhalím vám tajemství''. Ne - nebojte se nebo netěšte se - nechci soutěžit ani s ufology ani s esoteristy. Nebudu vykládat co vás čeká po smrti a do kolikátého že nebe se dostanete. Nebudu vlastně žádné tajemství vykládat ani vysvětlovat. Chci vám, po příkladu apoštola, tajemství odhalit, ne vysvětlit. To je velký rozdíl.
    To, co lze vysvětlit, o čem lze vykládat, jak to chodí, a co lze pojmenovat, to, i kdyby bylo sebezáhadnější, není žádné tajemství. To bývá spíš snůška našeho fantazírování, představ a výmyslů, které jsou výrazem našich obav z nejistoty nebo naší touhy po hloubce života, která se nám z něj vytratila, protože hledáme jen ta nejsnadnější řešení. O skutečném tajemství je možné mluvit tehdy, když si uvědomujeme, že všechna naše vysvětlení a představy jsou krátké na to, aby vystihly, s čím se setkáváme. A vůbec přitom nemusí jít o nějaké nadpřirozené jevy.
    A právě o to mi jde, aby se nám vzkříšení z našich zaběhaných představ vysmeklo, abychom je znovu objevili jako něco, co se do škatulek, do kterých si je zařazujeme - ať už zastánci nebo popěrači - nevejde. Chci, aby vyšlo najevo, že to, co při rozhovorech o něm samozřejmě předpokládáme, je ještě jinak. Proto se ještě přidržím apoštola: ''Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni,'' píše o vzkříšení.
    Obvykle přemýšlíme jen o vzkříšení mrtvých a šupem se pak ocitáme v záhrobí. Přeme se o existenci posmrtného života. Jedni argumentují zkušenostmi těch, kdo přežili klinickou smrt, jiní jim odporují z pozic lékařské vědy a další do toho pletou spiritismus. Jenže co s tím, když ono není třeba, aby nejdřív přišla zubatá? Jestli se vzkříšení týká i živých, pak v něm půjde stěží jen o nějakou resuscitaci mrtvol - ať už do života, jak ho známe, nebo do země mrtvých za řekou Léthé.
''po životě''. Bude třeba myslet i na smrt, kterou žijeme, nebo na život, kterým jenom umíráme. Bude třeba přemýšlet o proměně, která se nás týká nejen až zaklepeme bačkorama, ale i teď, když si je obouváme; o nepomíjitelnosti, která nezačíná až po smrti, ale už v životě; o vítězství nad smrtí, na které není třeba čekat až do hrobu, ale které je možné žít. Však je také apoštolské listy nezmiňují v souvislosti s pohřbem, ale se křtem.
    Je to zmatek, ale, doufám, že blahodárný. Možná v něm přestaneme spekulovat a dohadovat se, co je možné v záhrobí, a všimneme si, co je možné v životě. A pak třeba užasneme nad láskou, od které ani smrt ne-dokáže odradit, nad štědrostí, která je s to se rozdat doposledka v důvěře, že ani pak není všemu konec. Možná nás překvapí věrnost, kterou nezviklá ani žízeň po životě - touha užít si dokud je čas, a tak si nechá ujít možnosti, které se nabízejí sólové dráze. Možná se podivíme nad důvěrou, která trvá, i když smrt koná své dílo, která neplyne jen z vidiny, že i na tu zubatou lze nějak vyzrát. A možná nás pak zaskočí, že to, co jsme dávno pohřbili, žije.
    Možná pak uvidíme něco z toho života nenadiktovaného smrtí. Jistě ne všechno. Ale ona i ta kapka stačí. Ne sice k tomu, aby si člověk mohl hrát na všeználka, který do všeho vidí, ale k tomu, aby neměl za osudové všechno, co mu tak připadá, aby čekal nečekané. A tehdy může láska chytit druhej dech - nejenom v duchu, ve skleníku, v srdci, ale ve světě, v reálu, v těle - a naděje snad může obstát i tváří v tvář smrti, za kterou nikdo nevidíme. Vždyť to není naděje na to, co známe, je to naděje, že naše zkušenost není to poslední, naděje v nečekané možnosti a věrnost Boží. Tomu věřím a důkazy klidně přenechám jiným. Pro mě by to byl protimluv.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Vzkříšení těla
Má pro vás vyznání o vzkříšení těla nějaký význam už zaživa?
   
Jiří
Suchý

básník, textař
70 let
 
Nedovedu si představit jaký.
 
Gabriela
Horáková

farářka ČCE
27 let
 
Vyznání o vzkříšení mi dává naději na život. Ne na nějaký posmrtný život, ale na život nový - to, čemu Bible říká život věčný. Přičemž ''věčnost'' chápu ne jako výraz kvantity, ale kvality.
 
Miroslav
Konvalina

rozhlasový reportér
38 let
 
Právě jsme se vrátili z Jeruzaléma, kde mě jeden koptský mnich provázel místy tak pečlivě ochraňovanými křesťany. Zůstali jsme do večera v chrámu dokud nás ostraha nevyhnala. Význam pro mě myšlenky na vzkříšení mají.
 
Michal
Plzák

farář ČCE
39 let
 
Nevím, jak bych ten význam pojmenoval. Spíš to vnímám jako rozšíření perspektivy života v různých časech a přece nějaké kontinuitě.
 
Leo
Pavlát

ředitel Židovského
muzea, 52 let
 
''Tchijat ha-metim'' - oživení mrtvých - sice patří k věroučným základům tradičního judaismu, ale já se v daném případě držím spíše jiného tradičního nabádání, totiž že člověk nemá usilovat o poznání toho, co ''bylo před'' a co ''bude potom''.
 
Václav
Vacek

katolický farář
55 let
 
Objeví-li se při porodu hlavička, je vyhráno. Kristus je hlavou. My se od křtu rodíme, generace po generaci, do Ježíšova životního stylu a vzkříšení. Jsme syny života, ne smrti.
 
Jana
Šilerová

biskupka CČSH
 
Nekladu si otázku o tělesném či duchovním vzkříšení. Vzkříšení vnímám jako hluboké Boží tajemství. Doufám v něj s dětskou důvěrou a radostí a přiznám se, že i s velkou zvědavostí.
 
Vítězslav
Vurst

předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
 
Má. Mám vždycky radost, když si mohu při setkání s někým, koho mám rád a s kým je mi dobře, taky stisknout ruku.
 
Martin
Müller

režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
 
Ne, tělo je jen přechodná schránka, která není z pohledu věčnosti podstatná, myslím.
 
Ruben
Kužel

farář ČCE
38 let
 
 
Cítím zde následný pach mrtvých těl a také jemný závan naděje na zachování identity člověka a na možnost pokračování vztahů, které byly přervány smrtí během mého života.
 
Lea
Brodová

psychiatrička
47 let
 
Na to nějak neumím věřit.
 
Jarka
Metelka

člen klubu
Rychlé šípy
 
Ej uchněm! To nám scházelo!


zpět na obsah
 
 
 
Vzkříšení těla
Jak jsme si to
představovali?

Jiří Gruber
 
    Starý zákon nezná řeckou představu o nesmrtelné duši a nesdílí ani víru, že božstvo umírá a znovu povstává spolu s vegetací. Pouze Hospodin je stále živý a panuje nad smrtí i životem. Může vrátit život dítěti ( 1Kr 17,23), ale jinak vše živé odchází a umírá. Lidský život pokračuje v našich potomcích a v další existenci vyvoleného národa. Teprve utrpení spravedlivých a mučednictví pro víru (ve 3. stol. před Kr.) přispělo k naději na zmrtvýchvstání jednotlivých lidí ( Da 12,2). V Ježíšově době očekávali farizeové vzkříšení na konci věků zatímco saduceové to odmítali.
 
    Nový zákon vypráví o vzkříšení čtyř osob (dcera Jairova, mládenec z Naim, Lazar a Dorkas). Jejich život byl však pouze prodloužen. Jedině Ježíšovo zmrtvýchvstání znamená definitivní přemožení smrti.
    Často bývá zobrazováno vzkříšení Lazara, které je chápáno jako předobraz našeho vzkříšení na konci časů. Zemřelý věřící podobně jako Lazar čeká v hrobě na Kristův příchod. Místo původní jeskyně proto bývá pohřben v římské hrobce, sarkofágu a později v rakvi.
 
    Vzkříšení z mrtvých se nejčastěji zobrazuje na scénách posledního soudu. Mrtví vylézají z hrobů a děr v zemi a prodělávají postupnou změnu z kostlivců na těla potažená svaly a kůží. Hotové postavy jsou nahé a zbavené všech neduhů. Bývají stejného věku, neboť Augustin tvrdil, že při vzkříšení budeme všichni stejně staří jako Kristus při svém zmrtvýchvstání (33 let), bez ohledu na to, v kterém věku člověk zemřel. Ve východní tradici bývá země vydávající své mrtvé zastoupena divokými zvířaty a moře ženskou postavou obklopenou mořskými obludami.
    Vzkříšení připomínají také některé symboly. Kohout - probouzí do nového dne. Měsíc - ztrácí se a znovu objevuje. Slunce - zapadá a znovu vychází. Lvice - podle středověkých představ rodí mrtvá mláďata, která jejich otec po třech dnech probudí svým dechem. Orel nebo bájný fenix - spálí své perutě ve slunci, ponoří se do pramene vody a omládne ( srov. Ž 103). Strom - i když je pokácen - z pařezu vyraší nový výhon (srov. Job 14,7).
 
 
Vzkříšení těla
Co o tom
vyznáváme?

Zásady ČCE
 
Apoštolské vyznání uvádí mezi dary vítězného Krista také těla z mrtvých vzkříšení. Rozumí-li se tomu článku jako obnově těla ve smyslu biologickém (hrubě tělesném), ztrácí se pravý jeho smysl. (Srov. 1 K 15, 35-50). Církev se tímto článkem postavila proti antickému názoru, že se člověk tělesnou smrtí osvobozuje pro nesmrtelnost a že konkrétní pozemský život, to jest život určitého jednotlivého člověka, nemá podstatné důležitosti. Ježíš Kristus přišel za člověkem do jeho celého života, do života zcela určité lidské bytosti, jejíž tíhu, mdlobu i utrpení bere na sebe. Před tváří živého Boha záleží právě na jednotlivém člověku. Právě on je ve své jedinečnosti předmětem Božího soudu a smilování. Tento pozemský a neopakovatelný lidský život je vysvobozen ze zániku a nesmyslnosti. Tím nabývají i pozemské dějiny vyššího posvěcení, neboť i jejich pánem je Ježíš Kristus.
 
 
Vzkříšení těla
Jaký význam
pro vás má
vzkříšení těla?

Anketa
 
  • Ano, má to pro mě význam. Doufám, že po smrti se se mnou něco stane.
    student 15 let
  •  
  • Nevím, co myslíte pojmem ''vyznání o vzkříšení těla''... Věřím tomu, že Ježíš vstal z mrtvých a je to pro mě (dalším) potvrzením toho, že Bůh je Pánem všeho - života i smrti. Věřím tomu, že i já, až zemřu, budu - po posledním soudu - vzkříšen.
    student 21 let
  •  
  • Samozřejmě. Zaživa mám skrze vzkříšení naději, že smrtí všechno nekončí.
    student 16 let
  •  
  • Jistě. Vždyť je to naděje a radostná zpráva, že naší smrtí náš život nekončí. Ježíš zemřel za nás za všechny, aby nám dal naději a možnost začít znovu. Neměli bychom na to rozhodně zapomínat a měli bychom si to pokorně, avšak s radostí připomínat.
    studentka 16 let
  •  
  • Ano, vím, že se mám na co těšit, a naplňuje mě to přinejmenším optimismem.
    studentka 20 let
  •  
  • Věřím, že ve svém každodenním životě mohu mít skrze Ducha podíl na Kristově smrti, životě i vzkříšení. Život Kristova vzkříšení prožívám jako proud života, lásky a pokoje, které cítím ve svém nitru. Snažím se žít z tohoto zdroje, avšak je to každodenní boj s mojí tělesností a mým já, které musím zapírat a křižovat. Vírou v Kristovu zástupnou smrt mohu umrtvovat své já. Vírou ve vzkříšení mohu už teď prožívat život vzkříšení. Nyní je vše jen částečně, tehdy to bude v plnosti. Chvála Pánu za jeho dílo pro nás a v nás.
    student 23 let
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mimo kostel
    Média je hlavně třeba brát s nadhledem
    Rozhovor s Janem Skálou, studentem žurnalistiky
    Filip Dušek
     
    Jan Skála je obyčejným studentem žurnalistiky z Vysočiny. Mimo školní škamna a běžné radovánky studentského života ovšem tráví svůj čas také v redakci Českého rozhlasu v Praze.
     
    Jak se člověk, a ke všemu student, dostane ke spolupráci s rozhlasem? Má na tvou spolupráci nějaký vliv i to, že jsi z farářské rodiny?
        Žurnalistiku jsem se rozhodl jít studovat, protože mám potřebu tvořivě se realizovat; a hned jsem věděl, že si vyberu specializaci rozhlas. Rozhlas je pro mě nejpřijatelnější médium: nemusí se tam moc psát, a přitom se pracuje se slovem. To má velké možnosti, a ty se dají tak snadno promrhat. V rozhlase si to nejde přečíst znovu a v tom je odpovědnost a jeho určitá důvěryhodnost. V televizi se slovo potírá obrazem a všechno je docela velká mystifikace, což se hodí pro zábavu, ale míň pro vážný věci. To ovšem neznamená, že by v rádiu nebyla legrace. Když začali o rok starší spolužáci vysílat krátký pořad Studna na ČRo 6 Rádiu Svobodná Evropa, já jsem se k nim přidal.
        Média hlavně musejí všichni, novináři i příjemci, brát s nadhledem, a to může být pro věřícího člověka snazší. Pro hodně novinářů je jejich práce drogou. A tak je fajn, když můžu nezávisle vystoupit z pracovního nasazení a jít do kostela, zazpívat si Žalm 65 a vyslechnout poklidné půlhodinové kázání.
     
    V mediálním průmyslu jde hlavně o upoutání pozornosti posluchače, diváka, čtenáře. Jak se to odráží zejména na současné práci v redakci rozhlasu?
        Komerční rádia v první řadě zajímá počet posluchačů - na něm závisí zisk. Toho se dá dosáhnout i s velice levným chudým a ne-náročným programem. I ve veřejnoprávním rádiu jde především o to získat a zaujmout posluchače - bez nich nemá cenu se o něco snažit - ale zaujmout ty, kteří přemýšlejí, ty náročnější, a těch je v absolutních číslech míň. Radiožurnál soutěží s Impulsem a dřív s Frekvencí 1 o posluchačstvo, ale já myslím, že víc posluchačů neznamená prestiž. Radiožurnál má velkou poslechovost, ale nijak moc velkou úroveň.
     
    Platí to i pro náboženské vysílání? Je to něčím specifické?
        V českých médiích se projevuje to, že naše společnost je k církvím, zčásti snad právem, nedůvěřivá. Nevím, jestli mají církve mít nějakou propracovanou mediální politiku a strategii, ale rozhodně by měly v médiích existovat. Od toho je tu veřejnoprávní rozhlas a televize, které mají umožnit co největší rozmanitost vysílání a vysílat i náboženské obsahy, což dělají ekumenické redakce.
        Náboženská redakce v Českém rozhlase má ve vysílání své čtyři hodiny týdně. Jsou to pořady jako šablony, které má naplnit podle určitých formálních pravidel, ale vcelku jak je jí libo. Toho vysílacího času by mohlo být víc, pořady se zkracují.
        Jinak je tady nekomerční Radio Proglas, které evangelíci většinou neposlouchají - já taky ne. Ale obdivuju, že se platí z posluchačských sbírek.
     
    Je těžké pro věřícího člověka se v dnešní době v médiích prosadit? Vidíš svou budoucnost v médiích optimisticky - hodláš se v mediální oblasti udržet?
        Každý má teoretickou šanci prosadit se v médiích a vždycky je to těžký. Média jsou pořád v pohybu a já jsem si vlastně zatím nevšiml, jestli už jsem se prosadil, nebo ještě ne.
        Chodím v Českém rozhlase do tvůrčí skupiny elévů a trochu se podílím na dvou pořadech. Pořad Studna nahradilo Radium, které se vysílá v neděli večer, něco se chystá i na Vltavě, tak v tom se angažuju. Pro redakci náboženského vysílání jsem dělal několik příspěvků, ale ne všechno se mi povedlo natočit nebo odvysílat. Tahle praxe mi ale nezaručuje, že mě třeba jednou rozhlas zaměstná.
        Vím, že v rozhlase není mnoho atraktivního pro mladé posluchače. Je tu ovšem ve fázi vzniku projekt stanice pro mladé, jaká tady chybí a jaká je například ve veřejnoprávních rozhlasech na Slovensku a v Rakousku.
     
    Nepověděl bys na závěr něco ze zákulisí přípravy nějakého běžného rozhlasového pořadu? Jak to vůbec vzniká a jak se na tom podílíš ty sám?
        Obyčejně se pořady skládají z několika příspěvků. Bojuju s dvěma věcmi: s obsahem a technickou kvalitou. Točím na minidisk, na jednu disketku se vejde 60 nebo 75 minut. Práce s minidiskem je jednoduchá, ale není úplně spolehlivé, že to, co natočím, se mi záhadně neztratí. Obsah disku se přehraje do počítače a na střihacím programu pomocí myši a jedné až dvou kláves stříhám, přesouvám, mixuju, upravuju hlasitost a tak podobně. Všechno se rozkládá na desetiny a setiny vteřiny. Pak se napíše scénář, čas pořadu se rozdělí na znělky, hotové příspěvky, zvukové předěly, písničky a slovo moderátora.
        Pak se moderátor posadí do studia a když svítí červené světlo, čte, co má. V režii vše obstará jeden zvukař, za zvukařovými zády pak stojí režisér, který stále není spokojen. Správná četba a interpretace textu se dlouhodobě studuje v hlasové výchově.
     
    Díky za rozhovor.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ach ta láska...
    ...i jeho
    rodinu?

    Do jaké míry platí, že s partnerem si beru i jeho rodinu?
    Marie Rybářová, psycholožka
     
    V manželství setrvávám v těchto dnech 34 let a s manželem se známe ještě o 5 let déle. Z tak dlouhé zkušenosti potvrzuji, že vždy si berete nejenom svého vyvoleného, ale i další členy jeho rodiny. Alespoň já jsem to tak zažila a stále zažívám. S manželovými rodiči a sestrou jsem žila dlouhou dobu pod jednou střechou, se svojí tchýní do dneška. (Bude jí letos 90 let.) Naše životy jsou velmi propojené. Záleží na žebříčku hodnot, který si vytvoříte, jestliže je v něm smysl pro větší celek, smysl pro povinnost nejen k nejbližším, vydržet případnou kritiku, unést protichůdné názory, myslet na životní potřeby i rodiny, do které jsme se přivdali či přiženili. Podle mého názoru je jednodušší žít se svým životním partnerem sám, od vlivu dalších, ale i tak jste nekonečně propojeni. Např. stylem výchovy, hodnotami, které jste získali, zájmy, stylem života, např. prožíváním nedělí a svátků, ale také dovolených a volného času. Velmi důležitá je schopnost kompromisu, od chvíle svatby vědět, že vše nemůže jít jen podle Vás, ale že ten druhý (a také jeho rodina), začínají být součástí Vašeho světa. Naplnit v tomto smyslu ideál (aby všem bylo vždy dobře) je obtížné a takřka nemožné, ale za křesťanský pokus i s těmi obtížemi to určitě stojí!
     
     
     
     
    Sručně a jasně
    Svět - rok
    po 11. září...


    Cyryl Höschl, profesor a přednosta psychiatrické kliniky 3.LFUK
     
    Svět se po 11.9.2001 skutečně změnil a můžeme to posoudit již dnes, několik měsíců poté. Všichni cítíme, jak se organizovaná represe, odůvodňovaná bezpečnostními opatřeními, stává samozřejmou. Pociťujeme to na letištích, imigračních úřadech, ve styku se státní správou, vidíme to tváří v tvář narůstající hrozbě cenzury, ztrátě smyslu pro humor v každodenních situacích. Jsme svědky náhlého zvratu celospolečenské atmosféry od bezbřehého a relativizujícího postmodernismu globální éry v diverzifikaci národních zájmů, v určitý typ etatistického izolacionismu, kulturní sebevymezování a náboženskou identifikaci. Svět, zdánlivě velmi sekularizovaný, začíná vytvářet nové hodnoty, nové bariéry a nové cíle, tak odlišné od liberálních proudů devadesátých let. Začínají se vyplňovat předtuchy, formulované ihned po útocích na Světové obchodní centrum, jako varování, že svět už nikdy nebude takový, jakým byl před 11. zářím. Vstoupil do nové dějinné epochy. Její pravou podobu však bude možné odhadnout až s historickým odstupem. Již dnes je však téměř jisté, že to nová epocha vskutku jest a že staré futurologické extrapolace v mnohém již dnes neplatí, zatímco se rýsují nové, formulované v dílech jako je Huntingtonův Střet civilizací. Do jaké míry jsou tyto předpovědi validní, uvidíme v nejbližších letech.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Modrý smutek
    Judith Hermanové

    Michaela Otterová
     
    Motto: The doctor says, I¨llbe alright but I¨m feelin blue.     Tom Waits
     
        Mám-li mluvit o knížce Letní dům, později, která vyšla před čtyřmi roky a vzbudila v Německu pozdvižení, napadá mě klíčové slovo ''generace''. Všech devět povídek či vyprávění souboru nějak odráží způsob života a myšlení současných berlínských třicátníků, generace na konci bezstarostného mládí. Že by němečtí samotáři? Myslím, že to přirovnání není úplně od věci.
    /n     Postavy povídek Judity Hermannové vyznávají bohémský styl života a la šedesátá léta, jsou nezodpovědní, soběstřední a mají hrůzu z nudy. Jako Christine z druhé povídky chtějí i všichni ostatní obrazně ''zažít hurikán''. A nic nedají na Kasparova moudrá slova: ''Budeš brečet a vřískat. Hurikán není žádná senzace. Hurikán je strašlivý, chceš, aby tě zbavil všech tvých rozhodnutí, ale ne na účet ostrova, ne na můj účet.'' Právě ta nutnost rozhodnout se v nich vyvolává paniku. Každý z nich si více či méně jasně uvědomuje, že už není naivním květinovým dítětem. Musí se rozhodnout kam dál a možností není přehršel: Buď si bude do smrti hrát na alternativce, i když červená křiklavost vnějších excesů nepřebije hluboký modrý smutek uvnitř. Nebo se přizpůsobí normálu jako vypravěč z povídky Sonja, který prchá před svou femme fatale do manželství s jinou ženou. Anebo se uzavře do samoty jako Kaspar, Hunter či Koberling. Zkrátka každý je nucen něčeho důležitého se vzdát a nikdo z nich to nedokáže beze zbytku.
        Ve své zmatenosti jsou překvapivě pokorní, takže se například nestydí vážně se zajímat o výpovědi svých prarodičů. Jako by minulé životní příběhy měly souvislost s jejich současnou situací. Osud prababičky v povídce Červené korále fascinuje vypravěčku dokonce tak, že ho přijímá za vlastní. V jiné povídce říká Sophie o své babičce, že uměla vyprávět ''celé dva příběhy''. Jeden o tom, jak se jí při útěku z Berlína ztratil šestiletý syn, a druhý o tom, jak dcera tomuto synovi vyrazila prakem oko. Šokující přitom není jen obsah obou příhod, ale taky fakt, že si stará zahořklá paní vybírá ze svých vzpomínek právě tyto. To, z jakých zážitků zpětně skládáme svůj životní příběh, když ho třeba někomu vykládáme nad sklenkou vinného střiku, o nás přece vypovídá víc než události samy.     Pokud člověk mluví o někom druhém, pak je tím, kdo utváří z chaosu příběh, on sám a odpovědnost za vyprávění leží něm. Přitom může být veden kalkulem s emocemi posluchačů a uvnitř zůstat lhostejný. Naopak v povídkách Letního domu je osobní zaujetí jednotlivých vypravěčů víc než zřejmé. A totéž platí pochopitelně i pro Judit Hermannovou - své postavy miluje, trpí s nimi, a to dává povídkám vážnost, před níž fakta blednou. Nemusíme se tedy trápit otázkou, nakolik jsou příběhy autobiografické. Dobrý příběh zkrátka nikdy není pouhou smyšlenkou.
     
    Judith Hermannová: Letní dům, později,
    Větrné mlýny 1999
     
     
     
     
    Církev
    Nové logo
    Johannes Hortulanulus
     
    Chtěl bych se tímto připojit k probíhající diskusi o podobě nového loga naší Českobratrské evangelické církve. Bratr Mir. Brož v 8. čísle loňského ročníku Českého bratra vyjadřuje svůj názor, že by logo mělo vystihovat ''něco specificky českobratrského evangelického'' a vyzývá k tvorbě konkrétních návrhů. Dovolil jsem si tedy, zváživ nejprve důkladně své kreslířské možnosti i meze, přijmout tuto výzvu a svůj nápad nyní zveřejňuji - pro lepší posouzení i s popisem vývoje celé práce. Přemýšleje nad tím, co je specificky českobratrské evangelické, došel jsem k tomu, že je to především svobodný duch, který v naší církvi panuje. Teď už zbývalo jen vymyslet, jak tohoto svobodného ducha ztvárnit. Byv šťastně osvícen, vyšel jsem z biblického verše ''duch kam chce, věje'' (J 3,8) a první návrh byl na světě:
     
    Po nějaké době mě však začal hrýzt červ pochybností: Není můj návrh příliš nejednoznačný? Ještě aby tak někdo naši milou církev obvinil ze spiritismu! Vzal jsem to tedy za jiný konec. Svoboda se přece dá vyjádřit i jinými symboly. Připojíme-li navíc některé typické evangelické znaky...
     
    Z tohoto návrhu musí být každému jasné, o co se jedná, a navíc tu nikdo nezůstává na pochybách ohledně našeho rozhledu a zakotvenosti naší církevní tradice. Nicméně po zralé úvaze jsem musel nakonec zavrhnout i tuto verzi - nebezpečí, že nás někdo z nepochopení obviní z podbízivého amerikanismu, bylo opravdu vážné. Musel jsem nyní jít vskutku do hloubky. Uvědomil jsem si, že všechny mé předchozí snahy o konkrétnost byly vlastně marné, protože naše poznání je přece zatím jen částečné, vidíme všechno ''jako v zrcadle'' (1K 13,12), a vše je vlastně tajemstvím. A to mi bylo také inspirací pro můj poslední výkon. S konečnou platností tedy navrhuji, aby ČCE přijala za své toto logo:
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Odjinud
    Finsky jsem uměla říct jen Hyvaa paivaa...
    Kateřina Ettlerová, studentka politologie FF UK
     
    Do Helsinek jsem přiletěla 4.1.2000, země byla pokrytá sněhem a foukal vítr. Malou letištní halu vyplňovaly dřevěné plastiky, nebylo pochyb, že jsem ve Finsku. Za hodinu mi jel autobus do Tampere, které leží asi 200 kilometrů na sever od Helsinek. Studovala jsem tehdy historii a politologii na FF UK a na podzim r.1999 jsem dostala na oboru historie stipendium EU Erasmus. Přiznám se, že jsem o Finsku nevěděla mnoho: žije zde 5 milionů obyvatel, 16 osob na km2, úředními jazyky jsou finština a švédština, země tisíců jezer (asi 200 tisíc) a lesů; viděla jsem několik finských filmů z dílny Aki Kaurismäkiho, finsky jsem uměla říct Hyvää päivää (Dobrý den), puhelin (telefon) a chci jíst, pít a spát.
        Moje největší překvapení bylo, že jsem přijela studovat historii do země ''bez dějin''.
     
    Důležité momenty finských dějin          
        První národní finský stát v historii byl vyhlášen teprve 6.12.1917. Geografická poloha před-určila úlohu Finska coby ''nárazníkové zóny'' mezi Švédy a Rusy (popřípadě Němci), kteří se snažili vždy ovládnout přístup k moři - jak k Baltskému tak k Černému, ze strategických i ekonomických důvodů. Od 12. století patřilo Finsko švédskému království. Tylžský mír r. 1807, kdy si Evropu rozdělili Napoleon I. a Alexander I., pak byl štěstím v neštěstí, neboť Finsko spadlo do ruské sféry vlivu. Rusové také o ně se Švédy tvrdě bojovali, od r. 1809 pak spravovala Finsko ruská administrativa. I přes různé peripetie ruská vláda přinesla Finům veliké osvobození od švédské šlechty (vlastníci půdy), kléru a bohaté švédské a německé buržoazie, liberální atmosféra druhé poloviny 19. století dala vznik finskému národnímu emancipačnímu hnutí, které vedlo r. 1917 a opětně (po občanské válce rudých a bílých) r. 1918 k založení vlastní státnosti.
        Nám může být finské národní hnutí sympatické tím, že bylo velmi podobné tomu českému. Dokonce ve Finsku vznikly obdobné strany jako v Čechách - starofini (Fennoman Party) a mladofini, v r. 1906 pak vznikla Švéd-ská lidová strana a r. 1907 Sociálně demokratická strana.
        Svou národní hrdost odvozují Finové především z úspěšné resistence vůči ''medvědu'' v Zimní válce. 30. listopadu 1939 napadl Finsko Sovětský svaz; bez potřebné výstroje a výzbroje, s 50 tanky a 100 letadly dokázali Finové po dva měsíce čelit obrovské přesile. Jejich zbraněmi byly mráz, hluboký sníh, husté lesy a především vynalézavost a důvtip. V malých jednotkách s nezávislým velením přepadali Rusy ve tmě ze zálohy, v dlouhých bílých pláštích, na lyžích, vypadali jako duchové. Houževnatý odpor Finů si získal sympatie světového tisku, do Finska proudila materiální a vojenská pomoc, do bojů se přihlásilo 11 tisíc dobrovolníků z cizích zemí (sedm tisíc Švédů); ačkoliv neutrální Švédsko jako stát vojenskou pomoc Finsku odmítlo. Zimní válka trvala 105 dní, v březnu 1940 byla zahájena politická jednání, zakončená 13. března 1940 mírovou smlouvou (byla znovu potvrzena v říjnu 1944). Cena za svobodu národa bez přímého sovětského vlivu byla veliká, Finové byli donuceni odstoupit dohromady 12% svého území: Karélii (odkud bylo nutné evakuovat do vnitrozemí 450 000 lidí), Petsamo - niklové doly na severu země, ostrovy ve Finském zálivu, poloostrov Porkkala, který se měl stát ruskou vojenskou základnou na 50 let, zaplatit 600 milionů dolarů válečné náhrady atd. Zimní válka ovšem přinesla jedno pozitivum, a to úžasnou národní solidaritu, poprvé se podařilo překlenout řevnivost bílých a rudých rodin trvající od občanské války r. 1918. Také švédská menšina se ztotožnila s osudem země a integrovala se do finské společnosti.
     
     
    Tamperská univerzita a vše co k ní patří          
        Tampere je, dá se říct, univerzitní město; kromě University of Tampere je tady taky polytech-nika (the Tampere University of Technology), obě školy dohromady mají asi 30 tisíc studentů, což představuje 20% obyvatel města. Univerzita v Tampere se vyznačuje dokonalou organizací, to se projevovalo hned od začátku, protože jsem byla ještě v Praze, když mě kontaktovala moje tutorka, dobrovolnice-studentka, která se pak o mě starala i v Tampere, aby mi pomohla se zorientovat v novém prostředí a hlavně vyřídit všechny formality. Bylo totiž potřeba se zaregistrovat na univerzitě, v ubytovací kanceláři, na autobusáku, v univerzitní a městské knihovně, dokonce i na poště, v jídelně, u správce počítačové sítě, a založit konto v bance a zaplatit povinný příspěvek studentským odborům (TAMY).
        Atmosféra na univerzitě byla báječná, velmi příjemná a neformální, ve Finsku si učitelé a studenti tykají, což vede k vzájemnému respektu a vždy otevírá prostor pro přátelskou diskusi. Žádného učitele by třeba nenapadlo předbíhat ve frontě na oběd, proč by to taky dělal. Konzultační hodiny probíhaly výhradně po emailu, takže byli vyučující skoro vždycky k zastižení. University of Tampere patří k největším v zemi, studuje zde asi 16 000 studentů, z toho 300 z různých zemí, jen v naší grupě, která hrála hokej, jezdila na výlety a chodila na pivo a do sauny, se sešlo 12 národností (Američanky, Australanka, Belgičan, Češi, Italové, Litevky, Němci, Poláci, Slováci, Švédka, Ukrajinka a jeden kluk z Jihoafrické Republiky). Finští učitelé i studenti ovládají samozřejmě několik jazyků. Od třetí třídy základní školy se všichni povinně učí angličtinu, ve vyšších ročnících pak přibírají rovněž povinnou švédštinu, další jazyky si vybírají libovolně. Od švédštiny je to k němčině jen krůček a studium ruštiny má ve Finsku přirozeně také svou tradici. Lingvisté pak ze zájmu studují jazyky příbuzné finštině - estonštinu či maďarštinu. Takže pak není pro učitele problém odpřednášet třetinu přednášek a kurzů v angličtině, zúčastnit se jich mohou všichni; jak Finové tak studenti mezinárodních programů.
        Stejně jako v Praze organizuje v Tampere bydlení studentů ubytovací kancelář (TOAS), ovšem nejde o žádné koleje, ale normální dvou, tří až čtyřpokojové byty v panelácích nebo v řadovkách, každý student má svůj samostatný pokoj! Když jsme přišli do bytu, byla tam jen kuchyňská linka, jídelní kout, psací stoly a police na knihy. Bylo nutné kontaktovat odbory a všechno sehnat: židle, postele, lůžkoviny, nádobí atd. Když mi příslušný pracovník otevřel sklad plný rozbitého nábytku, ze kterého jsem si měla vybrat vybavení do svého pokoje, neubránila jsem se smíchu a rozpomněla se na staré časy, slabina socialismu je prostě nasnadě - všechno je všech a nikdo za nic nezodpovídá, ani odpovědní pracovníci. Součástí studentské zábavy pak byla, podle toho, jak kdo přijížděl a odjížděl, směna lampiček, kazeťáků a rádií apod. Taky jsme se různě vzájemně navštěvovali, abychom si ukrátili dlouhé temné zimní večery (slunce/světlo vycházelo asi v 9,30 a zapadalo v 15,30).      (pokračování příště)
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Povídka
    První návštěva
    Pavel Prejda, farář ČCE
     
    Vyložit všechny věci z auta, kterým jsme se přestěhovali do vikariátního bytu, nebylo až tak obtížné. Pár beden plných oblečení, nějaké nádobí a k tomu už jen hromady knih! Nábytku máme zatím také nemnoho, takže po necelé půlhodině jsme už seděli v naší budoucí kuchyni, rozhlíželi se okolo sebe a přemýšleli, jak se nejlépe zabydlit. Rok, který nás tady čeká, není sice nijak dlouhá doba, ale přece jen nám není lhostejné ''kde'' a ''jak'' budeme bydlet.
        Tak sedím uprostřed beden a lámu si hlavu těmito prakticko-organizačními problémy (jak vznešeně to zní v jinak prázdné místnosti), když tu se ozval zvonek u dveří. Jdu otevřít s připravenou větou: ''Pan farář není doma a kdy přijde nevím.'' U dveří ale stojí člověk, který zrovna nevypadá na to, že by si chtěl povídat s farářem. Jisté ale je, že ho přilákala cedule oznamující farní úřad. Vyhublá postava neurčitého věku, rozcuchané vlasy, oblečení také už několikrát změnilo majitele a nemyté ruce svírající nezbytnou igelitku. Neptá se po faráři, ale vypráví zmatený příběh, z kterého nejsem ani trochu moudrý a jak se zdá - ani sám vypravěč není sobě zrovna srozumitelný. Závěr je ale srozumitelný až moc. Jak už to v takových hovorech bývá, je to závěr ''klasický''. Prosba o sto nebo padesát korun a ujištění, že je jistě vrátí!
        Vzpomínka na hromadu beden v jinak prázdné kuchyni (a manželku, která se právě nachází někde v té hromadě) ve mně probouzí ty nejhorší možné reakce. Pěkný začátek! Chvíli rozmlouváme a já svému hostu vysvětluji, že peníze nedáváme (ani padesát, ani třicet, ani deset korun), ale nabízím kompromis: Svačinu! A tak se hovor přesune na jinou rovinu: pokud si prý může vybrat, tak raději chléb se sádlem než s máslem a sýrem. Nebo salám s hořčicí. A k tomu něco na pití. Nejlépe vodu se šťávou - a už z igelitky vytahuje láhev, aby bylo i do zásoby. Suše polknu a jdu. Dávám mu kus toho, co jsme před chvílí koupili, s ujištěním, že nic jiného opravdu nemáme ani my, protože jsme se před chvílí nastěhovali a spižírnou ani lednicí ještě nedisponujeme. Návštěva s poděkováním se svačinou odešla neznámo kam.
        Stojím u dveří a přemýšlím. Peníze jsem po zkušenostech už odvykl dávat, ale najíst by na faře měl dostat každý, kdo takhle zazvoní (byť by to bylo jako naposledy před pár dny i v sobotu před sedmou hodinou ráno). To nevím jistě. Nechci být farářem, který by právě tohle odmítal.
        Prý ''mnozí, aniž by to tušili, měli za hosty anděly'' (Žd 13,2). Nevím, že by právě ten chlapík s igelitkou...? Nevypadal na to. Žádná křídla neměl. Ale ať je to jak chce, naše fara anděly potřebuje jako sůl, takže, proč ne...?
     
     
     
     
    Cosi syčí na vařiči
    Zebedeovic
    rybářskej koláč

    aneb jak naložit
    s čerstvě ulovenou rybou

    Magdalena Titěrová
     
    750g čerstvě ulovených tresek (nebo jiných ryb), 125g vařených krevet, 3 vejce, 1 menší cibuli, 1 litr mléka, pepř celý, bobkový list, petrželka, sůl a pepř, 90g másla, 60g hl. mouky.
    Kaše: brambory o váze asi 600g, 60ml mléka, 60g másla
     
        Základem koláče je bramborová kaše, tu si připravíme na začátku. Uvařená vejce oloupeme a nakrájíme na středně velké kousky. Omáčku připravíme takto: oloupanou cibuli s pepřem a bobkovým listem vložíme do mléka, uvedeme do varu a sundáme z ohně. Zakryté pokličkou necháme asi 10 minut stát na teplém místě, aby se smísily chuti a vůně.
        Každý kus masa nakrájíme příčně na kousky. Vložíme do mléka, přikryjeme a vaříme 5-10 minut, dokud se maso pod dotykem vidličky nezačne rozsýpat do křehkých bílých vloček. Vařené maso pomocí děrované lžíce přeneseme na talíř, vidličkou rozdrobíme a necháme zchladnout. Do bílé omáčky vyrobíme jíšku: rozpustíme máslo a do něj vmícháme mou-ku. Necháme na ohni dokud směs nevzpění, asi 30-60 vteřin. Sundáme z plamene a přes sítko do jíšky vlijeme uschované mléko. Našleháme do hladka a vrátíme na oheň. Šleháme, dokud se omáčka nezačne vařit a nezhoustne. Osolíme, opepříme a vaříme ještě 2 minuty. Přidáme petrželku. Troubu předehřejeme na 180° C.     Vymažeme zapékací misku. Asi třetinu omáčky nalijeme na dno a poklademe vrstvou rozdrobeného masa. Přelijeme zbytkem omáčky a navrch souměrně rozmístíme krevety. Posypeme vařenými vejci. Zdobící pytlík se zubatou násadkou naplníme bramborovou kaší a hotový koláč ozdobíme po celém povrchu rozetkami z bramborové kaše.
        Pečeme v troubě asi 20-30 minut, až vrstva kaše lákavě zezlátne a omáčka svůdně probublává po okrajích formy.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Čistá duše
    Tomáš Groll
     
        Nádherný americký film. V době, kdy jsou kina ovládána Pánem prstenů a Harry Potterem, dostává se do českých kin film s nenápadným názvem Čistá duše. No a co??? Jenže, při předávání Oskarů nenápadná Čistá duše poráží celé Společenstvo prstenu i Herryho Pottera se svým kouzelnickým nadáním. Upřímně řečeno, potěšilo mne to. Jen mi vrtalo hlavou, v čem vlastně vězí tajný trumf filmu, který nemá tak působivé efekty, nákladnou výpravu, vysoký rozpočet ani proslulou literární předlohu. A proto, když se naskytla příležitost, neváhal jsem a šel se podívat na nejlepší film loňského roku (Beautiful Mind) s nejlepší režií (Ron Howard), s nejlepším adaptovaným scénářem (Akiva Goldsman) a s držitelkou Oskara ze nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli (Jennifer Connelly). Jen tak mimochodem, hlavní roli hraje Russell Crowe.
        Čistá duše patří k těm filmům, které je nutno vidět, protože kdybych vám teď popsal děj tohoto výjimečného amerického filmu (považte, počet mrtvých je menší než 1, oblíbené postelové scény jsou snad, žel, vystříhány, hrdý americký národ opět neporazí všechny nepřá-tele a hlavní hrdina nezachrání každého na potkání), tak bych vás připravil o napětí a nechápající obličej během dvou třetin filmu, a to si nemohu dovolit. Takže nic nebude. Děkuji za pozornost.
        Nebo snad přece? Čistá duše je natočena podle skutečného životního příběhu nositele Nobelovy ceny, geniálního matematika Johna Forbese Nashe. Děj začíná v roce 1947 příchodem uzavřeného, podivínského studenta Johna F. Nashe na univerzitu v Princetonu. John, snad jako jediný, nechodí na semináře a to ani na seminář z matematiky. Myslí si, že je na nic. Chce publikovat svůj vlastní článek a přijít na originální myšlenku a tím si zajistit místo na universitě. Nakonec se mu to podaří. Jedná se o velmi význačný objev, který ukazuje, že část Bohatství národů, stěžejního díla Adama Smithe, zakladatele ekonomie, není zcela správná. To doslova otřese celým vědeckým (hlavně ekonomickým) světem. Johnu Forbesi Nashovi jeho teorie přes noc přinese nebývalou slávu a otevře všechny dveře. Během svého života John musí bojovat s halucinacemi a vyrovnávat se se schizofrenií. John to zvládá hlavně díky své ženě Alici (Jennifer Connelly), své bývalé studentce, která jediná našla pochopení pro podivínského geniálního profesora.
        Film končí v roce 1994 předáváním Nobelovy ceny za ekonomii do rukou Johna Forbese Nashe, ale tím jeho život nekončí. Tento génius žije ve Spojených státech a film natočený právě o jeho životě sám považuje za pravdivý a zdařilý. Mne také opravdu nadchnul. Čistá duše je o životě vědce, ale nemusíte se bát, že byste něčemu nerozuměli. Veškeré teorie jsou vysvětleny tak, že je pochopí i člověk jako já - laik, naprosto nevzdělaný ve věcech ekonomiky, matematiky a dříve neznalý Johna Nashe. Čistá duše strhne diváka již od naprostého začátku. Přestože se jedná o určitou formu životopisu, je celý film velmi napínavý a obsahuje spousty vtipů a zábavných scén, u kterých se bavilo skutečně celé publikum v kině.
        Závěrem snad jen, že délka je 130 minut a že opravdu stojí za vidění (obzvlášť v milé společnosti).
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Zprávy
    3. romská křesťanská konference
    Pavel Sivák
     
    ''Já jsem ta cesta, pravda i život'' bylo ústředním tématem třetí celostátní romské křesťanské konference.
     
        Ve třech zastaveních jsme se v sobotu 25. května společně zamýšleli nad tím, co pro nás, věřící Romy, znamená chodit po cestě víry, kterou nás Pán Bůh vede. Jaká že je ta nejpravdivější pravda o ní, kterou má Pán Bůh pro nás připravenu ve svém Synu. A nakonec, co pro nás, věřící Romy, znamená žít život s Bohem - život, který přechází ze smrti do života.
        Mnohokrát a mnoha způsoby promlouval Bůh k nám, asi sto dvaceti účastníkům konference, kterou z poloviny moderoval a organizoval romský kazatel Armády spásy z Brna bratr Marián Mucha. A právě on to byl, který nám jako první ozřejmil, že: ''všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.'' (Gen 6,12), a proto jej musel Bůh uvést na tu správnou cestu. Mnohokrát a mnohými způsoby hledáme tu správnou a pravou cestu, ale jaká je pravda? Kde stojí ta pravá pravda, když všechny naše pokusy s pomocí těch, kterým jsme tolik věřili, totálně selhaly. A právě to byl můj příspěvek, ve kterém jsem se zamýšlel nad tím, že navzdory okolnímu světu k nám Bůh hluchý nezůstal. Nezůstal a promluvil ve svém Synu, na kterém nám ukázal nejen cestu, po které nás chce vést, ale především pravdu, která nás jako jediná, mezi těmi mnohými pravdami, převede ze smrti do života. A právě o životě byl poslední příspěvek katolického kněze, při němž se, ač přednášející nebyl Rom, dech nejednoho posluchače až tajil. Život tady na této zemi a věčný život v nebi. Hovořil o životech, které si utváříme my sami, ale především o tom, který má pro nás Kristus připravený.
        Není snad třeba zdůrazňovat, že jsme hodně zpívali. Nebyl to ovšem klasický zpěv, jak jej známe z našich modliteben, nýbrž byl protkán tleskáním a podupáváním. Stejně tak se tleskalo i při mnoha svědectvích. Tleskali a plakali jsme ve středisku Armády spásy ve Staňkově ulici v Brně v tom ovzduší prosyceném Boží přítomností.
        S nadějí věcí příštích jsme se shodli, že by příští setkání mohlo být i dvoudenní a že by nás mohlo přijet víc. To by ovšem nebylo možné bez misijní práce. Mnoha způsoby se dá dělat misie a nemusí to být jen těmi tradičními způsoby: oslovovat Romy na ulicích nebo je zvát na sborová shromážděni. Ke svým bratřím a sestrám ale můžeme také promlouvat prostřednictvím rádiových vln křesťanského vysílání. Ano. Dohodli jsme se, já a romský kazatel AS v Brně Marián Mucha, že se budeme v jednom křesťanském rádiu podílet při zvěstováni evangelia.
        Nechť tedy Bůh opět promlouvá, a to mnohokrát a mnohými způsoby. A tak tedy ve světle evangelia jdeme i my do všech končin této země, abychom přinášeli zvěst evangelia.
     
     
     
     
    Kontaktník
    Kontaktník

     
    tužka položená po diagonále SŠ 35/180 křesťan, dále studující, vlastní chybou ve vězení, ale rád bych se seznámil s věřící ženou, zatím za účelem dopisování. Snad později i více.
    Zn.: Dostanu šanci?
     
    obalka? Mladá studentka (18 let) by si ráda prozatím dopisovala s mladíkem přiměřeného věku (evangelík).Zn.: Pochopení
     
    Adresa:Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1.
    Obálku s odpovědí označte příslušným grafickým znakem, abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ručně a stručně
    Josefovo roucho
    Zdeněk Šorm
     
    Na několika letních táborech jsme si vyprávěli na pokračování příběh o Josefovi a jeho bratřích. Josefův oděv v něm hraje významnou roli - od Jákoba dostává pestrou suknici, Putifarka mu oděv strhne, farao jej zase jako správce Egypta nechá do šatů z jemné látky obléknout. A tak jsme si takové Josefovo roucho různými způsoby vyráběli.
        Sypaná batika je asi jednodušší než vázaná a výsledky jsou při tom stejně pěkné. Stačí v drogerii nakoupit různé barvy Duha v prášku, balíček mikrotenových sáčků (tak velikých, aby se vám do nich vešlo složené tričko) a pytlík gumiček. Trička - mohou být bílá i barevná - nejdřív řádně navlhčíte. Potom je rozložíte a různými barvami Duha na ně sypáním vytvoříte obrazce, pruhy, znaky, puntíky, zkrátka cokoli. Posypaná trička složíte do mikrotenového sáčku a pořádně zagumičkujete. Sáčky potom vložíte do hrnce s vodou a asi hodinu vaříte. Barvy se vařením vpijí do látky. Po usušení trička ještě properete ve vodě s trochou octa, aby se barvy ustálily.
        Jinou možnost skýtají barvy na látku, kterými je možno trička pokreslit. Dostanete je dnes už ve většině větších papírnictví. Některé jsou stálé rovnou, jiné je třeba z rubu přežehlit. Lahvička stojí okolo 40,- Kč. Pro inspiraci k Josefovi si můžete například v místní knihovně vypůjčit knížky o starověkém Egyptě.
        Samozřejmě je možné nevyrábět pouze ''Josefovo roucho'', ale nakreslit si triko se symbolem dnů mládeže nebo navzájem s portrétem účastníků tábora.
     
     
     
     
    Soutěž
     
     
     
    Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip
    a zašlete jej redakci Bratrstva do konce září.
    Vybereme nejlepší a z nich vylosujeme a oceníme výherce.
    V 8. čísle budou otištěny vybrané nejlepší vtipné komentáře z předešlých 3 čísel.
     
    1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
    2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
    3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah