Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 6   ročník 45
 
OBSAH:
Bože, proč jsi zlaté hochy opustil?
Zastavení
Jsme Boží sklizeň
Vědět o svých citech
Co k tomu Bible?
Jak na vás působí, když někdo veřejně projeví svůj cit?
Uclerosní evangelicitida
Lidský Faktor
Na zvony nezvoním
Parrésia a Husovický dvorek
Strávníci všech zemí zemí, spojte se!
Co bylo
Co bude
Naši to považují za zbytečnost
Vzhůru do Evropy
Mark Maddon: Podivný případ se psem
Västerås
Mišpacha III.
Aj kamení volati bude
Good Bye, Lenin!
Karel Vepřek podruhé
Ruce vzhůru - Hände hoch!
Seminář pro pracovníky s mládeží v Tyře u Třince
Homo christianus sborník ze sjezdu
Jak dělá...?
Křížovka
Presbyterně-synodní zřízení
Come on and Sing
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Bože, proč jsi zlaté hochy opustil?
Luboš Kratochvíl
 
Hašek je bůh! skandovaly davy českých fanoušků po olympijském zlatu hokejistů z Nagana. Jaký to byl zázrak probít se prestižním turnajem na první místo. Hodný boha, prý. Na letošní šampionát v Praze bůh Hašek nepřijel a pravého Boha z pohledu většiny fanoušků snad ani nezajímal. Jak jinak by mohl dopustit, aby hoši tak nešťastně vypadli, navíc před domácím publikem? Zázrak se nekonal.
     Když báječní muži na ostrých nožích prohráli, dalo se zklamání v českých městech i vískách vážit na kila a vyvážet do ciziny. Jenže kdo by ho koupil?
     Říkal jsem si už kolikrát, jestli by církev neměla nějak těchto pohnutých okamžiků využít a rozptýlit představu boha v hokejistickém dresu, který pohledem spálí soupeřovu branku a vynutí si rozhodující opakování zápasu. Kdyby byly v tu osudnou květnovou noc otevřené kostely, možná by do nich zavítalo víc duší hledajících vysvětlení, proč se zázrak nekonal.
     Svornost národa v době mezinárodních hokejových a fotbalových mačů je pozoruhodná. Až děsivá.
     Mrzí mě, že nikdo neskanduje, když se domů vrátí třeba čeští humanitární pracovníci, kteří pomohli stovkám hladovějících a nemocných lidí a „reprezentovali“ tak Česko v cizině. Že by tolik vadilo, že nevezou medaile?
     Národ teď musí čekat zase nejméně rok, jestli se hokejový bůh smiluje a nadělí zlato. Do té doby o něj ztratí většina lidí zájem, nebo se vrhne k bohu fotbalovému, který je možná na rozdíl od fotbalových rozhodčích neúplatný.
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Jeden pohled, jedno objetí,
Jedno slovo, zmizí zajetí.
Tisíc hříchů, tisíc dopuštění,
tisíc hrubostí, jedno odpuštění.
Staré výmluvy, staré odpustky,
Staré sliby, tisíc milostí.
 
mm
 
zpět na obsah
 
 
 
Zjevení
Jsme Boží sklizeň
Štěpán Brodský
 
Už je to tu zase. Sotva slezl sníh, pole se pokryla malými zelenými výhonky budoucích chlebů, vánoček, hořčice, krmiva pro krávy a co já vím čeho ještě. Už je tu zase ten koloběh, který končí zlatavými lány a hučícími stroji a létající slámou všude kolem. Tohle nás potkává každý rok. Obraz, který je každému od pradávna jasný. Tak jasný, že se náramně hodil evangelistům, i Ježíši samotnému, aby jím vyjádřili vznik, zrod, růst, vydání užitku, spravedlivou odplatu atd. Něco roste a přijde čas, aby bylo sklizeno. Podobně to viděl i Jan. Ovšem, a to zaprvé: s tím rozdílem, že Boží andělé pak nezapřáhnou pluhy, aby zorali. Nevláčí, aby nasadili či naseli novou žatvu. Tady se nic opakovat nebude. Žne se jenom jednou, jednou provždy, a proto na žatvě a její kvalitě tolik záleží. A taky není jedno, kdo se srpem vlítne na pole. To za druhé: žatva je svěřena tomu, kdo ví, co je zrno dobré a co pleva, která patří na hnůj.
     Jan má pro své posluchače a čtenáře připravenu jednu zvláštní formu sdělení. Je to zjevení. Popis vize, kterou měl tu čest spatřit. Popis představy, kterou Bůh skrze Jana představuje člověku. Touhle zvláštní formou Jan předkládá před člověka komentář věcí současných a zároveň předjímá věci budoucí. Spojuje tak přítomnost s budoucností. Spojuje budoucí Boží plány se světem s naší realitou. Říká se tomu eschatologie.
     Ten obraz žatvy, sklizně, je obrazem soudu. Tak nějak už to v Bibli, ale především před Bohem, přišlo, že na konci se sklízí, hodnotí, skládají účty. Každý člověk prožívá své větší či menší sklizně. Když hodnotí část své práce, když končí školní rok, když stojí na začátku nového úseku, tehdy vždy prochází něčím, co lze nazvat soudem. Soud posoudí co bylo, snad aby příště bylo líp nebo alespoň jinak, když to teď stálo za starou bačkoru. Soud ocení i to, co bylo dobré, aby to bylo i nadále, aby se to uchovalo jako zrno v sýpkách, nebo aby snad bylo příště ještě líp. Dílčí sklizně člověka mají svůj vrchol i předobraz ve sklizni poslední. To je ta sklizeň, která teď Jana zaměstnává nejvíce. Nemává nad ní rukou: však ono se to nějak vyřeší… Bere ji vážně. Především ze dvou důvodů: protože je jedinečná. Bude to ta pravá chvíle, kdy se náš klas ukáže před Bohem. Už proto je třeba na ni myslet i dnes. A protože je to sklizeň našeho Pána. A to je sice hospodář svým způsobem přísný, chce vidět pěkné klasy, ale je to také Pán spravedlivý a milosrdný. Patříme do jeho ruky.
 
A viděl jsem, hle, bílý oblak, a na oblaku sedí někdo jako Syn člověka, na hlavě má korunu ze zlata a v ruce ostrý srp. Vtom další anděl vyšel z chrámu a mocným hlasem zavolal na toho, který seděl na oblaku: „Pošli svůj srp a začni žeň, protože nastala hodina žně a úroda země dozrála.“ A ten, který seděl na oblaku, hodil svůj srp na zem, a země byla požata.
Zjevení 14,14 – 16
 
zpět na obsah
 
 
 
Předsudky?
Vědět o svých citech
Mé city patří jenom mně
LýM
 
Cit, pocit je to první, podle čeho se při setkání s druhým orientujeme, protože nervové spojení mezi smysly a mozkem je daleko rychlejší skrze centrum emocí než dodatečná logická úvaha. Ale potřebujeme obojí, vědět odkud vítr fouká, co se při tom děje v naší duši a jak nastalou situaci správně vyřešit. Někdy je lépe si k tomu nechat několik minut nebo i měsíců.
     Vědět o svých citech, o tom, co se se mnou děje (jestli mám radost, smutek, strach, cítím lásku, hněv, překvapení, zoufalství, soucit, rozhořčený odpor či hanbu a vinu) a umět své pocity patřičně projevit, patří k velmi důležité stránce našeho života.
     Je dobré poznat a přiznat si, že mě tento člověk nanejvýš rozhněval, a nebudu mu říkat „mám tě rád“ jen proto, že se to ode mne očekává. To neznamená, že ho praštím pěstí, ale budu třeba jen mlčet.
     O takovém nadání se mluví jako o emoční inteligenci a podle současného vědeckého bádání v této oblasti je zřejmé, že člověk, který dovede dát citům ve svém životě správné místo a umí s nimi zacházet, má inteligenci, která je nadřazená všem ostatním typům vrozených schopností, i nám dobře známému IQ.
     City nikdy nemohou patřit jenom mně. Ani na pustém ostrově. A jestliže je život křesťanů životem Kristových bratří a sester, pak se ani ve sboru a při bohoslužbách neobejdeme bez schopnosti své city prožívat a správně užívat ke společnému dorozumění. Potřebujeme rozumět jeden druhému, vzájemně se podporovat (plakat s plačícími a radovat se s radujícími), ale také společně svou radost, naději, víru a lásku vyjadřovat.
     Sám Ježíš nám je vzorem k odvaze citům rozumět a citlivě s nimi zcházet. Prožívá nelibost, soucit, žal, osamělost, zármutek, úzkost, smutek, ponížení, rozhořčení, přátelství, lásku. A zřetelně své city vyjadřuje: zastává se hříšnice, uzdravuje i v den odpočinku, kárá Petra za jeho nechápavost, sytí zástupy, pláče u Lazarova hrobu, hněvá se na prodavače a penězoměnce v chrámě, žádá učedníky, aby s ním bděli, mluví o smutku své duše až k smrti a při modlitbě v Getsemane je plný očekávání a odhodlání. Do oblasti emocí patří také společný zpěv, modlitby a prosby (proste, hledejte, tlučte), prožívání svátostí, zejména společné přijímání chleba a vína na památku Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Patří sem i místo a prostory, kde se křesťané scházejí. Nelze říkat, že je jedno, jak vypadá náš kostel, naše modlitebna. Vjezdem do Jeruzaléma na oslátku Ježíš dramaticky zobrazil své kralování a měl smysl pro různé situace, když se svými učedníky chodíval na Olivovou horu. Zdánlivě nelogicky nechal ženu, aby na něj vylila vonný olej, až se místnost naplnila vůní.
     Vidíme, že ani Ježíšovy city nepatřily jenom jemu, ale také jeho učedníkům, lidem všelijak postiženým a potřebným, jeho posluchačům, příznivcům i protivníkům.
     Ke každé lidské kultuře patří umět prožívat nebo lépe zacházet s city. Ale to neznamená vystrkovat druhým na oči, co právě prožívám, a své city před nimi z různých stran přetřásat. Být citlivý znamená své city rozpoznat a také je citlivě projevovat. Vnitřní bolest a smutek tedy člověk může vyjadřovat hlubokým soucitem se zraněnými lidmi, nebo také nářkem, který jiné vyčerpává a obtěžuje. Podobně svou radostí lze jiné obtěžovat, nebo svou projasněnou tváří vytvářet pro druhé přátelské prostředí.
     „Tak dobře,“ řeknete mi, „prožívejme společně své city, ale který křesťan zná správný způsob?“ Na tuto otázku mám jednoduchou odpověď: Jsme barevné stvoření. I naše emoce jsou barevné. Rozdílné jsou sbory, církve, také jejich kostely, liturgie a důrazy, a to je dobře. Problémy s citovým prožíváním vznikají tam, kde lidé své city nerespektují a tváří se, že citové prožívání je jim cizí. Říkají, máme tady Slovo a na ničem jiném nezáleží. Právě tak jsou problémy tam, kde lidé svou víru chtějí vyjadřovat hlavně košatými city a nejsou ochotni své city utřídit a zreflektovat je také rozumem. Tančí a zpívají „Bůh mě miluje“ a nevidí otázky v očích druhých.
     Přeložit řeč citů do řeči slova a umění musíme sami. Může to být docela dost těžká práce. Pomocí je pravdivost vůči Kristu i k sobě samým a vzájemný rozhovor, který vytvoří prostor pro společné vyjádření i pro změny. A změny jsou potřeba, vždyť my jsme jiní, než byli naši rodiče, a jiní, než budou naše děti.
 
Doporučuji knihu: Daniel Goleman – Emoční inteligence (Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ) Vydal Columbus, Praha 1997 • Předsudky?
 
 
Předsudky?
Co k tomu Bible?
Mé city patří jenom mně
Pavel Pokorný
 
My Středoevropané, Češi, evangelíci na veřejnosti málo pláčeme, výskáme, tančíme. Své city a svá vnitřní hnutí příliš neprojevujeme. Biblické příběhy jsou podobně cudné - bez okolků řeknou, jak se stalo Slovo Hospodinovo a někdo se sebral a šel, aniž se zmiňují o tom, jak mu přitom bylo. (Tak třeba Abram v Gn 12,4.) Vedle toho jsou však v Bibli Žalmy (a třeba taky Pláč), které jsou emocí plné. Lidé, kteří slyší Hospodinovo Slovo a dávají se na cestu, jsou titíž, kdo v žalmech vyzpívávají svou radost, bolest, úzkost, pochybnosti i naději. Možná jde o to, že všechno má své místo a čas. Jsou chvíle, kdy pro mne ani pro druhé není podstatné, jak se cítím, ale kam se vydám a co udělám. A jsou chvíle, kdy potřebuji naslouchat sám sobě a promluvit ke své duši (Ž 103,1), kdy potřebuji svá vnitřní hnutí sdílet se svými blízkými (i ty žalmy, které jsou osobním vyznáním, jsou určeny pro společenství víry).
     A třeba takový král David se nerozpakoval ze samé radosti poskakovat, tančit a výskat dokonce na veřejnosti. Před svou ženou Míkol se tím zesměšnil a ona „jím v srdci pohrdla“. Bible ji za to nechválí, pro Davida má pochopení. Když chce tančit, ať tančí. Vždyť taková věc jako příjezd Boží schrány do Jeruzaléma se neděje každý den (2 Sa 6).
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Mé city patří jenom mně
Jak na vás působí, když někdo veřejně projeví svůj cit?
   
Emanuel Chmelík
z Chmelnice
katastrofista a deformátor
 
„Přinde na to, jaké cit. Třeba cit pro vodstřelování křížatéch je betálný projevovat veřéně. Někdy ale taky přinde na to, jak moc je to projevování slyšet a jak moc je ten cit cítit. Onehdá v mlatě sem se projevil celkem nahlas a byla to taková rychna, že s křížatéma zdrhali i našinci.“ Tímto směrem by bylo možné hledat odpověď na otázku, proč křižáci často prchali před husity ještě dříve, než došlo k bitvě.
 
Barbora Veselá
výtvarnice, 47 let
 
Jsem ráda, když jsou lidi spontánní. A jsem ráda, když se k tomu, co přeženou, umí později s chladnou hlavou vrátit.
 
Eva Drozdová
herec Divadla Husa na provázku, 49 let
 
Záleží na situaci. Mám sklony nebrat svědectví o cestě za Kristem říkaná na ulici do mikrofonu moc vážně. Intimita a city například v básních, obrazech, hudbě na mne působí velmi dobře, možná pro svou zahalenost.
 
Bohdan Pivoňka
evangelický farář, hlavní kaplan Vězeňské služby ČR, 63 let
 
Trapně, ale právě tak vím, že by se člověk neměl stydět za projevy citu. A zvlášť mužské pokolení je zmanipulováno děděným úslovím „mužský nepláčou“. Štve mě, když při docela banální historce mě začnou pálit oči a téct z nosu.
 
Radůza
zpěvačka, skladatelka, textařka, 30 let
 
Záleží na formě. Myslím, že některým umělcům se daří city veřejně prezentovat velmi vkusně prostřednictvím svých děl.
 
Jan Hanák
kněz, novinář, kaplan společenství Víra a Světlo v ČR, 30 let
 
Obrácení sudu na náměstí a kázání ve stylu „Bůh Tě miluje!“? Není to má tradice. Pouť na Velehrad nebo vesnický pohřeb se zpíváním a korouhvemi? To je mi mnohem bližší. To znamená ne jestli, ale jak. V Americe je to jiné, v Itálii je to jiné a ve Švédsku rovněž. Kritériem je pro mě vnitřní pravdivost.
 
Eva Henychová
zpěvačka, kytaristka, 29 let
 
Jaký cit? Lásku? Pokud je opravdová, pokud je to upřímný pláč nebo nestrojená radost... beru, ok.
 
Vladimír Hauser
 
(??) Co myslíte veřejně projeveným citem?
 
Joel Ruml
synodní senior ČCE 50 let
 
Pokud takový projev není výsledkem nějakého předstírání, skrytého kalkulu nebo choroby, pak to považuji skoro až za projev upřímnosti; a to nejen toho člověka, nýbrž té situace, rozhovoru, podnětu. V nich se jistou mírou otevírá něco pravdivého z lidského žití. Z toho důvodu se nepotřebuji veřejnému projevení citu vyhýbat, zakazovat ho nebo zlehčovat. Jak zvolna stárnu, čím dál víc si toho vážím.
 
Jonáš Hájek
student teologie a pedagogiky, 20 let
 
Úplně samovolně mi zčervená pravý ucho.

A co vy na to:
 
  • Podle toho, jak.  Projevit cit znamená odkrýt své nitro (k tomu je často třeba odvahu), ale také přiblížit se třeba člověku, který potřebuje účast. Nic se však nemá přehánět – citový projev v žádném případě neznamená hysterii. (56, tisková mluvčí Charity)
  •  
  • Je správné, když lidé projevují své city, protože city k člověku patří. Zároveň ale potřebujeme jistou dávku sociálního cítění (soudnosti, sebereflexe), abychom se svými emocemi naložili v dané situaci adekvátně. Taková schopnost je podle mého jedním ze znaků dospělosti. (24, redaktorka časopisu)
  •  
  • Hodně záleží na kontextu a míře upřímnosti, která v tom projeveném citu (z mého pohledu) je. Chápu slzy dojetí, méně už plačky. (33, sociolog)
  •  
  • Záleží na situaci a okolnostech – když se rozbrečí nově zvolená Miss – je to opičárna. Člověk, který vypráví např. o svých zavražděných příbuzných v Čečensku, to je něco úplně jiného... (24, bankéř)
  •  
  • Pokud je to opravdové, tak mě to nijak nepohoršuje. A vlastně je mí to spíš divné, když se na pohřbu nebrečí, nebo  když se manželé nepřivítají pusou jen proto, že je přítomen někdo cizí. (31, farář) 
  •  
  • Projevit veřejně svůj cit jistě není ostuda. Na druhou stranu je dobré umět své city a emoce zvládat, ne vždy totiž jejich projevení musí být pro okolí prospěšné. Samostatnou kapitolou je projevování citů intimních, zde je třeba brát ohledy zvláště citlivě. (34, podnikatel)
  •  
  • Myslím, že je dobré, když člověk má ve svém životě lidi, před nimiž své city může projevit, ať blbnout radostí, dělat skopičiny nebo se vyvztekat či vybrečet. Nejenom tedy vhodně zformulovat a dobrými argumenty obhájit svůj názor (to mi přijde u nás evangelíků typické), ale přirozeně žít svůj život doopravdy, tedy i s emocemi.Tedy se na své drahé blízké naštvat, ale i jim umět říct, že je mám rád. Pochopitelně lze debatovat o přiměřené formě. (22, studentka)

  • zpět na obsah
     
     
     
    Předsudky?
    Uclerosní evangelicitida
    Mé city patří jenom mně
    Míla Lapáček
     
    „Tak pane Pokorný, asi vás nepotěším: skutečně máte žaludeční vředy. Ale nebojte se, zachytili jsme to včas, takže nebude nutná operace; myslím, že plně postačí, když nasadíme vhodné léky...
         Jen bych se vás chtěl ještě zeptat – trochu osobněji; proto nemusíte odpovídat – jak se vám daří psychicky, lidově řečeno: jak jste na tom s nervama? Poněvadž – i podle dalších příznaků – se mi zdá, že příčinou vašeho onemocnění není nějaká stravovací nekázeň či hříšná životospráva, nýbrž spíše dlouhodobě neventilované napětí, popíraný či nekompenzovaný stres, nebo jakýsi existenciální diskomfort, víte? Jež se pochopitelně negativně promítají i do fungování zažívacího traktu, a tak vytvářejí ideální podmínky pro vznik například žaludečních vředů.“
         Lékař si přehodil nohu přes nohu a upřeně se zadíval na pana Pokorného. Ten si povzdechl: „To máte těžké, pane doktore. Už od malička mi každý vtloukal do hlavy, že není vhodné dávat příliš okatě průchod citům, lhostejno, zda jde o radost nebo naopak smutek. Že je v tom třeba znát míru a chovat se citlivě vždy podle aktuální situace. Poněvadž na nějaké naše výlevy není nikdo zvědavý, jen bychom jimi obtěžovali své okolí a nepatřičně na sebe upozorňovali. Takže jsem byl chválen za tiché, beránčí chování a naopak důrazně kárán i trestán za příliš hlasitý výkřik, za moc prudké či teatrální gesto, za nadměrně zachmuřenou tvář i za každý zřetelný projev hněvu či vzteku. Moji rodiče byli důslední a myslím, že mne vycepovali téměř k dokonalosti. Na prahu dospělosti jsem se tomu pokusil vzepřít a jednou na bohoslužbách – ...ehm, já jsem evangelík, pane doktore – jsem se hlasitě rozesmál anekdotě, kterou farář pronesl v rámci kázání. Samozřejmě jsem byl jediný, kdo tak učinil, a měl jste vidět ty vražedné pohledy mých rodičů i pohoršeně se otáčející dámy v předních lavicích. Cítil jsem se jako naprostý debil a od té doby už jsem si podobné extempore v kostele nedovolil. V civilním životě je to obdobné, takže jednám s lidmi přívětivě, avšak formálně, a pečlivě si zachovávám osobní i vnitřní odstup. Když mne začal zlobit žaludek, tušil jsem, že by za tím mohly být mé stále napjatější nervy, ale nebylo vhodné si něco takového připustit. Až vy jste to pojmenoval, takže...“
         „Nu, pane Pokorný, já nejsem psycholog ani psychiatr, ale problémy je nejlepší řešit od kořene. Napřed samozřejmě odléčíme vředy, ale pak bych vám doporučil, pokud byste souhlasil, nějakého dobrého psychologa či psychiatra, protože jinak vás tu za rok za dva budu mít zpátky. Nebo se alespoň dohovořte s vaším obvodním lékařem, poněvadž kvalitní antidepresiva jako Deprex nebo Citalec už teď může předepsat i on, nikoli jen odborný lékař. A pokud jde o církev, ehm, já také chodím do kostela, ovšem tedy ke katolíkům; ale rozhodně tuším, s čím se potýkáte. Zvažte, jestli si nedat na čas pauzu nebo nezkusit jiný kostel.
         Ale to berte jako zcela nelékařský a nezávazný impuls či nápad...“ dodal lékař tiše, a pak nahlas zavolal na sestru v předpokoji: „Jindřiško, uchystejte, prosím vás, pro pana Pokorného neschopenku. Děkuji...“
     
     
     
     
    Okénko
    Lidský Faktor
    Mé city patří jenom mně
    Jan Skála
     
    V Madridu v březnu explodovaly vlaky a my jsme se to hned dozvěděli. Teroristé se zas celosvětově proslavili. Média na jejich přání zprostředkovala všem, kterých se to týká, další dávku nejistot. Nejistoty v životě potřebujeme, jsme na ně zvyklí, a nenecháme se jen tak někým vystrašit. A přece jsou věci, které mohou naši lhostejnou otrlost nahlodat.
         Máme úžasné technologie, a čím složitější a propojenější, tím lépe se dají s velkolepým efektem zneužít. Toho efektu lze dosáhnout bez větší námahy, stačí kus odhodlání. Často totiž rozhoduje tzv. lidský faktor. A může udeřit kdekoliv: pár chlapíků s noži v letadle; podivné kšefty plus chybička v systému a světová velmoc je bez elektřiny; bomba, dvě, tři – jak jednoduché. Jak to, že je svět tak nebezpečný? Lidé jsou nebezpeční.
         Jsme napojeni na informační sítě a ztrácíme soukromí. I když utečeme od všech počítačů a telefonů, stejně nevíme, jestli nás někdo na dálku neodposlouchává laserovým mikrofonem či podobnými vynálezy. Ale rozhoduje lidský faktor. To pravé vnitřní soukromí ztratit nemůžeme. Stačí trocha odhodlání a víry a nezotročí nás technika ani strach. A když chybí odvaha, ještě zbývá naděje. Zlu se dá čelit, vždyť je tolik lidí, kteří ho nechtějí. Takový lidský faktor, to je Boží dar.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Povolání
    Na zvony nezvoním
    Rozhovor s Danielem Ježem, kostelníkem u Martina ve zdi
    ptala se Eva Drozdová
     
    Daniel Jež má klíče od románského kostela uprostřed Prahy, který dodnes slouží jako bohoslužebné místo pro Německý sbor v Praze a pro mládežnické bohoslužby, které obstarává pražský SOM. Do měsíce se tu koná také několik svateb a mnoho koncertů. Kostel sv. Martina byl postaven v období mezi roky 1178 až 1187 v osadě Újezd, která se již dříve rozkládala ve zdejším prostoru a podle zasvěcení kostela pak byla nazývána Újezdem sv. Martina. Gotická přestavba kostela se uskutečnila v době vlády Karla IV., po roce 1350. Kostel sv. Martina ve zdi v roce 1678 vyhořel a horní část věže byla po požáru přestavěna. Roku 1784 byl kostel zrušen a přeměněn na skladiště, byty a obchody. Teprve v roce 1904 jej koupila Pražská obec a v letech 1905 – 1906 dala restaurovat podle návrhu Kamila Hilberta. Po první světové válce získala kostel do dlouhodobého pronájmu Českobratrská církev evangelická, jejíž péčí byla v nedávných letech provedena generální oprava objektu, spojená s archeologickým výzkumem.
     
    Kostelník – jak tě vůbec napadlo, že budeš dělat kostelníka? Jaké máš vlastně vzdělání?
         K práci kostelníka jsem se dostal přes faráře Mikuláše Vymětala, který mne upozornil, že po sborech běhají oběžníky s pracovní nabídkou na správce kostela sv. Martina ve zdi. Se zpožděním jsem se přihlásil do konkurzu, kde jsem byl nakonec přijat na místo správce. Jsem vyučený elektrikář.
     
    Co dělá takový kostelník, asi to není jen uklízení a vlastnění mnoha a mnoha klíčů.
         Práce kostelníka spojená s funkcí správcovskou je opravdu různorodá a hlavně náročná na čas. V kostele se koná minimálně jedna akce denně, někdy dvě až tři. To znamená, že pro mne neexistují víkendy ani svátky. Jinak hlavní těžiště mé práce je v koordinaci veškerých akcí, které, se v kostele konají, tedy bohoslužeb, aktivit Německého sboru v Praze, mládežnických a studentských akcí, svateb, agenturních a benefičních koncertů atd. Co konkrétně? Od výměny špinavých ručníků, přes úklid podlah a strojení stolu Páně až po údržbu inventáře. Na mně je také kontakt s koncertními agenturami – sjednávání termínů, smlouvy o vystoupení a sledování, zda je vše řádně zaplaceno. Dohlížím na opravy a úpravy v kostele a jeho okolí. Řeším vypadlé pojistky, mrtvé holuby na parapetu, nefunkční topení. O zajištění bohoslužeb se stará Německý sbor a pražský SOM.
     
    Tím, že je kostel kulturní památkou, není péče o něj úplně bez obtíží.
         Kostel za poslední roky prošel několika rekonstrukcemi. Ta největší byla v roce 2000 a byl při ní kompletně očištěn a zakonzervován vnější plášť budovy, opraveno oplocení kolem kostela a kompletní sanace krovu, včetně výměny několika trámů. Při této rekonstrukci byl také restaurován výjev sv. Martina se žebrákem, který je nad nepoužívaným vstupem do kostela. O rok později byl více než dva měsíce zastaven veškerý provoz kvůli rekonstrukci vnitřku kostela. Při ní došlo k očištění vnitřního zdiva, kostel byl celý vymalován a byly restaurovány vnitřní dveře. V roce 2002 proběhla zatím poslední rekonstrukce, a to už za plného provozu. Byl restaurován malovaný dřevěný záklopový strop ze 16. stol.
     
    Co ti dělá nejvíc starostí? Z čeho máš největší radost?
         Největší radost mi dělá určitě vysoká vytíženost prostoru, myslím, že kostel je dobře zaveden v širším povědomí lidí, jak u nás tak v cizině, díky širokému spektru jak bohoslužebných tak kulturních akcí. Největší starostí je určitě spravovat objekt v centru Prahy, navíc v blízkosti Národní třídy. V centru bývá zvláště ve večerních hodinách pěkně rušno a výskyt různých pochybných lidí značný.
     
    Asi taky zažíváš mnoho kuriózního – představy lidí o možném dění v kostele jsou mnohdy absurdní, nebo ne?
         Máš pravdu, představy lidí a to hlavně z necírkevního prostředí jsou mnohdy hodně podivné. Asi nejčastější otázka je, jestli zvoním na zvony. Neobvyklá církevní společnost, která chtěla mít své shromáždění v kostele, byli určitě Svobodní zednáři.
     
    Když už máš volno, jsi schopen vnímat jiné církevní stavby nekostelnickým pohledem? Zajdeš si někdy na koncert vážné hudby?
         Určitě jsem, mám totiž velmi rád památky a v Praze je hezkých kostelů spousta. Tady se profesionální deformace určitě neprojevuje. S koncerty vážné hudby je to už horší, na koncerty chodím docela často, ale spíše na jiný žánr.
     
    Děkuji za rozhovor.
         Adresa kostela: Sv. Martin ve zdi, Martinská 8, Praha 1 http://www.martinvezdi.cz
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Dělníci víry
    Parrésia
    a Husovický dvorek

    Rozhovor se Štěpánem Hájkem, farářem ČCE
    ptala se Marie Stolařová
     
    Od roku 1995 se ve sboru v Horních Dubenkách téměř každou prázdninovou neděli koná divadelní festival Parrésia a od roku 2000 také na jaře v Brně-Husovicích obdobný festival Husovický dvorek. Začne se bohoslužbami v kostele, pak se všichni vyhrnou ven na „plac“, kde jsou už připraveny kulisy, každý se pohodlně usadí a začne divadlo. Dopoledne se protáhne až do odpoledne u společného stolování a povídání mezi zdmi ozdobenými výtvarnými díly. U zrodu těchto akcí stál farář Štěpán Hájek.
     
    Jak se stalo, že právě ty jsi začal organizovat divadelní festival?
         Jednak mám divadlo rád, a jednak tomu napomohla situace v dubeneckém sboru. Začali k nám totiž do kostela chodit dva divadelníci, Petr Oslzlý z Divadla na provázku a Josef Kovalčuk z HaDivadla. Z našich setkání a všelijakých debat vzešel nápad uspořádat letní akci, která by propojovala bohoslužby a divadlo. Všechno je to podrobně popsáno v článku Kostel a divadlo (Protestant č. 7/1995), kde se oba přátelé shodují, že atmosférou kostela vznikla určitá komunita, která se otevřela něčemu novému a nevyzkoušenému.
     
    Měly pro to Horní Dubenky nějaké zvláštní předpoklady?
         Nevím. Když pominu vnější věci, jako je skvělá architektonická dispozice, pak bych řekl, že Dubenky se nijak výrazně nelišily od jiných tolerančních sborů na Vysočině. Prostě v letech 1994 a 1995 tam fakt asi Duch svatý vanul.
     
    Jak se to pozná?
         Společenství se proměňovalo a otevíralo. Přicházeli noví lidé a ti původní se aktivizovali. Těžko se to popisuje – bylo to, jako když vás začne něco bavit a chcete být u toho. Anebo jako když chcete všechno slyšet, aby vám nic neuniklo. Roste to nenápadně a člověk si něco takového pořádně uvědomí teprve zpětně. Z této výjimečné atmosféry se Parrésia zrodila.
     
    Mohl bys popsat další historii festivalu, včetně pokračování v Husovicích?
         Do roku 1999, kdy jsem odešel do Brna, se konalo pět ročníků s velmi kvalitním programem. (Ten zajišťoval především Petr Oslzlý, který Centrem experimentálního divadla akci organizačně zaštítil.) Původní záměr – setkání evangelia a kultury, setkání lidí, myšlenek a názorů – se dařil naplňovat. Chodili tam evangelíci, katolíci i ateisti, vysokoškolští profesoři i traktoristi, politici, výtvarníci, řemeslníci... (A všichni byli okouzleni úžasnou kurátorkou!) Potom byl sbor čtyři roky neobsazený, jedno léto se dokonce Parrésia nekonala. Teď je tam konečně nový farář, Tomáš Vítek. Chystá se desátý ročník. Pokud jde o Husovický dvorek, tak festival je obdobný, jen v jiných podmínkách. Místo o prázdninách se koná v dubnu a květnu, prostory stísněné, město kulturou zasycené. Takový náš malý dvoreček...
     
    Vyjmenuj alespoň některé soubory a herce, které jste hostili.
         Divadlo Orfeus, Studio Dům, divadlo Commédia z Popradu, Vlasta Chramostová, Radovan Lukavský, Alfréd Strejček a Štěpán Rak, divadlo Continuo, Divadlo Husa na provázku, František Derfler, básník Zbyněk Hejda, Dočasná šejkspírovská společnost Jedličkova ústavu a další.
     
    Co znamená ten název – Parrésia?
         Podle Součkova slovníku 1. otevřenost řeči, svoboda slova; 2. veřejnost; 3. otevřenost a upřímnost vůči lidem; 4. radostná důvěra vůči Bohu. To sedí, ne? Takovou víru jsme chtěli a chceme šířit.
     
    Co mají bohoslužby společného s divadlem?
         Téměř všechno. Jednodušší bude asi pokusit se vyjádřit, v čem se liší: bohoslužby jsou závaznější, s dlouhodobějším dopadem, mají o sobě vyšší mínění, jsou více závislé na biblických textech, vytvářejí pevnější společenství a neplatí se na ně vstupné. Ale divadlo je zase svobodnější a toto všechno řečené může i postavit na hlavu. Zkoumal jsem možnost, zda by divadlo mohlo bohoslužby nahradit, a dospěl jsem k závěru, že pravděpodobně nikoli. Na druhou stranu si myslím, že divadlo může v určitých případech zvěstovat slovo Boží lépe než kázání.
     
    Co tě na tom tak přitahuje? Je to objev, že můžeme „nasávat“ všemi smysly?
         Proč objev? Já nasávám od malička! Tuhle formulaci bych nepoužil, ve spojení s bohoslužbami je to módní floskule, která se vymezuje vůči evangelické úspornosti. Raději to vyjádřím takto: divadlo je život nahlédnutý z různých stran. Zobrazuje dobu, odkrývá souvislosti, zrcadlí situaci člověka atd. Naproti tomu evangelium nabízí „to jedno potřebné“. Ale evangelium nemůže znít jinak než v našem životě! Bez panoptika to nejde! Proto také má Parrésia podtitul Ráj srdce a labyrint světa.
     
    Přiláká takový festival lidi? A jde o to někoho přilákat?
         Přiláká. Ale my to původně dělali vlastně pro sebe, pro sbor, chtěli jsme zkusit to spojení. Vzpomínám si, že ze začátku jsme dokonce říkali hercům – počítejte s tím, že možná přijde jenom pět lidí! Teprve pak, vlastní kvalitou akce, se z toho stala událost daleko přesahující rámec sboru.
     
    Jak se taková aktivita zajišťuje finančně? Co bys doporučoval případným nadšencům?
         Bez grantů to nejde. Musí se začít skromňoučce, a když se věc ujme, pak žádat. Ale nedělejte všichni divadlo! Každý sbor má jiné podmínky a jiné možnosti. Co takhle třeba závody vozíčkářů nebo vlastní rozhlasová stanice?
     
    Letní program se dozvíte na 
    http://parresia.evangnet.cz
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    EkoKaňon
    Strávníci všech zemí zemí, spojte se!
    Vojtěch Veselý
     
    Na planetě vznikl život a od té doby vybrané chemické prvky střídavě tvoří složité organické látky, které pak degradují na látky jednoduché anorganické. Jak k tomu dochází, je celkem prozaické: na zem svítí slunce a dodává energii, takže rostliny mohou brát ze země živiny ve formě jednoduchých látek, které pak mění ve složitější: ve stonek, trn nebo plod, a tak. Všechny tyto části opět čeká rozklad na látky anorganické. Například se to děje tak, že rostlinu – fazoli, sežere zvíře – kráva. Ve svém rafinovaném trávicím traktu něco opět zesložiťuje: tvoří z nich své tělo (roste), něco dá na mléko a zbytku se zbaví. Kravince na poli mají rozhodně jednodušší strukturu, než rostliny, ze kterých původně jsou, nicméně je čeká totéž, co fazoli: skrz trávicí soustavy je proženou různí jiní živočichové, něco si opět nechají pro sebe a to co neumí strávit, pošlou zase dál, těm, co to zvládají. Co dál rozložit nejde, najde si svými kořínky rostlina… a tak dále, stále stejně. Uschlá rostlina a chcíplé zvíře se rozloží, říkáme, ale de facto i je rozežerou mrchožrouti: supi, červi a bakterie. Z prachu život povstává, do prachu se vrací; je jedno, zda jde o žraloka či mechorost.
         Co na tom? Nic víc, než že totéž se děje i člověku. V koloběhu látek není rozdílu mezi lidským a kterýmkoli jiným potravním článkem. Částečka, ze které před x lety byla fazole, se nám může objevit kdykoli na talíři třeba ve vcelku oblíbeném knedlovepřozelu. Samozřejmě potom, co si ji mezi sebou vystřídalo mnoho dalších živočichů, třeba i rostlin. Pokud už jinak ne, tak skrze to, co jíme a vylučujeme, jsme se vším zbylým živým na planetě doslova niterně spojeni.
         Něčím však lidský článek jedinečný je. Posledních pár století mu totiž jaksi nestačí menu servírované produkty ostatních organizmů, a tak si jídelníček obohacuje pomocí látek, které si sám vyrábí a v koloběhu se objevují nově. Sám je neumí strávit, a tak je v sobě buď kumuluje, nebo je posílá dál svým živým soudruhům ve výrobě potravin. Třeba to nevadí, ale zatím má takové jednání povahu experimentu, jehož se účastní veškerá pozemská fauna a flora.
     
    Den populace
     
    Loni touto dobou nás bylo 6,3 mld. Prognóza říká, že 8 mld. nás bude už za jednadvacet let. Koho? Nás lidí. 11. června máme možnost se oslavit, poněvadž přijde světový den populace. Jako kterýkoli jiný se i tento den každou vteřinu vypije 3 300 kafí, na každé vyrobené auto padne 150 000 litrů vody a na zbrojení se věnují 2,5 miliardy dolarů. Vše za ten jeden den oslavující populaci, ve které je možné, aby jejích pouhých pět procent spotřebovávalo tolik zdrojů, že kdyby tak chtěl žít i její zbytek, byly by k tomu třeba další čtyři planety Země. Paradox: kdyby ty čtyři planety náhodou nějak přibyly, oněch 5% by si na ně dělalo nárok zdaleka největší. .
     
    Co bylo
     
     
  • Bambriádu 2004 – burzu dětských a mládežnických sdružení s pestrou přehlídkou atrakcí a prezentací navštívilo podle odhadů přes 200 tisíc lidí v 28 městech celé republiky od Chebu po Třinec.
  •  
  • Pražské divadlo Minor uvedlo Píseň Písní – poetický kabaret lásky a smrti, který režíruje Janek Jirků. Možná ho uvidíte v říjnu na „Sjezdu“.
  •  
  • ČR jako jedna z nejateističtějších zemí EU iniciovala znovu debatu o zmínce křesťanství v evropské ústavě. Kanditát do Evropského parlamentu R.Falbr počítá i s podporou zmínky o židovství. Třetí monoteistické náboženství – islám – je podle něj ovšem problematické a nepodpořil by ho.
  •  
  • Nakladatelství Svoboda vydalo knihu Mládež na křižovatce, která navazuje na Proměny české mládeže z roku 2002. Hlavním záměrem knihy je sociologicky postihnout mladou generaci na počátku procesu začleňování české společnosti do evropských struktur, utváření evropské identity a vzniku informační společnosti.
  •  
  • V Přešticích byly západočeské seniorátní dny mládeže.
  •  
  • Celkem 85 mladých lidí (40 v Brně, 45 v Praze) se zúčastnilo prvního školení dobrovolníků. Zapojují se tak do komplexního systému humanitární pomoci ČCE, který koordinuje stálá pracovní skupina při Diakonii. Celý systém je propojen se státními krajskými krizovými centry a v případě potřeby (povodně apod.) bude připraven na okamžitou pomoc.
  •  
    Co bude
     
     
  • 24.7. – 6.8. proběhne 14. ročník Akademických týdnů v Novém Městě nad Metují na Pavlátově louce. Každoročně jde o pásmo přednášek, rozhovorů, koncertů i dalších kulturních a odlehčujících akcí. Program počítá s účastí všech věkových kategorií. Více na stránkách města http://www.novemestonm.cz
  •  
  • Budou volby od evropského parlamentu.
  •  
  • Festival OTEVŘENO JIMRAMOV 2004 bude tradičně probíhat na konci srpna (22.-29.). Hlavní blok (hudba, divadlo, výtvarná reflexe a další) začne ve čtvrtek. Novinkou bude improvizační dílna a letní kino, které bude promítat po večerech od pondělí do čtvrtka. Mezi muzikanty budu tradiční (Jericho, Původní Bureš), ale také nová jména, např. Dlhé diely ze Slovenska. Chybět nebudou Jan Spálený & ASPM a Radim Hladík. Více na http://jimramov.klubslunicko.cz.
  •  
  • Předprázdninové ohnění pražských mladých lidí bude ve sboru ČCE v Praze v Modřanech 24.6. od 17 hodin.
  •  
  • Od 1.září se bude náboženství na Slovenských základních školách vyučovat jako povinně volitelný předmět. Místo něj si žáci mohou vybrat etiku.
  •  
  • Budete během prázdnin v Praze? Společná mládež se bude scházet každou středu od 18.00. 7.,14.,21.7. ve FS Kliment (Klimentská 18), zbylé středy až do konce prázdnin na Vinohradech (Korunní 60).
  •  
    zpět na obsah
     
     
     
    Vztahy
    Naši to považují za zbytečnost
    S kamarády z gymplu jsem začala chodit do kostela, je to pro mě důležité. Naši to považují za zbytečnost. Jak jim mám vysvětlit, že to pro mě zbytečnost není?
    Dana Rabiňáková, psycholožka, ředitelka Partners Czech
     
    Člověk se rodí jako bytost, která má duchovní (nejen duševní) rozměr. Tento rozměr je prostě v nás. Nemůžeme jej vymazat. Můžeme se sice tvářit, že o tomto rozměru nevíme, nebo si jej „zaneřádit“. Ale zrušit jej nelze. Zvlášť mladý člověk, který hledá v životě svoji kotvu, směr, životní povolání, si je vědom toho, že touží po něčem, co by ho uspokojilo na delší dobu než jen na jeden večer, jeden týden. Lidé, kteří v sobě tento přesahující rozměr potlačili, nebo udusili, tzv. přežívají, ubíjejí nudu, hledají potěšení či libůstky krátkodobé, rychle se unaví.
         Ten, kdo našel Boha, i ten kdo ho teprve hledá, se setkává s rozměrem věčnosti. Pokud jsi začala chodit do kostela, určitě zažíváš tu těžko vyslovitelnou lehkost a zároveň závrať z rozměru, který se těžko popisuje. Zvlášť je těžké o těchto věcech mluvit slovy lidskými a ještě s těmi, kteří neslyší, neviděli, nevěří. Takový rozhovor se podobá řeči těch, kteří mluví odlišnými a nesrozumitelnými jazyky (je to tak doslova: jazyk víry je jiný než ten, kterým obvykle mluvíme na ulici, více se podobá jazyku srdce).
         Rodiče, pokud nevěří, nemohou dohlédnout změny, která se děje v nitru jejich dítěte. Asi se děsí toho, že dítě jde cestou, které oni sami nerozumí a rozumět nemohou. Prvním pocitem je určitě strach z neznámého. A druhým pocitem je také strach, strach ze ztráty milované bytosti, blízkého kontaktu, strach z odcizení.
         Víru rodičům slovy nevysvětlíme. Ale můžeme jim dát pocítit, že s vírou se jim nechceme odcizit. Že nejsme členy nějaké podivné náboženské sekty, která nám „vymyje mozek“. Ale pochopí-li rodiče, že čas strávený s kamarády v kostele přispívá k mému obohacení, k naplnění života a k radosti, možná se přestanou bát. Můžeme se s rodiči pokusit podělit o čtení literatury, která pomáhá porozumět víře, pozvat je na besedy, oslavy nebo setkání k různým příležitostem.
         Být křesťanem naplno není v dnešním světě žádná výhoda. Zvlášť v naší zemi, která byla po desítky let úspěšně ateizovaná, se dodržování pravidel křesťanského života může zdát v některých společenských kruzích dokonce bláznivé, nebo nevýhodné. Křesťané svým čestným přístupem k majetku a životním hodnotám nastavují okolí i zrcadlo. A to pak může některé lidi dráždit. I uvnitř v rodině.
         Víra v Boha je dar. Je to dar, který jsme si ničím nezasloužili, kterým jsme byli obdarováni. Můžeme prosit Pána, aby byl štědrý i k našim rodičům, k našim přátelům, aby i jim dal okusit svoji lásku a požehnání. Aby i jim otevřel nejen oči, ale i srdce. A také můžeme prosit o to, aby tento dar nebyl překážkou v našich vztazích.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Z cest
    Vzhůru do Evropy
    Jana Škubalová
     
    Začátkem prosince jsem odjela do Francie do města Marseille, kde jsem začala svůj projekt v rámci programu SVE (evropská dobrovolná služba). Od první chvíle se mi tu líbilo. Sluníčko, moře, lidi ze všech končin světa, zajímavá práce. Náš kolektiv dobrovolníků se stává ze sedmi lidí, kteří spolu každý den pracují na projektech, které pomáhají lidem v obtížné situaci. A jak takový projekt vypadá? Jeden den v týdnu docházíme do organizace, která poskytuje osamělým babičkám a dědečkům z celé Marseille možnost se setkat, společně poobědvat a popovídat si. Přicházejí tam s úsměvem na tváři a každý týden se těší, jaký nový program jsme si pro ně připravili. To ale ještě není zdaleka všechno!
     
    Hodně nebo málo
         Charitativních organizací v Marseille je hodně, ale dobrovolníků málo. Dále také pomáháme zařizovat knihovnu pro sociálně slabé, kde si mohou knížky vypůjčit zadarmo. Jednou týdně děláme se všemi dobrovolníky malou konferenci, kde probíráme otázky občanského života a problémů z toho vyplývajících. Ale hlavní náplň našeho programu SVE spočívá v práci manuální (sázení stromků, uklízení po povodních, stavba betonových budek pro racky). Jezdíme na ostrov Riou, který je chráněnou přírodní rezervací. Tam pomáháme s výstavbou kamenné cestičky pro turisty, která umožňuje výstup na nejvyšší bod ostrova a zároveň ochraňuje místní faunu a flóru. Možná se vám má práce zdá namáhavá, ale věřte, že co je krásné, není nikdy snadné. Toto heslo jsem se naučila tady a řídíme se jím všichni. Není to jenom práce, co nás spojuje, ale také přátelství, které jsme si mezi sebou vybudovali. Každý jsme z jiného konce světa, jiného náboženství, jiné barvy pleti a jiné kultury. Na našem přátelství to nic nemění a učíme se jeden od druhého vzájemnému respektu a otevřenosti. Být dobrovolníkem znamená být tady pro druhé a nemyslet jen na sebe. „Přišel jsem, abych změnil svět a první jsem musel změnit ten svůj.“
     
    Kde je Gabon?
         Poslední únorový den přechodného roku je třeba nějak oslavit, nemyslíte? Chvíli jsem přemýšlela, co by se tady dalo podniknout a náhle někdo zaklepal. Otevřela jsem dveře a za nimi stál jeden černošský student. Zatímco mi představoval svoji organizaci a výlet, co pořádají, jsem tak v mysli přemítala, jestli s nimi mám jet. Přeci jenom je vůbec neznám a jsou to černoši, co když mi něco udělají? A co když se vůbec žádný výlet nekoná a jenom vyberou peníze? Předsudky nabíraly vysokých obrátek. Přece nejsem žádný rasista! Pojedu s nimi. V neděli brzo ráno jsem se vypravila na nádraží, kde již čekalo několik gabonských studentů. „Odkud jste?“ ptali se nás. „Česká republika, aha, kde by to tak mohlo být...“ Nejdřív jsem si říkala, jak to můžou neznat a pak mi došlo, že já vlastně taky nevím, kde leží Gabon. Někde v Africe, ale kde? Autobus se rozjel a všichni začali zpívat a povídat a bylo veselo. Tak přátelskou atmosféru jsem už dlouho nezažila. Tak tohle je Afrika. Jsou moc milí, tihle lidičkové a tak jsme si užili všichni moc krásný výlet. A já jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nezáleží na tom, odkud jsme a jaké jsme barvy pleti či náboženství, protože právě těmito odlišnostmi se můžeme obohacovat. Tím jak poznáváme jiné kultury, nejlépe pochopíme  i tu vlastní. Teď už bych si nedokázala vůbec představit, že bych je neznala, můj život tady by byl o mnoho chudší.
     

     
    Co je Evropská dobrovolná služba (EVS)?
         Především zkušenost nového druhu. A také příležitost naučit se něčemu novému a přispět něčím novým své hostitelské komunitě. Zároveň je EVS programem Evropské unie pro neformální výchovu a vzdělávání, otevřeným všem mladým lidem bez nároku na předchozí kvalifikaci. Tolik oficiální zprávy. Konkrétně – mládežník vyjede za hranice svého domovského státu a v cizí zemi zdarma pomáhá místním organizacím, tím získává nové zkušenosti a kontakty, nové možnosti spolupráce. Nejčastější oblastí působení je ochrana životního prostředí, umění, kulturní dědictví, sociální oblast, práce s dětmi a mládeží, informace pro mládež, volný čas, sport. Dobrovolník je vyslán a přijímán konkrétní organizací, které se v EVS sdružují a organizují.
     
    Kontakt na organizaci Unis-Cite: http://www.unis-cite.org
    Informace o EVS: http://www.youth.cz
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kniha
    Mark Maddon:
    Podivný případ se psem

    Tereza Kellerová
     
    Patnáctiletý Christopher najde jednoho večera u sousedního domu zabitého psa. Sám je z činu nejprve obviněn a je odvezen na policii, ale po vysvětlení propuštěn. Rozhodne se sám vypátrat, kdo psa zabil, a velmi systematicky na tom začne pracovat.
         Tak začíná „detektivní novela“ autora z mladší generace britských prozaiků, který napsal řadu knih a za tuto získal Whitbreadovu cenu za Knihu roku 2003.
         Nejedná se o běžnou detektivní zápletku, ani zde nevyšetřuje případ skutečný detektiv a už vůbec to nedělá obvyklým způsobem. Chlapec Christopher je totiž autista a toto jeho „postižení“ – tato jeho zvláštnost – ovlivňuje jeho myšlení, chování i prožívání velmi silně. Autistické rysy (obtížná komunikace s lidmi okolo něj, odpor k fyzickému kontaktu, potřeba přesného navyklého chodu věcí a událostí, problémy ve zvládání neznámých nebo nečekaných situací, apod. doplněné o jeho geniální matematické schopnosti) spoluutváří nejenom život jeho, ale i život jeho nejbližších. O nich i o sobě se Christopher při svém detektivním pátrání mnohé dozvídá.
         Novela je psaná slovy samotného Christophera, který píše o svém pátrání knihu. Tak může čtenář dobře nahlédnout do jeho chápání světa: v jeho logickém nahlížení na skutečnost je i čtenář nucen spolu s ním se ptát, jaký smysl má v životě to i ono, jaký smysl mají ty spousty slov, obrazů, zvuků kolem nás; proč vyřčená slova nemají vždycky ten přesný obsah; proč lidi nedělají přesně to, co řeknou; jednoduše – proč jsou věci v našem světě tak, jak jsou, a jaký mají vlastně smysl.
         Je to pátrání strhující a nejde tady už ani o psa, ale právě o smysl a řád věcí, o smysl a obsah vztahů, které očima chlapce se zvláštním postižením dostávají jiný rozměr.
     
    Nápadník
    Västerås
    Filip Keller
     
    Västerås [festeras] je metoda práce s biblickým textem, která pochází ze stejnojmenného švédského města. Je relativně jednoduchá, nepříliš náročná na přípravu, přitom není nudná a zapojit se mohou všichni. Vystačíte si s biblí, papíry a tužkami pro každého. Nicméně je lepší, když ten, kdo má program na starost (moderátor), vybraný text předem nakopíruje pro každého. Přitom je dobré, když text rozdělí na co nejmenší části, které ještě mají smysl; co řádek to jedna věta či výpověď. Každý si vezme text do ruky a k jednotlivým řádkům připisuje tři značky:
         ? – je znamením pro řádek, který je nesrozumitelný, nejasný; obsahově i jazykově.
         ! – je znamením pro místo, kde jste dospěli k nějakému poznatku, tady se mi „rozsvítilo“, dobrá myšlenka.
         – znamená, že tady vás text nějak osobně zasáhl.
         Na tuto individuální práci si vyhraďte dostatečně dlouhý čas podle délky textu: 10, 15 třeba i 20 minut. Je dobré to neuspěchat, bude se vám pak lépe povídat.
         Při rozhovoru probírejte verš po verši (nebo řádek po řádku). Nejprve se moderátor zeptá těch, kdo nepřipsali žádnou značku, jaké je k tomu vedly důvody. Pak probírejte otazníky, ostatní se pokouší najít odpověď. (Nevadí, když nenajdete, možná si otazník připíší i další.) Dále se každý vyjádří ke „svým“ vykřičníkům. Je fajn, když si řeknete i o šipkách, ale nikdo by k tomu neměl být nucen. Je to věc osobního zasažení, o kterém někdo nemusí chtít mluvit.
         Je výhodou, když si moderátor předem k textu něco přečte (dobové pozadí, poznámky k výrazům), ale určitě to není nutné. Pokud tak učiní, měl by při rozhovoru být zdrženlivý, mluvit až na konec a jen když je třeba. Při této metodě nejde o nalezení „správného“ výkladu. Jde o setkání s textem.
         Zkuste to. Pracovali jsme takto na SCUKu v Letohradě. Povídali jsme si přes dvě hodiny a myslím, že se účastníci nenudili.
     
    (podle A.Hechtové: Přístupy k bibli a J.B.Šourka: Bible trošku jinak)
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hudba
    Mišpacha III.
    Jonáš Hájek
     
    V úterý 27. 4. 2004 uvedl ve Španělské synagoze v Praze svoje již třetí CD soubor Mišpacha. Mišpacha zpívá židovské písně, jak hebrejské tak jidiš, a jsou v ní zastoupeny téměř všechny generace. Od malých dětí až po jejich babičky, přesně tak, aby dostála svému jménu, které znamená rod či rodina. Koncert v synagoze nebyl ale jen oslavou nového alba Mišpachy Židovské sváteční písně, ale zároveň oslavou dne založení Izraele.
         Koncert získal výbornou atmosféru, nejen díky písním, které posluchače přímo tahají ze židle a ponoukají k tanci, ale také díky prostoru synagogy, kde jsou tyto písně skutečně doma. Po ukončení spolupráce s Vladimírem Mertou v pozici kytaristy (zaznamenáno na albech Mišpacha I a II) používala Mišpacha coby doprovodný nástroj klavír, který působil poněkud těžkopádně a po smrti Mikiho Rotha značně prořídly i řady zpěváků. Toto období je, jak Mišpacha ukázala ve Španělské synagoze, u konce. Klavír nahradila tahací harmonika Jense Krügra, která hudbu opět vylehčuje a dynamizuje, přibylo i několik mužských hlasů, které před tím Mišpacha tak postrádala. Harmonika, spolu s klarinetem, který na novém albu též uslyšíme, Mišpachu přibližují k dnešnímu klezmeru, kde jsou téměř nezbytností. Nesmím také opomenout housle, na které hraje Irena Tausingerová a kytaru usměvavé Sáry Miletin. Zpěv sólisty, rabiho Jehudy Ješarima, nástrojové obsazení i rozmanitost hlasů sboru nahrávají pestrostí aranžím Heleny-Ester Divecké. Také intonační nepřesnosti, které na každém koncertu Petr Vacek omlouvá slovy: „My zpíváme srdcem, ne ústy,“ se pomalu vytrácí a stejně tak by se postupně mohly vytratit i Vackovy ne vždy povedené komentáře.
         Nezapomenutelný zážitek z koncertu a třetí CD Mišpachy Židovské sváteční písně, hudebně vyrovnané a navenek příjemně výtvarně zpracované, napovídá, že Mišpacha je opět souborem, který by neměl zůstávat bez povšimnutí.
     
    Ručně a stručně
    Aj kamení volati bude
    Zdeněk Šorm
     
    Je to už několik let, co Petr Pazdera Payne přivezl na Sjezd nejen evangelické mládeže do Českých Budějovic dva pískovcové kvádry a jeho účastníci do nich potom tesali značky Desatera. Pískovcové kvádry nejsou tak snadno k mání a ne každý má také dost sil, aby je opracoval tak, aby výsledek k něčemu vypadal. Ale pokusit se vyrobit desky Desatera jistě můžete. A nejen ty – tesat můžete egyptské sfingy nebo hieroglyfy, býčky, biblické postavy, svícny, celá sousoší (třeba i kolektivně) s biblickými náměty – například betlém, do něhož každý přispěje jednou figurou, nebo symboly pro průčelí fiktivního kostela. Vytvořit můžete reliéfy i volnou plastiku. Namísto pískovce použijte pórocementové tvárnice, tvárnice Ytong. Jsou měkčí, lehčí a snadno se opracovávají nářadím, které je běžně dostupné: ruční pilky, pilky na železo, starší šroubováky a dláta, majzlíky, struhy na dřevo, rašple, kladívka a palice. Pracovat lze i s vrtačkou. Samosebou musíte počítat s tím, že se nástroje určené původně na jiný materiál dost ztupí. Hotové plastiky lze ponechat v „přírodní“ šedobílé barvě, lze je ovšem také dobře kolorovat.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Good Bye, Lenin!
    Mirka Fůrová
     
    Trochu pochybuji, jestli o tomhle filmu dokážu napsat. Jak jednoduché se zdá psát o historii, ale co když je to historie docela mladá, řekněme tak necelých 30 až 15 let? Píše se rok 1978 a kosmonaut NDR Sigmund Jähn letí do kosmu. Kdo pamatuje, dá mi za pravdu, jak zdůrazňované byly úspěchy socialistické vědy ve věci letů do vesmíru a zároveň i vzrušující, podobně i pro malého Alexe. Nebyl Tolkien, Harry Potter a další „senzace“, nové světy to byl jen ten nad námi.
         Ten film je vlastně Alexovou kronikou, ve které vypráví příběh své rodiny na pozadí společenských a politických událostí. Ke komičnosti napomáhá podání děje v krátkých etudkách. Tak jsou nedávné historické události komentovány odpovídajícími zážitky hlavního hrdiny, ty jsou podány s humorem vyznívajícím parodicky až černě. Tak například hlavní hrdina hrající si v dětství na kosmonauty, se stane elektrikářem a v nové kapitalistické společnosti pak zapojuje televizní satelity.
         I když je to hlavně příběh Alexův, on sám ho sděluje jako vyprávění o svojí mámě, která se vyrovná s emigrací svého muže tak, že se upřímně upne k rozvoji socialistické NDR. Jenže dějinné události se řítí svým směrem, lidé rozbíjejí zdi a spojují rozdělené státy. Právě v té době dostane Alexova máma infarkt a upadá do několikaměsíčního kómatu. Když se probere, Alex se rozhodne v rámci jejího zdraví zatajit jí změny, které se udály, a k tomu přiměje i svoji sestru, dívku i lidi z okolí. Film tak na paradoxních situacích, které díky Alexově mystifikaci vznikají, ukazuje kontrast mezi raným kapitalismem, ne vždy růžovým, a snad o to sympatičtější ale také nereálnější utopií o vítězícím socialismu.
         Říkám-li, že je to kronika, pak nepochybujte, že je to také o tajemství, které přispívá vykreslit nedávnou dobu. Že se to autorům podařilo, dokazuje také ocenění na festivalu evropských filmů EFA Awards 2003 za nejlepší film, herecký výkon a scénář a hlavní ocenění od diváků.
     
    Hudba
    Karel Vepřek podruhé
    Petr Wagner
     
    „Propastná je blízkost, která vidí spásu i ve zjevení kostitřasu,“ zpívá se v jedné písni alba s tajemným názvem Artinodhás. Nalézat bohatství v prostotě a jednoduchosti – to dává bez patetického gesta smysl jen u mála nahrávek. Už první album Karla Vepřeka pro Indies bylo v tomto směru ukázkovým příkladem, po delší době tu máme další – což je náramně dobře. Písničkářovy jednoduché doprovody a charakteristicky posmutněle vypravující hlas jsou ale tentokrát základem, na který jsou navázány další vrstvy – pro Artinodhás je charakteristická především náladotvorná kytara Reného Pařeza (dlouhou dobu jsme ho mohli vídat se Šarközi). Propojení obou stylů hry svým způsobem připomene spolupráci Pavly Milcové s Peterem Binderem na desce Tarzan Pepé, ale ne prvoplánově. Karel spíše než na živelnost sází na repetitivní motivy a René vědomě nepovoluje náběhům na jazzrockové čepýření se, více se snaží podmalovat atmosféru, která je daná. Tím je možná spojení těchto dvou muzikantů ještě těsnější, než v případě známého dua Milcová a Binder. Jako barvu navíc Vepřek využije i tahací harmoniku a příčnou flétnu (Kateřina Linhartová), což je přesně tak akorát, aby na ploše alba udržel po celou dobu jednotnou náladu a zároveň nenudil. Ačkoliv – když člověk pozorně poslouchá texty, neměl by se nudit v žádném případě. Vepřek i tentokrát ukazuje schopnost vkusně zhudebnit své oblíbené autory (Kolmačka, Reynek) a obstojí, i když přihodí nějaký vlastní text. Kolik takových dobrých písničkářů naše folková scéna má?
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Zpravy
    Ruce vzhůru – Hände hoch!
    Petr Pospíšil
     
    Scuk královéhradeckého a chrudimského seniorátu v Letohradě
         Kamarád mě vytáhl do Letohradu na sraz mládeže. Najít kostel nebylo těžké, i když popravdě mi ta moderní stavba Boží chrám nepřipomínala, až později jsem si všiml, že má z boku velký kříž. Všude už byla spousta lidí, kteří se k sobě vrhali a nadšeně zdravili. My jsme šli na příjem, kde jsme po zaplacení dostali „vojenskou známku” se jménem a jinou s barvou roty. Pak nám vojenská lékařka změřila tlak, šířku úsměvu a výšku. Večer jsme viděli divadlo Eschatologický festival. Nemohl jsem uvěřit, že něco tak technicky náročného dělali amatéři. Před pobožností jsme se ještě seznamovali v rotách – abychom se poznali všichni, prý není možné, protože nás bylo přes osmdesát.
         V sobotu, a vlastně i v neděli, jsme byli probuzeni příjemným zpěvem dvou slečen, zpívaly jak ve filmu pro pamětníky. Dopoledne zaplnila přenáška Michala Kitty, faráře a myslím podporučíka v záloze. Vyprávěl o vojně za socialismu a dneska, o válce – jak byla chápána dřív a jak se nad ní dnes kroutí hlavou, o zodpovědnosti při rozhodování o zásahu či pasivitě a spoustě dalších věcí. Zadal nám vystrojit jednoho vojáka a zahrát scénky – izraelští představitelé řeší otázku, co s šéfem Hamasu nebo jak se zachová rodina, když se u ní schová člověk, pronásledovaný mstitelem, když ten mstitel přijde. Všechny roty měly vtipná řešení.
         Po obědě jsme tvořili v dílnách, sportovali nebo vyšli na procházku. Já jsem se dost těšil na Nácvik pouličního boje, ale to nakonec odpadlo kvůli dešti. Místo toho jsme hráli hru o imigrační povolení do USA. Nejdřív jsme si vytvořili dotazníky – všichni si odpověděli na otázky typu: tělesná anomálie, číslo nohy, jméno matky... Pak jsme si našli dvojici a měli jsme svůj dotazník naučit partnera. Z toho nás vykoušel imigrační úřad. Bylo to sice zmatené, ale vcelku sranda, i když bojovka by byla lepší. Po hře přišlo zpívání ve sboru. Já sice nemám hudební sluch, ale zpíval jsem taky, zaujalo mě netradiční rozezpívání. Večer jsme koukali na Zachraňte vojína Ryana a srkali k tomu Bikavu (někdo čaj) z alternativní Čarovny. Někteří hráli stolní fotbálky nebo pingpong.
         Bohoslužby pro mě byly dost netradiční, kvůli zpívaným přímluvám, úžasné kapele a Scukovému sboru. Letohradským jsme pěkně poděkovali, protože nás celý víkend přímo přecpávali dobrým jídlem a vůbec obskakovali. Radim (farář pro mládež) jim rozdal anýzové bonbóny na spravení chuti. No, a pak jsme jeli domů.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Zpravy
    Seminář pro pracovníky s mládeží v Tyře u Třince
    Tomáš Groll, člen pražského SOMu
     
    Ve dnech 29. dubna až 2. května se konal na dálném východě v Tyře u Třince seminář pro pracovníky s mládeží. Podtitulem, či snad biblickým mottem, bylo „Dvojí přikázání lásky – miluj Hospodina, svého bližního.“ Jsou-li děti a mládež budoucností církve, a jako že se o tom nedá moc pochybovat, pak došlo k nebezpečné koncentraci osob, na kterých leží budoucnost naší církve křehoučké jak sněhobílý květ, na jednom místě. Nebojte se, přeháním. Chci jen touto formou vyjádřit svůj dík organizátorům, tj. oddělení mládeže SR. Skutečně si myslím, že pouhý zápal a víra k dobré práci s dětmi a mládeží nestačí. A tak podobná školení nebo semináře jsou velice důležité „akce“, které si jistě zasluhují pozornost všech, kteří mají vedoucí postavení v mládežích, jsou členy SOMů, či připravují pobyty pro děti. Trochu zklamaně se pak ohlížím zpátky, když si uvědomím, že se této akce zúčastnilo tucet mládežníku „místních“, pár z pražského, východomoravského a jeden z poličského seniorátu. Jinými slovy, očekával jsem větší regionální pestrost účastníků a v tak závažné otázce, jako je práce s mládeží, kilometrová vzdálenost není argumentem.
         Školení účastníků zahájil v pátek dopoledne příspěvek Ivana Ryšavého, faráře a psychologa z Kroměříže, na téma „Budování vztahu ve skupině“. Diskuse se točila kolem slovíček budování, růst a zapálení společenství. Bavili jsme se o společenství mládeže, zdali má cíl samo v sobě, či to společenství je jen prostředkem v cestě víry za Kristem.
         Druhým „školitelem“ a pravou kapacitou v daném oboru byl Roman Mazur. Téma „Jak uvařit levně a chutně – víkendový nebo táborový pobyt pro mládež“ evokuje program, jako Prima Vařečka. O jídlo v Tyře však nešlo. Roman se s námi (a my s ním) dělil o své nemalé zkušenosti z přípravy, organizace a vedení táborů a pobytů pro děti a mládež, převážně do 15 let věku. Každý, kdo připravuje tábor pro děti, je jednou nohou v kriminále. Ale kdo ví, kde by byl mnohý účastník semináře, kdyby před pár lety nenarazil na odvážného organizátora, který nechal vyjukané dorostenecké jehně přičichnout k mládežnickému víru posilujícímu životu.
         „Osobní život víry“ Aleše Wrany byl pak náplní pátečního večera. Je-li společenství mládeže odlišným od ostatních společenství tím, že cíl nemá samo v sobě, nýbrž je jen prostředkem, který vede k víře a ke Kristu, pak je důležité, aby se v těchto společenstvích o víře bavilo, víru žilo, a tímto způsobem víru šířilo. Pak ovšem nastává zásadní otázka: „Co je to ta víra?“
         O „Zásady pro práci s křesťanskou mládeží“ se s účastníky podělil Jan Krupa. Zcela ve stručnosti: bavili jsme se o úloze Bible, faráře, detabuizované diskuse v rámci prvního i druhého programu na mládežích, o vztahu sbor – mládež a o nelehkém začleňování nově příchozích.
         Dave Patty z havířovské organizace mladých nazval svůj program „Maximalizuj svá setkání.” Od tohoto Američana jsme se dozvěděli mnoho užitečných informací pro konkrétní přípravu a vedení programu na mládežích, např..: jak vést diskusi. Ale ono taky jde o to, co člověk (vedoucí) dělá mimo program…!
         A takovou třešničkou na dortu byl spíše prožitkový program Radima Žárského „Jak podchytit konfirmandy/okrajové členy“. Klíč k podchycení je v důsledném respektování kultury mladých. Ne pouhá tolerance, ale zájem a respekt. Úkolem vedoucích setkání mládeže je věnovat zvláštní pozornost novým mladým lidem, snažit se je programem a osobním zájmem v čase i mimo hlavní program zaujmout. Ale při tom všem nesmí oni mládežníci ve vedoucích pozicích zapomínat, že jejich práce je v prvé řadě službou druhým.
     
    Obsáhlejší článek časem v SMS na http://moravskoslezska-mladez.evangnet.cz
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Sborník
    Homo christianus
    sborník ze sjezdu

     
     
    V edici Cesta víry právě vyšel v pořadí desátý sborník ze Sjezdu nejen evangelické mládeže. Osmdesát stran textů přednášek, úvah, pobožností, vzpomínek a úryvků z dílen, to vše doplněno o fotografie ze Sjezdu mládeže, který se konal v roce 2003 na Vsetíně pod názvem HOMO CHRISTIANUS.
         V sborníku najdete přepis přednášek například od Jana Kellera, Svatopluka Karáska nebo Václava Vacka, záznam z dílen Jana Keřkovského, Radima Žárského a Petra Chlápka. Otiskujeme také některé básně z Poetické čajovny. Jsou zde texty pobožností a texty kázání z nedělních bohoslužeb z obou kostelů. Zjistíte, co všechno jste při nejlepší vůli nemohli na Sjezdu absolvovat. Vám, kteří jste se nemohli zúčastnit, sborník alespoň trochu přiblíží atmosféru tohoto neobyčejného setkání.
         Sborník prodáváme za Kč 79,-.
         Objednávejte na adrese: Českobratrská církev evangelická, Oddělení mládeže, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1. On-line objednávka je také na adrese http://mladez.evangnet.cz. Nabízíme také sborníky z minulých Sjezdů za snížené ceny.
     
    Kniha
    Jak dělá...?
    Zdeněk Šorm
     
    Na dobu, kdy jste odpovídali na podobnou otázku dospělých příslušnými citoslovci „bú, mé, bé, haf, haf, mňau“ a podobně, si asi budete stěží pamatovat. Možná si spíš vzpomenete na situaci, kdy jste se takhle nějakého škvrněte sami ptali. Napadlo vás někdy, že byste mohli dostat úplně jinou odpověď než to bečení, bučení, štěkání a mňoukání? Předpokládám, že ne. U dvouletých také není možné očekávat znalost slangu. Myslím ale, že to napadlo Wernera Holzwartha a Wolfa Erlbrucha a vznikla tak hezká knížečka „O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu.“ Vydala ji Scientia v roce 2002. Má podobnou strukturu a je stejně názorná jako dětská leporela, na kterých učíme nejmenší řeč zvířat, jenom se v ní pocvičíte v jiné, stejně praktické, dovednosti. Navíc vám odkryje taje duše nejen zvířecí. Doporučuji vám ji, mně zvedla náladu.
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křížovka

     
    Kdo je autorem výroku, který naleznete v tajence? Odpovědi posílejte do 30.června na adresu redakce. Ze správných odpovědí vylosujeme výherce, který dostane dárek.
     
    Vodorovně: A. Druhý díl tajenky; třetí díl tajenky. – B. Cizí zkratka pozice; drobotina; MPZ Itálie, Rumunska a Švédska. – C. Domácké ženské jméno; šestý díl tajenky; plápolat. – D. Evino oslovení partnera; polibek (arch.); přívěs parní lokomotivy. – E. Iniciály faráře v Miroslavi 1959-72; otec; značka dusíku; německy země; vlastní. – F. Severské mužské jméno; matky; anglicky špatný. – G. Svobodný šlechtický statek; v žádném čase; jí (miminko). – H. Český malíř; otázka na místo; domácké volání na Dorotheu. – I. Anglická zkratka pro malý; lékárníci (expr.); nejisté přítakání. – J. 54 v římských číslicích; zahníváme; nikoli nás. – K. Jihoevropan; ženské jméno; nízké porosty. – L. Evangelista; domácké mužské jméno; přidával NaCl. – M. Sedmý díl tajenky.
    Svisle: 1. První díl tajenky; anglicky štíhlý. – 2. Dým; přírodní pohroma. – 3. Prvek s protonovým číslem 85; druh klíče; kolot. – 4. Značka skandia; muslimský duchovní; anglická zkratka oddělení; pohybuj se po zemi. – 5. Označení podílu sinu a kosinu; uhlovodík; slovenské město; druh Fordu. – 6. Zkr. organizace zemí vyvážejících ropu; kanadské jezero; značka teluru; příjemný tělocvičný úkon. – 7. Pátý díl tajenky; německé osobní zájmeno. – 8. Krátce zaskřípal; německy konec; předložka; breč (expr.). – 9. Zkratka jihočeského energetického zdroje; trkání; věnujeme; zvratné zájmeno. – 10. 51 v římských číslicích; nauky (slovensky); žal; kocour (nářečně). – 11. Autor Medvídka Pú; jihoitalský přístav; pokyn veliteli, aby dělal, co má. – 12. Enochův syn (Gn 4,18); libují si v bohatství. – 13. Čtvrtý díl tajenky; domácí zvíře.
    Nápověda: Atik, dept, du.
     
    Slovníček
    Presbyterně- -synodní zřízení
    Marie Medková
     
    Co znamená presbyterně synodní zřízení?
    1. brněnsky „muži, kteří dostali pořádnou nakládačku”
    2. vyhláška Ministerstva kultury o pořádání heavy-metalových koncertů
    3. alternativní typ léčby drogově závislých
    4. zřízení Českobratrské církve evangelické (ČCE)
    Řešením je písmenko d).
    čradek2 Vysoká koncentrace neznámých slov blokuje představivost, a tak si sousloví rozsekáme: Presbyterně znamená, že rozhodovací pravomoci nejsou v církvi svěřeny pouze farářům (teologům), ale voleným laikům, a to jak na úrovni místního sboru, tak ve vyšších správních orgánech. Synodní doplňuje, že v nejdůležitějších otázkách (organizačních, správních a věroučných) rozhoduje kolektivní orgán, shromáždění volených zástupců laiků a duchovních z celé církve, které se schází jednou ročně – synod (tedy jednak nikoli vrcholný hodnostář z moci svého úřadu, jednak nikoli každý jednotlivý sbor autonomně). Zřízení je v tomto případě řád, ústava, tedy forma uspořádání a organizační struktury církve, nikoli stav po pitce či bitce. Zásadami presbyterně-synodního zřízení se spravuje Českobratrská církev evangelická.
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah