/Literárník/Povídky:
 
Tušená setkání třetího druhu...

jaro 2003
povídka vyšla v Bratrské rodině 5/2003
 
 
Znal ji. Zaujala ho možná už při jeho první zvědavé návštěvě křesťanského shromáždění.
     Pak se začaly dít veliké věci. Poznával poselství o hříchu a odpuštění, o kříži, o Božím milosrdenství. Pozval Krista do svého srdce a děly se zázraky. Požehnaný čas duchovního dětství. Teď spolu stojí na malém mostku v městském parku, je noc a stromy tiše šumí...
 
Do toho sboru chodil jen krátce, snad rok a pak se přestěhoval. Daleko. Do jednoho z oněch nešťastných městeček hnědouhelné pánve, které jenom zázrakem uniklo zbourání v zájmu „blaha všeho pracujícího lidu“ .
     Vnímal zvláštní poetiku té krajiny. Převrstvená, rozemletá a vygumovaná minulost se střetá s pomníčky zašlé slávy kraje, který tak obdivoval J. W. Goethe.
     Smrt lidi odedávna děsila i přitahovala, co na tom, že zde je to „pouze“ smrt krajiny. Někdy si udělal výlet na Jezeří, barokní skvost, tyčící se nad otevřenou tlamou hnědouhelného dolu, nebo zajel do nedalekého oseckého kláštera. Když mu bylo třináct let, půjčil si v knihovně knížku o cisterciáckých klášterech a pak snil tom, že se na onen zázrak gotické architektury jednou podívá.
     Znetvořená krajina se zmocňovala jeho myšlenek, jeho veršů...
     Proč opustil téměř bukolickou krajinu kolem Telče a vydal se sem? Za prací? Možná... Usmál se. Vždycky dělá věci obráceně než většina normálních lidí. Třeba právě Jana. Ta si vždycky uměla věci dobře spočítat...
     Ač protestant, objevil krásu katolických básníků. Vlamovaly se do jeho veršů spolu s výsypkami velkolomů. Prožíval zvláštní samotu a smutek, ale nebyla to samota k smrti. Pouze samota bez lidí. Boha potkával na svých cestách stále, možná silněji než kdy jindy. Viděl jeho odraz v kůře stromů rozryté těžkou technikou, ve stínu bříz, jež nikdo nesázel, ve špinavé rezavé trávě nebo v zachmuřené obloze před deštěm.
     Demlovo Zapomenuté světlo přečetl téměř jedním dechem, ale to bylo až potom...
     Ne, nesmí pořád předbíhat běh věcí.
     Když se vracel domů „na jih“ , zastavil se pokaždé v onom sboru, kde uvěřil. Často tam potkal Evu, ano, tu, která jej zaujala už poprvé.
     Postupně zjišťoval, že se mu stále častěji vkrádá do jeho snů. Jednou večer, když se opět vrátil z rodného města, už to nevydržel. Sedl a napsal dlouho spřádaný dopis.
     Snad proto, že někteří lidé nedokážou o některých věcech mluvit, viděl v odpovědi víc naděje, než v ní vskutku byla skryta. Odepsal a ještě jednou a potom znova. Na poslední dopis již odpověď nepřišla a on po svých stále řidších cestách „na jih“ pokaždé znova prožíval strašlivý smutek.
     To trvalo dva roky...
 
Zamyslel se. Co všechno říci a co raději nikoli? Má mluvit o dnech, které mají význam pouze pro něj? Ne! Raději poskočí v ději i v čase do bližší současnosti.
     Když se člověk s někým seznamuje, tak o něm vlastně nic neví, ale přitom jej poměrně dobře zná. Ne, to není protimluv. Neví nic o jeho minulosti, ale poznává jej teď. Vidí jeho gesta, slyší zvuk jeho slov, poznává jej v jeho přítomnosti.
     Právě tak se jednoho dne seznámil s Janou. Opět to bylo na nějaké křesťanské akci.
     Vedli spolu dlouhé rozhovory. Poprvé v životě cítil cosi, co nemohlo být než opětovanou zamilovaností. Jak často tušil její pohled. Jak často si všiml neskrývaného zájmu a náklonnosti. Mohl se sdílet o věcech, které cítí, a věděl, že ona mu rozumí. Prožíval radost. Jakousi tichou euforii. Slunce svítilo i v temné noci, v dešti a v mrazu.
     Avšak idyla neměla mít dlouhého trvání...
     Ano, můžeme poznat určitého člověka naprosto dokonale, ale stále nemusíme znát jeho minulost. Jednoho dne poslala dopis. Opět se odmlčel... Má popisovat něco, co přece všichni tak důvěrně znají? „Víš, mám tě ráda, nabízím ti přátelství, ale on, víš, už jsem do toho vztahu tolik investovala“ .
     Svět je prý malý. Coby malý kluk navštěvoval stejnou základní školu jako Pavel. Od vidění ho znal, ale nikdy spolu moc nemluvili.
     Jana si vždycky uměla věci dobře spočítat. Koneckonců se provdala tam, odkud pocházel, do města, ve kterém se narodil, zatímco on sám zůstal zde, mezi hnědouhelnými doly v zaprášené krajině s polámanou pamětí.
     Přátelství?
     Jedno španělské přísloví říká, že nabízet přátelství zamilovanému člověku je stejné, jako nabízet chléb tomu, kdo umírá žízní...
     Prožíval bezmezný smutek. Malým zázrakem nebo vlastně velikým bylo to, že neskočil pod rozjetý vlak. Ale i v době nejtvrdších krizí Hospodin posílá svoje anděly...
 
Teď stál na malém mostku uprostřed parku a tohle všechno vyprávěl Evě.
     Od té doby, kdy jej odmítla, ji viděl pouze několikrát. Až nedávno, při poslední návštěvě doma „na jihu“ se s ní potkal ve sboru.
     Četla některé jeho básně. Před pár dny, vlastně včera, byla na jeho autorském čtení. Zajímalo ji všechno, co prožil, a tak vyprávěl. Mluvili i o Janě, o Pavlovi i o něm samotném...
     „Víš, co je na tom nejhorší?“
     Zavrtěla hlavou.
     „Že ji vlastně velice dobře chápu. Když se dívám na sebe, na svůj život, na svoje zlozvyky. Umíš si představit někoho, kdo by to se mnou vydržel?“
     „Umím...“
     „Ale já jsem strašně nepořádnej.“
     „Třeba by jí to nevadilo...“
     „A sobeckej.“
     „Ale nejsi...“
     Nastalo ticho. Když ho někdo chválil nebo obhajoval, cítil se nesvůj. Je snazší mluvit o jiných než o sobě.
     „Pavel, její muž, je neuvěřitelnej dobrák, všechno jí odpustí, nechal by si líbit úplně všechno. To já nějak neumím. Možná proto si vybrala jeho...“
     „Víš, co je zvláštní?“
      Tentokrát zavrtěl hlavou on.
     „Když jsem je, Janu a jejího muže, jednou potkala ve sboru, tak mi ona moc zajímavá nepřišla, ale zaujal mě on...“
     Přistihl se, že přemýšlí o tom, proč řekla právě tuhle větu. Vlastně je to věta celkem banální. Jakoby hledá paralely. Mezilidské paralely. Mezi ním a Janou, mezi Evou a Pavlem. Ale Jana s Pavlem jsou manželé, zatímco jeho s Evou pojí pouze dávné odmítnutí. Eva se ovšem změnila. Změnil se její postoj. Už jenom proto, že projevila zájem si s ním popovídat.. Proč?
     Uvažoval o tom, zdali se nezmýlil ve svých odhadech „mezilidského paralelismu“ . Je možné, že by toho dávného odmítnutí dnes litovala? Snažil se tu myšlenku zahnat, ale příliš se mu to nedařilo. Mlčeli.
     Před šesti lety ho bolel každý její pohled a teď se tady s ní baví v nočním parku a všechno je takové jiné...
     První, kdo přerušil nastalé ticho, byla Eva: „To je zvláštní, jak někteří lidé nedokážou o některých věcech mluvit...“
     Pokud se do té chvíle nemohl ubránit dojmu, že „visí ve vzduchu“ cosi nevysloveného, pak teď to prostě věděl. Zatočila se mu hlava. Co dál?
     Věděl, že něco musí následovat, ale nevěděl jak. Opravdu o některých věcech neuměl mluvit. V blbém filmu by patrně následoval polibek nebo alespoň dlouhý pohled do očí, ale nic podobného se nestalo. Pouze se domluvili, že jí pošle některé své básně...
 
Asi by bylo vhodné přestat vyprávět právě na tomto místě, nechat otevřený konec. Otevřený konec přece znamená alespoň možnost, možná jistotu, že věci dobře dopadnou. Avšak on cítí potřebu dovyprávět svůj příběh až do konce.
     Když šel té noci spát, sliboval si, že hned příští den Evě napíše dlouhý dopis. Promýšlel jeho obsah a snil. Nějak se mu však nedostávalo času. Jako by dostal strach. Strach z odmítnutí? Strach z toho, že uslyší onu známou a otřepanou větu o přátelství. Pochybnosti nahlodávaly původně nezvratnou jistotu. Tála jako sníh, ztrácela sílu a měnila se v hromadu otázek...
     Bylo to jenom tím? Ne, on chce říci celou pravdu. Byla tu ještě jedna překážka a měla své jméno: Máří, alespoň jí tak všichni říkali.
     Byla o sedm let mladší než on. Půvabná, křehká a inteligentní mladá slečna. Její otec, mírně pedantický učitel základní školy se rozhodl, že z ní nevychová jedináčka. A to se mu povedlo. Za celý život nepotkal nikoho, kdo by měl tak strašlivě podlomené sebevědomí. Sdílela se s ním ve svém smutku, ve své poesii, ve svých trápeních. Několikrát měl téměř nezvratný dojem, že ho má ráda.
     Někteří lidé asi opravdu o některých věcech nedokážou mluvit. A nebo pro ni byl vskutku pouze velmi důvěrný přítel?
     Ale i kdyby ho měla ráda, dokázala by mu to někdy říct?
     Asi ne...
     Nechtěl si přiznat nepříjemnou pravdu. Právě Máří byla patrně jedním z hlavních důvodů, proč dopis Evě stále odkládal...
     Příběh by snad měl skončit happy endem, alespoň v křesťanském časopise by to bylo možno předpokládat, avšak všechno je jinak. Jednoho dne se dozvěděl, že Eva měla v Brně svatbu. Několik týdnů mu trvalo, než se odhodlal škrtnout v diáři její starou adresu a bývalé příjmení. To nové mu znělo zcela nepovedeme...
     On zůstal sám. Pokud se nestane nějaký zázrak, patrně i sám zůstane. Bohatší je o svoje vzpomínky, svoji zkušenost, svůj smutek...
     Koneckonců, stále platí, že nikdy není sám, a to také nikdy není málo. Navíc, zázraky se přece dějí, stačí mít očí otevřené...
 
 
 
 
 
  copyright © Martin Šanda 2009   martin.sanda@balustrada.cz WEBowsky pocitadlo Zeal