/Literárník/Povídky:
 
Zvláštní jistota

zima 2005
povídka vyšla v Bratrské rodině 12/2005
 
 
Hlasitě se nadechl. Před ním na stole ležela hromada rozměrných výkresů, pod nimiž bylo možné při pozorném pohledu spatřit běloskvoucí model poněkud nevkusného rodinného domku. Kilometry tučných, tenkých, čerchovaných a tečkovaných čar, šrafovaných ploch a všudypřítomných kót poněkud narušoval list papíru, pokrytý drobným kulatým písmem. Ač byl ten kousek papíru zdaleka nejmenší v bílém masivu půdorysů, řezů, pohledů a rozkreslených detailů konstrukčních řešení, přesto právě on stačil plně zaměstnat jeho pozornost.
     Přes zdánlivou vyrovnanost a bojovnost se kdesi hluboko v něm skrývala citlivá a zraněná duše. Ale ano. Eva má pravdu, vyčítá-li mu, že se jí vůbec nevěnuje. Jednoduše na ni nemá čas. Přes všechny ty sliby a hodiny diskusí se chová stále stejně. Nejprve hádka a její slzy, pak usmiřování, období zdánlivého klidu, v jehož průběhu si na svá slova a pozornost věnovanou Evě dává stále menší a menší pozor, až do chvíle, kdy přijde další hádka.
     Ještě na škole snil o době, kdy bude skutečně projektovat. To už nebude jenom hra na architekturu. Semestrální práce, na které po závěrečném zhodnocení pouze úspěšně sedá prach. To už bude doopravdy. Doopravdy...
     Doopravdy se však věci mají zcela jinak. Adaptace samoobsluhy, úprava přízemí rodinného domku pro privátní zubní praxi, pár novostaveb, jejichž zadavatelé požadují vždy znova nízké náklady a útulnost, což v řeči současných investorů znamená vždy totéž: romantické arkýře, věžičky, betonové balustrády a plastové lucerničky osvětlující zoufale neútulnou zahradu se sterilně zelenou trávou a nedorostlými tújemi. Kdyby alespoň všechna ta romantická veteš nebyla z betonu, pozinkovaného plechu a umělé hmoty. O slušnou architekturu není v Podkrkonoší zájem...
     Jediným rozptýlením se mu staly secesní vily. Nejenže jich přímo ve městě bylo hned několik. Nejenže pro něj znamenaly ozvuk „lepší doby“, kdy byli bohatí lidé alespoň občas natolik na výši, aby si nechali postavit kvalitní, krásný a přitom moderní dům, ale především takové stavby valem chátraly. Bylo potřeba je zdokumentovat dřív, než je nějaký novodobý zbohatlík plastovými či hliníkovými okny, přístavbou nezbytné garáže a betonovou krytinou zohyzdí natolik, že ztratí veškerou noblesu začátku našeho podivného minulého století. Navíc i citlivé investory nakonec odzbrojí naprostá neschopnost prováděcích firem slušně opravit štukovou fasádu či nahradit secesní dveře jejich kopií...
     Do toho všeho přišel dopis od Evy. Tak chladný a stručný, jak jenom to bylo možné: „Ahoj Petře... Nejela jsem jenom na návštěvu. Už zůstanu u našich. Je mi líto, ale fakt to nemá cenu...“
     Postupně jej naplnil naprostý a totální smutek. Uvědomil si, že se Eva odstěhovala z jejich bytu, aniž by to v návalu práce vůbec zaznamenal. Vlastně to bylo komické. Ano, komické by to bylo. Komické jsou takové věci po třiceti letech v dobré společnosti u sklenky sektu, ale ne teď a tady. V návalu vzteku na sebe i na nevděčný svět roztrhal několik právě rozkreslených plánů. Musí ven. Na vzduch. Vydal se kdoví kam, špinavými šedivými ulicemi s rozčvachtanou břečkou prosoleného sněhu. Pimprlová divadýlka vánoční výzdoby mu připadala ještě hloupější než kdy jindy. Umělý sníh a plastové chvojí ve výlohách se mu zakusovalo do útrob a trhalo je na cucky. „Jsi nula“ řvaly tupé fasády nedávno opravených domů. „Nula, nula“ pohvizdoval vítr. „Nula“ křičely betonové sloupky vrat. Několik hodin křižoval bezcílně ulice. Vrátil se do kanceláře, protože domů, do prázdného bytu, se neodvažoval...
     Seděl ve svém koženém, polstrovaném, otočném křesle a nepřítomně zíral do tmy za orosené sklo. Projíždějící automobily kreslily na stropě pohybující se pruhy světla. Vždy rychle olízly strop a zavadily špičkou jazyka o skříň se zaprášenými modely nerealizovaných budov.
     Do ticha zaječel telefon. Rozbušilo se mu srdce a prudce chňapl po sluchátku. Uslyšel však zcela jiný hlas než očekával. „Pane inženýre, chtěl jste ke mně přijít na návštěvu, uvařila bych vám čaj, vy byste si to tady mohl prohlédnout, a pak byste mi mohl odnést na poštu dárky vnoučatům. Moc vás o to prosím, sama tam nedojdu.“ Paní Nezbedová. Stará nevidomá paní, která bydlela úplně sama v jedné z těch vil, jež ho tak zajímaly. Slíbil, že přijde druhý den ráno.
     Vila, v níž paní bydlela, byla rozlehlou stavbou. Fasádu zdobil bohatý, leč rozpadající se secesní štuk. Z centrální haly obložené tmavým dřevem a osvětlované velikým mosazným lustrem vedly rozměrné vstupy do dalších místností domu. Návštěvníkův pohled ale poutala především prosklená stěna, která halu spojovala s rovněž prosklenou zimní zahradou, vybavenou ratanovými křesílky, stolkem a stojany na květiny. Pravá báseň pro milovníka „starých dobrých časů“.
     Na fotografování a měření však neměl ani pomyšlení. Vlastně neměl pomyšlení na nic, ale nedokázal staré paní odmítnout pomoc.
     Když uvařila čaj, rozpovídal se. Tiše poslouchala jeho stesky. Nesnažila se nějak poradit, jen pokyvovala šedivou hlavou a občas se mile usmála. Nic víc. Jakoby v té úžasné, poněkud zaprášené ale stále noblesní secesní vile, jejíž jedinou obývanou a vytápěnou místností se již před léty stala malá, jednoduše zařízená kuchyně, vždy znovu zasvítilo slunce. Žíznivě hltal každý doušek klidu, který vyzařoval obličej staré paní. Nakonec posbíral všechny balíčky a chystal se na poštu. Ve dveřích ještě dodal, že vůbec neví, jak a kde přežije vánoční svátky. Najednou se zastyděl. Mluví pořád o sobě. „Vy tu budete na Vánoce sama?“ „Ale já nejsem nikdy sama...“
     Ta věta ho elektrizovala. Věděl že paní chodí do evangelického kostela na bohoslužby. Před pár lety ještě na škole jej v Praze Eva zavedla na jakési setkání mladých křesťanů. Tehdy se mu tam příliš nelíbilo a i Eva křesťany navštívila pouze párkrát. Neuměl si představit, že by něčemu takovému věřil. Bylo to pro něj něco naprosto šíleného a vymyšleného. Hezká zbožná lež, opium lidstva, berlička pro slabé a nejisté. Teď mu stará, nevidomá paní, žijící zcela osamělým životem s naprostým klidem sděluje, že není nikdy sama. Přitom se nezdálo, že by šlo o naučenou frázi. Bylo to řečeno tak, že nemohlo jít o jakkoli zbožnou lež, nýbrž o nepochybnou pravdu. Znal množství jiných starých lidí. Zatrpklých a nešťastných. Paní Nezbedová však nebyla ani nešťastná, ani zatrpklá, jakkoli by jí k tomu všechny okolnosti dávaly plné právo...
     Když se vrátil domů, začal rozvažovat. Do Štědrého dne zbývají dva dny. Potřeboval ještě dodělat něco v kanceláři. Především překreslit roztrhané plány. Mechanické překreslování plánů byla nejhorší práce, kterou si uměl představit. Většina kolegů si koneckonců na tuhle otročinu najímá studenty nebo kluky hned po škole. Při rýsování měl ale čas přemýšlet.
     Vynořovaly se stále nové a nové myšlenky. Zavolat Evě? Dokáže to? A má to smysl? A co řekne doma? Utéct k rodičům jako malý kluk? Nebo zůstat tady? A co třeba nakoupit jídlo a pozvat paní Nezbedovou na štědrovečerní večeři...
     Přistihl se, že si tu její divnou větu opakuje pořád dokolečka. Jako neviditelný mlýn mu tepe v hlavě: „Nejsem nikdy sama.“ „Nikdy sama.“ „Nikdy sama...“ Je to vůbec možné? Může normální člověk cítit přítomnost někoho, kdo asi neexistuje? A nebo existuje, jenom si to lidé nepřipouští?
     Měl chuť jednat. Teď hned, v tuto chvíli. Jakkoli. Rozběhnout se potemnělými ulicemi za Evou, nebo navštívit znovu paní Nezbedovou a na všechno, co se mu právě honilo hlavou, se vyptat. Nebo si o tom všem přečíst nějakou knížku, utřídit myšlenky, uklidnit se...
     Pustil rádio a dlouho hledal stanici, která by neprovokovala předvánočním sentimentem. Nakonec se z reproduktorů začalo linout jakési zřejmě barokní oratorium. „Veliká hudba,“ řekl by jeho známý z Londýna. Tedy ten známý by to pochopitelně řekl anglicky... Za zvuků varhan a velkého orchestru pokračoval v úmorném kreslení toho, co den předtím tak lehce rozerval. Opět si uvědomil, jak je to tragikomické... Tragikomické a paradoxní. „Gloria in excelcis Deo,“ hřměl právě pěvecký sbor z rádia, „et in terra pax, hominibus bone...“ Život je samý paradox. Jako by to byl klíč k pochopení světa...
     V noci opět nemohl usnout. Převracel se a horečně přemýšlel. Stále jej zavaloval smutek a beznaděj. Zároveň musel myslet na rozhovor s paní Nezbedovou. Dokonce zkoušel oslovovat toho, který měl být neviditelným společníkem staré paní. Rozhodl se, že skutečně musí zjistit něco víc o jejím životě a o její zvláštní jistotě. K ránu se mu nakonec podařilo usnout. Zdál se mu zmatený sen, ve kterém před ním Eva kamsi prchala. Zahlédl velikou záři, ale když se chtěl vydat za světlem, uslyšel pronikavé zvonění. Poslepu nahmatal budík a shodil jej na zem...
     Pozvání na štědrovečerní večeři stará paní odmítla. O své víře ale mluvila ochotně. Na závěr mu vtiskla do dlaně malou modrou knížečku se symbolem hořící lampy na obalu. „Myslím, že se vám bude hodit...“
     Procházel městem a co chvíli se zastavil, aby mohl listovat v darované knize. Působil díky tomu dojmem čerstvě zamilovaného mladíka, jenž dostal dopis od kterési půvabné slečny, naprosto neschopen souvislého uvažování, stále znova se přesvědčuje o slovech, která mu dotyčná věnovala...
     Petr skutečně prožíval podobnou nervozitu, ovšem její zdroj nebyl týž. Také chyběla radost, kterou prožívá zamilovaný mladík po prvním dopise. Hlavou se mu honilo množství otázek, přičemž každá, jakž takž zodpovězená, plodila několik dalších: „Pokud je pravda všechno to, co říkala paní Nezbedová, tak jsem svůj život postavil na špatných základech...“ Pravda... Může to být pravda? Všechno se v posledních dnech dalo do pohybu. Pohnuly se základy, které měly být pevné. Vždycky na ně spoléhal, ale ony se najednou začaly podivně drolit... Cítil zároveň zmar, nervozitu i potřebu něco udělat... Něco... Cokoli... Hlavně nezůstat pasivní. Vzepřít se tomu všemu...
     Zabočil do tiché uličky a vystoupal po vrzajících schodech ke dveřím svého bytu. Bylo tu pusto a prázdno. Štědrý večer trávil sám. Listoval v darované Bibli a pokoušel se ji číst... „Jestli je to všechno pravda, tak něco udělej Bože!“ ...
     Přes neklid předchozích dnů dnes usnul jako nemluvně. Snad za to mohla únava, a nebo poněkud bláznivý plán, který se mu večer uhnízdil v hlavě...
     Ráno se probudil už v šest hodin. Jako by zkoušel toho neviditelného průvodce. Došel na vlakové nádraží, koupil si lístek do Pardubic a už v 6:47 nastoupil do zcela prázdného a notně vymrzlého vlaku. Pár minut po osmé kráčel po asfaltce směrem k panelákovému sídlišti. Nejprve našel sborový dům, který znal díky článku v loňském „Architektovi“, pak zanesl do schránky jednoho z domů vzkaz: „Čekám tě v deset v domě, který je lodí. P.“
     Docela tiše seděl v poslední řadě na slavnostní vánoční bohoslužbě. Najednou mu začalo docházet, že to všechno, co dnes ráno udělal, je příliš překombinovaná hra, než aby se povedla. Kdo by na Boží hod vybíral schránku, když ten den nechodí pošta? Přepadl jej smutek. Připadal si malý a nicotný. Na pódiu předváděly děti vánoční příběh o naději, pastýřích a hvězdě. Zdálo se mu, že sem nepatří. Všichni ti lidé přišli proto, aby uctívali toho, v něhož on snad začínal věřit tápavou vírou hledajícího člověka, ale on sám sem přišel především proto, aby dostal zpátky Evu. Jako by Bůh byl jen nový prostředek uskutečnění smělých cílů. Tajemná pilulka. Záchranné tlačítko... Zavřel oči. „Bože odpusť mi, i na tomhle místě dokážu myslet jen sám na sebe...“
     Když oči opět otevřel, nezměnilo se zdánlivě vůbec nic. Na pódiu dál malí pastýři hledali nově narozeného krále židů, ale kdesi vzadu za ním se cosi pohnulo. Intuitivně otočil hlavu. Ve vstupní hale za skleněnou stěnou sálu stála Eva...
 
 
 
 
 
  copyright © Martin Šanda 2009   martin.sanda@balustrada.cz WEBowsky pocitadlo Zeal