/Literárník/Povídky:
 
Popis jedné cesty

září 2003
 
Zastavil se. Ten kopec se zdál nekonečný. Dlouhý průsek lesem a všude kolem mlha. Drobně pršelo. Marně přemýšlel, proč se vždycky rozhodně vydat na výlet i v takovém počasí.
     Jak už může být vysoko? 1500 metrů? Dole v sedle byla na rozcestníku uvedena výška 1392... měl pocit, že se do toho kopce vleče už alespoň hodinu. Mlha, která se třicet metrů před ním rozevírala se na druhé straně zase zavírala. Všechno čím prošel pohlcovala jako obrovský šedivý hltavý netvor. Metafory měl rád. Najednou, ani nevěděl jak, zjistil, že je na vrcholu. Vzpomněl si přitom na starý vtip, který tvrdí, že vrchol se v mlze pozná právě podle toho, že už nikam výš vylézt nelze... 1658 m.n.m. Hlásala orezlá cedule.
     Zašátral v batohu, vytáhl z něho propocený svetr a oblékl si jej. Po dalším šátrání, které tentokrát trochu připomínalo tah nějaké podivné loterie, vyjmul ještě malou plastovou lahev s vodou, nůž, chléb a sýr. Pomaličku se pustil do svačiny a přitom sledoval šedivé mléko všude kolem. Jeho hustota byla proměnlivá. Místy se jakoby naředilo, ale za chvilku zase zhoustlo na původní konzistenci. Občas bylo patrné jakési cáry té šedé mlhy. Vypadala možná trochu jako rozcupovaná vata.
     Na chvíli jej roztřásla zima. Dojedl, spěšně sbalil věci a dal se do sestupování. Cesta v ostrých serpentinách rychle klesala. Přemýšlel, zda-li by bylo lepší lézt nahoru touto strmou cestou mezi kameny a klečí, nebo na druhé straně tím lesním průsekem, který vypadal jako by jej měřili nějakým gigantickým pravítkem. Proč asi tam jsou smrky a tady jenom místy trochu kleče? Asi v tom hrály roli světové strany, asi teplota a sluneční svit, určitě i převládající směr větru a v zimě mráz... Z mlhy vystupovala další a další skaliska. Trochu to připomínalo mořské pobřeží. Tedy mohlo by to být mořské pobřeží, kdyby nebyl 1500 metrů nad mořem. Na chvilku se mu dokonce zdálo, že dole pod ním se cosi zalesklo. Jako by to byla vodní hladina. Asi nějaký klam podpořený tou sugestivní představou. Vždyť co by dělala voda v této výšce? Ale ano, možná nějaké pleso, nebo prostě jen lesk promočených balvanů a trávy. Ne, opravdu to byla jen mlha, ze které při sestupu začínaly vyčnívat první stromy. Věděl, že se blíží do sedla, z něhož už vede přímá cesta zpět na horskou chatu.
     Sestoupil ještě níž. Ale ne! Opravdu je tam dole voda! Došel až k ní. Do břehu narážely drobné vlnky a v mlze nebylo vidět druhý břeh. Snažil se prohlédnout skrze mlhu, ale nešlo to. Kam až oči dohlédly bylo vidět jen vodní hladinu nad níž se líně převalovaly chuchvalce kalné mlhy.
     Pokusil se odbočit doleva a vodu obejít. Nešlo to, došel ke skále, kterou by bylo nutné pracně nadcházet. Vrátil se tedy zpět a pokračoval doprava. Divné při tom bylo, že se ztatila turistický značka. Poslední, třikrát přepásaný čtverec o velikosti 10x10 centimetrů byl namalován na kameni, který už částečně omývala voda. Žádná šipka, dokonce ani vyšlapaná pěšina...
     Pokračoval dál vpravo a najedou si uvědomil, že břeh se stále stáčí za úbočí kopce. Připadal si jako na ostrově...
     Sklonil se a strčil ruku do studené vody. Když ji opět vytáhl a zkusil olíznout, byla slaná...
 
 
 
 
 
  copyright © Martin Šanda 2009   martin.sanda@balustrada.cz WEBowsky pocitadlo Zeal