/Literárník/Povídky:
 
Šachová partie

1-8.8 2009
 
Hospodin prý stvořil člověka proto, že má rád příběhy... Ta věta asi není nejpřesnější teologickou definicí, ale rozhodně má v sobě hodně velký ždibec pravdy.
     Taky se někdy říká, že některé příběhy nelze vymyslet... Lidský život je totiž tak rozmanitý jako sklíčka kaleidoskopu. Často se zdá, že se i podobně náhodně skládají do nečekaných obrazců, barev a tvarů. Nikdy nevíme, jaký květ vyroste z toho kterého poupěte... Asi by se slušelo doplnit ještě jeden postřeh. Příběhy jsou vždycky subjektivní a v tom je jejich síla i slabost... Asi proto jim tak rádi nasloucháme...
     Příběh, který vám chci vyprávět, je pravdivý. Skutečně se stal. Změnil jsem jména, trochu pozměnil charaktery, znejasnil reálie, protože chci chránit soukromí jednotlivých protagonistů. Také jsem sem tam pro zpřehlednění i něco málo změnil či upravil. V zásadě jde o reálný příběh několika reálných lidí. O reálnou výpověď a o živé svědectví...

 
Petr se s Janou seznámil nečekaně, ale okamžitě jej zaujala. Asi by se i pokusil s ní navázat hlubší vztah, ale byl tu „malý“ problém. Jana totiž byla evidentně zadána. Chodila totiž s Lukášem, sympatickým a pozorným studentem pedagogiky. Petr dobře věděl, že zápasit v takové chvíli o její přízeň není zrovna dobrý nápad... Možná se sice některé zásady můžou zdát na konci dvacátého století jako přežitek, ale Petr se je snažil respektovat. Naučil se totiž, že většinou mají dobrý důvod, a to i v případě, že jej člověk v první chvíli vůbec nevnímá a nevidí. Jedna ze zásad, které mu kdysi vštípil jeden vedoucí mládeže, bylo to, že i když se nám může nějaký vztah zdát sebehorší, nemáme právo jej rozbíjet...
     Příležitost ovšem prý dělá zloděje. Jednoho dne se stalo něco, co nečekal. Bylo to na prázdninovém pobytu kdesi na Vysočině. Asi dvacet mladých křesťanů tu v jedné chalupě trávilo společnou dovolenou. Příjemný, pomalu plynoucí čas... Jak se však zdálo, ne pro všechny. Lukáš, který sem s Janou také přijel, byl evidentně stále nervóznější a nervóznější. Jiskřilo to mezi nimi. Druhý den pobytu se večer Jana dala do řeči nikoli s Lukášem, ale s ním, s Petrem. Rozhovor, velmi zajímavý, velmi hluboký a podnětný skončil ve čtyři hodiny ráno. Už svítalo, když šli spát...
     Velmi dobře věděl, že překračuje hranice a překračuje pravidla. Klínil. Jako by kdesi hluboko v sobě slyšel tichý hlas: „nedělej to, je to chyba, spálíš se“... Neposlechl. Víceméně se spolehl na to, že Jana snad ví, co dělá. Taky neměl pocit, že by se spolu bavili o tématech, která by mohla být z nějakého důvodu závadná. Pouhé kamarádství... Nic víc... V polovině týdne Jana na jeden den odjela. Když se večer vrátila, odjel naopak Lukáš. A to natrvalo...
     Petr nevěděl co se děje. Pochopil, že ti dva se rozešli. Přátelství s Janou dostalo nový rozměr. Velmi intenzivně si uvědomoval, že se mezi nimi rodí partnerský vztah. Cítil její pohledy, její blízkost, její obdiv. Bylo to celé jako zvláštní sen. Hodiny a hodiny spolu mluvili o mnoha věcech...
     „Ty máš holku!“ glosoval na konci týdne jeden Petrův známý se zjevnou radostí. Jak se ovšem mělo brzy ukázat, bylo všechno daleko složitější...
     Protože nebydleli ve stejném městě, trval Petrův sen o štěstí ještě téměř týden. Když se však následující pátek s Janou setkal, přišla studená sprcha: „Víš, srdce by chtělo, ale mozek nechce“... Byl zmaten... Co to znamená? Ani se neodvážil ptát dál. Jana mu jen slíbila, že mu napíše dopis. Nic víc. Ten den měl Petr možnost hovořit s oním známým, který na konci minulého týdne s nakažlivou jistotou tvrdil, že „má holku“. Nakažlivá jistota Petrova známého ovšem nepolevila ani teď, ba co víc, teď zněla skoro jako proroctví: „Jana bude tvoje žena, tím jsem si jist!“... Kolik paseky může nadělat taková nakažlivá jistota? Petr byl z toho všeho poněkud zmaten, ale to „proroctví“ jej provázelo ještě několik dní...
 
Poté přišel dopis. Jana mu složitě vysvětlovala docela zamotanou situaci. Především, Jana neřešila pouze svůj vztah s ním a s Lukášem, ale „ve hře“ byl ještě kdosi třetí. Jmenoval se David a studoval v Praze medicínu. Jana se s ním celkem nedávno rozešla a to po čtyřletém intenzivním chození. Dokonce počítali s tím, že se právě tohle léto vezmou...
     Jejich vztah ovšem postupně dostával trhliny, křehnul, ztrácel šťavnatost, novost a překvapivost. To by však asi samo o sobě k rozchodu nestačilo. Byla tu ještě jedna, zpočátku zdánlivě naprosto nevinná okolnost. Jana totiž před pár měsíci kdesi potkala svého bývalého spolužáka z gymplu a ten jí pozval, nechce-li publikovat v nově vzniklém literárním časopise. Takové nabídce Jana neodolala. Lichotila jí... Napsala proto několik básní. Mimochodem řečeno, básní, které na začátečníka nebyly vůbec špatné. Postupně si však začala uvědomovat, že onen bývalý spolužák z gymplu je do ní asi zamilovaný. Možná si svou zamilovanost v sobě nosil celá ta léta gymnaziálních studií a možná ji právě kvůli tomu pozval do kruhu autorů. Tím bývalým spolužákem byl pochopitelně právě Lukáš. Jana se do něj nečekaně a nekontrolovaně zamilovala. Chvíli žila v podivné schizofrenii dvojího vztahu. Asi se i v té době stále ještě rozhodovala. Byl to ovšem už přesně měsíc, kdy se rozhodla definitivně a rozešla se s Davidem...
     Události však nabraly ještě jiný spád, když Janě v jejím křesťanském společenství zakázali přístup k Večeři Páně a službu v hudební skupince, která vždy v neděli doprovází bohoslužby. Lukáš byl totiž podle mínění vedení sboru „biblicky nevěřícím člověkem“. To byla mimochodem asi pravda, protože Lukáš, pokřtěný katolík, sám sebe sice považoval za křesťana, ale jeho víra v Boha byla přece jen poněkud „akademická“. Právě proto přišel Lukáš s Janou před měsícem do jiného křesťanského sboru... Právě do toho, jehož členem byl i Petr.
     Jana přitom vnímala, že Lukášova víra je vskutku poněkud povrchní. Jako by z víry pro Lukáše neplynuly žádné závazky. Navíc cítila, že velmi ublížila Davidovi, a snažila se všechno napravit. Rozhodla se tedy, že se k němu vrátí. Zlom nastal právě na onom prázdninovém pobytu na Vysočině. Její jednodenní výlet uprostřed týdne byl výletem takříkajíc usmiřovacím. Setkala se totiž s Davidem, prosila jej o odpuštění a o nový pokus znovu slepit rozpadlý vztah...
     Tedy právě do té situace, na nic zlého nepřipraven a jen trochu tuše, že něco není úplně v pořádku, vpadl Petr...
     Jana navíc evidentně stále, přes všechna ta rozhodnutí a sliby učiněné Davidovi, nebyla definitivně a pevně rozhodnuta. Zmítala se mezi třemi lidmi, mezi třemi vztahy. Mezi láskou k Lukášovi, ovšem s pochybnostmi ohledně ryzosti jeho víry, láskou k Petrovi, o jehož víře sice nepochybovala, ale stejně to nehrálo až tak velikou roli, protože se rozhodla vrátit se k Davidovi, jehož sice nemilovala, ale vůči němuž cítila veliké provinění. Vždyť spolu čtyři roky plánovali společnou budoucnost. To byl přece neopomenutelný závazek. Navíc a po pravdě řečeno, David byl z těch tří skutečně jediným, kdo mohl nějakou rozumnou budoucnost nabídnout...
 
Když dopis od Jany dočetl, pochopil, že nemá právo bořit čtyřletý vztah. Zavolal jí a zdánlivě vyrovnaně oznámil, že její rozhodnutí respektuje a že jí a Davidovi rozhodně nechce stát v cestě. Jana jen stihla do sluchátka říci: „snad to nebude tak zlé...“, ale Petr zavěsil...
     Bolest... Nevyslovitelná bolest... Bolest taková, že se přistihl při myšlenkách na sebevraždu... Chodil jako tělo bez duše. Prakticky s nikým nemluvil a jen mechanicky vykovával pracovní úkony. „Jsi šel do sebe, viď“ glosovala tuto změnu jedna jeho kolegyně... Neodpověděl... Neodpovídal vůbec na nic... Nebylo proč... Naprostá beznaděj...
     Ale přes den v práci to ještě nebylo tak zlé. Nejhorší to bylo v noci. Tři dny prakticky neusnul. Přehazoval se v posteli, zdálo se mu, že je v místnosti obrovské vedro a pronásledovaly jej černé myšlenky. Horečně přemýšlel a přitom věděl, že nastolené otázky nemají žádné rozumné odpovědi. Pokoušel se psát básničky. Poprvé v životě. Chtěl je poslat Janě, ale naštěstí to neudělal... Po třech dnech rezignoval. Pochopil, že tuhle bolest musí vydat Bohu. Padl na kolena a hlasitě se modlil: „Pane vezmi to ode mě. Tohle už nedokážu dál žít. Tohle je bolest ke smrti, ne bolest k životu...“ Stal se zázrak. Bolest pominula. Jako mávnutím kouzelného proutku byla pryč. Najedou zase viděl důvody k životu, přestože v jeho srdci dál přebýval také smutek. Už to nebyla ta fyzická, drtící, paralyzující bolest. Navíc přesně v té chvíli, kdy se modlil, vyšlo slunce. Náhoda? Petr si byl jist, že to bylo potvrzení Boží odpovědi.
 
Od té doby uplynula řada týdnů. Léto minulo, přišel podzim a po něm zima. Jednoho dne večer dostal nápad. Asi vražedný nápad, ale v ten okamžik to tak nevypadalo. Ještě ten samý večer došel k nejbližší telefonní budce a zavolal Janě... Ta mu totiž před půl rokem nabízela jako náhradu za zpackaný vztah přátelství. Tehdy to odmítl, ale dnes si připadal dost silný, aby jej přijmout dokázal. Hned následující den odpoledne za ním Jana přijela. Procházeli se zasněženým parkem a mluvili o životě. O uplynulém půlroce. O věcech mezi nebem a zemí... Všechno se zdálo být v nejlepším pořádku. Začali si znova dopisovat. Jeden až dva dopisy týdně. Bylo to radostné přátelství. Petr přitom věděl, že Jana stále chodí s Davidem, a snažil se to respektovat. Taky se dozvěděl, že Lukáš odletěl pracovat na Nový Zéland.
     Byli spolu několikrát na jednodenním výletě na běžkách. Hodně si povídali a Jana dokonce pod Petrovým vlivem zcela spontánně začala kreslit a malovat, poslouchat vážnou muziku, jazz a taky zpívat v jednom pěveckém sboru. Čím dál víc si Petr uvědomoval, že rozhodně nejde o pouhé přátelství. Jednou mu Jana po jednom výletě navrhla, že by mohli jet na týden „někam na hory.“ „A co David?“ Zeptal se trochu přiškrceným hlasem... Bylo znát, že ta otázka Janu překvapila. „Ten by tam asi jel taky...“ odtušila po dramatické pauze...
     Petr pochopil, že Jana zase lavíruje mezi láskou k Petrovi a odpovědností k Davidovi. Tentokrát ovšem chyběl ve hře Lukáš... Taky si vzpomněl na ono podivné „proroctví“, které před půl rokem pronesl jeho kamarád. Neměl nakonec pravdu? Nemůže to být tak, že Jana opravdu nakonec bude jeho ženou?
     Nějakou dobu po tom se ovšem odehrála ještě jiná, zdánlivě nevinná věc. Petrovi totiž jednoho krásného dne ujel poslední vlak domů, a tak požádal jednu známou, mohl-li by u ní přenocovat. Tahle známá přitom dobře znala nejen jeho, ale i Janu. Dlouho do noci si povídali, taky o tom, co teď Petr prožívá. „Víš, když jsem se o vás dvou dozvěděla, tak mě to trochu překvapilo. Tebe znám jako vnímavého a inteligentního člověka, ale Jana mi připadá taková, jak to jen vyjádřit, taková nijaká.“ „Nijaká?“ Petra to překvapilo... Nikdy v životě jej nenapadlo, že by Jana mohla být „nijaká“. Ostatně, asi o nikom by neřekl, že je „nijaký“. Každý je přece „nějaký“, ale „nijaký“? To je nonsens... „Mám dojem, že se k sobě nehodíte,“ pokračovala ona... Tím hovor v podstatě skončil, nebo se možná stočil jinam...
     Když tuhle podivnou teorii o ní samé Janě jako „zajímavou perličku“ sděloval, mlčela. Dokonce bylo znát, že ji to tvrzení bolestně zasáhlo. O pár ní později mu přišel dopis, ve kterém mu ta slova vyčetla. Petr se snažil vztah „vyžehlit“ a zdálo se, že se mu to i daří. Jana normálně komunikovala. Všechno se vrátilo do starých kolejí...
     Někdy v březnu či dubnu se konal týdenní výlet na hory. Jana ani Petr tam pochopitelně nemohli chybět, protože běžky byla jedna z jejich společných lásek. Týden uplynul. Ještě když se vraceli vlakem domů, přezpívali společně, jen tak bez kytary na chodbičce přecpaného vlaku skoro celý evangelický zpěvník pro mládež. Spoustu spirituálů, tradicionálů a dalších písniček, které se v evangelické církvi zpívají při bohoslužbách nebo mládežnických setkáních.
     Když se vrátil domů, na stole ještě ležel dopis, který od Jany přišel den před odjezdem. Petr jím začal zamyšleně listovat a v podstatě poněkud mimovolně začal číst až jeho poslední stránku. Četl ji vlastně bez kontextu stran předchozích. Četl věty o „čtení mezi řádky“, o citlivosti a o falešných nadějích... Najednou si uvědomil, že to podstatné bylo v dopise napsáno až na téhle poslední stránce. Při prvním čtení se ale nechal ukolébat tou spoustou nepodstatných informací na stranách předchozích, takže význam té poslední strany nepochopil. Až teď mu došlo to, co se mu Jana snažila naznačit i v mnoha předchozích dopisech. Jako by mu spadly z očí šupiny. Opravdu s ním nechtěla chodit, ale zároveň se to bála napsat otevřeně. Svou roli určitě hrálo to, že on fakt nechození zdánlivě respektoval, ale přitom bylo oběma jasné, že ve skutečnosti doufá v opak. Jana navíc evidentně věřila tomu, že jejich přátelství je možné. Složitě lavírovala a hledala hranice...
     Že si to Petr z těch nedořečených náznaků uvědomil, byl v podstatě asi zázrak, byť ne moc příjemný... Uvidět pravdu je ovšem vždycky důležité, i když to někdy hodně bolí...
     Opět následoval smutek. Už nebyl tak drtivý, ale bolel také... Napsal Janě, že to celé musí skončit. Že to není čestné vůči Davidovi a ostatně, že to zraňuje i jeho samotného. Jana odpověděla velmi rychle a Petrovi vyčetla plané naděje. Doslova psala: „Jak Tě vůbec mohlo napadnout, že bych s tebou chtěla chodit, když víš, že chodím s Davidem?“ Pochopil, že Jana u něj celou dobu hledala v podstatě pouze to, čeho se jí nedostávalo u Davida. David totiž například nebyl ten typ, který by psal dopisy. Davida také nijak moc nezajímala kultura, hudba, umění, poesie. Koneckonců, ani běžkám David nijak zvlášť neholdoval... Všechno tohle si Jana kompenzovala u Petra...
     Jedna jeho básnička z té doby končila slovy: „odejdi / až na kraj světa / zapomeň na to, že jsem / zahoď mou adresu / už se nevracej / nevzpomínej.“ Několik dní na to mu pošta doručila pohled s lakonickým textem: „odejít můžu, zapomenout nikoli...“
     Napsal další dopis... Poslední... Snažil se své rozhodnutí vysvětlit a asi to všechno napsal i dost tvrdě. Taky jí pohrozil, že pokud přijde ještě nějaký popis, tak jej bez přečtení vyhodí.
     Janina reakce byla nečekaná, ale velmi intenzivní. Hned následující den přijela a plačíc mu sdělovala, že mu to musí celé vysvětlit... Přibouchl před ní ale dveře s tím, že není co vysvětlovat a že moc dobře chápe co se celou tu dobu dělo...
     To byl konec.
 
Čtyři roky se neviděli. Petr se až zpětně dozvěděl, že Jana měla s Davidem svatbu. Pak se jednoho dne náhodně setkali. Nechal se přesvědčit, aby si spolu zašli na večeři do restaurace. Po krátkém rozhodování si vybrali „Cikánskou Krčmu“, objednali si halušky a při hlasitém čardáši, který bez přestávky zněl z jakéhosi cédéčka, debatovali o životě. Petr si uvědomil, že s ním Janina přítomnost vlastně vůbec nic nedělá. „Kvůli tomuhle děvčeti jsem pomýšlel na sebevraždu?“ Měl nejasný pocit, že ta slova, která před čtyřmi lety o Janě pronesla jejich společná známá, byla v podstatě pravdivá. Jana si libovala ve svém malém, nevzrušivém světě jako spořádaná ženuška svého stále zaměstnaného manžela. Řešila nicotné problémy a sem tam po Petrovi šlehla cosi, co působilo trochu jako pohrdání jeho stále neuspořádaným světem. Petr totiž v té době studoval, bydlel na koleji a kromě toho i tak trochu hledal sám sebe. Nepříjemný pocit z celého večera násobil i fakt, že Petr jednoduše neměl nijak rád hlučné hospody a banální řeči, jež se v nich vedou. Nevyhledával zakouřené prostředí plné pivního folklóru a bodrého smíchu.
     Když v deset večer z restaurace odcházeli, nastalo ticho. Nejen proto, že procházeli opuštěnými uličkami zšeřelého města, ale také proto, že spolu přestali mluvit. Byl říjen či listopad a bylo poměrně chladno. Ušli asi dvě stě metrů a Jana najednou řekla cosi o tom, že Petr s jeho snahou „pořád něco řešit“ stejně nikdy nic nevyřeší. „K čemu to je, tohle nimrání se v lidech? Ten váš intelektualismus?“ Petr se bránil. Snažil se vysvětlit, že myšlení snad má i nějaký smysl, že přece občas dává i nějaké výsledky. Že on sám mnohokrát zjistil, jak je dobré si věci dobře promyslet...
     Opět nastalo ticho, do něhož Jana po chvíli pronesla cosi v tom smyslu, že některé věci by člověk rozhodně říkat neměl... „Blbí Američané ti řeknou, že jsou happy i když víš, že je jim mizerně... Vezmi si z nich příklad! ... Pravda je většinou na nic... K čemu to je, vědět, že je někdo nijaký? ... Pravda? ... Jestli budeš všem pořád říkat pravdu, tak se nediv, že se nikdy neoženíš...“
 
Zatočila se mu hlava. Uvědomil si, že tuhle větu si Jana schovávala čtyři roky právě pro tuhle příležitost. Proto ho přemluvila, aby si zašli na večeři, proto všechno to banální tlachání při haluškách, pivu a reprodukovaném čardáši...
     Uvědomil si ale ještě jeden nečekaný fakt...
     Z toho, co Jana řekla, jednoznačně vyplývalo, že jeho pocity ohledně jí a jejího vztahu nevztahu s Davidem tehdy v zimě před čtyřmi lety byly pravdivé. Že totiž opravdu až ta jedna naprosto nevinná poznámka Janu napevno utvrdila v rozhodnutí nechodit s Petrem ale vzít si Davida.
     Možná už by dnes byl ženatý a možná by se v tom vztahu jen trápil...
 
Od té doby se Petr s Janou i Davidem setkal ještě několikrát. Měl příležitost si o všech těch dávných událostech dlouze povídat s Davidem a slyšet i jeho část příběhu. Taky si uvědomil, že Jana není „nijaká“, a že i jeho dojem o ní z onoho večera byl v podstatě chybný. Byl předem ovlivněn tím, že Jana hledala v té spoustě banalit celou tu dobu odvahu říct mu přesně těch několik slov. Všechno ostatní byla jen omáčka a prostředek, jak se dobrat příležitosti k těm několika podstatným větám... Taky si uvědomil, že Jana s Davidem žijí v podstatě pěkný vztah, i když ani tento vztah není bez bolesti.
 
Lidské příběhy jsou bolesti ostatně plné. Jsou ale plné také jiných věcí... Radosti, naděje, společného pláče, důvěry, smíchu i mlčení... V každé chvíli může člověk vyprávět jiný příběh, přestože ten příběh je vlastně stále týž... Člověk se skrze příběhy může hodně naučit. O sobě samém, o lidech kolem něj, ostatně i o Tvůrci tohoto světa... Asi na zmíněném tvrzení, že Hospodin má rád příběhy a právě proto stvořil člověka, opravdu „něco bude“. Možná to sice není nejpřesnější teologická definice, ale určitě je na ní velký kus pravdy...
 
 
 
 
 
  copyright © Martin Šanda 2009   martin.sanda@balustrada.cz WEBowsky pocitadlo Zeal