Bohuslav Reynek -- Ostny v závoji (recenze)
leden 2003
recenze vyšla v Bratrské rodina 2/2003
Dílo katolických autorů první poloviny uplynulého století dnes zajímá spíše literární vědce a intelektuály než křesťany. Ti starší je zpravidla neznají vůbec, ti mladí se s ním po listopadu 89 mohli setkat ve škole v hodinách literatury, kde se pánové Jakub Deml, Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Josef Florian či Bohuslav Reynek zařadili mezi ostatní „nudné“ učivo, sdílejíce tak neradostný osud mnoha jiných literárních skvostů. Výbor z díla posledně jmenovaného, básníka, grafika, překladatele Bohuslava Reynka (1892-1971) se před Vánoci objevil na pultech knihkupectví. Protože si myslím, že Reynkovo dílo silou své výpovědi, může oslovit také (a především) křesťany, dovoluji si jej předložit ctěnému čtenářstvu Bratrské rodiny.
Ostny v závoji jsou výborem Reynkova básnického a překladatelského díla. Doprovází je autorovy křehké grafiky, fotografie, úryvky dopisů od přátel. Mohou být pozvánkou do jeho podivuhodného světa. Pozvánkou do Petrkova na Vysočině, kde silou básníkovy obraznosti svět venkova, svět starých lip, plaňkových plotů a štěkotu psů, prostupuje svět naděje, svět zázraků, andělů a proroků. „Obalen“ básnivou imaginací, mění se petrkovský dvorek v místo Kristova narození a smrti, ukřižování a vzkříšení.
Reynkův svět však není pouze oním ideálním světem pastorálních motivů. Prostupují jej otázky, strach a bolest, smrt a nejistota. Věčnost se vlamuje jen jakýmsi náznakem, metaforou, větou, která zůstala nedopovězena... Vyžadují námahu, hledání, otázky, avšak odměnou se pozornému čtenáři stane hluboký prožitek. Koneckonců není nepochopitelné, že zhudebněné texty Bohuslava Reynka zaznívají vedle textů Miloše Rejchrta či Svatopluka Karáska z dávných, dnes už poněkud pozapomenutých samizdatových nahrávek skupiny „Ejhle“.
Pokud věnujete textům Bohuslava Reynka onu zmíněnou námahu, věřím že i pro vás rozkvetou silou nečekanou.
KOČKY
Pojďte ke mne všecky, vy těšitelky mnoha mých teskných let, od dětství! Pojďte, vy chmurné, žíhané, jež jste popsány runami tajemných básní! Vy bílé, jejichž srst narostla z teplého mléka kravek! Vy černé, jez se podobáte mé první milence! A vy tříbarevné, které jste podobny podzimnímu dnu, rzivy jako říjnové listí, černý jako vody v lesních tůních a bily jako jinovatka po mrazu nočním!
Pojďte ke mne a upřeďte mi tkanivo krásného snu!
Viďte, lidé vám nevěří a pomlouvají vás; ale přece ve dveřích statkův a chalup, i ve vratech stodol a kůlen vám nechávají otvory, abyste k nim mohly. Ani ne z lásky, ale pro jistotu, aby nebyli zahanbeni, neboť tuší snad, co my víme: že v kamenné bráně Edenu také jest chatiére a že vy tam chodíte - pro odlesk útěchy samotářům.
STOPY
Jsou stopy. Stopy neznámé.
Jdou, jdeme. S nimi hledáme,
led míjíme a úskalí.
Pat jamky, prstů obrysy.
Kříž stop. Už nikdo nevisí.
Spadaly rány, zčernaly.
Zapadly rány do bláta.
Je stezka stop. Je zavátá.
Váhavé kroky utonou.
Jsou jiné. Nové, ne nové.
Je hvězda. Jdou tři Králové
pod Herodovou oponou.
|