/Literárník/Publicistika:
 
Václav Vokolek -- Pátým pádem (recenze)

leden 2003
recenze vyšla v Bratrské rodina 2/2003
 
 
Tvrdí se, že zatímco média náš svět zjednodušují, literatura jej prý komplikuje, činí složitějším...
     Takový poznatek koneckonců vyplývá z logiky věci. Zatímco zprávy musí být stručné, věcné a výstižné, literatura takovou být nejen neumí, ale vlastně ani nemůže. Umí však něco zcela jiného. Nabídnout čtenáři prožitek. Pochopitelně s tím rizikem, že může také lhát a nabízet zcela křivý obraz. Pokud si však umíme správně vybrat, řekne nám často mnohem víc, než sebelepší zpravodajství. Takovou možnost nabízí i kniha Václava Vokolka, nazvaná "Pátým pádem". Za cenu velice lidovou je (žel) k mání v kterékoli prodejně Levných knih.
     Pátým pádem... „oslovujeme, voláme“, automaticky naskočí každému, kdo absolvoval povinnou školní docházku. Koho?
     Kniha se skládá ze dvou povídek. Obě se odehrávají kdesi v Sudetech, obě začínají kdysi dávno, obě sledují červenou nit života svých „hrdinů“. Oba příběhy jsou velice sychravé, nehostinné snad i kruté. Není to však dáno pouze prostředím: vysídlenou zmrzačenou krajinou či prázdnotou hesel budovaného socialismu. Autor jde mnohem dál. Až k lidskému srdci, k jeho prázdnotě, k jeho převrácenosti, krutosti, hříchu. Ví o tom, že jeden hřích plodí deset dalších, že trápení, nenávist, nepochopení a křivdy nelze řešit lidskými prostředky...
     Snad není náhodné, že „hrdinou“ prvního příběhu je katolický kněz. Třeba právě proto, aby mohl povědět Eleonoře, která se po dvaceti letech přijíždí podívat „domů“, aby našla na místě hřbitova s hroby svých předků pasoucí se krávy a rodný dům s propadlou střechou a zarostlý kopřivami: „Domov je tam, kde je s námi Bůh a pravda není ve věcech“.
     Právě tento farář Jan Böhm, po matce Čech a po Otci Němec, katolický kněz nepohodlný každému režimu a zmítaný vědomím vlastních chyb je tím jediným, který se ptá, který hledá Boží tvář, který touží po jeho přítomnosti. Jakoby Hospodin opustil onen nešťastný kraj, jakoby bylo ze všech míst znát, že mlčí, nejedná... Snad proto, že je ještě příliš brzo na jakoukoli katarzi...
     Obě povídky jsou jakoby velkolepou, dramatickou, básnivou freskou. Pokud se necháme vtáhnout autorovou obrazností, můžeme prožít jejich naléhavou sílu. Můžeme nejen pochopit jak hluboké a strašné brázdy vyrylo do krajiny i do lidských srdcí nejen poválečné vyhnání německého obyvatelstva, ale dokonce prožít naléhavou nutnost nového začátku, odpuštění, smíření... Patrně nejen pokud jde o otázky lidí „odsunutých“ po druhé světové válce, protože počátek zla mezi lidmi je daleko staršího data...
     
Vydalo nakladatelství Triáda v roce 1996

 
Ukázka z knihy:
 
Z lesů okolo vesnice se ozývala střelba. Ženy se zděšeně zavíraly v náhle vychladlých staveních. A jaro marně zalilo krajinu záplavou květů - ty přece rozkvetly pro vítěze! Poražení přicházeli v noci. Vraceli se za štěkotu psů, kteří je nepoznali. A také, jací to byli páni? Potrhaní, zablácení, zamračení, poranění. Hlad jim koukal z očí. Uvítal je dusný dech strachu. Seděli dlouho do noci u rozviklaných stolů a mlčeli. Co s nimi bude? V duchu proklínali celý svět i sebe.
     „Kdo vlastně prohrál?“ snažila se vyzvědět pravdu zvídavá Eleonora. Byla na faře víc než doma. A pořád se ptala...
     „My všichni. Já i ty. Prostě všichni lidé,“ odpovídal více pro sebe kněz. Ostatně byl zvyklý mluvit s dětmi jako s dospělými.
     „A kdo vyhrál?“ položila mu další otázku.
     „Nevím,“ řekl a pohladil ji po vlasech.
     „Také možná všichni,“ chtěl říci, ale raději svou odpověď spolkl.
     „Asi Bůh,“ řekl nahlas.
     Tomu holčička nerozuměla.
     „Proč nejdřív rozkvete bílý bez?“ ukázala na zahradu.
     „Nevím,“ přiznal a rozesmál se.
     „Protože se dává na oltář Panně Marii,“ vypískla Eleonora a vyběhla do jarního slunce.
     Ale zase se něco dělo. Opět mu cosi s hrůzou vyprávějí. Celý kraj, poznovu přisouzený ke krvavému řezu hranic, se třese očekáváním.
     „Shodili je z mostu... stříleli do nich... i do dětí... budeme muset odejít – kam?...“
     Zakrývá si oči v bezmocné hrůze.
     Již zase někdo někoho zabil!
     Koktá slova útěchy. Stádo se opět seběhlo kolem bláhového pastýře. Tak se tonoucí chytají stébel slov.
     „Jste přece Čech,“ říkají mu neznámí lidé, kteří se tu objevili s páskami na rukávech. „Byli jsme informováni o vašem postoji... jistě chápete spravedlivý trest... pro základ nového státu... i vaše spolupráce... ovšem s Národním výborem...“
     Mlčí a chvěje se před jejich slovy.
     Pak nastal čas očekávaný jen v nejtěžších snech. Pláč vyschl v prázdných dutinách očí. Odcházeli se skloněnou hlavou. Balvany viny byly těžší, než mohli unést. Ženy se naposledy obrátily a tuhly v biblické sloupy. Prázdné domy mávly otevřenými okny na rozloučenou. Nikdy se nevrátí...
     Políbil malou Eleonoru. Neptala se již na nic. Její otázky zůstaly spolu s hračkami v domku vedle pošty.
     Zbloudilé stádo bylo odehnáno od nedbalého pastýře. Zůstal sám a několik zbylých ovcí, vybraných nelítostnou rukou rozmarného pachtýře, se třáslo v pusté krajině. Domy zabydlené vzpomínkami se naplnily nečistými přízraky. Čas se zastavil a zvolna se propadal do nepříliš vzdálené minulosti.
     Léto toho roku bylo suché a palčivé slunce vysoušelo neobdělaná pole. Zahrady marně zápolily s plevelem, hřbitovy, stejně jako cesty, zarůstaly travou a kopřivami. Do opuštěných domů se počali stěhovat noví lidé.
     Rychle se zabydleli. Stačilo setřít prach a nabrat ze studně vodu. Také zatopit v kamnech bylo snadné. Všechno je čekalo jako v zemi zaslíbené. Stačilo jen vzít.
     Vše bylo po Němcích, říkalo se stejným tónem, jako dříve po otci nebo po starším bratrovi. Navzájem se příliš neznali a také nevyhledávali nová přátelství. Žili jakoby na dluh, podplaceni nejistotou a neposlušností tažných ptáků. Vyhřívali se na výsluní podivné doby a nepřemýšleli o svém náhlém štěstí. Pokud jim ovšem nový majetek štěstí přinášel...
 
 
 
 
 
  copyright © Martin Šanda 2009   martin.sanda@balustrada.cz WEBowsky pocitadlo Zeal