/Literárník/Publicistika:
 
Pavel Eisner, Václav Klaus a velký rozvod

8.6 2005
Neotištěná reakce na článek v MFdnes, v němž Václav Klaus velmi nevybíravě reagoval na článek Emanuela Mandlera ohledně tzv. "odsunu" a také na Klausúv článek kritizující nevládní organisace.
 
 
Sice nejsem členem žádného nevládního sdružení (pokud však mezi ně náš president neřadí také církve), ale jeho nedávné výroky mě pobouřily též. Zdánlivě z jiného soudku, ale ve skutečnosti velmi podobného ražení je i nedávný presidentův výpad proti postoji Emanuela Mandlera v otázce poválečného „odsunu“ německého obyvatelstva v tomto listě. Napadený odpověděl okamžitě a po mém soudu reagoval velice trefně. Svou odpověď přitom koncipoval natolik uctivě, že nechal patřičný závěr na čtenáři. Dovolím si jej tedy vyslovit. Způsob „argumentace“ Václava Klause má značně totatitní charakter. A to nejen v otázce sudetských Němců, ale také v otázce nevládních organizací. Naprosto jistě ne poprvé a nepochybně nikoli naposled dospívá Klausovo zbytnělé sebevědomí násobené mnohaletou zkušeností vysokých politických postů značně nebezpečných poloh...
     Vraťme se však k otázce poválečného „řešení sudetské otázky“, o něž zde šlo naposled. Dovolím si přitom pohled historika umění. Pokud si seriózně položíme otázku po kořenech „češství“ a „české“ kultury, dospíváme naprosto nepochybně k závěru, že je syntézou mnoha různých vlivů. Především staletého míšení německého a českého, v devatenáctém a dvacátém však také vlivu židovského, ještě před tím například neuvěřitelně silného italského vlivu. Hojné pokusy posledních dvou staletí usurpovat středověkou či barokní kulturu na našem území jako pouze Německou či naopak jako pouze Českou vždy žalostně selhaly. Sama poloha Českého státu mu od počátku předurčuje úlohu „tavícího kotlíku“ mnoha postojů, názorů, kultur a ras. Skutečně velké osobnosti našich dějin a kultury byly téměř vždy výsledkem tohoto tříbení. Za všechny si dovolím uvést jedinou. Vynikajícího lingvistu, překladatele, znalce a obdivovatele češtiny Pavla Eisnera. Za všechny jeho knihy o češtině stačí zmínit jeho „Chrám i tvrz“. Už jen touto knihou vystavěl českému jazyku doslova „pomník nehynoucí“.
     Právě tento znalec a obdivovatel češtiny však podle měřítek mnoha čecháčků nebyl Čechem, protože pocházel z židovské rodiny, rodným jazykem mu byla němčina a bohemistiku studoval na Pražské Německé univerzitě. V době nacistického ohrožení a všeobecném růstu nacionalismu ve třicátých létech také jako jeden z mála nabádal ke smíření a vzájemné úctě. Jako zkušený badatel totiž velice dobře věděl o „trojím prameni“ „české“ kultury.
     Nejen válečné, ale především poválečné dění však směřovalo zcela jiným směrem. Nikoli odpuštění, ale racionálními úvahami a argumenty maskovaná pomsta připravila naši kulturu o její německý díl, když předtím podobně ve jménu nacionálních ideálů vyhubila její složku židovskou. Z doby, kdy v Čechách dirigoval Alexander Zemlinsky, literárně působil Fanz Kafka, Max Brod, Egon Ervin Kisch, maloval Egon Schiele a Oskar Kokoschka, či projektoval architekt Adolf Loos, zbyl pouze nesmírně silný odkaz. Její pramen je však do značné míry nenávratné pryč. Podobá se to rozvodu. Sice jím vyřešíme podněty k hádkám a nevraživostem, ale také zabijeme všechno krásné a silné, co nám společný svazek přinášel. Zůstanou slzy a nenávist a tragické ticho...
 
PS: Tak mě napadá, když už stavíme pomníky presidentům, že by si nějaký ten pomník nepochybně zasloužil také Pavel Eisner.
 
 
 
 
 
  copyright © Martin Šanda 2009   martin.sanda@balustrada.cz WEBowsky pocitadlo Zeal