[bibliografie]
[deníček]
 
SEBEPŘEDSTAVENÍ SILNĚ ZAUJATÉ...
autoportrét
STRUČNĚ A JASNĚ
 
Kdo jsem
historik umění, křesťan, momentálně pražan, tak trochu intelektuál, a kromě toho taky zvědavec, šťoural, snivec, mluvka a ještě leccos dalšího....
Čím jsem byl
kojencem, batoletem, strašpytlem, pionýrem, adolescentem, modelářem, trampem, woodcrafterem, ateistou, repetentem, učněm, premiantem, keramikem, podržtaškou, obkladačem, sádrokartonářem, kopáčem, nezaměstnaným, novinářem, redaktorem, typografem, webmasterem, wikipedistou, studentem FF UK a ještě tisícem jiných věcí, kterými Vás nechci nebo nedokážu unavovat ;o)
Kde mě lze najít jinde na webu
Facebook, Wikipedie, Československá filmová databáze, LibraryThink, ABC Linuxu, Galerie NET, Literárník, a určitě ještě někde jinde ;o)
 
 
DLOUZE A CHRONOLOGICKY
 
Narodil jsem se 2.12.1975 v Brně. Svoje dětství jsem prožil v Českém Krumlově a dovolím si tvrdit, že zadumané křivolaké uličky tohoto města, tehdy spícího a šedivého jako podivně zakletá princezna, zajisté však nejkrásnějšího na světě ;o), se na mě určitě silně podepsaly. Již od raného dětství jsem projevoval enormní zájem o vše, co se kolem mě dělo. Jedinou drobnou výjimkou zůstala škola, což je jev prozatím nevysvětlený. ;o) (Nebo, že by ve škole opravdu nešlo o poznání? ;o) Přes poněkud přechodné zájmy, kterými bylo sbírání známek a podobných titěrností, hlemýždí farmu v papírové krabici od bot, výstavby stále větších a dokonalejších bunkrů, zemljanek, srubů a podobných lesních příbytků, postupně hmatatelněji a hmatatelněji rostl zájem o výtvarno, památky, historii a podobné jen o píď méně bláznivé aktivity.
    Výtvarno ovšem přišlo ještě před těmi zemljankami. Pominu-li záplavu dětských kreseb, mj. na parketách v obývacím pokoji našeho krumlovského bytu (tak úžasná, velká plocha se přece musela nějak rozumně využít, ne?), tak už někdy v šesti letech, těsně před tím, že jsem mateřsou školu vyměnil za školu základní, byl jsem jakýmsi plnovousatým pánem vybrán a pozván, spolu s mnoha jinými svými vrstevníky, na talentové zkoušky do Lidové školy umění. Leč (jak je snad jasné) nikoli proto, abych provozoval hudbu, ale proto, abych tvořil hodnoty (zpravidla) méně hlučné.
    Tenkrát si mě ten pán, (my jsme mu ovšem říkali soudruhu učiteli, přestože tuším, podobně jako řada jiných pedagogů, soudruhem nikdy nebyl) Tedy tenkrát si mě ten pán vybral proto, že jsem nakreslil obrázek parní lokomotivy na vysokém podstavci. Měl jsem rád mašinky a tahle stála a dodnes stojí před železničním nádražím v Českých Budějovicích.
    Tím, mimochodem, odhaluji jiný můj dětský sen. Až do šesté třídy základní školy jsem toužil býti strojvedoucím a jkeště dnes rád po očku sleduju dění na železnici a sem tam si zaslzím při pohledu na jeden z nejúžasnějších technických vynálezů světa, totiž parní lokomotivu ;o) Nevím, kde konkrétně se zrodil tento sen, ačkoli, byvše chlapečkem drobným, neprůbojným a zamindrákovaným (mnohé z toho mi přirozeně zůstalo dodnes ;o), fascinovala a přitahoval mě nepochybně železnice silou a velikostí oněch ocelových ořů. Vybavují se mi ovšem vzpomínky velmi ranné, dokonce je to možná to nejrannější, co si pamatuji vůbec. Jsou to vzpomínky na parní lokomotivy a malé osobní vagónky s otevřenými plošinami. Nevím, kam jsme tehdy jeli, jenom si vybavuji, že byla tma a možná pršelo. Muselo to být velice dávno, neboť parní trakce u nás byla zrušena (tuším) v roce 1977. To mi byl rok a kousek k tomu, což nebývá věk, ve kterém mohou uvíznout vzpomínky. Ale protože si na ty vagónky a lokomotivy pamatuji pouze jako oře nečinně stojící na odstavných kolejích zastrčených nádraží, tak to mohlo být pár let poté, co kdosi rozhodl, že se pára k moderní socialistické společnosti zkrátka nehodí. Mimochodem tady z té doby mám dvě archivní fotografie :o)
    Přestože má snaha osvětlit, odkud se ve mě vzal onen vztah k výtvarnu, jakkoli je to úkol bláznovský, protože takové otázky náležejí pouze bláznům. A také básníkům, přirozeně, ovšem to je vlastně totéž, protože básník musí být bláznem, podobně jako výtvarník, skladatel, nebo klaun.
    Jenom nevím, jestli každý blázen je básníkem...
    Tedy přestože má snaha osvětlit, kde se vzal onen vztah k výtvarnu, vyústil nakonec k vyznání lásky k mašinkám, potažmo k úvaze o bláznovství, tak bych si dovolil osvětlit ještě to, kde se vzal můj zájem o historii. Jistě za to může onen už zmíněný, staroslavný a rožmberskou tradicí „posvěcený“ Krumlov, ale rozhodně také paní učitelka Wimmerová, kterou jsem měl ve třetí a čtvrté třídě, konkrétně její hodiny přírodovědy a dějepisu, nebo jak se tenkrát ten předmět jmenoval.
    Sametová revoluce mě zastihla v osmé třídě základní školy. Přivítal jsem ji s nadšením svých téměř 14 let. Popis těch následujících by byl poněkud složitý, nebo spíše nepříjemný, a tak se omezím na konstatování, že jsem po určitou dobu navštěvoval SUPŠ sv. Anežky v Českém Krumlově obor keramika, kteroužto školu, pro různé, více, či měně objektivní důvody, jako byla srážka s mou třídní učitelkou, moje zbytnělé sebevědomí (všechno jsem „věděl lépe než ona“), enormní zájem o „nepovinnou“ památkařinu a téměř nijaký zájem o předměty, pro změnu povinné, avšak velmi mě „nebavící“, vystřídal jsem (ovšem se slzami v očích a pocitem, že se mi řítil svět) za SOU.
    Nechci tvrdit, že tato změna přinesla pouze negativa, ale o tom později. Od té doby vím, že když dvě věci vypadají podobně, nemusí být vždy podobné.
    V roce 1995 jsem úspěšným složením závěrečné zkoušky dokončil SOU a zapojil se do „pracovního procesu“ jako „umělecký“ keramik, hrnčíř vulgo točíř aneb kruhař. Aby to zapojování do pracovního procesu nebylo tak jednoduchým, je třeba říci, že se tak stalo v Hořicích v Podkrkonoší, což bylo město a místo na hony vzdálené všemu, co jsem znal a co jsem si kdy představoval. Tak jsem se ocitl ve Východních Čechách.
    Po nějaké době, jsem začal pošilhávat po střední škole. Výsledkem tohoto pošilhávání bylo to, že jsem si podal přihlášku do dálkového studia SOU uměleckořemeslného v Praze ve Vysočanech. Tam jsem také po třech letech, 1 června 2000, asi tak ve dvě odpoledne, dostal maturitní vysvědčení.
    V té době jsem ovšem už rok bydlel v Pardubicích, kde jsem z počátku pracoval v keramickém ateliéru Saši Prokopové a spolupracoval na jejích výtvarných projektech, později asi devet měsíců pracoval coby webmaster Magistrátu města Pardubic (Web, který najdete na daném odkazu dnes, už ovšem mojí prací není).
    V roce 2001 jsem zázrakem složil přijímací zkoušky na FFUK a začal zde studovat dějiny umění.
    Obávám se, že by mi nestačilo místo, pokud bych měl napsat, co pro mě znamená studium na FF UK. Setkávání s takovými lidmi, jakými jsou profesoři Mojmír Horyna, Petr Wittlich, Lubomír Konečný, Vojtěch Lahoda, Richard Biegel či Ing Macek. Snad to částečně napoví pohled do mé (žel momentálě zoufale neaktualizované) bibliografie. Dějiny umění pro mě nejsou pouze nějakou vědou o historickém umění. Jsou způsobem, jak poznávat náš současný svět a živé lidi v něm. Právě proto, mi není blízká pouze prožitkovost barokního umění, na něž se specializuji, ale také umění dvacátého století. Mnoho mi ovšem daly i přednášky zcela neoborové, především přednášky z filosofie Jana Sokola, ale třeba i sestkání s Jaroslavem Čechurou a řadou dalších lidí.
    Ve výsledku to pro mě znamená zcela nový pohled na svět (a příelé, zesložitěl nám ;o) Kdomě historie a výtvarného umění mě velmi interesuje filosofie a také psychologie (spíše ovšem vývojová, než Freud). vlastně každá chytrá věc, je-li zasazena do správného kontextu, protože právě ty mezioborové spoje jsou to podstatné. Je hezké, naskládat vedle sebe pozatky z mnoha věd, ale není to nic, pokud je nedokážeme správně propojit v celek. O to tu kráčí...
    Žel je v této době velmi složité najít práci v oboru. Snažím se ale přesto, že mě živí úplně jiné věci než dějiny umění, publikovat v odborné literatuře. Zároveň se snažím nabízet své služby v oblasti provádění Stavebně historických průzkumů. V brzké době se proto chystám zřítit nový web, který bude (až bude) na adrese http://shp.balustrada.cz Výhledově uvažuji i o doktorandském studiu, ale předpokladem k tomu je jakés takés finanční zajištění, protože už mě nebaví žít neustále jen „z ruky do huby“ a sem tam i na dluh. Snad tedy příští rok, uvidíme ;o)
 
Někdy, když je mi smutno, píšu slova do podivných sloupečků, s podivnými pointami, jež se zovou poesie. Něco z mých nesmělých pokusů lze najít zde. K mým nejoblíbenějším patří Jan Skácel, Jacques Prévert, Jakub Deml, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Josef Kainar, Jiří Kolář, Ivan Blatný, Jaroslav Seifert a celá dlouhá řada dalších.
    Samozřejmě nečtu jen poesii, ale mám rád i prózu a asi by nebyl přílišný problém, nazvati mě knihomolem. Více napoví pohled na mou uživatelskou stránku na LibraryThing, což je mimochodem server, který vřele doporučuji vaší ctěné pozornosti ;o).
    K tomu přičtěme vážnou muziku, jazz, ale taky rock a sem tam i nějaký ten folk a různé „neposlouchatelné“ experimenty.
    Láska k folku souvisí také s jistou zálibou v toulání se jen tak se spacákem, celtou a kytarou. Čím dál víc přitom miluju hory, i když tím možná křivdím romantickým lesíkům s bublavým potůčkem a rozložitými starými stromy ;o)
    Moje vtipné, „vtipné“ a rádoby vtipné postřehy (žel opět dosti neaktuální) naleznete na stránce, kterou jsem nazval: Co mne zaujalo, aneb můj milý deníčku... Sice asi zklamu ty, kteří raději čtou niterná vyznání, ale třeba se i poněkud zasmějete.
    Ještě jsem nezmínil film. To je oblast, kterou v posledních zhruba čtyřech letech intenzivně objevuji. Opět více než stovky slov, napoví moje uživatelská stránka na serveru ČSFD.
    Kromě všeho, co jsem doposud o sobě napsal taky trochu fotím, o čemž se můžete přesvědčit v mojí fotogalerii.
Jen tak na okraj. Už je to přes deset let, co jsem vyhnal Windows z domu a používám Linux. Zatím k největší spokojenosti.
K aktivitám mohu připojit i ty, ktré momentálně tak nějak pospávají. Svého času jsem čile přispívad do Wikipedie a ještě předtím vydával „takový malý a bezvýznamný časopis“ zvaný Inspirace, o němž dnes tvrdívám, že to není páchnoucí mrtvolka, ale spící princezna, kterou jednou políbí krásný princ a ona rozkvete do ještě větší krásy ;o) Několik let jsem také intenzivně pracoval v redakci časopisu Bratrská rodina, určitý čas dokonce jako její výkonný redaktor.

 
Přestože je tenhle text dlouhý přespříliš, určitě jsem nenapsal vše podstatné, spíše jsem na mnoho podstatných věcí zapomněl, za což se vám omlouvám, a také zapomněl na mnoho důležitých lidí, za což se omlouvám jim.
 
Už jsem napsal hodně slov a můžete posoudit jsou-li to informace podstatné či nepodstatné, ještě jsem se však nezmínil o jednom důležitém faktu. Pokud bych měl říci, co považuji za nejpodstatnější skutečnost mého života, pak je to něco, o čem lidé zpravidla příliš nemluví.
 
V žalmu 78 ve třetím a čtvrtém verši říká žalmista: Co jsme slýchali a o čem víme, to, co nám otcové vyprávěli, nebudeme tajit jejich synům. Budeme vyprávět budoucímu pokolení o Hospodinových chvályhodných činech, o mocných skutcích a divech, jež konal.
    Tak jako žalmista před nějakými třemi tisíci lety, tak i já dnes nemůžu mlčet o věcech, které jsem prožil a které prožívám i teď. Před desíti lety jsem jednoho pátečního večera navštívil setkání mládeže Církve bratrské v Českých Budějovicích. To byl jeden z prvních kroků k tomu, abych poznal smysl svého života. Od té doby si tak nějak stále ověřuji, že Bůh je láska, a taky odpuštění, naděje a radost.
    Slíbil jsem vám, že se k některým věcem ještě vrátím. Chtěl bych tak učinit teď. Tomu, že existuje Bůh jsem uvěřil někdy ve třinácti letech, a stalo se tak díky mým výletům do přírody. Bylo to velice spontánní, ale nebylo to příliš radostné, protože to byl jakýsi krutý bůh, který mě chce trestat. Tak jsem ho vnímal poměrně dlouho. To bylo v době, kdy jsem hledal v indické moudrosti i v New Age. V době, kdy jsem na SUPŠ sv. Anežky cítil, že se řítím do problému, jsem se tyhle problémy snažil řešit právě pomocí jógy a New Age. Ovšem pobyty v alfě a stálá sugesce, že je vše bez problémů nezabránily tomu, že jsem se ocitl na SOU. A taky na dně. Můj svět se zřítil, a já, se ocitl v jakémsi vakuu. Začal jsem se přizpůsobovat lidem kolem sebe. Zároveň jsem ale začal hledat. Teprve teď to bylo hledání dostatečně upřímné. Teprve teď to bylo hledání člověka, který poznal své chyby... Pochopil jsem a přijal evangelium, tu dobrou zprávu o tom, že se nemusím pachtit se svými chybami, protože už to udělal náš Pán. Uslyšel jsem zprávu o tom, že je potřeba pozvat Ježíše do svého srdce. A taky jsem tak učinil.
    Od té doby mohu říci, že prožívám jeho vedení, i když třeba některé věci nevidím úplně jasně. Z mého života nezmizely problémy, možná že naopak přibyly, ale to je dost relativní tvrzení. Přesto vím, že mě vede. Že právě on mě před osmi lety povolal do Hořic v Podkrkonoší, a že za školu, kterou teď studuju, zkrátka za všechna jsoucna v mém životě..., mohu také děkovat právě jemu.
    Mohu říci, že prožívám zázraky. A také to, že ta cesta, přestože ji on sám nazval, úzkou a křivolakou, stojí za trochu té námahy...