[hlavní stránka]
 
Petr (se) zapřel (Mk 14, 26-31.66-72) J. Hradec 13.4.2003
 
 
 
(čtení Mt 14,22-32)
 
Sestry a bratři,
dnešním hlavním hrdinou je učedník Petr. Víte který? Ano, to je ten, co zapřel Ježíše. Učedník Petr - ano to je ten, co chtěl chodit po vodě, ale málo věřil, topil se a musel volat o pomoc. Učedník Petr? Ale ano, to je ten, co měl silácké řeči a skutek utek. Petr Krista zapřel a Jidáš zradil.
      Sestry a bratři, přiznám se, že je mi Petra trochu líto. Ostatní se rozutekli daleko pryč, jen on se odvažuje sledovat Ježíše, dokonce až do nádvoří veleknězova domu. A tam se dostane do situace, kterou nezvládne. Kdyby zůstal v dáli, kdyby utekl jako ostatní, nepsalo by se o jeho poklesku, nebyl by teď ve společnosti Jidáše a dalších tragických figur pašijního příběhu.
      Petr totiž zašel dál než ostatní. Už tenkrát na jezeře zašel o pár kroků dál. I teď šel dál než ostatní - až do vnitřního dvora veleknězova domu. Před pár hodinami, snad povzbuzený prožitkem společného stolování s Kristem, možná až příliš unesený tím silným okamžikem, mluví dosti odhodlaně: „I kdyby všichni odpadli, já ne. I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“
      V nádvoří veleknězova domu ho pak vyřídí poznámka služky: „I ty jsi byl s tím Nazaretským, s tím Ježíšem.“ Vytržen od ohřívání, možná právě dík světlu ohně poznaný, má najednou sevřené hrdlo, srdce mu poskočí a jako automaticky z něj vyhrkne: „O ničem nevím, vůbec nechápu, co říkáš.“ Známá reakce, zahrát hlupáka: „Nerozumím vaší otázce. O čem to mluvíte?“
      A přitom - v té otázce služky nemuselo být nic ohrožujícího. Ptá se jen, jestli byl s tím Nazaretským. Nelze vyloučit, že mu chtěla tajně vyjádřit své sympatie k Nazaretskému. Petr ale rychle staví obranu. O ničem nevím. A stahuje se - „a vyšel ven do předního dvora“ Situace se začíná zahušťovat: Služka říká těm kdo stáli poblíž: „Ten člověk je z nich.“ Petr ale zapírá. A zakrátko zase ti, kdo stáli kolem, řekli Petrovi: „Jistě jsi z nich. Vždyť jsi z Galileje, i tvá řeč to ukazuje.“ Nejprve dělal že nerozumí, pak to popřel, teď už se zaklíná a zapřísahá: „Neznám toho člověka, o němž mluvíte.“
      Petr celý svůj život spojil s Ježíšem. Vložil v něj svoji naději, svou víru, nechal být své povolání a šel za ním jako stín - poslouchal, vnímal, vstřebával Ježíšova slova do sebe, snad se trochu pateticky dá říci: odevzdal mu svůj život, vsadil všechno na Ježíše. Jeho život s Nazaretským stojí a padá. A tenhle Petr říká: „Neznám toho člověka.“
      Zapřel Krista, zapřel i Krista v sobě, popřel to, čím žil, zapřel sám sebe. Odvrátil se od Ježíše i od sebe samého. Dal Kristu i sám sobě facku - byl jako jeden z těch vojáků. A to všechno ve chvíli, kdy uvnitř Ježíš nezapře, že je Mesiáš.
      Tři různé hlasy se ho ptají v nádvoří na jeho totožnost: Patříš k němu? Kam patříš? Kdo jsi? S kým jdeš? Za kým jdeš? Za tím Nazaretským, že ano? Tři síly nás vyzývají a je otázkou, zda se ke Kristu v nás přiznáme, zda k svému já - tomu díky Bohu vzkříšenému, přitakáme. A jsou v nás a kolem nás síly, které si to nepřejí - abychom byly věrni sami sobě i Kristu, které nás nutí zapřít nového Adama, nového člověka v nás.
      Nejprve je to síla davu. Nechceme se odlišovat, vyčuhovat. Chceme obstát v očích druhých, a tak jednáme sami proti svému přesvědčení, zapíráme Krista a popíráme sebe.
      Dále je to síla strachu, strach z prozrazení, strach z vlastního selhání, strach vidět se pravdivě. Strach má velké oči (odhadl bych, že ta služka je v Petrových očích mocná jako Pilát) Ze strachu o sebe, zapřeme Tebe. Ze strachu o sebe zapřeme svou naději. Ze strachu o sebe, zapřeme sebe.
      A potřetí je to síla okamžiku. Jsme zaskočeni a jednáme nevědomě - automaticky, pudově. Nejsme dost bdělí, a tak nás dostane i obyčejná služka.
      Ne, není to nějaká extra vyznavačská situace, není to výslech prvních křesťanů, po kterých se chce poklona císaři. Není to poslední možnost před vhozením mezi hladové Ivy: „Proklej Ježíše a budeš volný.“ Ne je to skoro obyčejná „pavlačová scéna“. A Petr se zaklíná dobrovolně. Ať se propadnu, jestli ho znám. Ano Petr v této zkoušce „propadl“. Propadl totiž pudovému jednání - tlaku davu, strachu, okamžiku.
      Většina kázání na tento text rozebírá, co všechno je také zapření víry. Tuto část vynechávám. Jde prostě o to, zda je i před služkou (a doplňte si tam koho chcete) viditelná nebo neviditelná naše příslušnost k Nazaretskému. Co to konkrétně znamená? Že to má možná blíž těm scénám pavlačovým, než těm před císařem napovídá jediné místo v Novém zákoně, které mluví o zapření víry: „ Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.“ (1 Timoteovi 5, 8)
      Kohout křičí. A Petr se rozbrečí. Ten kohout (jakkoli je to především odkaz na to, že Petr zapře ještě téhož dne, kdy má svalnaté řeči) je příznačný - korouhvičky na střechách, které se otáčejí podle větru - jsou často právě ve tvaru kohouta. A to prožil už Petr - tu automatickou změnu v chování podle nové situace, podle jiného větru. Ať jsou nám ti kohouti na střechách připomínkou.
      Kohout kokrhá a Petrovi to dojde. A rozpláče se. Zděsí se nad tím, co udělal. Vůdce učedníků pláče. Takhle se chová první učedník, premiér? Takhle má plakat sloup budoucí církve?
      Ano takhle má plakat. Pokud by neplakal, byl by to průšvih. Poznal, že měl o sobě příliš vysoké mínění, měl se za statečnějšího.
      Petr bude jeden ze sloupů první církve. Proč?
      Protože se odváží zajít dál, ať už na moři, nebo při výslechu. Nepohybuje se jen v rámci, toho, o čem ví, že to určitě zvládne. Nechá se unést setkáním u stolu s Pánem a má velká odhodlání, ano i odvážné řeči - takový Petr bude dobrým sloupem církve.
      Ale je zároveň tentýž Petr, který pláče, který slyší kohouta, který si uvědomuje, že selhal, který je sám na sebe naštvaný, ze sebe znechucený. Petr který poznává, že je něco platný jen z Boží milosti. Právě takový učedník může být sloupem církve. Ať je i církev petrovská: Ať má odvahu zajít dál a ať se nebojí nad sebou plakat.
      Taky se vám chce nad sebou plakat? Taky máte odvážné řeči a nevychází to? Víte, co je to být zhnusen sebou samým, že jsem nedokázal stát za svým, že jsem se přidal k většině, že jsem mlčel a držel krok? Taky si zoufáte, že jste podlehli tlaku davu nebo svému strachu? Pak jsme věřím, pro Ježíše použitelní učedníci.
      Sestry a bratři, v této souvislosti bych se chtěl vrátil k textu, který jsme prožívali minulou neděli - totiž k Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma na oslovi.
      Ve staré církvi byl velmi rozšířený alegorický výklad. Tedy způsob výkladu, podle kterého osoby a rekvizity znázorňují něco zcela jiného než o čem ve skutečnosti čteme. Alegorický výklad Ježíšova vjezdu, který se brzy prosadil, má za to, že tím oslem, na kterém Ježíš jede, je církev. Jistě, že to tak nemyslel ani Ježíš ani evangelista, který to zapisoval, nicméně ta myšlenka určitě stojí za úvahu. Církev v této alegorii totiž není líčena triumfálně ani s nepatřičným sebevědomím, nýbrž jako ušaté, trucovité zvíře, které vzbuzuje - přinejmenším smíšené pocity. Nicméně - právě toto ušaté a trucovité zvíře přináší do světa Krista. A v tom je nezastupitelné. Církev se snaží (a často to slyšíme v médiích) dokázat, že je nezastupitelná ve svém kulturním přínosu, historicko-společenském angažmá, že zvyšuje etické vědomí atd. Často je to velmi šroubovaně vymyšlené. Mám za to, že nezastupitelná je v tom, že přináší světu Krista. (že to s sebou nese něco dalšího to už je důsledek). Ne snad že by byla Kristu dostatečně důstojným partnerem. Ale proto, že si Kristus ve svém poníženi takové nespolehlivé (tvrdohlavé a občas směšné zvíře) k tomu sám zvolil.
      A tak buďme pozorní zda to není naopak. Zda si církev nedělá z Krista osla, díky kterému vjede do světa ona sama. A mám divné mrazení, že se právě svátky Kristova umučení (a ještě více jeho narození) pojímají jako možnost se opět ukázat a zviditelnit. Kristu na zádech chce církev vjet do světa.
      Je to dobrá alegorie - kritická, ovšem i nadějná, Můžeme být klidně oslové a přece být nezastupitelní. Jsme oslové a Kristus nás potřebuje. Jsme troubové ale klidně se můžeme stát Boží troubou. Jsme ustrašení jako Petr, ale kupodivu právě o takového Petra Kristus stojí.
      Staví na něm, protože on se učí na sobě nestavět. Protože nad sebou pláče. Jsou to požehnané slzy.
 
Ježíši, dej ať tě vnášíme do světa a ne sami sebe.
Kriste, dej ať i já jsem tvým oslem.
 
Amen