[hlavní stránka]
 
JAK JSEM POTKAL LUDVÍKA VACULÍKA NEBOLI MALÉ VYZNÁNÍ
 
(Literární noviny 2. února 2004)  
 
 
 
Ludvíka Vaculíka jsem ve svém životě potkal několikrát. Nevím, kdy to bylo poprvé, ale tuším, že za to setkání mohl rozhlas, přesněji stanice Vltava. S Vltavou je spojeno i další setkání, které nese název Sekyra. Onehdy byla uváděna na pokračování. Neutekl mi jediný díl. Byl jsem jí natolik konsternován, že jsem si ji pak v knihovně půjčil a přečetl.
     I stalo se, a je nutno povědět, že to bylo opět dílem stanice Vltava, že jsem si počal kupovati Literární Noviny. Neunikly mi tedy fejetony Ludvika Vaculíka a vůbec všechno, pod čím jsem objevil napsané jeho jméno.
     Před nějakými dvěma lety jsem jej potkal i osobně. Bylo to setkání podivné. Stoje v jedoucím voze metra spatřil jsem zčistajasna Ludvíka Vaculíka sedícího takřka na dosah. Rozbušilo se mi srdce. Chtěl jsem mu říci, jaký objev pro mne byla Sekyra, jak rád čtu jeho fejetony a vůbec, že je mi velice blízký.
     Jak tohle všechno směstnat do prostoru přecpaného vozu řítícího se temným tunelem pár minut před tím, než člověk vystoupí, aby chvátal za povinnostmi, které se zdají býti neodkladnými?
     Zmohl jsem se pouze na nesmělý pozdrav hlasem poněkud přiškrceným. Ludvík Vaculík s halasnou odpovědí na pozdrav zvedl hlavu, aby jí se znatelným zklamáním opět sklonil, neboť nespatřil starého známého s nímž by bylo možno poděliti se o právě aktuální splín, ale kohosi zcela neznámého.
     Dobrý fejeton prý mývá pointu. Nevím, má-li toto mé psaní nějakou, neb jeho funkcí je patrně pouze říci panu Vaculíkovi to, co se mi onehdy nepodařilo směstnat do toho nepovedeného pozdravu, ale pokud nic jiného, snad jej alespoň potěší a povzbudí...
Martin Šanda