Žalm 31,15 - 16a
Já však, Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: "Ty jsi můj Bůh, moje budoucnost je ve tvých rukou.  Žalm 31, 15-16a

Tak už je tady onen "magický rok" 2000. Ty tam jsou bombastické silvestrovské oslavy, po ohňostrojích zbyly jen ohořelé
obaly světlic. Nic zvláštního se neděje, život i nadále plyne, i když jsme měli obavy z mnoha komplikací, spojených   s nedokonalostí počítačových systémů. (Uvědomuji si, jak velice riskantní
je spoléhat na to, že se nic mimořádného nepřihodí, když jsem psal tenhle úvodník již 24.11.1999 a částečné obavy tady byly na místě.) Posuďte sami, byli jsem prorokem falešným, či nikoli.
Ať však tak či onak, letopočet se třemi nulami, to je něco, čím je lidstvo už po několik desetiletí fascinováno, do čeho vkládá jednou očekávání naprosto fantastická, jindy děsivá. Vzpomínám si, že nám kdysi na počátku sedmdesátých let paní učitelka ve škole tvrdila, že až budeme jednou tatínkové a maminky, bude se létat na Měsíc jako na výlet. Nu, tahle předpověď tedy nevyšla a to sídliště, kde jsem na základku chodil, je stejně panelákově šedivé jako tenkrát v době mého dětství. Nevyšly však ani ty hrůzostrašné scénáře. "Král hrůzy a děsu" 11. srpna na zem nesestoupil, 9. září se taky nic nestalo a moc pochybuji, že ti astrologové, kteří slibovali, že pokud opravdu k ničemu nedojde, pověsí svoji "živnost" na hřebík, tak skutečně učinili.
Katastrofální předpovědi konce světa ožívaly s kulatými letopočty v minulosti vždycky, naše doba není výjimkou. Naopak, jsou snad ještě intenzivnější vzhledem k možnému globálnímu ohrožení našeho světa dnešní technickou civilizací. Lidé se jaksi více bojí a toho lidského strachu se dá dost dobře využívat, je to obrovský byznys. Hrůzyplné předpovědi už množí stránky nejen tisku tradičně bulvárního, ale dokonce se čas od času objeví i v tisku, který je pokládán za seriózní, aby se zvýšila čtivost.
Nedávno jsem v jedněch novinách zahlédl "jedinečnou nabídku". Kdosi lákal čtenáře, aby si objednali a nechali zaslat "zaručený scénář hrozných věcí, které se mají odehrát v nejbližší budoucnosti" a to za pouhých pět set korun! Mnozí možná neodolali. A čím víc jich bylo, tím víc si někdo namastil kapsu.
Až doposud jsem v této souvislosti nepoužil termínu apokalypsa, přestože se sem to slovo přímo vtírá. To proto, že je zcela neprávem spojováno s hrůzou a katastrofami. Zřejmě většina těch hrůzyplných předpovědí alespoň vzdáleně se starověkým židovským a křesťanským očekáváním konce souvisí. Ale biblická apokalyptika nechce nahánět strach. Má především povzbuzovat a potěšovat Boží lid, že navzdory všemu zlému má Hospodin tento svět ve své ruce, jeho přítomnost i budoucnost. A novozákonní Zjevení Janovo, to je dokonce přímo evangelium o naději v Ježíše Kristu, kterému vše patří, vše je mu podřízeno a jehož soud bude spravedlivý. Nic více a nic méně. Snaha nacházet v biblických spisech jakési tajemné předivo skrytých souvislostí a magických čísel, které je potřeba složitě rozšifrovávat, abychom rozluštili nějaký "jízdní řád" budoucích událostí, je pověrou.
Do budoucnosti vidět nemůžeme, smíme se jen a pouze znova spolehnout na toho, který je Alfa i Omega. A má nám to i nadále stačit.

Pavel Ruml, armádní kaplan, farář ČCE, 43 let
Je to místo velikého setkání s přátelstvím. S lidmi a s Bohem. Je pro mě důležitá. Je mi domovem.

Míla Lapáček, jáhen FS ČCE v Třebechovicích p/O, 32 let
Společenství poutníků. Ve světě, dnes tak málo srozumitelném, osamělý poutník snadno zbloudí,
ba ztratí se. Ve společenství poutníků však se jde lépe. Při únavě vás má kdo podepřít. V trápení kdo
utěšit. A na křižovatkách, kde jde o správnou volbu dalšího postupu, více hlav více ví.

Iva Pellarová, romistka mezirezortní komise vlády ČR, 36 let
Církev je pro mě společenství lidí, kteří by se za normálních okolností mnohdy těžko nalézali. Zároveň je to skupina, kde nefungují principy okolního světa (kéž by tomu tak vždy bylo!!!) V tomto směru mě velmi obohatili Romové.V romské rodině má každý člen vždy své místo, ať se děje cokoliv. Jeho rodina s ním stále počítá. A pro mě je církev takovou rodinou.

Tomáš Rádl, katolický kněz, salezián, 44 let
Společenství lidí, kteří důvěřují Ježíši Kristu, sobě navzájem a věří Bohu.

Lucie Vopálenská, moderátorka ČT, studentka bohosloví, 26 let
Naneštěstí se mi vybaví římskokatoličtí biskupové v čele s panem kardinálem, kterak mluví jazykem středověku, v lepším případě studené války. Jejich možná dobře míněným výrokům o potřebě dialogu nevěřím. Vybaví se mi ponižování homosexuálně orientovaných lidí, ponižování žen, které z nejrůznějších příčin podstoupí přerušení těhotenství.

Jiří Schneider, diplomat, 36 let
Kostel či modlitebna, sbor či společenství. Církev je pro mne vědomí, že v úsilí o překonávání vlastních špatností nejsem sám, i když celou církev vidět není. Nejsem také první, kdo se snaží porozumět svému životu, církev jsou ti, kdo se o to pokoušeli přede mnou.

Jaroslava Moserová, lékařka, senátorka, 70 let
Ne moc, ne pýcha, ale pokora.

Tomáš Bísek, farář a senior v Praze - Spořilově, 60 let
Společenství lidí, kteří se vzájemně nevybrali, vědí o své omezenosti a bídě, ale zároveň překonali odpor proti tomu "být pospolu" v jedné instituci. Pro Hlavu (Krista), která všechno snese, tvoří jedno tělo.

Jaromír Plíšek, velvyslanec v Rumunsku a Moldávii, 45 let
Společenství poutníků.

Jan Hus, farář v Praze - Betlémě, asi 39 let
...nepřiznávají se (lidé dnes) k životu Kristovu tím, že by ho napodobovali, nasledowanym. Tedy je zatemňováno poznávání Krista - slunce, tu i svatá matka církev, jež má býti osvětlována od Krista, rovněž pozbývá svého zářivého zdroje a světla poznání Kristovy chudoby, trpělivosti a jiných ctností... Odpadávají (členové církve) od nebeského obcování, od Kristova života, neboť stín jejich hříchů jim Ho zatemňuje... Lidé jsou zaslepení, kteří temných chamradye lidských nálezků více a s větší horlivostí dbají než zákona Kristova.

Stanislav Kosík, ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let
V první řadě se mi vybavují dvě zajímavé knihy, které jsem poslední dobou o církvi v češtině (od katolíků) četl. Je to překlad Langova díla s názvem "Církev - sloup a opora pravdy" pořízený O. Štampachem a Kellerovo "Velké tajemství srdce". Pro mne osobně je církev především společenstvím, které mě obohacuje a pomáhá mi v mém duchovním životě.

Alexandra Berková, spisovatelka, 51 let
Vztyčený ukazovák - monopol na duchovnost a přísně kontrolující oko; centrálně řízená mocenská organizace, apriorní nadřazenost, pocit viny, neschopnost milovat sama sebe, schizofrenní vztah k vlastnímu tělu, přísná, nevlídná umravněnost, utrpení za slib spasení až potom, pýcha a blazeovaná nadřazenost věřících nad námi pohanskými psy, které je třeba spasit  obrovská tragedie člověka Jošui Nazaretského... samé zajisté nepravdivé, zajisté neobjektivní nicméně velmi nepříjemné a konkrétní věci...

připravila Radmila Včelná

Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme pánu.   Římanům 14,7-8

S novým ročníkem Bratrstva začíná nový seriál o partnerských vztazích. Možná se vám tak docela nezdá, že by téma z nadpisu mělo být nějak zvlášť partnerské. Ale - na začátku je každý sám... Až potom potká tu jedinou, toho pravého, tu úžasnou, toho skvělého... a nebo dokonce prostě toho, koho má rád. BINGO!!! Ale sem tam se objeví někdo, kdo má kolonku "někdo pro společnou cestu životem. Zn. ve dvou" pořád prázdnou a říká si:

JSEM SÁM, JSEM NORMÁLNÍ?
Co na to odpoví psycholog? Zeptali jsme se Marty Kovářové, která má svoji psychologickou poradnu ve škole a problémy mladých lidí zná velmi dobře.

Tato otázka myslím docela dobře ilustruje, jak je obtížné vystihnout samotným jazykem (tzv. digitálním způsobem komunikace) vztahovou podstatu člověka.
První část - chápána doslovně - by znamenala absenci všech vztahů člověka a tedy jeho absolutní samotu a to by bylo jevem vskutku nenormálním. Tak to ale jistě míněno není. Samotou je myšleno chybění partnera, s nímž by člověk - řečeno biblicky - mohl být jedním tělem. A takováto samota po mém soudu není něčím nenormálním. Je ale asi potřebné rozlišovat, zda je to samota, kterou člověk trpí a strádá, nebo samota, kterou přijímá či dokonce připravuje. Manželství je nabízeno jako pomoc, nikoli jako nezbytnost pro naplnění života. Protikladem manželství není samota, manželství je sice jedinečným druhem vztahu pro nejvyšší míru tělesné intimity, existují ale i jiné podoby vztahů a jiné formy blízkosti - v rovině duševní i duchovní.

Další člověk, který by o tom mohl něco vědět, je Jan Trusina - farář, který se už 10 let angažuje spolu s dalšími odborníky při setkáních střední generace. Motivem je dát příležitost lidem, kteří nežijí v manželství, aby mohli navázat kontakty, rozšířit okruh přátel, poznat sebe sama a odstraňovat bariéry. Program se ustálil na čtyřech prodloužených víkendech ve dvou letech a dále na setkávání bývalých "absolventů".

Je to normální? Řeknu to takhle: Není to nenormální. Už proto, že je spousta lidí, kteří si sami tento způsob zvolili, když se rozhodli přijmout povolání, které je ku prospěchu druhých a kde je sólový život výhodou, ne-li přímo podmínkou. Starat se o rodinu či brát na ni ohled by se těžko dalo spojit s tím, do čeho se dali. Mít rodinu by znamenalo uvádět ji do nebezpečí, nebo v lepším případě ji hrubě zanedbávat. Proto zůstávají sami. Troufl by si někdo říci, že takoví lidé nejsou normální?
Otázku z nadpisu si však kladou lidé, kteří netouží zůstat sami a rádi by někoho měli. Jsou sami, protože si netroufli druhého oslovit. Nebo to udělali a byli zklamáni. Nebo se na nich podepsala přílišná vázanost na rodinu, ve které vyrůstali. A tak se octli v samotě nechtěné. Žít takto je asi mnohem náročnější, než si šťastně ženatý člověk umí představit. Ale není to nenormální.

Je možno takto žít. A nejen proto, že nic jiného nezbývá a žít se musí. Je možno takový život přijmout ne jako východisko z nouze a s ustavičným pocitem, že jsem o něco přišel, nýbrž s vědomím, že žiji život dobrý a plnohodnotný. Nenormální by možná bylo, kdyby člověk do svého osamocení vědomě utíkal. Kdyby odmítal přátelství. Kdyby třeba pod dojmem nějakého zklamání nebo utrpěné bolesti na druhé zanevřel a do svého života už nikoho nevpustil. Také není dobré odmítat pomoc odborníků.

V čem je nejčastěji problém?
Znovu Marta Kovářová:
Problém bývá v tom, že pro vztah jsou potřeba dva. Mé chtění či toužení nestačí, musí se setkat s odezvou u nějakého protějšku. A může se zkrátka stát, že ten protějšek v danou dobu není k mání.
Anebo je taky možné, že dělám nějakou chybu.Třeba se projevuju tak, že just svým chováním všechny potenciální protějšky odrazuju nebo přímo zaplašuju. Nebo působím tak, že nikoho nepotřebuju a nehledám. Že zkrátka klamu tělem. Potíž je v tom, že sami na sebe nevidíme a tudíž potřebujeme od druhých, aby nám nastavili zrcadlo...
A kromě toho, věřící člověk touží po tom, aby byl veden Duchem Božím právě i v této oblasti a prosí: "Ozvi se, Pane můj, já toužím znát tvou vůli..."

Co se dá dělat s tím, že se člověk cítí sám?
Jde-li o situaci, že svou samotou trpím, pak je dobře sebrat odvahu a hledat pomoc.Tou pomocí je míněn rozhovor s někým, ke komu máme důvěru a který se trochu vyzná v komunikaci mezi lidmi. Je dobře, je-li to člověk, s nímž se shodujeme v podstatných životních hodnotách.

Ale někdy se partnera prostě najít nepodaří. A i ten kdo by chtěl žít v manželství, zůstane sám. Co teď? Může takový život vůbec za něco stát? Nemine se tím člověk úplně s tím základním, proč tady je?

Odpovídá Zvonimír Šorm - farář:
Zní-li otázka, zda je manželství, láska mezi mužem a ženou posledním smyslem života, pak říkám prostě, že nikoli. Manželství může znamenat hodně, může přinést mnoho dobrého, může to být "síla". Ale může to být také i veliké trápení. Nejčastěji je to asi všelijak namícháno a promícháno. U každého jinak, v jiném poměru. Ale ať už je tento poměr příznivý či méně příznivý, nic to nemění na tom, že manželství pro mne posledním smyslem  i cílem života není.To spíš do toho manželství musí vstoupit nějaký smysl a cíl, to spíš to manželství musí něco určovat, formovat, aby to nebylo na draka, aby to nebylo jen takové sobectví ve dvou.
Proto i ti, kteří nenašli nikoho, kdo by s nimi šel životem jako "jedno tělo", anebo kdo prostě jsou sami, jistě mají proč žít a nemusí žít ani naprázdno ani beze smyslu. Jako křesťané rozpoznáváme a nalézáme to, co je možné nazvat smyslem a cílem života v Kristu, v pozvání k životu v lásce. Ta se však právě může transformovat do rozličných životních oblastí. Třeba do služby bližním, která se vydává tak, jak to ten, kdo je v manželství či vázán rodinou, ani nemůže.
Jistě je však rozdíl mezi samotou přijatou a samotou nepřijatou, nesmířenou. Tu první člověk ani jako samotu nevnímá, ta druhá však může člověka velice trápit. A není dobrá.
 
A ještě Jan Trusina:
 Budiž připojeno, že i ten, kdo se nemůže těšit z pěkného partnerského vztahu, nemusí a nemá zůstat sám. Třeba nemá vlastní rodinu, ale jsou tu přece přátelé. I v církvi. Sbor, to je přece rodina v širším i hlubším smyslu. Říkámeli si bratři a sestry, není to náš výmysl, s tím přišel už Ježíš (Mk 3, 35). Jistě, ani nejpřátelštější vztahy ve sboru nemohou nahradit manželství. (Zejména je-li moudrost a ohleduplnost nahrazena pouhou dobrou vůlí.) Ale sbor, nebo aspoň jeho určitá vrstva, je výborným Božím zařízením, aby člověk nebyl sám.
Vybavila se mi řada lidí, kteří takto žijí. Většinou ženy, které zůstaly neprovdány, a přece žijí naplno, bez viditelného pocitu újmy. Viděno zvnějšku, mají pěkný a bohatý život: ve sboru, ve společenství církve i mimo ni, a ovšem i v širším kruhu vlastní rodiny. Díky Bohu za ně.
 

Samota je jedním ze stavů, které v přiměřených dávkách patří k normě. Existují dvě krajnosti: na jedné straně samota nadměrná či dokonce násilná, která se může stát i trestem (samotka). Na druhé straně absence jakékoli samoty, setrvalý kontakt, který může souviset s nějakou poruchou - ať osobnostní (jestliže jde o závislý, symbiotický vztah, kdy jeden bez druhého nevydrží ani chvíli), nebo jde o poruchu společenskou (vnucený pobyt v kolektivu).
Nicméně střídání samoty s kontaktem patří k normálnímu rytmu života. Občasné osamění - odděleně od ostatních lidí - každý potřebujeme k pořádání svých vnitřních věcí.
Problémem, jak řečeno, je samota nadměrná (t. j. - jakmile ji člověk jako nadměrnou cítí), či dokonce násilná. Proč? Jednak člověku může být docela obyčejně smutno, stýská se mu. Za druhé: při omezené komunikaci, není-li jeho vnímání opravováno tím, jak vidí věc ostatní lidé, může se pozměnit až pokřivit jeho vidění skutečnosti a vidění sebe.
Samoten člověk může být i v davu, ostatně dav je shlukem lidí bez vazeb, bez vzájemné komunikace. Samota začne mizet v dialogu a ještě lépe     v dialogu tváří v tvář (telefon či internet nemusí stačit). K prožitku úplné intimity vedle empatického slova člověk potřebuje také dotyk, to je přirozená potřeba třeba ve vztahu dítěte a matky, dítěte a rodičů a také ve vztahu lásky mezi mužem a ženou.
Helena Klímová
Autorka je psycholožka a spisovatelka

Kdy mi to začalo vadit? Kolem 25 let - a sice narážky a "rady" rodiny a dobrých přátel, které jdou člověku pod kůži. Je to přece můj život. Kolem 30 let jsem se cítila již osvobodivě, že "dobré rady" ustávaly.
Vyrovnávání se se situací není pro nikoho snadné. Zvláště je-li člověk žena, každým rokem se jí výběr zužuje a to, co zbývá, nebývá pokušením.
Měla jsem to štěstí, že jsem byla ponořena do práce, která pro mne byla vrchovatým naplněním života. Byla to práce pro lidi, pro mladé lidi, o jejímž smyslu jsem nepochybovala a měla jsem kolem sebe skutečně kvalitní spolupracovníky, za které jsem nesmírně vděčna.
A když někdy slyším, co všechno někteří lidé prožívají ve svém manželském svazku, jsem ráda, že jsem toho zůstala ušetřena.
Samozřejmě, že takový život má svá bolavá místa. Člověk nemá komu vyprávět své denní zážitky, když jde domů, nikdo ho nečeká a nejbolavější je asi období, když vrstevníci mají rodiny, malé děti, mají jiné starosti a ty jsi ve společnosti lichá.
Ale člověk se nesmí sebelitovat. Důležité je zůstat otevřený. Od dětství jsem se pohybovala mezi kluky, nikdy mi nedělalo problémy se přátelit s muži a vždycky jsem měla kamarádky. Mnoho věcí, třeba technických, žena nezvládne sama a když není otec nebo bratr k mání, už z těchto praktických důvodů je dobré pěstovat si přátelství. Mít záchranný kruh lidí, ve kterém jsem ovšem já sama taky zapojena.   XY

Rozhovor s fotoreportérem Petrem Joskem

Petr Josek (1952) je fotoreportérem pražské redakce tiskové agentury Reuters. Fotografické vzdělání nemá. Po střední škole pracoval u televize, u filmu a v ČTK. V soutěži Czech Press Photo v roce 1997 získal hlavní cenu za fotografii psa, který během záplav plave ulicemi Uherského Hradiště. Letos v této soutěži zvítězil v kategorii Příroda s fotografií otištěnou na další stránce.

Jak se člověk stane profesionálním fotografem, jak tomu bylo u vás?
Jako amatér jsem začal fotit kolem devatenácti, brzy mi to ale začalo lézt do peněz, a tak jsem si řekl, že se na to buď vykašlu, nebo to začnu dělat profesionálně. Dělal jsem v ČTK jako fotolaborant a tam jsem v zásadě začal fotit.

Byl jste kdesi označen jako dravý fotograf. Jaké jsou vůbec typy fotografů?
Já nejsem dravý fotograf, možná dříve, ale čím jsem starší, tím jsem míň dravej. Jistě, někteří jsou dravější a jiní klidnější. Pak jsou novinoví, módní fotografové, krajináři, portrétisti. Každý má jiný druh přístupu k práci.

Souvisí to s povahou člověka?
Nemyslím si. Já bych nejradši fotil krajinky.

V agentuře fotíte různé věci, od tiskovek politiků až po kulturu nebo sport. Co je nejtěžší? Kde máte obavy a kde je to pohoda?
Všechno má něco. Politika jde někdy jednoduše, někdy složitě. Závisí to na politikovi, na zájmu fotografů. Je jednoduché fotit podání ruky, ale je to nudné. Může se ale stát, že i tam vznikne pěkná fotka. Sport - to je čisté focení, tam už musíte něco umět, musí to být ostrý a    v akci, to se žádá. Hlavní obava je stálá - aby fotka byla koukatelná.

Vidíváme fotografy, jak se v hloučku ženou za politikem, za vítězným sportovcem. Je mezi nimi rivalita, jsou potřeba ostrý lokty?
Ano, jistě. Jsou různé typy. Někdo je bezohledný a cpe se dopředu. Člověk se musí orientovat. Když má zkušenosti, odhadne, co asi bude, a může si třeba nadběhnout.

Máte s sebou foťák stále?
Ne vždy, ale většinou ano. Někdy si ale nadávám, že jsem si ho nevzal.

Je vaše vnímání světa ovlivněno tím, že jste fotograf?
Myslím, že ne. I nefotograf vnímá svět tak, že "by to byla hezká fotka".

Cestoval jste také do válečných konfliktů. Kam?
Byl jsem v Jugoslávii při muslimskochorvatsko-srbské válce, v Moskvě při obou převratech, v Moldávii během etnických šarvátek, v Albánii při zmatku kolem pyramidových her, v Kosovu. V zásadě je nás určitá skupina, kteří se střídáme do těch válek. Do Jugoslávie jsme jezdili hlavně ze států bývalého východního bloku, protože jsme byli docela dobře schopni se tam domluvit.

Míváte tam s sebou pistoli?
Ne. Nabízeli mi všechno, ale nemám to rád. I kdybych ji měl, tak mi to spíš může ublížit. Když se člověk dostane do situace, že ho chytnou a najdou u něj pistoli, tak se může dostat do daleko většího problému.

Do situací, kde jsou pušky a kanóny jezdíte se svým Canonem. Jak velkou zbraní je fotoaparát? Jaká je tam pozice fotografa?
Ta pozice je různá. V zásadě je to tak, že kdo se nemá za co stydět, tak tomu fotograf nevadí. Kdo dělá něco špatnýho, tak mu samozřejmě fotografové vadí, protože jsou schopný to ukázat. Mnohokrát se nám stalo, že nás v Srbsku nebo v Chorvatsku nechtěli nechat fotit. Tam kde něco smrdí, nemaj rádi fotografy. Ale to není jenom ve válce, to je všude. Fotožurnalistika je velká zbraň. Dá se leccos říkat, kde se co děje, kolik lidí se zabije, utopí a uhoří, ale fotka dokáže kolikrát, někdy až moc, ukázat tu velkou krutost reality, v těch válkách speciálně.

Zažil jste situaci, kdy policista nebo voják nařídí fotografovi vyndat film   z foťáku a zničit ho?
Samozřejmě.

Může se člověk bránit?
To ani nemá smysl, kalašnikov v ruce je dost silný argument. Není co řešit. Samozřejmě vždycky, když jsme věděli, že jdem do nějaké takové situace, tak jsme se snažili, cokoli, co jsme měli nafoceno, někam rychle schovat a založit novej film, abychom odevzdali film, kde toho moc není.

Nakousl jste otázku moci fotografie. Když člověk navštíví výstavu reportážních fotografií, jako je World Press Photo, tak má dojem, že fotografové žijí z lidského utrpení, z bolesti. Až to vypadá, že kdo nafotí hrůznější zážitek, ten vyhraje.
Já si myslím, že to není chyba fotografů. Fotografy do těch konfliktů někdo poslal - noviny, agentura, protože vědí, že je o to zájem, že se ten konflikt hodně sleduje, že tu fotku prodají. To, že ty fotky jsou oceňované na výstavách, není věc fotografů, ale porot. Často ocení nejdrastičtější fotku, aniž by třeba kolikrát měla grafickou hodnotu. Snad už je to teď trochu lepší, ale tak před třemi nebo čtyřmi lety bylo při WPF jasné, že víc krve rovná se lepší ceny. Není to věc fotografů, ale těch, kdo to zpracovávají.

..a vposledu všech lidí, kteří to žádají...
- Ano, je to je věc nabídky a poptávky. Třeba Kosovo tolik netáhlo.

Ještě k focení bolesti. Je možné, že by se to nějak aranžovalo, vraždilo na objednávku fotografa?
Jednou se to snad stalo. Slyšel jsem o tom a ten člověk snad i vyhrál nějakou cenu, ale nevím, jestli to on aranžoval. Snad ten, co velel jednotkám, byl nějak jeho příbuzný, ale bylo to velmi ošklivý.

Kolik použijete z nafocených fotek?
Dobrá může být první, někdy stodvacátá fotka. Ale i ta použitá ještě nemusí být správná. To je další část fotografické práce - zpracování a výběr. Taky je to důležitý a může se tam leccos zkazit.

Už když fotíte, víte, že to bude dobré?
Kolikrát si říkám: tohle bych chtěl. Pak se vrátím, hledám tu fotku, mám ji v paměti a není tam. Ale zas tam je jiná, která je dobrá, ale přehlédnu ji. Takže je to trochu zavádějící. Jsem rád, když mi někdo pomůže při vybírání fotek. Není ovlivněn situací a kouká jen na ten obrázek.

A co nové technologie - fotky na disketách. Jste jejich přiznivec?
Pro mou práci je to už daná cesta, já dělám fotky jen na diskety a laboratoř vlastně skoro nepotřebuji. Další cesty jsou, že budeme mít tak kvalitní videokamery, že z toho bude možný udělat kvalitní fotky. Digitální fotky se jistě rozšíří, jsme v počítačový době, každý bude mít místo hromad filmů digitální foťáček.

Fotil jste někdy při církevní příležitosti?
Mockrát papeže - v Polsku, tady, na Slovensku.

Je to v něčem jiné?
Ano, je to zajímavé, jiné. Fascinovalo mě, v jaké oblibě je papež v Polsku. To bych nikdy nevěřil, co ty lidi jsou schopný dělat. Michael Jackson hadr. I papež má svoje tiskové oddělení, které dbá na to, aby nebyl vyfocen nevhodně. My ho fotíme na shromáždění, pak hlavně lidi.

A co nějaká veselá příhoda z fotografování?
Když jsem v Moldávii bydlel v hotelu Kišiněv, potřeboval jsem poslat fotky do Londýna. Tam fungovaly ještě staré zákony. Přišel jsem do recepce, že chci volat do Londýna. Už to bylo velký zděšení: že to nejde, že to musí jít přes centrální ústřednu. Trvalo asi 3 hodiny, než jsem zařídil spojení. Poslání fotky telefonem trvá dohromady 21 minut. Když někdo zvedne telefon, tak zničí celý proces. Recepční byla strašně zvědavá, a tak jsem nakonec šel dolů a držel jsem jí ruku, aby nezvedala telefon. Nakonec se to podařilo, trvalo to asi 5 hodin. Druhý den jsem přišel, chtěl jsem opět volat do Londýna. A ona říká: "ne". Už jste do Londýna volal. Myslel jsem, že jsem je nějak naštval, ale prostě jsem jen vyčerpal svůj příděl volání do Londýna.

Děkuji Vám za rozhovor.
Ptal se David Balcar

Bohumil Kejř - bývalý předseda Úzké rady Jednoty bratrské

Co přinese vznik Ochranovského seniorátu?
Krátce a upřímně řečeno, to se teprve uvidí. Aby odpověď nebyla příliš lakonická, pokusím se vyjádřit některá očekávání a odhady. Je třeba však pohledět na tuto otázku přinejmenším ze tří odlišných úhlů:

1. Samotnému Ochranovskému seniorátu (tedy bývalým sborům a skupinám z Jednoty bratrské) má přinést jeho vznik možnost dále existovat jako státem registrovaná církev a tedy žít i do budoucna (snad konečně klidněji) jako společenství věřících lidí, kteří se potřebují i navenek nějak organizovat. To byl vlastní důvod, proč se tyto sbory na synod ČCE obrátily a proč také synod jejich žádosti vyhověl.

2. ČCE přinese ustavení jejího dalšího seniorátu (jak doufáme) jen málo starostí.
I když některé, především správní, lze očekávat. Možná, že jí přinese i výčitky, proč se velkoryse ujala těch, kteří ve své původní církvi neobstáli...
V tom nejlepším případě přibude další, trochu jinak barevný střípek do mozaiky široké palety tradic, důrazů a zbožnosti této evangelické církve.

3. přechod ne zanedbatelné části JB do jiné církve by mohlo (a podle mého názoru mělo) motivovat ostatní křesťanské církve  v České republice a Světovou Jednotu bratrskou k zvažování, jak by se měly stavět k církvi, z níž raději utíkají členové, kazatelé, skupiny i celé sbory, ba dokonce  i její biskup!

Když se hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf ujal německých potomků staré Jednoty bratrské z oblasti Fulneku, založili tito exulanti roku 1722 Obnovenou Jednotu bratrskou ochranovskou. Svou misijní horlivostí brzy pronikla za hranice Evropy (v Americe je známá pod jménem Moravští bratří). Dnes je tato církev - světová Jednota bratrská, Unitas fratrum rozčleněna do 19 provincií. Nejčetnější jsou v Africe a Americe, v Evropě jsou jen dvě.
 Do země otců se Ochranovská církev bratrská dostala po vydání Císařského patentu, který jí umožnil právní uznání (26. 11. 1882). Po r. 1918 přijala název Jednota bratrská, její sbory jsou převážně v severovýchodních Čechách.
 Nyní dochází k určitému druhu spojení ČCE a sedmi sborů a dvou skupin v rozdělených sborech z celkového počtu 22 sborů Jednoty bratrské. Větší část Jednoty se vydala novým směrem, jejich způsob života je blízký sektám; pojetí víry vycházející z tradic české reformace se menšině zdá být utlumeno. Stávající vedení Jednoty fakticky zrušilo činnost sborů v Jablonci n.N., Železném Brodě, Koberovech, Rovensku a Praze (kazatelé těchto sborů byli propuštěni, finance byly zablokovány). Paradoxem také je, že jediný český biskup Jednoty, ThDr. Adolf Ulrich, jehož funkce je doživotní, se ocitnul mimo Jednotu, protože jeho sbor byl zrušen. A vlastně také ostatní se stali nečleny církve.
 V této nouzi se pět sborů a s nimi i dva další, v Tanvaldu a Ujkovicích, a dvě skupiny ze sborů rozdělených v Turnově a Potštejně, rozhodly vytvořit společný distrikt s cílem zůstat součástí světové Unitas fratrum. Aby však mohly právně existovat, potřebují pomoc. Tu jim poskytla naše církev usnesením prvního zasedání 30. synodu 19. 11. 1999. Jmenované sbory utvoří 14. seniorát Ochranovský, budou mít svá staršovstva v čele s kurátorem a kazatelem a seniorát bude mít svůj seniorátní výbor se seniorem a seniorátním kurátorem. Sborům bude umožněn způsob života podle jejich dosavadních zvyklostí. Budou mít stejná práva i povinnosti jako jiné sbory ČCE, se zachováním svébytnosti.
 

Použito článku Miroslava Brože v Českém bratru 18/99 a redakčně kráceno.

I. zasedání 30. synodu vyhovělo žádosti několika sborů Jednoty bratrské o dočasné přijetí do ČCE.

1900 - 1910

Vážený pán         L.P. 1.1.2000
americký námořní důstojník
Robert Edward Peary

Vážený pane Peary!  (nebo snad Frederick Cook?)
Velice se omlouvám, že využívám této otřepané formy, abych z konce století napsal do jeho začátku. Abych napsal Vám. Pravděpodobně se to špatně chápe, ale hledáme v jistém časopise pro evangelickou mládež kořeny naší civilizace a pokoušíme se probírat stoletím, které se kvapem chýlí ke konci. Snad pochopíte, snad jste to pochopil už tehdy (ve svých dvaapadesáti letech), když jste zabodával americkou vlajku do severního pólu, že budete patřit do kořenů podivných generací minimálně příštích devadesát let.
Nevím příliš kde začít... Jestli už v roce 1900 nebo až o rok později. V Paříži (Paříž prý tehdy byla Paříží - dnes už asi není?) slavili nové století už v roce 1900, bujaře a vesele, naplněni optimismem a vírou v pokrok (o strachu se mlčelo). Minulostí zklamaní vyhlíželi do "našeho" století přibližně se stejným očekáváním jako my, skoro spěchající, do jejich lepších zítřků. Někdy si říkám, jak je to hrozné narodit se už v minulém století. Vždyť za chvíli bude dnešní datum znít, budeli někdo, kdo jej bude říkat, jako šerý dávnověk.
V ten údajně první rok sestavil hrabě Zeppelin vzducholoď... a vyletěl do oblak. Freud napsal Výklad snů... a způsobil značnou paniku. Umřeli Wilde a Nietzsche, stejně jako miliony dalších. Nedávno při svátcích zemřelých jsem nenápadně hledal letopočet Vašeho objevu mezi životními daty nebožtíků, pane. A Max Planc přednesl kvantovou teorii. V roce "jedna" (skoro na začátku) umřela žena minulé doby, císařovna země, ve které nikdy nebyla, královna impéria, které začalo pomalu umírat, Viktorie. A Röntgen dostal skoro na konci roku jako jeden mezi prvními (Nobelovu) cenu z dynamitu. V příštím roce se Vladimír Uljanov zeptal: "Co dělat?" A vymyslel Stranu proletářů (potom ovládl největší říši světa). Jinak vše zůstávalo mladé a secese úžasná. V roce 1903 natočil Georg Barnes první western (Velká vlaková loupež). A Měsíc byl pořád skoro kulatý a když bylo jasno, dal se vidět pouhým okem. Upřímně, pane Peary, ani další rok za moc nestál. Pavlov dostal Nobelovu cenu a spoustu peněz za trápení psů, W. Churchill poprvé, ale ne naposledy změnil stranu. A vedle spousty zapomenutých lidí zemřel A.P. Čechov a zakladatel sionismu T. Herzl. V roce 1905, 18. 4. v 5 hodin a 14 minut bylo zničeno město zlatokopů San Francisco zemětřesením. Začínala apokalypsa? Je to hloupé napsat, ale komáři štípali pořád stejně.
Sedím teď ve vlaku, ano vlak snad znáte... A poslouchám cizí (slušnost už vymizela) hovory o technických vymoženostech konce století. Dívám se do tmy za oknem a přemýšlím, co bych Vám řekl o našem století (našem, Vy na začátku, já na konci a několik miliard lidí mezi námi). Je divné?
Řekli mi, že Vaše desetiletí bylo poslední klidné. Uculuji se a za tou tmou v okně, kde občas probleskne světlo, si představuji, jaké to bylo, když si králové a prezidenti vyměňovali po stoletích válek zdvořilostní návštěvy a za zády jim umírali velikáni fyziky... Jak se urážely hlavy států a Picasso si maloval Les demoiselles d´Avignon... Jak jásali Norové (jestli jásali), když získali samostatnost, či jak se veselili (jestli se veselili) ze svobody Bulhaři... Vůbec si nedovedu představit, co cítili Bosňané, když je Rakousko-Uhersko anektovalo... Stejně si nedovedu představit život šestiletého posledního císaře Velké nebeské říše Číny.
Jsem nudný, že pane Peary, ale co se tedy dělo v našich kořenech? Mlčíte, a tak mi ani
neřeknete, jaké to bylo dobýt severní pól (6.4. 1909). Jaké to bylo milovat, jaké to bylo hledat nové země...
             S úctou a s přáním pokoje Váš obdivovatel
PS: Jak se zabodává vlajka do věčné vody?

Ve starém Izraeli

Chceme-li přemýšlet o dějinách křesťanského zpěvu, je myslím rozumné podívat se napřed, jak se to dělalo v dobách biblického Izraele.
Už v nejstarších dobách lidé hodně zpívali a tančili. Zprvu byly jejich jediným hudebním nástrojem jen tleskající ruce. Později začali využívat zvuku různých píšťalek a fléten. K tomu zdůrazňovali rytmus bubnováním na tamburíny. Takto se hrálo a zpívalo při různých kolových tancích. Ženy hrály na menší (přenosné) bubínky a muži na velké bubny. Další k tomu pískali na píšťaly a všichni společně tančili.
Jak čteme v žalmech, lidé chválili Hospodina a vyjadřovali to hudebními prostředky své doby. Jenomže právě zde číhalo nebezpečí extáze, do kterého Boží lid nesměl při bohoslužbě sklouznout. Pro okolní pohanské národy bylo naopak vytržení velice vyhledávaným prostředkem jejich modloslužby. Izraelci však museli pojmout chrámovou bohoslužbu zcela jinak.
Nástroje, které používali pohané pro zdůraznění rytmu, se v jeruzalémském chrámě nesměly vyskytovat. Taktéž byly zakázány flétny a píšťalky, které svými vysokými zvuky také pomáhaly dostat posluchače do stavu vytržení. Chrámová bohoslužba měla být oslavou Hospodina Stvořitele, kde dominujícím faktorem byla radost z Božích skutků a ne kult sám o sobě. Hlavní zde byla vokální hudba. O tom, jaká důležitost byla přisuzována písňovým (žalmovým) textům, svědčí i to, že zpívat směli pouze Levité. Ostatní Izraelci je směli doprovázet na strunné drnkací nástroje.
V různých překladech Bible čteme množství názvů hudebních nástrojů. O mnohých z nich se píše jakoby ještě před jejich vynalezením (varhany, housle, hoboj atd.).
Překladatelé se tak snaží vyjádřit dnešními výrazy ony "předpotopní" (resp. "popotopní") nástroje.
Do dnešních dob se beze změny zachoval jen jeden jediný starozákonní nástroj. Říká se mu "šofar" a můžeme ho slyšet v synagogální bohoslužbě. Původně to byl kozorožčí, později beraní roh. Troubilo se na něj už při dobývání Jericha. Také později byl hojně používán při bitvách nebo při svolávání lidu. Jeho tón byl tak hlasitý, že ho podle rabínské tradice prý bylo slyšet z Jeruzaléma až do Jericha.
Nástroje, na které Izraelci především hráli při bohoslužbách, se nejvíce podobaly dnešním kytarám. Byly strunné, měly ozvučnou skříň a drnkalo se na ně (pra)trsátkem. V Bibli se opět dočteme spousty názvů, kterými jsou tyto nástroje označovány: lyra, harfa, loutna, citara, kytara... Laici na tyto (pra)kytary doprovázeli zpěv sboru Levitů.
Jediným bicím nástrojem v jeruzalémském chrámu byl "cymbál". Tento nástroj měl kulatý kovový rám, který byl provrtán, a do děr byly vloženy kovové pruty, na kterých byly někdy nastrčeny ještě kovové proužky. Prostě vozembouch. Směli na něj hrát pouze Levité. V bohoslužbě se jeho chřestění používalo zejména k označení pauzy ve zpěvu. Znalci se domnívají, že tam, kde je v žalmech použito slovo "Sela", měla zaznít v chrámové bohoslužbě rána cymbálů. Kdysi hrávalo na cymbál 128 členů Asafovy rodiny. V době Ježíšově však už v chrámu bušili jen na jeden jediný.
Když staří Hebrejové zpívali, stačily jim k tomu pouhé tři tóny(v rozmezí jako třeba D-G-A). Tak se zpívalo ještě při otevření Šalomounova chrámu (před třemi tisíci lety). později se tónová škála obohacuje o další dva tóny a vzniká pentatonická stupnice (C-D-E-G-A).
Tendence Izraelců vyhnout se při chrámové bohoslužbě kultické extázi při rytmickém tanci však ještě neznamená akademické (či suchopárné) pojetí bohoslužeb, jak je mnohdy zažíváme dnes. Ve starozákonní bohoslužbě šlo o vytvoření prostředí pro emoce radosti. Ty však neměly vyplývat ze stavu uměle vytvořeného rytmem (který otupuje), ale měly naopak vyplývat z osobní radosti nad Božím dílem pro člověka. To také jasně vyplývá ze zvěsti žalmů. Tam nejde o nekonečné opakování "Haleluja, haleluja", ale Boží skutky i lidské prožitky jsou velmi konkrétně popisovány. Hudba v jeruzalémském chrámu měla být prostředkem k vytvoření krásného pozadí pro radostné vnímání zvěsti o Hospodinu.
 

Autor je farářem ve Velké Lhotě
a učí hymnologii a liturgiku
na Církevní konzervatoři v Kroměříži

Bohdan Karásek
student FAMU

Jednou mi kamarád povídal, že mu jiný jeho kamarád povídal, ať nechodí na film Truman show, že totiž Jim Carrey je v něm úplně jiný než obvykle, nedělá tolik ksichtů co obvykle a zkrátka je to neobvyklá nuda a pokračoval, že přes toto odrazení přece jen na film šel a byl mile překvapen, ba dokonce nadšen, neboť to nebyla vůbec nuda, a to právě proto, že Jim Carrey byl úplně jiný než obvykle, a tak, když jsem to uslyšel, zvedl jsem se a šel se do kina na Truman show podívat a byl jsem nejen spokojen a nejen nadšen, ba můžu vám říct s nejlepším doporučením: zvedněte se a jděte na ten film také, bez ohledu na to, že kamarád mého kamaráda byl takhle zrazen.

Vanda Prudká
Studentka JAMU - divadelní management

V poslední době mě nejvíce oslovila hra A. Jerofjeva Moskva - Petuški, kterou hrálo brněnské Hadivadlo. Je to jakási tragikomedie o beznaději a pití. Ve vlaku na trase Moskva - Petuški se setkávají lidé, kteří si vyprávějí o svých pohnutých osudech. Hlavní náplní jejich života, jejich denním koloběhem je absťák a pak otázka - jak sehnat chlast a zapomenout na problémy. U toho všeho se samozřejmě popíjí. Je to dost ponuré, scéna je drsná, všude leží nedopalky, prázdné flašky. Herecké výkony jsou slušné a celkově se dá říct, že je to slušné představení.
 

Příchozí - Mario Augusto Caettano Joao

Narodil se v Angole, v hlavním městě Luandě, prošel několik zemí světa, aby v září roku 1995 nastoupil do druhého ročníku gymnázia v Praze. Vrátil se tak do rodiště své maminky. Ta v té době žila v Praze i s jeho dvěma sourozenci (mladším bratrem a starší sestrou). Úspěšně maturoval a nyní studuje na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Má český občanský průkaz a přece se chce vrátit do země, ve které vyrostl. Mario Augusto Caettano Joao je Afričan, který žije   v České republice.

Proč jsi přišel do České republiky?
Přišel jsem do ČR, protože jsem chtěl změnit svůj život. V Angole je občanská válka a možnosti ke studiu jsou velmi špatné.

Měl jsi strach, když jsi vstoupil do naší třídy, že se na tebe bude někdo dívat divně?
Samozřejmě, že jsem se bál nastoupit do nové třídy, ale zároveň jsem očekával, že v té třídě poznám první české přátele. Že se na mne budou dívat lidé divně, na to jsem moc nemyslel, protože jsem chtěl zakrýt svoji úzkost.

Setkal ses s nějakými projevy rasismu nebo něčeho podobného?
Měl jsem asi před rokem jeden spor s jedním spoluchodcem, který se ze zbytečných důvodů začal se mnou hádat. Samozřejmě, že mně na první pohled bylo jasné, že se jedná o jednoho ze skinheadů. Říkal mi: "Ty opice, vrať se domů...," a že tady zabírám práci Čechům. To jsem ignoroval, ale bolelo mě to, že člověk, který mě nezná a neví, co tady dělám, může mít v sobě tolik nenávisti. Bohužel jsme to museli tehdy řešit tak, že jsme se porvali. Mě to hrozně vzalo, samozřejmě, že když jsem přišel do Čech, snažil jsem se s každým vycházet a nemít s nikým problémy, a tak mě to mrzelo, že lidi vůbec nezajímalo, proč jsem tady a o co se snažím, ale zajímalo je, odkud jsem.

Když tady před dvěma lety zabili studenta ze Súdánu, nechtělo se ti odjet? Jak ses cítil, když se to stalo?
Popravdě řečeno jsem necítil až takovou chuť odejít, to nebylo tak silný ve vztahu, který jsem měl s Čechama, ale dojalo mě to a mrzelo. V té době se nacházel táta v Praze a samozřejmě on jako táta se bál, abychom takové lidi nepotkali na ulici.

Jaký máš vztah k naší zemi?
Líbí se mi, že je tady hodně budov spjatých s historií, je to něco, co my v Angole nemáme, já si toho vážím a snažím se pochopit evropské dějiny. Proto jsem se rozhodl letos v létě procestovat celou ČR a tím si prohloubit vztah, který mám k Čechám a k Moravě.

Chceš tady zůstat, nebo se vrátíš do Angoly?
Já jsem přijel pouze za lepšími podmínkami ke studiu. A tím pádem po ukončení svého vzdělání uvažuji o tom, že bych se vrátil.
 
Do kostela nebo do církve tě to táhne?
Samozřejmě mě to táhne a táhne mě to ještě víc, protože tam se setkávám s lidmi, kteří jsou pro mě mnohem milejší než lidi, které potkávám na ulici. V kostele vím, že jsme jedna společnost, jedna skupina lidí, kde nám nic nebrání, abychom mluvili o všem, co nás trápí. A co se mi strašně líbí, že v kostele a v té církevní společnosti se lidé pozdravují vesele. To tady na ulicích nevidím, na rozdíl od Angoly, kde jsou lidé hodně veselí. Tady venku mi připadá, že všichni jsou uzavření a včera se zdraví a dnes už ne. Ne, já tuhle českou společnost moc nechápu.

Jak se liší církev tady a společenství věřících u vás v Angole?
Je to velký rozdíl, u nás je už 24 let občanská válka. Během těch let, zejména mezi lety 1994 a 1999, se víra jaksi zvýšila, lidé víc chodí do kostela, s nadějí, že válka skončí. Co se týká kostela jako takového, tam neexistuje, aby bohoslužby trvaly hodinu nebo dvě, tam je to míchané s národními tanci, zpívá se, je to mnohem živější.

Cítíš se tady jako příchozí? Jsi tady doma, nebo jenom na chvilku?
Já sice mám české občanství, ale... nějakou dobu jsem se chtěl cítit tady jako právoplatný občan, i co se týká cítění jako Čech, uvažoval jsem, jaké by to bylo, kdybych tu zůstal, založil si rodinu, a tím začal nový život. Po čtyřech letech, co tu žiju, jsem pochopil, že i kdybych tady žil dvacet let, budu vždy považován za cizince a lidi se na mě budou koukat stejně jako před tím. A já jsem pochopil, že moje mentalita, můj způsob žití je jiný než ten, který je tady. Nekritizuji ho, beru to jako zkušenost, že národy jsou vyloženě rozdílné. Jsem rád, že tady můžu být, že můžu poznávat jinou mentalitu.
Já jsem mulat, můj táta je z Afriky a maminka z Čech - ani tady ani v Angole nejsou mulati jakoby právoplatní občané. V Angole mi říkají běloch a v Čechách mi říkají černoch, vlastně mi připadá, že lidi neznají barvy pleti.
Musím ale podotknout, že v Čechách mám hodně přátel a lidí, na které se mohu spolehnout, což i zpříjemňuje život při studiu.

Přál by sis od nás, kteří jsme tady "doma", abychom se k vám "příchozím" chovali nějak jinak, v něčem lépe a usnadnili vám tak to žití tady?
Já jsem toho názoru, že každý člověk má právo na to být svobodný, aby se mohl rozhodovat, žít a angažovat kdekoli, a na základě jeho angažování ho může společnost potom posuzovat. I my musíme brát a vnímat rozdíly v mentalitě.

Díky za rozhovor.
Ondřej Macek

Církve

Martin Balcar

Oficiální prezentace církví v ČR:
Na internetu je jich dnes již několik. Takže od píky: Naše církev má svou stránku a to www.srcce.cz .
Křesťanské společenství Praha najdete na www.194.196.42.199:80/ks  
 a stránku Církve bratrské na www.cb.cz/ .
Katolická církev v Čechách je oficiálně prezentována přes stránku pražského arcibiskupství www.arcibiskpraha.cz/ .
Slezské evangelická církev a.v. se představí na www.sceav.silesnet.cz/ ,
Církev adventistů sedmého dne  na www.casd.cz/ .
Lze zde nalézt i několik ne oficiálních stránek (většinou aktivity členů církví), které však dávají mnoho zajímavých informací o té které církvi. Sbor Bratrské jednoty baptistů v Šumperku má pěknou stránku s mnoha informacemi o této církvi. Lze si odtud i stáhnout biblickou hru Jericho. Vše lze nalézt na: www.home.sk/www/bjbsumperk/ . O pravoslavné církvi se neoficiálně dozvíte na www.pravoslav.gts.cz/ . Informace o Kongregaci Nejsvětější Svátosti (Eucharistiáni) najdete na www.angelfire.com/va/Eucharistie, Latinská církev je na www.mujweb.cz/www/lohelius/ . Islámská komunita v Čechách má prezentaci na www.members.xoom.com/islam_cr/.
Najdou se zde i bonbónky typu Radující se církve www.geocities.com/Athens/Thebes/8910/texty/eclesia.html   a vrcholem je i recesisticky-kacířská Svatá pivní církev s bohem Radegastem ve znaku www.members.tripod.com/~beerchurch/.

V listopadu letošního roku proběhlo 1. zasedání 30. synodu ČCE. Za mládež byli na toto shromáždění delegováni 3 zástupci - Hana Matoušková, Blanka Martinková a Martin Balcar.
Mám-li shrnout dojmy z tohoto zasedání a porovnat je se synodem minulým, pak lze říci, že bylo konstruktivní a věcné. Snad tomu bylo i proto, že mnozí synodálové byli na zasedání poprvé a synod se celkově "omladil". I proto se vše stihlo dokonce dříve, než bylo původně plánováno, což dle pamětníků není situace obvyklá.
Pro představu těch, kteří nikdy na synodu nebyli, zde je stručný popis jednání: Synod má něco okolo 80 synodálů s hlasovacím právem a dalších cca 15 poradců z řad mládeže, studentů teologie, Diakonie apod. Ti se účastní jednání v komisích, debatují, ale nemohou hlasovat. Synod musí schválit zprávy orgánů církve, účetní uzávěrky apod. Poté se přejde k diskusím nad novými návrhy v komisích (teologická, výchovná, ekonomická, právní). Po projednání všechny návrhy procházejí hlasováním. Za podoktnutí stojí, že občas dochází k závěrům, kdy problém, který diskutují fundovaní odborníci daného oboru třeba po celý rok (např. ekonomické otázky) je sestřelen při hlasování v plénu. Mám dojem, že v naší církvi všichni mluvíme do všeho. Je častým nešvarem církve, že stejně jako do problematiky teologické vidí nejlépe teologové, do problematiky právní a ekonomické vidí také nejlépe teologové. Je však nutné dodat, že letošní synod byl v tomto směru lepší. Jednání jsou prošpikována pozdravy zahraničních i domácích hostů (letos včetně pana kardinála Vlka).
Zástupci mládeže se dle nového Jednacího a volebního řádu synodu mohou zapojovat do diskusí a jednání aktivněji, než tomu bylo dříve. Kromě hlasování mohou vše - tedy i podávat návrhy bez podpory dalšího synodála s hlasovacím právem (jak tomu bylo donedávna).
Z mnoha projednávaných bodů byly asi nejpodstatnější dva: přičlenění sborů bývalé Jednoty bratrské k naší církvi a problematika homosexuálních vztahů.
V otázce sborů Jednoty bratrské došlo patrně poprvé k situaci, kdy naše církev byla někým o něco požádána (ne jako dosud, kdy jen my o něco žádáme). Nechci zde rozebírat celý problém, neboť jedno z usnesení synodu ukládá synodní radě celý problém sborům vysvětlit. Synod se pro přičlenění vyslovil podstatnou většinou.
V otázce homosexuálních vztahů se čekalo méně. Synodálové obdrželi před jednáním materiál, který věc rozebíral velmi podrobně z teologického hlediska a označoval problém za velmi složitý (jistě jím je). Obecná praxe naznačovala, že věc se asi vyřeší vytvořením komise (ta už mimochodem ustavena byla, nic nedohodla a sama se ukončila), popř. se věc bude diskutovat do dalšího zasedání. Synod však usnesl, alespoň podle mne velmi zásadní rozhodnutí, které se liší od obvyklého názoru "církve" v tom, že chceme tyto lidi přijímat a dávat jim najevo, že mají v našich společenstvech své důstojné místo. Toto stanovisko nijak neuzavírá další diskusi. Naopak ji otevírá s tím, že chceme v této otázce hledat cestu porozumění.
K lehce kuriózní situaci došlo tentokrát pouze jednou a zřejmě málokdo ji zpozoroval. Jedna část jednání byla neveřejná - všichni nesynodálové museli pryč včetně techniků. Ti obstarávali mikrofony a zesilovače. K mixpultu proto zasedl br. farář Vanča a jal se velmi schopně hýbat potenciometry.
Na začátku jsem naznačil poměrně široké kompetence synodálů z řad mládeže. Budeme rádi znát pro další synod (již v květnu roku 2000) vaše náměty či názory. Pokud nějaké máte, sdělte nám je buď na adresu synodní rady, popř. na e-mail: martin.balcar@seznam.cz 
Za nás tři Martin Balcar
 

Že jste je ještě nikde neslyšeli zpívat? Ono to vlastně ani živě nejde, a to ze dvou důvodů. Singers Unlimited ("Neomezení zpěváci") je (nebo spíš byla) americká vokální skupina sestávající pouze ze čtyř lidí: tří mužů a jedné ženy. Vznikli roku 1967 v americkém Chicagu a dnes již dávno neexistují. To se ovšem nedá říci o jejich hudbě. Svým neopakovatelným stylem posunuli zase o kousek dál hranice lidských možností a učinili průlom do nového světa: zpěvu na několikanásobný playback. Takhle řečeno to zní strašně, ale v reálu to vyžaduje značnou dávku umění. Každý nazpíval několik stop záznamu, které se pak smixovaly dohromady. Vzniká tak dojem sborového zpěvu a přitom je to dílo pouze čtyř vynikajících zpěváků. Nutno ještě podotknout, že jejich několikanásobný playback se samozřejmě obejde bez použití veškeré počítačové či jiné techniky, která by měla možnost hlas vyčistit, snad i proto, že počítače v 70. letech byly ještě naprosto v plenkách. A právě tento způsob zpěvu je důvodem, proč je nikdy nebylo a není možno slyšet jinak než na nahrávce. Ty ovšem zato skýtají neobyčejný požitek.
Umělecký vedoucí a zakladatel souboru Gene Puerling si  k sobě vzal dva své zkušené spolupracovníky Dona Sheltona a Lena Dresslara, k nimž přibral ještě jedinou ženu souboru, zpěvačku Bonnie Hermanovou. Sám Puerling všechny skladby aranžuje a aranže jsou to skvělé, ne-li dokonalé, tak jako jejich provedení. Zpívají buď a capella, tedy bez doprovodu, nebo s orchestrem.
Jejich repertoár je velmi široký a dal by se zařadit do kolonky jazz.Ve velice svérázných, nápaditých a překvapivých úpravách tak můžeme slyšet písně od jazzových klasiků (G. Gershwin) či jiné oblíbené jazzové písně (Ja da), populární písně (Soon it's gonna rain, You are the sunshine of my life) nebo i písně z autorské dílny Beatles (Yesterday, Michelle).
K takovému výkonu je potřeba obrovská hromada zkušeností, které ovšem všichni členové Singers Unlimited mají, od klasiky až po hard rock. Spojením takových čtyř talentů pak vzniká ohromující dílo: absolutně čistý projev s naprosto stejným hudebním cítěním jednotlivých zpěváků. Každý tón je pozoruhodný. Tak vzniká všestranná virtuozita se schopností zpívat mnoha hudebními styly. Záhy si získali srdce jak kritiky, tak posluchačů, tleskal jim celý hudební svět. Jedinou nevýhodou je, že se takto nedá zpívat živě, pak by jistě vešli ve známost ještě většího množství lidí.
Problémem ovšem je, jak se k jejich nahrávkám dostat. Dnes již patrně na pultech nebudou, dnešní doba má jiné hrdiny hudební populární scény. V minulosti u nás vyšly, pokud já vím, dvě LP desky: The Singers Unlimited: Čtyři. z nás (1975) u Supraphonu a The Singers Unlimited u Opusu (Slovensko), což je výběr z jejich tvorby. Singers Unlimited podle mých informací vydali alba tři (Four of us; Feeling Free; ?)
Autor je studentem ETF UK

reakce
David Balcar

V několika číslech Bratrstva jsem s potěšením četl Mikulášovy články o životě v armádě a je mi sympatický způsob, kterým na vojnu zve. Jako momentální civilkář však cítím potřebu k tomu něco poznamenat. Pokud se zeptáte personálu na naší klinice, rozhodně vám řeknou, že jsou mnohem víc spokojeni s civilkáři, než se sanitáři z povolání. Stejně tak jsem přesvědčen, že se i v nemocnici "naučí člověk dělat to, co by jinak nedělal a pozná důkladně takové lidi, jež by jinak ani nepotkal".
Civilka v nemocnici je také veselá i vážná, rozhodně velká životní zkušenost. Jsem rád, že Mikuláš odcitoval zákon: "ten, kdo z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání...". Právě, že jde o svědomí. Každý si musí odpovědět sám, jak se rozhodl, proč zvolil civilku či vojnu.
Problém vidím však úplně někde jinde. Otázka podle mne nezní především: Vojna, nebo civilka?, ale spíše: Vojna nebo civilka, NEBO....? Nebo si sehnat modrou knížku, simulovat, podplatit, sehnat fiktivní civilku nebo se na civilce někam zašít, odejet do ciziny, čekat, že nějak uniknu s věkem. A tak se nestavím proti Mikulášovi, ale vedle něho, a chci pozvat ke službě. Jaká to bude, o tom se poraďte se svým svědomím.
Autor je t. č. na civilní službě

Zimní hra

Hrají dvě či tři družstva. Dvě proti sobě, tři do trojúhejníku. Každé družstvo si vezme 5 PET lahví a postaví je v řadě po 0,5 metru. Družstva jsou od sebe vzdálena cca 5 metrů. Úkolem je srazit sněhovými koulemi protivníkovy lahve s tím, že bránící hráči nesmějí vstoupit před své lahve. Lze je tedy bránit pouze rukama. Hra je to jednoduchá a lze ji hrát i v létě, kdy však dochází k problému se střelivem.
 

Žolící

Lidé sedí v kruhu a každý dostane jednu kartu. Kterou barvu obdrží, tou se pro hru stává. Vedoucí hry pak karty sebere, zamíchá a postupně za sebou hlásí barvy. Všichni lidé mající hlášenou barvu si sedají na židli (či hráče) napravo od sebe. Vždy se hýbe jen vrchní osoba. Vítězí ten, kdo první obejde celý kruh.

Rychlejší než oko
Martin Plecháček

Jméno amerického spisovatele Raye Bradburyho (* 1920) má zřejmě většina z nás zařazeno do přihrádky mezi autory scifi, i když jeho nejznámější díla (Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita) meze tohoto žánru překračují. Rozhodně je pro mě jméno tohoto autora na obálce upozorněním, že kniha stojí za přečtení. Není tomu jinak ani u knížky Rychlejší než oko, kterou jsem na podzim objevil v knihkupectví.
Jedná se o soubor 21 povídek, z nichž málokterá přesáhne svým rozsahem 10 stránek. Prostředky a rekvizity sci-fi žánru jsou spíše klasické (obří pavouci, časová smyčka či přímo stroj času) a rozhodně ne prvotní. Prostředky jazykové jsou však pro tento typ literatury nezvykle bohaté a košaté a musím přiznat, že mě okouzlily - zásluhu na tom rozhodně má překladatel Vladimír Lackovič.
Náměty jednotlivých povídek jsou opravdu různorodé. Od čistých spekulací na téma jak vzniká zemětřesení (Zaharoff / Richter - stupeň pět) či jak mohlo být vynalezeno jízdní kolo (Duch ve stroji), přes malou inspiraci jak napsat symfonii (Ještě jednou, legato), až po povídky lehce hororové (Finnegan, Nedotažené vraždy, Přítel Dorian), které jako by se nevešly do některé z knih E. A. Poea (jemuž autor vzdává hold v povídce Poslední pomazání). Asi nejvíce povídek je však o potkávání a míjení, o hledání a nalézání věcí lidských - přímých vztahů, lásky a přátelství, sebeúcty, které nám přijdou tak samozřejmé, pokud je máme (Vzpomenou si na Sašu?, Skákací panák, Žena na trávníku, Koncem devátého roku, Bug, Setkání, Stará cesta). Setkání s touhle knížkou bylo opravdu milé a pokud smím parafrázovat autora, bylo to jako hledat (a nacházet) staré přátele v novém telefonním seznamu.

Ray Bradbury: Rychlejší než oko  (nakl. Baronet, 99)
Autor je povoláním veterinář.

Kristýna Žárská

Jsem tradiční evangelík. Umím si přestavit, že bych jako Žalman držela svou víru i přes tvrdé pokatoličťování.
A jako správný evangelík mám i správný názor na katolíky... Proč se modlí k panně Marii? Ať mi ukážou, kde je to v Bibli napsáno! A ty bohoslužby v latině! Vždyť člověk neví, jestli mu kněz nadává nebo žehná - A vůbec, je to samé pozlátko, ceremoniál a víc tradice než víra!
Sedím na schodech katolického kostela v Mariánských Lázních. Právě skončila mše. A já si znovu uvědomuji, když jednou za čas zabloudím na mši, jak mi u nás něco chybí. U nás ideálních,t tradičních, radši vlažných než horkých nebo studených evangelíků.
Chybí nám pokora klečet před Bohem na kolenou. Ano, uvědomit si, jací jsme malí. Bereme Boha spíš jako takového dobráka. Víš, Bože, podívej, teď mi to nevyšlo, třeba příště. (No a kdyby třeba ne, tak ty mi odpustíš, že? Jsi přece nesmírně milostivý a slitování plný.) Bereme Boha, ano beru Boha spíš jako kamaráda, ne jako Pána a vládce. A to si uvědomuju, když vstupuju do chrámu. Bohu patří nejen zlato, sochy, ten přepych, na který se mohou dívat i chudí lidé, ale všechno. Všechno patří pod jeho vládu. On je vládce. Panovník. Může i potrestat a nelze ho brát   na lehkou váhu. Je veliký. Bůh je tak veliký! Tak nesmírný!
Bohoslužba skončila, ještě otálím, prohlížím si knihy a letáky. Tu ke mně přistoupí ministrant: "Vidím, že se vám u nás líbí, jste tady na léčení?" "Ne, já jsem evangelík, chci říct, aby si snad nemyslel, že jsem nějaký neznaboh. Předběhne mě s úsměvem: "Víte, já vlastně ani nevím, co jsem," a oči mu svítí: "ale jedno vím, Bůh je." Je, je! Zní a plesá to ve mně. "A tohle si vemte, je to zadarmo," pokračuje. Beru od něj letáky a odcházím. Pokřižuju se svěcenou vodou a klekám před Marií na velkém oltáři. I nešť! Myslete si, co chcete! Já jsem... Já vlastně ani nevím, co jsem, ale jedno vím. Bůh je!
A už začíná zpívat fontána.
Inu zázraky se dějí.
       Autorka je studentkou.

 
pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!
 
 

Ředitel Diakonie Českobratrské církve evangelické vypisuje výběrové řízení na funkci ředitele Střediska Diakonie ČCE "Milíčův dům" v Jaroměři (poradenství, prevence a pastorace pro sociálně ohroženou mládež a děti)
Požadujeme: VŠ vzdělání, Bc. je dostačující v oboru soc. nebo speciál. pedagog, sociální psycholog, příp. příbuzné obory (teologie, psychologie, sociologie); praxe v oboru (resp. praktická znalost oboru); církevní příslušnost (křesťanské církve)
Nabízíme: služební byt; zajímavou práci v menším, pružném a mladém týmu; další průběžné vzdělávání.
Přihlášku se životopisem a doklady o vzdělání zašlete do 29. 2. 2000:
 Diakonie ČCE, Belgická 22, 120 00 Praha 2,
  02/22 51 57 67.

Evangelická akademie - Vyšší odborná škola biblická (ČCE) zve k tříletému dálkovému studiu v oboru katecheticko-pastorační činnost.
 Profil absolventů: katecheta/katechetka v práci s dětmi, mládeží ve sborech, misijní a pastorační pracovník, absolventi odborně připraveni ke zkoušce ordinovaného presbytera a jáhna v ČCE, doplňující studium k sociálnímu studiu pro pracovníky Diakonie ČCE a jiných církevních sociálních organizací.
 Kromě odborných biblicko-teologických předmětů (s důrazem na katechetiku a pastoraci) a jazyků (N, A, základy nz řečtiny) nabízíme výuku psychologie a základů pedagogiky.
 Výuka formou konzultací a přednášek vždy pro jeden ročník (pá-so 1x za měsíc) a je doplněna dvěma 10 denními letními soustředění mi.
Předpokladem studia je maturita, studium je ukončeno absolutoriem. Škola je ekumenicky otevřená zájemcům z ostatních církví.
Přijímací zkoušky: 22.6.2000 a 30.8.2000

 EA VOŠB, Kavčí plácek 121, 500 02 Hradec Králové,
 tel.:049/5513959