Utišení bouře

Mt 8,23-27. 14-15

 JOSEF HURTA

Vstoupil na loď a učedníci ho následovali. V tom se strhla na moři veliká bouře, takže loď už mizela ve vlnách; ale on spal. I přistoupili a probudili ho se slovy: "Pane, zachraň nás, nebo zahyneme!" Řekl jim: "Proč jste tak ustrašeni, malověrní?" Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho. Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?"
 
    Starověký člověk viděl v moři síly zmaru a démonských mocností. Nemusíme dlouho přemýšlet, abychom zjistili, že právě těmito silami a mocnostmi je zmítán dnešní svět. Nenávist jako je rasismus, hádky v rodině i v parlamentu, násilí fyzické i psychické či mediální, to vše je žalostným svědectvím o stavu naší společnosti, která zavrhla Boha.
    Jako loď na rozbouřeném moři se jeví církev uprostřed bezbožného světa. Už se zdá, že se utopí v náboženském chaosu nebo zcela zesvětští. Kde je ten její Pán - Kristus? Vypadá to, jako by se vůbec o nic nestaral, jako by spal!
    Namísto toho se pár horlivců zoufale snaží církev zachránit. Volají: Probuďte se! Ty, skomírající církvi, ty, tradiční evangelíku, probuď se! Ale výzva, připomínající některým spíše název známého jehovistického časopisu, jako by byla zcela bez odezvy.
    A tu dostal jeden z těch posledních, kdo ještě neztratili naději, spásný nápad! Co kdybychom zkusili místo skomírající církve, místo té dřevěné lodi, probudit Ježíše! Vždyť tu někde spí! Musí tu někde být, vždyť vyplul s námi! Jak může Ježíš na rozbouřeném moři spát? Protože ho nikdo neprobudil! Když voláme v církvi po probuzení, tak to neznamená apelovat na církev, aby byla lepší - to bychom byli pouhými moralisty. Probuzení znamená probudit v církvi Ježíše! Když vidíme, že to jde s církví z kopce nebo dokonce ke dnu, pak těžko zachráníme církev, když budeme vzývat loď a volat: církvi zachraň nás, synodní rado, zachraň nás, faráři, zachraň nás, nebo zahyneme! To je, jako bychom mluvili do dřeva. A tak učedníci nakonec volají: "Pane, zachraň nás, nbo zahyneme!"
    To si ovšem dali! Ježíš, dříve než pohrozil větru i moři, obořil se na učedníky a chudákům ještě vyčinil: "Proč jste tak ustrašení, vy malověrní!" Tak nakonec oni sami, kteří se do posledního dechu snažili zachránit loď, jsou pokáráni a obviněni z malověrnosti! Když volám k Ježíši, aby zachránil tamty tradiční a povrchní evangelíky, mezi něž já přece nepatřím, tak musím počítat s Ježíšovým káravým napomenutím. Opravdu je projevem malé víry, když si myslíme, že musíme bojovat o záchranu církve sami, protože Ježíš jaksi usnul. To by bylo nadělení, ještě aby se nám tak Pán Ježíš utopil! Jaká je to malověrná myšlenka, když si uvědomíme, kým Ježíš je.
    "Vstal, pohrozil větrům i moři; a nastalo veliké ticho." Kdo to tedy je? Člověče, vzpomeň si: jenom Hospodin, "když ve svém soužení úpěli k němu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití - zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli." Vždyť je to On, podívejte! A lidé ukazovali na Ježíše.
    Kým je pro tebe Ježíš? Legendární postavou minulosti? Moudrým učitelem či filozofem? Věříš-li v něj jako v Božího Syna, proč se bojíš, že lež a nenávist zvítězí nad pravdou a láskou? Je Ježíš tím, koho máš chránit, nebo kdo chrání tebe? A nejen tebe, ale celou církev a pravdu evangelia. Pamatujme na to v této rozbouřené době, kdy je pravda a láska pošlapávána a hanobena.

Autor je farářem v Javorníku n. Veličkou

Co pro vás znamená nezávislost?

Anketa

Pavel Ruml Armádní kaplan, farář ČCE 43 let Víc než realitou je pro mne subjektivním pocitem. Krásným, který potřebuji zažívat. Mám ho, když pádluji po řece; když si zpívám "Já viděl divoký koně"; když si sám jedu 140; když jsem na krásné dovolené s rodinou; asi až si skočím padákem. Jo, a když neslyším telefon.	Tomáš Rádl Katolický kněz, salezián 44 let Možnost svobodně a zodpovědně jednat a jít si v životě svou cestou.
Míla lapáček Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let Na jednu stranu tíživé břemeno individuální odpovědnosti za vše, co se mne jakkoli týká (závislý tuto odpovědnost právem smí rozkládat na kolektiv či vkládat na vůdce); na druhou stranu fajnovou možnost téměř kdykoli moci svobodně vykročit za hlasem svědomí.	Jaroslava Moserová Lékařka, senátorka 70 let Svobodu volby.
Iva Pellarová Romistka mezirezortní komise vlády ČR, 36 let Možnost vidět věci z nadhledu.	Jiří Schneider Diplomat 36 let   Svobodu nelpět na svém postavení ani na své pravdě.
Janek Ledecký Hudebník, skladatel 47 let Já sám si vymýšlím svou práci a mám to štěstí, že její výsledky osloví dostatečné množství lidí. To mi dává ekonomickou nezávislost, která pro mě znamená, že se hudbě, divadlu a dalším svým aktivitám nemusím věnovat jenom jako koníčku. Jediné mé omezení je dostatek, eventuelně nedostatek víry v mé vlastní schopnosti.	Stanislav Kosík Ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let Výraz, který si mnoho lidí plete se svobodou.
Tomáš Bísek Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let Nebezpečí nezávislosti na partnerovi, rodině, společenství atd... Kéž jsme nezávislí na drogách, alkoholu, demagogii, nedobré partě, chytácích reklam a komerci, politickém větru. Vědomá "závislost" na Stvořiteli může odkrýt hlubinu pokorné tvořivosti a nepovýšené vděčnosti.	Alexandra Berková Spisovatelka 51 let   Chůze světem bez berlí. Chemických, ideologických, jakýchkoli.
Jaromír Plíšek Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let V první řade nezávislost na vlastních obavách, představách, ochotu a schopnost vydat se autoritě Boží, potřebám druhých.	Karel Vepřek Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let Nezávislost je pro mne opakem závislosti. V tomto smyslu chci být nezávislý vždy. Neznamená to ovšem nebýt nikomu a za nic odpovědný. Právě naopak, lidé závislí se zbavují odpovědnosti, protože se už nerozhodují, pouze se pohodlně vezou zavěšeni do svých fetišů.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

	Nelíbí se mým rodičům...
	JAN LAŠTOVKA

Měli rodiče pravdu? GABRIELA MALINOVÁ     Ano, nejspíš měli. Ale k tomuto závěru dojde člověk většinou, když už je sám rodičem - po různých životních peripetiích a třeba už uprostřed života. V duchu si často pomyslím: Co by tomu řekla moje máma...       Mnozí si řeknou, že je jiná doba, ale to, že dospívající i dospělé děti přivádějí domů svého chlapce či dívku, aby je seznámili s rodiči a naopak, se odehrává neustále. A právě tady začíná problém "nelíbí se mým rodičům". A že se většinou rodičům nelíbí, znám ze zkušenosti vlastní, mého bratra, některých přátel a teď z rozhovorů s rodiči dospělých dětí. Z toho také vím, že více problémů je s matkami než s otci. To platí jak ve vztahu k dcerám, tak k synům, k nimž je to ještě složitější (o tom existuje řada literatury).       Vybavuji si dobře, jak těžce nesla - nemohu napsat smiřovala se, protože se nikdy nesmkřila - naše máma, že její syn je dospělý a dává přednost nějaké cizí dívce před ní. Vidím, jak bratr nosil kytičky své dívce, a jak naše máma nemohla přenést přes srdce, že u něj přestávala být na prvním místě. Takže se dá říci, že to byla spíše žárlivost a ne, že by se jí dívka nelíbila. Vlastně to byla taková sebeobrana proti "přeřazení na vedlejší kolej". Teď si uvědomuji, že jsem neslyšela žádné konkrétní a pádné výhrady proti nějakým vlastnostem té dívky. Takže tady nebylo ani žádné "nelíbí se mým rodičům", ale spíš silná citová vazba matky na syna.     To "nelíbí se mým rodičům" mohu říci z vlastní zkušenosti, když jsem přivedla domů asi před pětadvaceti lety svoji první lásku. Tenkrát měla máma výhrady k jeho vzhledu, oblečení, původu a vůbec všemu. Tady se táta projevil opět jako ten tolerantnější z rodičů. Když jsme řekli, že se chceme brát, zeptal se, jestli je solventní (protože jsem právě začínala studovat na VŠ).     Právě svými výhradami a nespokojeností s mým nastávajícím dokázala máma pravý opak toho, co chtěla. Vlastně mě na nějakou dobu ztratila. Z velké lásky jsem se vdala a odešla z domova, abych si mohla tak trochu dělat, co chci. Získala jsem tak (cestou složitou i bolestnou) mnoho životních zkušeností. Proto teď mohu poradit svým vrstevníkům - rodičům dcer na vdávání, aby jim ve vztazích, pokud k tomu nemají opravdu vážné důvody, nebránili. Tím, že jim budou bránit, docílí pravého opaku, tak jako kdysi moje máma.     Já vím, že je pro rodiče těžké přijmout do rodiny a často do domácnosti někoho nového, vlastně cizího, a sžívat se s ním, jeho zvyky, vlastnostmi, které si přináší ze své rodiny. Pro ty dva mladé lidi není takové sžívání problém. Je to spíš dobrodružství, objevování neznámého. A právě, protože jsou mladí, nezatížení předsudky, jdou do toho s chutí a odvahou. (Jak se vyjádřila jedna moje kamarádka: Je to jako když se v horském potoce omílají vzájemně dva oblázky.) To je známá věc; čím je člověk starší, tím hůře si zvyká na někoho nebo na něco jiného, nového. Dokonce je jedno, jestli je to změna k horšímu nebo k lepšímu, ale je to změna.     Teď se mi to radí, ale za pár let dospěje můj syn a přivede nějakou dívku. Sama jsem zvědavá, jak se k tomu budu umět postavit. Nyní mám dost zkušeností i nadhledu a přimlouvám se za děti svých přátel, aby se jejich nastávající líbili jejich rodičům. Třeba se zase ony přimluví za nastávající mého syna, aby se mně líbila.

ZTRATIT NADĚJI JE JAKO ZTRATIT SVOBODU...     Divné téma. Skoro jsem styděl, když jsem si v nakladatelství Portál kupoval drobnou knížečku od Joyce Vedralové Já se z těch rodičů zblázním a prodavačka mi přála hodně úspěchů. A potom v tramvaji jsem se snažil titul co nejvíce zakrýt, aby se mi vrstevníci nesmáli. Tyhle problémy a já? Jenže...       ...kdybych to doma neslýchal denně. "Připomeň mi někdy, abych nebyla jako tvoje babička, nechci být nepříjemná tchyně..." A když přijde na "lámání chleba", je to trochu jiné. "Tak kdy nám ji přivedeš ukázat?" "To už jsi se zase byl procházet?" Ne, tak zlé to není, moji rodiče nejsou šelmy, ale přesto sedím v koutečku a říkám si, jestli bych náhodou neměl utéci do kláštera. Žil bych si jako mnich, žádný sex, žádné starosti o svou majetnickou lásku a žádná kritická eventuální tchýně ani starostlivá maminka, krása, požehnaný celibát.     A když se prohlížím před zrcadlem, jestli jsem neztloustl, řekne někdo: "Budeš se jí líbit..." Jenže já se dívám "do blba" a přemýšlím, jestli se jí mám líbit, když se... třeba nelíbí mým rodičům. "Ale líbí. Ale neměl by ses moc vázat, jsi na některé věci ještě příliš mladý, teď pořádně studuj, ať z tebe něco je. A umí vůbec vařit?"     A taky se ptám, co když mě nemají rádi její rodiče. Chovám se pořád jako debil a vůbec. Vlastně jsem hrozně stydlivý. Určitě si myslí, že by se k ní hodil někdo lepší, víc evangeličtější, míň evangeličtější, víc hodnější, míň ošklivý, z lepší rodiny, víc bohatý, míň odrbaný. Já nevím. Tak tiše zdravím: "Dobrý den paní..." A za rohem se ptám: "Tvoji rodiče mě určitě nemají rádi, co?"       A proto si zpívám do noci: klidně seďme na židli, čtěme Bibli, tam to všechno je... Vždycky jsem si říkal, že Rebeka pomůže Jákobovi v podvedení otce a vymámení si požehnání, jak to čteme v Gn 27, jen proto, že předchozí kapitola končí slovy: "Když bylo Ezauovi čtyřicet let, vzal si ženu Jehúditu, dceru Chetejce Beera, a Basematu, dceru Chetejce Elóna. Ty působily Izákovi a Rebece jen hořké trápení." Snachy Rebeku prostě hodně štvaly. Jo, když já nechci, aby mamince někdo působil trápení, i když toho by snad ... nebyla schopná, je to takové milé děvče a já ji mám asi rád. Ale kdoví proč Jehúdita a Basemata kazily Izákovi stáří, jestli špatně vařily Ezauovi, nebo neposlouchaly Pána Boha. Zůstává jen, že je trápily.     Opakem této chetejské dvojky je moábská Rút, která šla se svou tchýní Noemi do neznámé země, za neznámým lidem a vzdáleným Bohem Hospodinem. Jenže já nejsem Kiljón, který stačil brzo umřít, ani Boaz, který zase přišel z ničeho nic k veselé vdově, a takovou správnou Rút by člověk pohledal.     Dneska žijeme v těžké době, skoro by si jeden povzdech s prorokem Micheášem: "Syn tupí otce, dcera povstává proti matce, snacha proti tchyni, každý má nepřátele ve vlastním domě" (Mi 7, 6). A vůbec to není kvůli Ježíšovým slovům (a to je poslední citát z Bible): "Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni" (Mt 10, 35). Dneska se rodiče nesnášejí se svými potencionálními zeti a snachami asi kvůli něčemu jinému, než kvůli Kristu a víře (i když i to se může přihodit, a pak je to obzvlášť zlé).     Říkám si proto, že to se mnou má milá nemáš jednoduché. Spojit lásku k rodině, ve které vyrůstáme, a k někomu druhému, to je někdy pěkné trápení. O tom je koneckonců druhá knížka ležící vedle mne. Od Valeria Albisettiho Trápení s láskou.     A tak se někdy někteří možná občas ptáme: PROČ SE NELÍBÍ MÝM RODIČŮM? anebo PROČ SE NELÍBÍM JEJÍM RODIČŮM?... a nevíme si rady a čteme Bratrstvo, jestli to tam náhodou nebude, nebude... myslím, že to nebude ani v knize Jeho matka mě nemá ráda. Třeba to nikdo neví, třeba to neví ani ta matka... podvědomí zapracovalo anebo selhal první, druhý... dojem.     Příčin může být spousta - od času, který je najednou věnován někomu jinému, od lásky, která je najednou také pro někoho jiného, pro rozdílné světové a životní názory. Třeba jim vadí, že spolu chceme být, žít, milovat se a jejich skvělé rady nám jsou ukradené, nebo se bojí, aby ona nebyla "v tom" a chlapec se nemusel ženit, když kariéra začíná. A třeba jen mají takový ten trošku sobecký strach o své dítě. Nebo jsem to nějak zavinil/a já sám/sama a můj on/ona teď trpí neláskou mých rodičů kvůli mně. A takhle se přeme o ideály, falešné představy a snahy se pochopit.       Nakonec by měla být rada, že se máme učit si naslouchat, přesvědčovat se a dokazovat si pravost svých citů, vždyť činy ukazují naši pravou tvář. Nebo pofoukání se slibem, že čas to zahojí nebo se to nějak urovná a přejde to. Či výkřik, aby se ti rodiče zamysleli nad tím, jací oni vůbec jsou... zatímco on je dokonalý. Nebude ani jedno ani druhé, jen přání všeho dobrého a naděje. A ještě než si odejdu snít o ideální mamince, která bude podporovat mou lásku a o skvělé tchyni, která si mě zamiluje na první pohled, posílám vám slova Rabiho Nachmana (b. Simcha) z Braclavi z knížky Prázdné křeslo: "Ztratit naději je jako ztratit svobodu, jako ztratit své já. Pamatuj: Věci se mohou obrátit od toho nejhoršího k tomu nejlepšímu... v jediném okamžiku."

 
 
 1930 - 1940

divné století

 ONDŘEJ MACEK

"Nechci psát smutné články."
"Tak je nepiš!"
"Jenže já píši o třicátých létech 20. století."
"No a?"
"......"
 
Nástupní stanice: Norimberk
Čas: 15. září 1935
Cílová zastávka: v nedohlednu, ale někde u Osvětimi
Čas: v lidském zapomnění
        Vlak vyjel ze stanice a už se nedal zastavit, vlastně ho ani dlouho nikdo nechtěl brzdit. Zatímco sovětský havíř Alexej Stachanov překročil svou normu na hodinu práce o 1300 %, vyhlásil na sjezdu NSDAP říšský kancléř a prezident Adolf Hitler rasistické protižidovské zákony.
    Bylo to divných deset let. První rok se vezl v luxusním vagóně spolu s prchajícím španělským králem Alfonsem XIII. Na záchodcích už byla fotografie 381 m vysoké stavby W. F. Lampa z New Yorku.
    Druhý vůz se spíše podobal kinu. Zastávka byla totiž v Benátkách na filmovém festivalu, kde zazářil naplno zvukový snímek.
    Při prohlídce je velmi důležité u parních strojů nahlédnout do kotelny. Vrchním topičem byl Adolf Hitler a hořel nejprve německý parlament (Reichstag), potom dvacet tisíc knih neněmeckých autorů a nakonec šest miliónů lidských životů. Tak zatímco F.D. Roosevelt se pokoušel odstranit bídu z Ameriky, v Evropě začínalo být pěkně dusno.
    Další vůz je netypickou součástí vlakové soupravy, ale ve 20. století již bez něj nelze opustit stanici. Jedná se o chladicí, tzv. márniční vůz. Nejprve do něj byla naložena milenecká dvojice Bonie a Clyde, ale hned je následovali rakouský kancléř E. Dollfuss, jugoslávský král Alexandr I., francouzský ministr L. Barthou a spolu s nehodícími se nacisty sní svůj krvavý sen.
    V rezidenčním vagóně odjížděl na nádraží v Lánech první prezident ČSR T.G. Masaryk.
    Pražce zaduněly a zazněl svatební pochod. Anglický král odložil korunu a vzal si z lásky Američanku Wallis Simpsonovou. Generál Franko začal pochodovat na Madrid, aby si Evropa mohla vyzkoušet alespoň z okýnek své nové zbraně.
    Některé vlaky jedou do pohádky, v roce 1937 vyjela Sněhurka W. Disneye a za ní utíkalo sedm trpaslíků a ztrácely se ideály, protože německá letadla házela německé bomby na španělské město Guernica. Na město zbyla jen vzpomínka, namaloval ji Pablo Picasso. A z lánského hřbitova znělo: Evropo hrozná nad meči a děly, ve světle svící, jež se rozhořely. (J. Seifert)
    Itálie zabrala Etiopii, Rakousko se rozplynulo ve Velkoněmecké říši, která ve velkém zabíjela. Neville Chamberlain, Edouard Daladier, Mussolini ani Hitler nezachránili v Mnichově světový mír. Koruna stromu Republiky československé byla rozsekána a nepomohli ani generálové, kteří se chtěli bránit. Otto Hahn rozštěpil atom uranu, čímž otevřel cestu k atomové bombě.
    V Americe si mysleli, že se tam koná mezipřistání Marťanů, a to jen poslouchali rozhlasovou hru H.G. Wellse. V Evropě prováděli nacisté výsadek... ale už to nebylo cvičení.
    Předposlední vagón použitý již pro katafalk s rakvemi odvážel těla s prodanými děly. Válka ve Španělsku skončila, aby ta v Evropě mohla začít.
    "Nic než krev, dřinu, slzy a pot" nemohl slíbit Winston Churchill britskému parlamentu. Válka se rozhořela a Hitler se procházel po celé Evropě. "Situace byla vážná, nikoliv však beznadějná."
    Nebylo nic divnějšího. Vždyť ještě před chvílí se tančilo... jenže pak přišel malý kaprál a přesně podle své knihy Mein Kampf rozdrtil, co se dalo.
      Zbylo jen torso naděje a zástupy lidí, které Bůh snad neviděl.

 
 Co se nevejde do hlavy, to lze uložit na papír

hudba

 PAVEL KŘIVOHLAVÝ

V dnešní kapitole z dějin církevního zpěvu se chvíli pozastavíme nad zpěvníky Jednoty bratrské. Na rozdíl od husitů, kteří si nechávali své kancionály psát, učinila Jednota velmi progresivní počin - nechala své zpěvníky tisknout. Do té doby se zpěvníky pouze přepisovaly. Díky tomu byly velmi drahé a jen málokdo si je mohl dovolit. Nezbývalo než se naučit písně nazpaměť. Pan Gutenberg však našel řešení a Jednota bratrská jej velmi dobře zužitkovala. Takto se na světě roku 1501 objevil kancionál, který vyšel z knihtiskařské dílny Pavla Severýna. Byl to první tištěný zpěvník na světě vůbec.
    První tištěný kancionál byl oproti svým pozdějším sourozencům dosti útlý, měl celkem jen 144 listů. I tak se do něj vešlo skoro 90 textů písní. Z nich je pro nás nejznámější píseň Radujme se vždy společně, která se od té doby přetiskuje z jednoho kancionálu do druhého. Dodnes se také často zpívají písně Kristus, příklad pokory a Velebme vždy s veselím.
    Od této doby Jednota bratrská tiskla a vydávala jeden zpěvník za druhým. Rád bych zde připomněl kancionál, který vydal roku 1541 bratr Jan Roh (1490 - 1547). Tento kancionál nese překrásný název: "Piesně Chval Božských. Piesně Duchovnie Ewangelitské, znovu přehlédnuté a shromážděné i také mnohé nové složené, gruntu i základu Písem svatých. Ke cti a chvále samého jediného věčného Boha v Trojici blažené. Také ku pomoci a službě i k potěšení v pravém křesťanském náboženství všech věrných milujících i národ i jazyk český." Název je to pěkný, ale říkejme mu raději Rohův kancionál.
    Tento zpěvník má také na svém kontě také jedno prvenství - je to nejstarší český bratrský kancionál s notací. Na jeho 628 stranách najdeme 487 písní se 314 nápěvy. Je to významná památka renesančního tiskařského umění s krásnými dřevoryty.
    Rohův kancionál byl vytištěn Pavlem Severýnem z Kapí Hory. Ten sice nebyl členem Jednoty bratrské, ale zato měl podnikatelského ducha. Příslušníků Jednoty bratrské nebylo zas tak mnoho, takže hledal odbytiště i v církvi podobojí. Proto si zjednal ověření kancionálu také od pražské konzistoře. Díky jeho ekonomické rozvaze se tak zrodil vlastně první ekumenický zpěvník. (Nebo ekonomický?)
    V Rohově kancionálu nalezneme krásný a mohutný hymnus Ve jméno Krista doufáme, který cestou do Vídně s poselstvím ke králi Ferdinandovi I. složili bratři Jan Augusta, Kunrád z Krajku a Václav Tým. Roku 1535 nesli králi Bratrské vyznání víry a cesta byla dlouhá... Bratři vzali upravenou předreformační melodii (snad z dob křižáckých válek) a složili k ní krásný vyznavačský text.
    Snad bych měl ještě zmínit kancionál zvaný Šamotulský. Jeho celý název radši nebudu vypisovat. Byl vytištěn roku 1561 na zámku polského hraběte Lukáše z Góry v Šamotulích, protože v Čechách v té době nesměli bratři tisknout. Na jeho vzniku se nejvíce podílel Jan Blahoslav, výtečně vzdělaný učenec a biskup Jednoty bratrské.
    Nejvýznamnějším autorem písní v tomto zpěvníku je bezesporu Jan Augusta, který zde má na 150 písní. Augusta byl nejplodnějším bratrským autorem. Přestože byl 16 let vězněn na hradě Křivoklátě, složil více než 20 000 veršů písní. Letos uplyne 500 let od jeho narození.
    Šamotulský kancionál je skoro jeden a půlkrát větší než náš Evangelický zpěvník. Obsahuje 744 písní. Jednota bratrská jej vydala ještě mnohokrát. Muselo to však být v tajné tiskárně v Ivančicích a později v Kralicích. Do konce století pak vyšel více než desetkrát. Dodnes z něj zpíváme několik desítek písní, z nichž bych vám rád doporučil pašijovou píseň Jana Augusty Kriste, jenž jsi smrt podstoupil.
    Bratrské písně nás někdy možná zarazí svou délkou, na kterou už dnes nejsme zvyklí. Zkusme však pozorně vnímat jejich obsah, který je často jakýmsi kázáním ve zkratce.

    Objevili se v kostele asi před rokem. Sedávali v poslední lavici. Pak mne směsí češtiny a ruštiny požádali o Bibli a přijali i pozvání na společnou kávu po bohoslužbách. Postupně jsem se o jejich situaci dovídal víc. Osobní rozhovory byly mnohem otevřenější a také syrovější než ten následující. Souhlasili s ním, ale od začátku bylo jasné, že ptát se na některé věci nemá smysl. Zahraniční dělník je tu i s povolením k pobytu z milosti, bojí se problémů. Snad i tak, i tím co zůstalo nezmíněno, vám rozhovor přiblíží jeho situaci.
 
Mohli byste říct, kolik vám je let a odkud jste?
    Je mi 44 let, přijel jsem z města velikosti jako Soběslav, republika Moldavska. Moje manželka má 45 let a je z téhož města.
 
Jakou jste měli v Moldavsku profesi?
    - Já jsem inženýr ekonom.
    - Já jsem vystudovala vysokou školu v hlavním městě Kyšiněv, vysokou stavební školu.
 
Co vás přimělo k tomu, abyste opustili svoji vlast? Přijeli jste sem pracovat, a tak to asi byly ekonomické důvody.
    - Já už pracuju skoro tři roky. Přijel jsem k vám proto, že jsem ve své profesi neměl u nás žádnou práci. Měl jsem jinou práci a v ní jsem dostával velmi málo peněz. Ty peníze stačily sotva na jídlo. Velmi málo.
 
Jaká je tedy ekonomická situace ve vaší zemi?
    Teď je u nás těžká ekonomická situace, protože ekonomika velmi málo pracuje. Moc závodů je zavřeno, lidé pracují jenom v zemědělství a ve zpracování zemědělské produkce.
 
Bylo to těžké dostat se sem a začínat tu?
    Ne, nebylo to těžké.
 
Ani s ubytováním a se sháněním práce?
    My jsme tu měli kamarády, jednu rodinu, která sem přijela dřív, a oni nám s tím trošku pomohli. Pak nám také pomohl náš nynější šéf - s ubytováním, s prací. Také nám pomohl Jura Kubišov a kamarádi, se kterými tam pracujeme. Pomohli nám morálně a taky poznávat práci.
 
A co tady děláte?
    My děláme nábytek a suvenýry ze dřeva.
 
Takže pracujete na nějakém dřevoobráběcím stroji.
    Ano a jsme s tou prací spokojeni.
 
Je to těžká práce?
    Ze začátku to bylo těžké a složité a potom jsme si zvykli a máme tu práci rádi.
 
Pracujete dlouho během dne?
    My pracujeme osm hodin... ( Všichni se usmíváme, víme své.)
 
Když jste už nemohli bydlet u svého zaměstnavatele, bylo těžké sehnat jiné ubytování?
    Ano bylo to velmi těžké, ale s ubytováním nemáme problémy jenom my, ale i vaši lidé.
 
Jak se k vám v takových situacích chovají lidé zde?
    Myslím, dobře. My jsme neměli nějaké problémy. Potkáváme se pouze s lidmi z církve a z práce. S jinými lidmi se skoro nepotkáváme.
 
A je pro vás důležité, že máte možnost jít do kostela a setkat se s lidmi, kteří mají stejnou víru?
    To je pro mě jediná morální podpora, že si tady můžu promluvit, když mám nějaké problémy, a slyšet radu. Vždycky tu dostanu, co potřebuju.
 
Před Vánocemi jste jeli domů a v televizi tu právě šel seriál o ruské mafii i o tom, jak například ukrajinské dělníky obírají na nádražích o peníze. Setkali jste se s něčím takovým? Máte z toho strach?
    Ano, mám strach, protože jsme se po cestě potkali s takovými, co berou peníze. To je problém hrozně těžký.
 
A tady jste se s tím setkali?
    My nemáme s ukrajinskými podnikateli nic společného. Tady nemáme problémy s mafií. My nikam jinam nechodíme, než k vám do kostela.
 
Takže tady o podobných případech nevíte?
    Víme o tom, naše rodina v Praze se s tím potkala. Náš švagr, který pracuje v Praze, se s tím setkal a musel platit. Ale my v Soběslavi jsme takové problémy neměli.
 
Chodíte do kostela, je veliký rozdíl mezi církví zde a církví u vás?
    Já bych řekl, že ne. V bohosloví není, ale u nás vše musí být podle Bible - žena musí mít při bohoslužbě šátek, nesmí do kostela chodit v kalhotech, také se v církvi nesmí užívat alkohol ani cigarety. Kdyby se o tom někdo dozvěděl, tak ho vyloučí. Nejdřív se s ním snaží několikrát promluvit, aby pochopil své chyby a když s tím nebude chtít přestat, tak nemůže být členem a nesmí k večeři Páně.
 
A kdo to rozhoduje, kdo může k večeři Páně?
    Členové církve. Kněz vysvětluje, co ten člověk udělal a všichni rozhodují. Také se nesmí člen církve rozvést.
 
Ještě by mě zajímalo, jestli se chcete vrátit do Moldavska?
    Na návštěvu bych se chtěla vrátit. Vidět rodinu. Ale raději bych zůstala tady.
 
Nechali jste v Moldavsku rodinu? Máte tam příbuzné?
    Ano. Všichni jsou doma.
 
A nepřijde vám líto, že tu nemohou být s vámi, nebo kdybyste tu zůstali, že oni budou někde jinde?
    To je jistě problém. Líto nám to je. Ale my pracujeme, dáme dohromady trošku peněz a trošku posíláme domů, a tak jim můžeme pomoct. Kdyby to bylo možné, bylo by dobré, kdyby přijeli.
 
Mají potíže s prací? Nemohou najít dobrou práci?
    Práci mají, ale peníze nedostávají. Nějaké dostávají, ale ty nestačí na normální život.
 
Výplaty jsou zpožděné?
    Ano, zpožděné. Já jsem teď před vánoci dostala výplatu za devadesátý šestý rok. Nechala jsem to mamince, aby mohla nakoupit topení, dřevo a uhlí.
 
To je asi hodně těžká situace a taky asi jeden z důvodů, proč jste odjeli...
    Asi je, protože já chci pomoct rodinám svých bratrů. Mám dva bratry a mají ještě malé děti. Nemají dost na jídlo a oblečení. Když tu pracuju, můžu jim trochu pomoct.
 

Homosexuálové mají právo na svazek s milovanou osobou, potýkají se se spoustou problémů jen proto, že na rozdíl od heterosexuálů nemohou uzavřít "manželství"- podobná prohlášení od aktivistů gay hnutí slýcháme často. Homosexuálové se od "většiny" liší pouze tím, že pociťují lásku k osobě stejného pohlaví. Mohou být a jsou stejně hodnotnými lidmi jako kdokoli jiný, proč je jim tedy upíráno právo uzavřít partnerství s milovanou osobou? Příčin se nabízí hned několik.
    Homofobie zahrnuje negativní postoje až agresivní odpor vůči občanům s menšinovou sexuální orientací. Paradoxně bývá nejsilnější u jedinců se skrývanými homosexuálními sklony. Časté projevy veřejnosti svou agresivitou tento pojem naplňují - kde se skrývá východisko tohoto postoje, je otázkou pro psychoanalytika.
    Teplouše nemám rád - tento nejasně definovaný pocit (ne tak intenzívní jako u homofobie) hraje bohužel důležitou roli. Ale osobní antipatie či sympatie nemohou být rozhodující - zvláště u tak důležité funkce, jakou poslanci zastávají. Nemám-li rád svíčkovou, neznamená to, že mohu zavřít restaurace, kde se podává, nebo ještě hůře, že nemám rád Cikány, mě naprosto neopravňuje ztěžovat Romům život. Že někdo "nemá rád teplouše" - je jen vlastní osobní problém.
    Neznalost provází rozhodování bohužel často. Ignorují se medicínské poznatky, homosexualita je zaměňována s pedofilií, mnozí dokonce věří, že lze homosexualitou nakazit. Co naplat, že byla homosexualita vyřazena ze seznamu nemocí a že velice seriózní výzkumy dokonce dokázaly naprostou absenci jakékoli patologie, zmatení pohlavní identity, psychických problémů u dětí vychovávaných homosexuálními páry. U mnohých homosexuálové zůstávají "podlidmi", skrývajícími se v zapadlých barech.
    Byli bychom výjimkou, už ale ne první, druhou, třetí, čtvrtou... Ve skandinávských zemích je homosexuální partnerství uznáváno, ale nejen zde. Evropské státy dávno zrušily trestnost homosexuality a postupně je zde srovnávána věková hranice pro homo- a heterosexuální styk (mimochodem jedna z podmínek pro přijetí do Rady Evropy). Máme na výběr - můžeme se stavět i nadále negativně k této minoritě a srovnávat se např. s Afrikou, ale proč by nám nemohla být vzorem třeba Francie - kde je tento institut dostupný nejen homosexuálům, ale všem bez rozdílu sexuální orientace?
    Obavy z ohrožení rodiny jsou ve skutečnosti argumentem pro registrované partnerství. Homosexuálové mají právo jako ostatní lidé žít s milovanou osobou ve společností uznávaném partnerském svazku, který tak získává legitimitu. (Je také těžké uvěřit, že by homosexuální pár v sousedství pomalu rozleptával soužití řádných heterosexuálů.) Častým argumentem je definování manželství jako instituce sloužící k výchově dětí. Ale práva manželů nekončí odchodem dětí z rodiny a nezaniknou v případě, že manželství je bezdětné. Institut manželství neslouží "jen" dětem, ale je i podporou partnerství, které má stejnou hodnotu jako partnerství homosexuální. (Mimo to i v homosexuálních párech vyrůstají děti.) Hovoříme-li o rodině, pak nemůžeme vynechat rodiny, kde vyrůstají homosexuální dospívající, a i zde by velmi, velmi pomohlo, kdyby existovala možnost pozitivní perspektivy pro tyto mladistvé. Vyhlídky na skrývání se, osamění, výčitky mohou vést a také vedou k neradostnému životu těchto "dětí" i rodičů, včetně situací končících i sebevraždou.
    Registrované partnerství lze zneužít k jiným účelům (majetkovým, získání občanství). Vezmeme-li v úvahu, že stejné zneužití umožňuje institut manželství a přesto to není důvodem k anulování sňatků, proč by měl tento důvod rozhodovat zde? A navíc - pokud by cizinec chtěl získat občanství, pak je pro něj daleko snažší uzavřít "na oko" manželství, než sebe a ještě další osobu označit nálepkou homosexuál. Ale v České republice je tento argument zcela irelevantní, protože současný návrh registrovaného partnerství trvá na podmínce trvalého pobytu v ČR u obou osob, takže pro cizinky/ce je nedostupné).
    Vše lze vyřešit smluvně. Homosexuálové si mohou pořídit notářsky ověřenou smlouvu na společný majetek... Ale tyto a podobné smlouvy nemají přesah do práva trestního (kdo je označen za osobu "blízkou"?), sociálního (zejména otázka vdovských a vdoveckých důchodů a pod.) a je tu řada dalších problémů. V praxi se jedná např. o vyřešení společného bydlení. U obecního bytu stačí uzavřít manželství a oba manželé jsou automaticky spolunájemci. U homosexuálního partnera/ky tomu tak není a je označen jako "cizí". Partner/ka může být tedy po úmrtí partnera/ky z bytu vyhozen/a - a dále obdobně v případě neštěstí vyděděn/a. Dále jsou tu problémy vzájemného zastupování, návštěv v nemocnicích a dalších zařízeních. Zkrátka život homosexuálních dvojic, pokud berou svůj vztah vážně, je neustálým rizikem, chůzí po tenkém ledě, ať uzavírají smlouvy či nikoli - pomineme-li fakt, že už nutnost uzavírat tyto smlouvy je v principu diskriminací.
    Argumenty proti registrovanému partnerství implikují jasné odpovědi, které jeho nutnost potvrzují. Zahraniční vzory ukazují postupný vývoj v prosazování práv této menšiny, přirozeně vyplývající ze emancipačního hnutí i medicínských poznatků. Jedná se nejen o registrované partnerství (získání obdobných práv jako manželé, s výjimkou církevní svatby, osvojení a umělého oplodnění), ale i možnost adopce dětí (Kanada, Island) - a dokonce i umělého oplodnění na zahraničních klinikách, které je prováděno pouze u párů - ať už homo- či heterosexuálních.
    V České republice je situace zatím krajně nepříznivá. Prosazování práv homo-sexuální minority se v ČR věnuje SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů). Už v lednu 1991 SOHO při projednávání Listiny lidských práv a svobod navrhovalo přijetí doplňku zaručujícího lidská práva a občanské svobody jmenovitě občanům s homosexuální orientací. Návrh neprošel, proti hlasovalo 86 poslanců (!) Během roku 1993 SOHO zformulovalo a snažilo se prosadit přijetí návrhu doplňku zákona o rodině a doplňku občanského zákoníku. Nejednalo se o samostatný zákon o registrovaném partnerství, ale zkvalitnění varianty spolužití druh/družka. Doplňky se prosadit nepodařilo. V současné době připravený návrh zákona (nezahrnuje osvojení, adopci a poručnictví) byl opět zamítnut.
    Práva poskytovaná homosexuálům v České republice se zatím omezují na neexistenci diskriminačních zákonů. Vezmeme-li v úvahu požadavky Evropského parlamentu EU nebo Rady Evropy, je nutné minimálně schválit protidiskriminační zákony na ochranu homosexuální minority a vytvořit legislativní podmínky pro existenci homosexuálních dvojic.
         Autorka je sociální pracovnice a aktivistka za práva homosexuálů.

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]