..., chci s tebou kamarádit.

Matouš 19,1 - 10

 RUBEN KUŽEL

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: "On je hostem u hříšného člověka!" Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co bylo zahynulo."
 
    V naší vesnici žil člověk, o němž se dobře vědělo. Po celém kraji o něm šla zvěst. Každý na něj něco slyšel či pověděl. On se totiž chová jinak, nedodržuje naše zvyklosti, nerespektuje dobré mravy. Prostě: takovej šmejd, parazit.
    A přitom: ten člověk zná Zákon. Ví, jak se má chovat. Ví, že má jednat slušně. Že nemá podvádět, krást a šidit. Také ví, že se má dělit s druhými. Dobře zná morální kodex budovatele království nebeského. Ví, co má dělat a co nemá. Ví, jak má žít.
    A navíc se stále znovu setkává s apely a nároky: je třeba, musíš, nesmíš, to se nedělá, není vhodné, nemůžeš.
    Okolím je označen a zařazen: boháč, podvodník, darebák, hříšník. Jasná kolektivní norma, před níž se stydí, před níž se uzavírá.
    Pohrdání lidmi, znalost Bible, morální výzvy - všechno je to k ničemu. Život jede ve vyjetých kolejích. Samospád. Samopohyb. Jiná možnost není.
    Jen všude někdo pokřikuje, že by být měla, že být musí, že já musím, že já nesmím. I sám na sebe pořvávám, že tohle ne, že musím jinak. Chci jinak. Jenže to nejde. Vyjeté koleje. Samospád. Jiná možnost není. Hřích. Hříšník.
    A tak jde člověk životem sám, s vědomím nesplněných požadavků. Stále dál, po šikmé ploše, nemůže jinak. Je vděčným námětem mravoučných kázání i oblíbeným předmětem klepů. Jak je libé zdrbnout takovýho týpka.
    Až jednou se ten člověk potká s někým, kdo mu řekne: Já chci být s tebou. A je. Jsou spolu. Setkali se.
    Bez ohledu na lidské škatulky, do nichž jedni zavírají druhé, aby se s nimi nemuseli potkat. Chlívky, na něž jsme si tak zvykli, že se do nich zavíráme sami. Je to přehledné, logické, pohodlné.
    Ten chlápek se chová, jako by žádných krabiček nebylo. Přichází za tím, od něhož by člověk kůrku nevzal, se slovy: Chci s tebou večeřet. Chci jít k tobě na návštěvu. Chci s tebou být.
    Šok. Člověk se lekl, pak se mu rozbušilo srdce a zvlhly oči. Zážitek přijetí. Setkání Já - Ty. Opuštění přidělené škatulky i vybudované elity.
    Prožili setkání. Už v sobě neměl prázdno. Nemusel ho zaplňovat hromaděním, kupením, kupováním. Prožil něco tak skvělého, že vybočil ze svých kolejí, obrátil se jiným směrem. S nevídanou samozřejmostí činí dobré. Jinak to ani nejde. Život dostal novou inspiraci, chuť a energii. Celým tělem mu rezonuje: chci být s tebou, chci s tebou sedět u jednoho stolu, chci jít s tebou na jedno. Mám tě rád. Beru tě. Fakt mi za to stojíš. Seš pro mě dobrej.
    To je milost, odpuštění, osvobození. Největší síla, která proměňuje život člověka. Její tajemství tkví v přijetí ničím nepodmíněném.
    Tenhle příběh se už dlouho vypráví. On se už dlouho děje - v mnoha rozličných setkáních. O jednom vypráví evangelista Lukáš. Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít. Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: "Zachee pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl a s radostí jej přijal. Všichni, kdo to viděli, reptali: "Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně. " Ježíš mu řekl: "Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.

Autor je farářem v Klášteře n. Dědinou

Jaký máte názor na existenci armádních kaplanů?

Anketa

Pavel Ruml Armádní kaplan, farář ČCE 43 let Jsou to príma kluci a je s nimi sranda. Dělají důležitou, těžkou a krásnou práci. Nosí perfekt uniformy. Jsou hrdi na vlast, které slouží. Jsou hrdi na nejvyššího velitele - Reka udatného - který je tam poslal.      Jen aby to nesmrdělo, však jsem taky kaplan.	Tomáš Rádl Katolický kněz, salezián 44 let Je to pro mě trochu nezvyklé, ale myslím, že je to šance být nablízku mladým lidem. Je potřeba hledat přijatelnou formu přítomnosti.
Míla lapáček Jáhen ČCE v Třebechovicích p/O 32 let V letech 1987 - 1990 jsem byl vojákem z povolání. V církvi jsem nebyl, byť jsem Kamsi Nahoru pošilhával. V kasárnách občas dorážely návaly beznaděje a smutné zašantročenosti. Škaredé. Nebylo s tím za kým jít. Za politrukem? Do knajpy? Armádní kaplan by mi asi pomohl. Myslím, že za ním bych šel.	Jaroslava Moserová Lékařka, senátorka 70 let Považuji je za velmi přínosné. Přítomnost duchovního rozměru je důležitá všude a ve všem.
Stanislav Kosík Ředitel tiskového střediska ČBK, 35 let Považuji za dobré, když vojáci v situacích (často extrémních), které přináší služba v armádě, mají možnost využít služby duchovního.	Jiří Schneider Diplomat 36 let   Nevytříbený. Zvenku se mi to moc nelíbí, ale být tak na vojně, asi bych byl rád za kohokoli s porozuměním pro obavy i pro víru.
Janek Ledecký Hudebník, skladatel 47 let V okamžicích, kdy je člověk vystaven permanentní hrozbě smrti, stoupá potřeba duchovní útěchy. Věřím, že dobrý armádní kaplan může v pravou chvíli udělat víc, než si dovedeme představit.	Lucie Vopálenská Redaktorka Rádia SE Moderátorka ČT 28 let Byť se hovoří o obraně, válka je o zbraních a o zabíjení, milosti se nedostává. Duchovní jsou zde potřeba možná více než kde jinde. Pokud kaplani prospívají vojákům, pokud jim jejich "kolega" může být oporou v nejrůznějších situacích, zvláště pak těžkých chvílích, nevidím důvod tuto praxi zpochybňovat či kritizovat. Názor mám tedy sice laický, avšak pozitivní.
Tomáš Bísek Farář a senior v Praze - Spořilově 60 let Nechť jsou. Škoda, že jsme tak v koutě, málo efektivní. Ze Skotska však pamatuji na mnohé zvyklé mít vrch, mít víc a vědět o svých schopnostech. Byli často důležití, důstojní a "důstojničtí". Ubráníme se jim? Nebudeme "na povel"?	Alexandra Berková Spisovatelka 51 let   Inu - je to dřevěné sklo: kaplan a armáda; správný kaplan by vojáky z armády vyvedl. Správný křesťan by přece v armádě vůbec nebyl, neboť by nastavil druhou tvář... a protože dnes je téměř všechno podřízeno nějakému konkrétnímu účelu je i pojem kaplan a armáda velmi relativní...
Jaromír Plíšek Velvyslanec v Rumunsku a Moldávii 45 let Pokud se jim daří vyřizovat vojákům dobrou zvěst, jsou zcela na svém místě.	Karel Vepřek Písničkář,redaktor náboženského vysílání Čes. Rozhlasu, 38 let Pár jich znám a jsou to fajn lidi. Myslím, že dnes už nežehnají zbraním, ale slouží lidem v extrémních podmínkách. Jejich práce se dá přirovnat k práci psychologů. A vyznat se v sobě, s tím potřebuje občas poradit přece každý, ať už je voják nebo civilista.
A co váš názor? Není nic jednoduššího, než napsat jej do vedlejšího okna a odeslat!

	Jednou nohou ze dveří?!
	LUBOŠ KRATOCHVÍL

Ukázka ze smlouvy mezi partnery Preambule: Po zralé úvaze jsme dospěli k závěru, že odmítáme instituci manželství.     Upouštíme tímto od určitých sociálních výhod a místo toho sepisujeme tuto otevřenou listinu jako smlouvu mezi námi.   Článek I. - Nezávislost     - Přeji si mít území jen sám (sama) pro sebe, kde se budu věnovat zábavě, práci a přátelům. Budeš tam mít přístup, ale nesmíš do něj vpadnout a zabrat ho.     - Nebudu tě nutit, abys měl/a rád/a, co mám rád/a já. Nebudu bránit tvému duševnímu rozletu ani touze po hledání. Máš své kulturní zázemí a svou budoucnost si musíš vybrat sám/a. Já jsem jiný/á.     ... Budu přispívat do společné pokladny na krytí výdajů za jídlo, psa, nájem, domácnost, telefon a slavnostní večeře. ... Bylo by žádoucí mít vlastní kartáček na zuby, protože si zuby často čistíme spolu, aby byla legrace.     Rodinné dědictví bude patřit pouze tomu, kdo dědí.     - Nebudu usilovat o kontrolu nad prostorem tvých tužeb a lásek. Vyvaruji si citového uvadání a žárlivosti. Budu respektovat oblasti, které chceš uchovat ve stínu, ale pochop, že ve stínu uvadám. ...     - Své tělo mohu objevovat s tebou, ale i s jinými. Moje sexuální nezávislost, pokud o ni budu usilovat, souvisí se vším, co již bylo řečeno. Chci, abychom k ní dospěli po společné dohodě a nestanovovali ji předem.   Článek III. - Žiji s tebou, abych - komunikoval/a a měl/a pocit tepla,     - existoval/a v daném okamžiku.   Článek V. - Neuzavřu se do role, která mi dodává jistoty, a tobě to tak vyhovuje; vaření, opravy, mytí, kutění, práce na zahrádce ani šití nejsou mou ani tvou výhradní doménou.   Článek VI. ...Přeji si, aby z našeho vztahu vzešlo jedno nebo více dětí. Tímto závazkem se nebudeme alibisticky ohánět, jestliže vztah mezi námi začne vyhasínat. Nebudeme pro své dítě pouhými hlasateli mravních zásad a zdrojem péče a peněz.   Článek IX. - Nikdy o tobě nebudu mluvit jako o "své ženě, svém muži" a nepoužiji slova "ta moje, ten můj", ale rád/a bych, aby ze mě vyzařovala i beze slov životodárná síla, kterou mi dáváš.   Článek X. - Každý může kdykoli navrhnout dodatek k této smlouvě.   Článek XI. - Budu potřebovat velkou dávku tolerance.   Článek XII. - Nebudu se uzavírat partnerovým připomínkám.   (Jacques Salomé - Mluv se mnou... mám ti co říct, s.45. Portál, Praha 1997)   Pozn.: Podstatně kráceno. Pro další použití doporučuji vyhledat celý text.     Jak vidí život na hromádce člověk žijící s partnerem bez svatby... Jak na vaše soužití reaguje věřící/nevěřící okolí?     ba se neustále pohybujeme v prostředí věřícím i nevěřícím, nežijeme dva životy - tam a tady. Obě tyto prostředí vědí, že spolu žijeme bez svatby a doposavad jsme se nesetkali s nikým ani z jednoho prostředí, komu by to připadalo divné, nebo alespoň pozastavení hodné. Žijeme ve velkém městě a v našem okolí - ať již v církevním nebo necírkevním - je a byla spousta podobných dvojic, které spolu žili nebo alespoň spali před svatbou. Já už v tom pak nevidím až takový rozdíl. Pokud spolu dva spí, proč by si spolu nemohli vyzkoušet i bydlet? Ba naopak - pokud spolu někdo jen spí a odmítá společně bydlet, je to pro mě známkou jakéhosi prostého užívání, zadních vrátek, nedůvěry, necelistvosti. Pokud se společně rozhodnou i bydlet, je to pro mě známkou odhodlání se k trvalejšímu/trvalému vztahu.   Je možno popsat příčinu, která vedla k rozhodnutí žít bez svatby?     Příčin je několik a výsledek je ponejvíce kombinací všech. Nebudu je řadit podle důležitosti, ale tak, jak mě to momentálně napadá. Když jsme se poznali, tak jsme oba studovali. Jeden z nás pak studoval v cizině, druhý odjel za ním. Po návratu z ciziny, kdy jsme oba stále ještě studovali, nám to již přišlo divné, bydlet každý zvlášť poté, co jsme rok bydleli v cizině spolu. Vnímáme rady dospělých: nejdřív dostudovat, pak oženit. Přítel stále ještě studuje, já vydělávám. Máme kde bydlet, protože jsme zdědili byt po babičce, máme z čeho žít, protože já pracuji. Děti nemáme, na rodičích finančně ani bytem závislí nejsme. Chtěli bychom velkou svatbu, na kterou šetříme peníze. Rozhodli jsme se, že budeme žít spolu již pořád - před lidmi a vnitřně určitě i před Bohem. K tomu, aby byla svatba, nás proto nic netlačí - ale přesto se jí nevyhýbáme a plánujeme ji. Žití spolu beze svatby není pro nás konečné řešení, ale momentální situace. Všechno má svůj čas.

Nesuďte už jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že není nic nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. List Římanům 14,13-14       Sehnat nějakou publikaci o nesezdaných svazcích - neboli o žití na hromádce, což je jakž takž zažitý pojem, je úkolem nad lidské síly. S přibývajícími kilometry naběhanými mezi knihovnami a knihkupectvími se tato varianta ukazuje zcela nemožnou. Tohle téma bylo dlouho tabuizováno a za deset let svobody projevu se nenašel nikdo, kdo by takto zaměřenou publikaci zpracoval. A tak se můžeme dočíst, jak se seznámit, oženit, spokojeně spolu v manželství žít a takřka "bezbolestně" se rozejít, ale jak "hromádkovat"? Pokusil jsem se rozdat pár dotazníků, ale nedopadl jsem zrovna nejlépe. "Na tohle už ti někdo odpověděl?" zněla první otázka přítele presbytera poté, co si dotazník přečetl. "Víš, oni o tom lidi neradi mluví." Nakonec se nade mnou slitoval a zprostředkovaně odpověděl - sám svoboden - na některé otázky, o kterých hovoří se svými přáteli. Takže kurzívou označené pasáže jsou od Františka Plecháčka.   V ČEM JE PROBLÉM     Co vede mladé ale i starší lidi ke spolužití na hromádce místo manželského svazku? Mnohé dospělé děti rozvedených rodičů mají jednoznačný argument: "Naši měli řádnou svatbu na úřadě nebo i v kostele - a stejně se rozvedli!" I mnozí potomci nerozvedených rodičů docházejí k závěru, že svatba je jen obřad, který představuje zbytečné komplikace, o rozvodu ani nemluvě. Ale je opravdu manželství jen letitým přežitkem? Je život na hromádce jednodušší, svobodnější a snad i harmoničtější?     Pokud budeme brát svatbu jako zadostiučinění byrokracii a příležitost pro účastníky se jednou za čas zadarmo najíst a napít, je odpověď zřejmě jasná. Navíc bývá chápáno jako jedno z omezení, kterými se nás Bůh pokouší sešněrovat, jen abychom si moc neužili.     Jestliže však chápeme manželství jako dobrovolný svazek dvou lidí, kteří se navzájem přijímají se vším všudy a považují to, že se směli nalézt za Boží dar, je manželský svazek výjimečný a nenahraditelný. Slibují si věrnost, ale i pomoc a oporu. Veřejně, protože vědí, že se neobejdou bez Boží ani lidské pomoci.     Potíže nastávají při určení toho, kdo na "psí knížku" žije, a kdo ne. Asi sotva jde za takové soužití označit mladé lidi, kteří spolu sdílí jeden společný byt bez rodičů rok před naplánovanou svatbou. Jiná situace je tam, kde si dva lidé řeknou: Zkusíme spolu pár měsíců žít a uvidíme. Pak se třeba vezmeme. Nakonec jsou tu ti, kdo spolu chtějí žít, ale v žádném případě se nechtějí brát. Berou na sebe riziko naprosté volnosti partnera, který je může opustit, kdy uzná za vhodné a možná si nedostatečně uvědomují jeho následky.     Zajímavé výsledky přinesl článek "Život na psí knížku? Zatím moc ne." uveřejněný ve 20. čísle Magazínu MF Dnes. Z průzkumu provedeného Sociologickým ústavem AV ČR prý vyplývá, že se nepotvrzují předpovědi sociologů na zvýšení počtu nesezdaných svazků ze začátku 90. let. 90 procent dotázaných ve věku 18 až 29 let odpovědělo, že počítají se svatbou - ať už s předchozím zkušebním obdobím nebo bez něj. Pouze pro dvě procenta je ideální život bez stálého partnera. Navíc svazku bez prstýnků dávají přednost lidé se základním vzděláním a vyučením na rozdíl od vysokoškoláků.     Změnil se ale přístup mladých lidí k uzavírání sňatků. Rodinný život již není zdaleka prvním cílem po dokončení školy, a tak se posouvá věk uzavírání sňatku směrem nahoru. Lidé mají mnoho možností cestovat, studovat v zahraničí, pracovat a budovat si svoji profesionální dráhu. To je problém v případě dívek a žen - i ony chtějí profesně růst, ale zároveň mít rodinu. Musí potom volit kompromis, protože těhotenství a následná mateřská dovolená jejich pracovní dráhu narušuje. Navíc založení rodiny je finančně poměrně náročná záležitost, takže mnozí se nejdříve věnují vybudování pevného zázemí a stabilizaci poměrů. Výše uvedené potvrzuje i zmíněný průzkum, podle kterého každý pátý svobodný člověk má stálého partnera, se kterým žije a hospodaří, ale většina z těchto párů chystá v budoucnu svatbu. OPRAVDU SE NEVEZMEME Pokud někdo vyloučí všechny možnosti budoucí svatby a rozhodne se žít s partnerem bez úředního požehnání, měl by si uvědomit těžkosti, které může život na psí knížku přinést.     Lidé se snaží vyloučit závazky a případné potíže s budoucím předpokládaným rozchodem. Mnozí potom zažijí nemilý šok - rozchod takového soužití většinou bolí stejně jako rozvod manželství, alespoň jednoho z partnerů. Sice si ušetří nějaké tahanice u soudu, ale neubrání se zklamání z toho, že už o něj druhý nestojí. Vztah lásky mezi mužem a ženou je mnohem vážnější a složitější, než se nám snaží namluvit přihlouplé seriály. Pokud ho zkusíme zredukovat na dočasné oboustranně výhodné soužití nebo jenom sexuální vztah, připravujeme si nepředstavitelné trápení a zklamání! A konečně poslední a velmi podstatný háček - hrozba osamocení. Protože Já, který nechci být vázán slibem, že budu trvalou oporou a podporou, mohu právě o tu podporu přijít. Všichni - křesťané i pohané - potřebují ve svém životě kromě Boží věrnosti, ze které žijí, i věrnost lidskou. Někoho, kdo se nevzdálí a neuteče ve chvíli, když nebudeme zrovna ve formě a v obraze. Manželství neznamená jenom být někomu věrný, ale také možnost něčí věrnost a podporu vděčně přijímat.     Oficiálně uzavřené manželství má výhodu ještě v právně vymahatelných záležitostech, např. společné majetkové vlastnictví, podíl na výchově a zabezpečení dětí apod. Pokud někdo podstoupí riziko divokého soužití, měl by se zamyslet alespoň nad tím, zda by nebylo dobré uzavřít alespoň smlouvu, která by upravovala základní společenské a hmotné poměry. Žádná dohoda sice neumírní bolest z rozchodu, ale odstraní částečně s ním související tahanice.     ... a jak farář ČCE a jeho žena Na hromádce?     Za časů našich babiček a maminek se tak říkalo tomu, když dva lidé spolu žili v jedné domácnosti jako druh a družka a nevzali se. A žili tak často dlouhá léta, třeba i celý život. To je ono?     V zahraničí již léta a nyní i u nás se několik studentů domluví, že si spolu pronajmou byt. Když se tak domluví dvě tři dvojice, které spolu chodí, je to také ono? Taková dvojice spolu jí, spolu se učí, někdy spolu i spí. To je také ono?     A co třeba já? Nikdy jsem se svou ženou prakticky "nechodil". Asi tak od druhého měsíce, co jsme si řekli, že se máme rádi, jsme spolu přestali mít "rande" neboli schůzky. Prostě večer (hluboko), když jsme se šli každý vyspat ke svým rodičům, které jsme měli rádi, kteří nás živili a měli o nás starost - řekli jsme si, do kdy má kdo zítra školu a co budeme dělat potom - samozřejmě společně. Učili jsme se spolu (méně), jedli jsme spolu (občas), povídali si (pořád) a těšili jsme se jeden z druhého (nejvíc). Tak to bylo tři roky, pak jsme se vzali. Bylo to ono?     Život "na hromádce" nemá žádné ohraničení. Je to důsledek rychlejšího vyzrávání mladých, rychlejšího než sociální, ekonomická i postojová adaptabilita ostatní společnosti. Pak nejsou byty, často schází odpovídající ekonomické zázemí. "Na hromádce" je kompromis mezi přáním a možnostmi.     Ale všeho do času. Přijde chvíle, kdy při jisté skromnosti ekonomické zázemí postačí, vztah je trvalý a má naději na budoucnost. Pak vůbec není na místě váhat s "ano" před spravedlností lidskou i Boží. Pak už by to byla obyčejná srabárna, nechávat si otevřená dvířka. Kuš!     Společné jméno, společné papíry, společná odpovědnost, společná instituce manželství i společné dědictví - tak to má být, když to jde. A když to jde, je to dar, požehnání. Toho bych se nezříkal. A jestliže mladí dnes prožívají otřes autority manželství, vidím smysluplným tuto autoritu obnovit. Odvahou k manželství a věrností v něm. Milena a Pavel Klinečtí

 
 
  1961 - 1970

divné století

 ONDŘEJ MACEK

Představuji si vojáky ve vietnamské džungli, jak sedí a popíjejí čaj. Čekají, až přijde nový útok, až proti nim zas někdo poběží v téhle nesmyslné válce (každá válka je blbost). Je horko a spousta z nich už není. Představuji si něco, co možná ani nejde. Sedí a čekají na nový den, na nový rok, až tohle všechno skončí.
    Možná jeden druhému povídá: pamatuješ... a pak si vypráví, jestliže si vypráví...
    Dvacetiletí Američané si vzpomínají, že na začátku tohoto desetiletí, když jim bylo deset, tak se J.F. Kennedy stal 35. prezidentem USA. A rok později se syn lékaře od nich z Illinois, Ernest Hemingway, zastřelil. Možná sedí a povídají si, možná čekají, až někdo zastřelí je. Třeba mluví o knihách Williama Faulknera nebo o Marilyn Monroe, která umřela v šedesátém druhém, potom co stačila říci, že "symbol sexu je věc, a mně se protiví být věcí". Vzpomínají na pochod bojovníků za lidská práva do Washingtonu v srpnu 1963, jak najednou američtí černoši mohli do autobusů, kin a supermarketů pro "bílé". Asi si všichni pamatují, jak 22. listopadu ve 12.34 Kennedyho zastřelili na Elm Street v Dallasu.
    Asi jeden druhému povídá, že když v šedesátém šestém umřel Walt Disney, tvůrce kačera Donalda, tak byli na prvním rande. A pak už jen vědí, že první bráchové šli do Vietnamu, i když proti válce protestovalo s Martinem Lutherem Kingem v New Yorku skoro čtyři sta tisíc lidí a Kinga potom nějaký fanatik zastřelil. Načež už šli i oni do téhle mizerné války a člověk byl na Měsíci a láska a svoboda trvala tři dny na Woodstocku...
    Na druhé straně sedí Číňani a pár lidí z východního bloku, tj. na východ od Berlínské zdi (stojí sotva pár let a už také zabíjí), možná též popíjejí čaj a baví se o tom, že když jim bylo patnáct, tak poprvé pili pivo. Nevím. Třeba se baví o tom, jak Jurij Alexejevič Gagarin letěl do vesmíru. Rusové předvádějí ve velkých gestech, že 10.10.1961 byla ukončena elektrifikace Transsibiřské magistrály, která je dlouhá 5500 km. Pak mlčí, protože ještě pořád nevědí, co to znamená, že o měsíc později byla z mauzolea na Rudém náměstí odstraněna rakev se zbytkem J. V. Stalina.
    Číňané nemluví, co je jim do shnilého Stalina, myslí na své manželky a na Mao Ce-tungovu velkou proletářskou kulturní revoluci a na zmatky díky permanentní revoluci u nich, na bídu a hlad, který je a přeci se o něm nesmí mluvit.
    Čechoslováci, kteří také bojují ve Vietnamu na konci šedesátých let, nejspíš mluví o Pražském jaru, které tak nadějně začalo a skončilo tanky, které neodjíždějí. A při každém slovu se lekají, protože už se zase musejí bát.
    Britů je v téhle válce málo, stojí na stejné straně jako Američani a pijí zdaleka nejlepší čaj. To už k nim tak trochu patří, že i když se střílí, dobývá i ustupuje, tak pijí dobrý čaj, z některé ze svých kolonií, kterých mají čím dál tím méně. Aby nebyli tak konzervativní, poslouchají "brouky" Beatles a džunglí zní "Love Me Do". Možná si někdo z nich vzpomene, že když začali McCartney, Starr, Harrison, a Lennon hrát a plnit "Cavern club" v Liverpoolu, tak zemřel T. S. Eliot, W. Churchill, A. Schweizer a možná někomu z nich tetička.
    Je smutno v pralese na konci šedesátých let, kdy se všechno změnilo. LSD bylo normální, Američanky braly antikoncepční pilulky, planeta Země se dusila pesticidy. Atentátem, revolucí a převratem se řešily problémy. Ve Vatikánu zasedal koncil, ale morálka církevních otců zmizela mezi krátkými šoty televizního zpravodajství, které udělalo ze světa podivnou vesnici.
    Divné desetiletí, když se květinové děti s touhou po svobodě učí čekat na jaderný útok, který hrozil v karibské krizi. Rozvodněné Arno zatopilo renesanční Florencii a papež se po čtyřech stech letech setkal s arcibiskupem z Canterbury.
    Adolf Eichmann, který se podílel na vyhlazování miliónů Židů byl popraven a v Kapském Městě se podařila transplantace srdce...

 
 Jan Kalvín aneb bez varhan a bez písní

hudba

 PAVEL KŘIVOHLAVÝ

Zatímco Martin Luther nechával v kostele bouřit bubny a hřmít varhany, švýcarští reformátoři prošlapávali úplně jinou cestu. Curišský kazatel Huldrich Zwingli se v r. 1524 postavil proti používání hudebních nástrojů při bohoslužbách. Zwingli radikálně odmítal v kostele varhany a pěvecký chór kleriků. Nedělal to ani z vrozené nechuti k hudbě ani z nějakých theologických pohnutek. Zwingli sám byl nadšený muzikant. Hrál dokonce na osm hudebních nástrojů. Varhany a chór kleriků odstranil z kostela proto, že chtěl hudbu přiblížit lidem. Svými ostrými zásahy - obrazně řečeno - přenesl hudbu z kruchty kostela dolů mezi lidi. Zakázal, aby hudbu při bohoslužbách provozovali profesionálové, a dal možnost obyčejným lidem, aby zpívali a radostně tak chválili Pána Boha.
    Zvěsti o curišských událostech dolétly až do Ženevy. Tamní reformátor Jan Kalvín (1509 - 1564) byl však ještě radikálnější. Domníval se, že bohoslužba je nejlepší, když v ní zní jen lidský hlas a žádný jiný hudební nástroj. Byl si sice vědom toho, že ve starozákonních bohoslužbách měly své dobré místo hudební nástroje, jak se o tom píše např. v žalmech. Odbyl to však poznámkou, že to bylo proto, že lidstvo tehdy bylo ještě v dětském stadiu vývoje a dnes je vyspělejší. Proto podle Kalvína není již při bohoslužbách potřeba používat hudební nástroje.
    Kalvín dokonce prověřoval i duchovní písně, zda jsou "pravověrné". Nakonec došel k závěru, že jediné duchovní písně, které je možno s dobrým svědomím zpívat při bohoslužbách, jsou žalmy. Kalvín však i zde zasáhl do způsobu zpěvu žalmů a to dvojím způsobem. Dovolil jen metrickou formu textů a nechal napsat zcela nové melodie.
    Metrická forma básní byla v Kalvínově době velmi populární. Kalvín proto pověřil francouzského básníka Clementa Marota, aby outo formou zbásnil biblické žalmy. Marot byl dříve královským básníkem Františka I., ale utekl z katolické Paříže do reformované Ženevy. Jeho metrické básně byly velmi oblíbené. Takto byly tehdy skládány i texty k lidovým písním. Tímto způsobem se později začaly psát i duchovní písně. Zpívaly se pak s doprovodem fléten či viol. Roku 1562 vyšel takto přebásněný Ženevský žaltář.
    Další kapitolou byly melodie ženevských žalmů. Ty dostal na starosti regentschori Louis Bourgeois. Ten jako výchozí bod použil francouzské lidové písně. Netvořil tedy - jako jiní skladatelé - zcela nové originální melodie - ale hledal, jaké melodie se lidem dobře zpívají. Bourgeois ale nepoužíval taktiky některých dnešních hitmakerů, kteří hledají, co dobrého by kde obšlehli. On chtěl, aby si lidé v kostele mohli zazpívat s radostí a netrápili se příliš obtížně vykonstruovanými melodiemi, které stejně mohou ocenit jen odborníci.
    Tak v Ženevě vzniklo dílo na svou dobu velice moderní a lidské. Ženevský žaltář byl záhy přeložen do mnoha jazyků. Také do češtiny jej přeložil bratr Jiří Strejc. Z ženevského žaltáře se zpívalo s velikou oblibou po mnoho staletí. Také dnes máme v našem zpěvníku Kalvínův žaltář. Dnes se ale metrické žalmy zpívají dosti těžko. Možná se někde stala chyba. Jan Kalvín přece chtěl zpívat ryzí biblické texty, moderně upravené, s melodiemi, které by lidem byly blízké. Kalvínovi následovníci pak ale slepě přejali mistrovo dílo, aniž by pokračovali v jeho základní myšlence.
    Ženevské žalmy, které máme v našem zpěvníku, jsou jistě velkým dědictvím reformace a hudebním skvostem 16. století. Mám však za to, že dnes by Kalvín tyto žalmy určitě zakázal, protože by mu zaváněly přílišným staromilstvím. Dnes by nás Kalvín vedl k tomu, abychom biblickou zvěst v písních vyjadřovali dnešním jazykem a moderní formou.

 
 
[SPODNÍ ČÁST STRÁNKY]