Buď vůle Tvá - předsádka Buď vůle Tvá - Pavel Jun Téma v literatuře - Pavel Šindler, Petr Gallus Rozhovor s Vítem Peštukou Kde bereme tu jistotu? - Hana Pfannová Jak poznáváme Boží vůli - Jiří Gruber Blízkost v různosti - Ruth Šormová Ekologie - ohlasy Doporučuji: Jan Groll Za blbečka - Irena Škeříková Co je láska - Erazim Kohák Co mne zaujalo? - Zv.Šorm, J.Coufal Střípky ze zimních Křižlic - Eva Turková Doporučuji: Jana Konstantinová O vážných nevážně - Michal Vogl Vykopávky z Kumránu - Martin Balcar Oznámení, nabídky, inzerce, kurzy ...

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Buď vůle tvá, buď vůle tvá, buď vůle tvoje všude tam, kde nebudu si dělat zle, radši půjdu mezi své, buď vůle tvoje všude tam, kde radši stojím za bukem, pěkně prosím v duchu tvém, buď vůle tvoje všude tam. Buď vůle tvá, buď vůle tvá, buď vůle tvoje všude tam, ať nemusím se nasadit, ať nepřijdu o svůj klid, buď vůle tvoje všude tam, ať netlačí mě svědomí, Pane Bože, pomoz mi, buď vůle tvoje všude tam. Buď vůle tvá, buď vůle tvá, buď vůle tvoje všude tam, ať nemusím se na nic ptát, svoji hlavu namáhat buď vůle tvoje všude tam, ať moje vůle může spát, přepevný buď ty můj hrad, buď vůle tvoje všude tam.

Záleží na tom, jak se slovo říká. A kdo ho říká. A na co při tom říkání myslí a dívá se. Dnešní prosbu bych raději zkusil vyslovit. Takhle na dálku a přes papír časopisu, si můžeme jen popsat, jak by se to slovo dalo říci. Jsou dvě možnosti:
Buď to slovo můžete říci se zaťatými pěstmi, skloněnou hlavou, možná na kolenou, zadrhávané, s potlačovaným vztekem a pláčem. "Tak jo, vzdávám se. Jsi silnější. Prosaď si, co chceš. Ať je po tvém. Já ustupuji."
Nebo je mohu říci pěkně zpříma, s rukama rozpřaženýma, hlasem klidným, skoro slavnostním (jako při slibu) a s tichou radostí. "Všechno tady má být Tobě pro radost. Je. A bude. Já taky. Jako Ty mně."
Můžeme na dálku rozhodnout, jak se má dnešní prosba říkat a co znamená? Jak?
Buď si přeříkejte modlitbu Otče náš od začátku do konce a to vás samo navede. Nebo dočtěte dnešní prosbu do konce. Najdete tam "jak v nebi, tak na zemi".

Tedy: prohledal jsem všechny teologické slovníky a nenašel jsem to tam, (možná se to považuje za samozřejmost), ale myslím, že když řeknete "nebe a země" najednou, jako jedno (shrnující) slovo, tak to znamená "ráj".
Nerozumíte? Máte přece zkušenost s tím, že něco je pro radost jenom jednomu. Jeden vyhraje, druhý prohrává. To bylo to první, to "ať je po tvém". To je "země". Když jeden vyhraje, druhý ztrácí.
Máte také zkušenost s tím, že někdy je něco pro radost i mně i tobě a jemu? Jen si vzpomeňte, jaké to je, kdy to bylo, a co to znamená... To je "nebe". "Jak na nebi, tak na zemi" - to je ráj. Země také, znovu, je zahrnuta do té souhrnné, Boží spojující radosti, jaká je v nebi.
Tak už víte: To, co chce Bůh ("jeho vůle"), to "s nebe", to, co je jemu pro radost (takovou shrnující, zahrnující) může být (začíná být a je) také pro radost mně i Tobě. To je změna! O takovou změnu stojíte, prosíte, když říkáte dnešní prosbu.
Tušíte, že je možná. Účastníte se jí. Jste blahoslavení.

O knize Josepha Hellera jste již možná leccos slyšeli. Možná víte, že v ní autor zpracoval postavu krále Davida tak, jak je zaznamenána v 2. Samuelově. Autor knihy nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby některého z hrdinů příběhu zesměšnil a ukázal jej tak v jeho vlastní ubohosti, slabosti. K tomu se Antonín Přidal ve svém komentáři vyjadřuje takto: Heller nenapsal knihu o lidské velikosti. Napsal však román o tom, co tuto velikost v každé éře ohrožuje. Biblický příběh této známé starozákonní postavy, krále Davida, je autorem zpracován a napsán ich formou očima krále Davida. Autorovým záměrem není, aby nějak nově, provokativně zpracoval tuto starozákonní postavu. Stejně tak se hlavní hrdina knihy mohl jmenovat Petr nebo Pavel. Hellerův David je, tak jako křiklavě různorodý jazyk, složen z touhy, krutosti, egoismu a vulgarity všech Davidů pozdějších.
Toto byste měli mít na mysli před tím, než se ponoříte do četby této knihy.
Kniha přitom nezaznamenává jen samotný Davidův příběh, ale pro lepší znázornění a pochopení toho, co chce autor říci, odbíhá tu k Mojžíšovi a líčí jeho povolání, 40 let putování po poušti a reptání lidu, tu se zase pohybuje ve středověku a renesanci, aby kritizoval tehdejší, dnes slavné básníky, spisovatele a skladatele a vyčítal jim, že se slavnými stali jen proto, neboť vykradli to nejlepší z jeho vlastních, Davidových veršů a myšlenek. V tom, v něm, Davidovi se zračí chtivost a domýšlivost starozákonního válečníka. Touha ovládat se rozpíná dokonce i za hranice času smrti a života.
Kniha J. Hellera vypráví o králi Saulovi a o Davidově úsilí po získání královy říše. David si sám sebe později dost idealizuje. Přisuzuje si nevinnost, kterou tehdy neměl. Co v mládí postrádal byl možná důvod k optimismu, neboť byl neustále pronásledován, byl nucen utíkat a skrývat se. Vděčným autorovým tématem, který jej nikdy nezklame, pokud jde o zpochybnění Davidovy bezúhonnosti, je vztah lásky mezi Davidem a Jonatánem.
Po smrti Saulově se David stává králem Izraele. Až dosud vždy platila shoda mezi tím, co Bůh žádal a David chtěl Ale teď najednou poté, co nechal zabít Chetejce Uriáše, aby mohl být s jeho ženou Batšebou, teď, když přišel Boží trest za ten hřích, a když dítě, které se mu z jeho smilnění s Batšebou narodilo, za trest zemře, zanevře David na svého Boha a už s ním nepromluví.
Ještě na pokraji smrti touží po návratu svého Boha aniž chápe, že ve skutečnosti lační po návratu svého sebejistého, všeovládajícího já...
Druhý syn, který se jim narodí z jejich vztahu s Batšebou nezemře, ale nalezne u Boha milost. Šalamoun se později stává vážným zájemcem o Davidův trůn. Ústy Davida je často urážen, zesměšňován. Řekli bychom, že je prototypem vší blbosti. Na otázku krále Davida, proč Šalamoun usiluje o trůn, se králi Davidovi od jeho syna dostává odpovědi, že kvůli pávům a opicím a lvům, neboť každý pořádný král by měl mít lvy a opice, aby ho bavili a rozveselovali. Slavným dokladem Šalamounovy moudrosti se stal jeho rozsudek nad dítětem, které mělo být rozpůleno ve dví, aby tak oběma o ně se svářícím ženám připadl spravedlivý díl. David ten rozsudek komentuje slovy: Myslel to vážně, moula. Ten pitomec chtěl být spravedlivý, ne chytrý.
Další postavou, která v knize vystupuje, je Joab. Velitel Davidových vojsk, který chce s 600 muži a svým bratrem Abíšajem celý svět. Vystupují tu i jiné postavy, které známe z biblického podání.
Konečně přicházejí dny Davidovy nemohoucnosti a stáří. Přidělili mu mladičkou, pře-krásnou pannu. Ač ji miluje, nemůže se jí zmocnit. Touží ještě po Batšebě, tu ale, jak sama říká, láska už přestala bavit. Ve výše zmíněném komentáři k tomu Antonín Přidal píše: Zchátralý a zkřehlý panovník může ještě rozhodnout o svém nástupci, ale pomíjivost jeho moci už se ohlašuje a potvrzuje ve všem ostatním, nejnázorněji a nejtrapněji v úpadku Davidovy potence, v jeho nemohoucnosti před ženami... Mladičká Abíšag i osvědčená milov-nice Batšeba představuje vše, co je mu sice poddáno, ale nad čím nadobro ztrácí vládu.
Ke konci svého života David uléhá na lože po boku krásné Abíšag a zdá se mu sen. Vidí chlapce krásného vzhledu, jak zpívá. Hudba je uklidňující, skoro božská. Přiznává si, že nikdy nebyl tak šťasten, jako když chlapec začal. Tu se ve spánku David shání po oštěpu, který by po chlapci hodil. Závidí. Žárlí na chlapce. Ví, že tím, jak na Boha zanevřel, uškodil nejvíc sám sobě. David si povzdechne. Hle, Abíšag! Chce mít Boha a posílají mu dívku!
Samotný název knihy Bůh ví - v originále God knows - vypovídá. Bůh ví všechno. Bůh dokáže rozpoznat pravdu o lži. Dokáže v nás rozpoznat takového Davida a konečně i on jediný ví, jak to všechno tehdy bylo.

Pavel Šindler - bohoslovec

Křesťanu nelze jinak, než tuto knihu srovnat s jinou knihou, totiž s Biblí. Mají mnoho styčných ploch, vystupují zde postavy shodných jmen. A přece se v nich toto vyprávění dost podstatně liší. Nejvíce bije do očí ústřední postava Davida, což je záměr. Jeho až rouhavá domýšlivost, svéhlavost a zpupnost přímo nutí ke srovnávání s Davidem biblickým i k zamyšlení. Hellerův David je velice dobře vykreslen na pozadí své doby, jeho nadčasové poznámky přispívají ke vtipné atmosféře, však jeho paličatost je někde až přehnaně vystupňovaná. Tento fakt mi při čtení knihy celkem vadil, ač jsem se jinak poměrně dobře bavil.
Hellerův David se považuje za pupek světa, kolem kterého se všechno točí. Dosáhl královské hodnosti, na ním už je jen Bůh, ale s Bohem vždycky vycházel dobře. Až pak po aféře s Batšebou byla najednou Boží vůle jiná než Davidova. To ještě není ten hlavní problém. Horší však je, že David ztratil pokoru před Hospodinem, nedokázal v sobě vzbudit zodpovědnost a činit pokání. Vyřešil to podle svého - na Boha zanevřel a přestal se s ním bavit, jako kdyby ten ukřivděný byl on. To se mu ale za čas pěkně vymstilo. Davidův domýšlivý vztah k Bohu dokumentují velmi dobře jeho vlastní slova: "...a mám taky tu rozehranou, nerozhodnou mexickou partii s Bohem, i když je už možná mrtev. Jestli je mrtev nebo ne, je celkem jedno, protože bychom s Ním stejně nenakládali jinak. Bůh mi dluží omluvu, ale On neustoupí, takže já taky neustoupím. Mám svoje chyby, to Bůh ví, a možná jsem mezi prvními, kdo je přiznávají, ale do dnešního dne cítím v kostech, že jsem daleko lepší než On." Tak se David považuje dokonce za někoho, kdo se bez Boha obejde. Je však na pováženou, že ten-to někdo je zrovna král Izraele. Staví se do dost povýšené pózy: "Bůh mi dluží omluvu. Nemusí mě odškodnit (za smrt Batšebina prvorozeného syna). Stačí, když se omluví. A já s Ním nebudu mluvit dřív, dokud nezačne On. Až bude mít něco na srdci, ozve se sám, to se neboj."
Ani biblický David nebyl bez chyby, ale ve srovnání s postavou Josepha Hellera se podstatně liší v přístupu k Hospodinu. Biblický David ví, co je to pokání a k čemu ho potřebuje, a také to provede, přestože mu trest není nijak příjemný a radši to všechno buď ututlal nebo vyřešil jinak. Má mnoho vroubků - svévolné sčítání lidu, smrt Uriáše, aby dostal Batšebu, ale umřít může v klidu a s požehnáním. Hellerův David snad také zná význam slova pokání, ale nepociťuje nutnost dát tomuto aktu ve svém srdci místa, a tak zůstává před Hospodinem zatvrzelý až hrůza.
Hrdinu našeho románu však trýzní ještě jedna věc. Jeho touha. Nejprve to vše celkem klape, David své zpupnosti využívá ve svůj prospěch tak, aby dostal to, po čem touží, a daří se mu to. Je slavnější než Saul, dosáhne vítězství nad Goliášem, dostane Batšebu na svoje lůžko, je králem, člověk by řekl, že má všeho hojnost, on ale touží dál. Na tom není nic divného, ale jeho touha se začíná ubírat špatným směrem. Je tomu už dávno, co se rozešel s Bohem, sám je už teď starý a Batšebu přestal zajímat. Má sice mladou Šúnemanku Abíšag, ale jeho tělo již nereaguje tak jako za mlada, přestože mysl by chtěla. Najednou je úplně sám a cítí, že by si potřeboval s někým promluvit, s někým, kdo by mu dokázal poradit, pomoct, utěšit ho. Najednou cítí, že potřebuje znovu Boha.
V tomto momentě se Davidova touha začíná tvrdě střetávat s jeho paličatostí a neústupností. Často se velice trápí tím, že by k Bohu chtěl promluvit, znovu oživit vztah, obnovit komuni-kaci, ale je příliš hrdý na to, aby udělal první krok. Nedokáže pochopit, že Bůh není postavička podle jeho představ, ale že je to bytí mnohem dokonalejší a jeho v každém ohledu převy-šující. To se stává Davidovým životním dilematem a největší trýzní v celé jeho vlastní nemohoucnosti.
Jenže lidská zpupnost, svéhlavost a domýšlivost není problémem pouze Hellerova Davida nebo tehdejší doby, je to problém aktuální, dnešní, problém každého z nás. A vždycky byl. Velice často se sváří naše představy o světě s tvrdou realitou, ve všedním životě nás potkávají nejrůznější situace, které bychom nejraději vyřešili podle svého, nehledě na ostatní. Často jsme tak krátkozrací, že vidíme pouze svéhlavost druhých, ale co bych opakoval tak známé biblické: nejprve vyjmi trám ze svého vlastního..., vždyť to všichni tak dobře známe.
To možná ale není až tak veliký problém, protože domýšlivost a zpupnost vůči druhým lidem se dá překonat s trochou sebezapření a tréninku celkem snadno. Nejdomýšlivější jsme snad byli v dětství, když jsme procházeli s maminkami kolem výkladních skříní či obchodů se zmrzlinou nebo jinými pamlsky a když jsme nedokázali pochopit, proč to nebo ono nemůžeme dostat, proč nám to maminky nekoupí, a snažili jsme se vydupat si to stůj co stůj, za každou cenu. Kde jsou ty časy... Dnes sice každý trochu té zpupnosti nebo snad i zištnosti v sobě máme, někdo více, někdo méně, někdo jí užívá více, někdo méně, ale i tento špatný návyk je překonatelný, zvláště za upřímné pomoci druhých.
Je tu ale hrozba domýšlivosti a zpupnosti v jiném vztahu. Totiž ve vztahu k Bohu. Být zpupný vůči Němu je mnohem jednodušší, protože Ho nevidíme, vlastně ani neslyšíme (tedy ne tak, jako slyšíme ostatní zvuky a lidi kolem sebe), nemůžeme si na Něj sáhnout, ani se doslova schoulit do Jeho náruče. Víme, že s Ním lze udělat dobrou zkušenost, hlavně, když nám je zle, jsme v depresi, potřebujeme pomoct. Ale jakmile nám otrne, chtěli bychom si dirigovat svět podle svého. A nejen svět, leckdy bychom chtěli zmanipulovat i Pána Boha, aby nám splnil tamto, pomohl tady, dodělal za mě tuhleto a kdo ví, jak rafinovaně na to jdeme. Netvrdím, že takto jednáme na každém kroku, ale je to ve srovnání se svéhlavostí vůči lidem mnohem větší hrozba a pokušení, proti které se lze bránit pouze pokornou vírou. Nelze ovšem být pokorný vůči Bohu a na lidi nebrat ohled. Kdo chce být pokorný v Božích očích, musí i k lidem přistupovat s pokorou a láskou.
Co si tedy vzít ze zpupnosti Hellerova Davida? Je to odstrašující případ pro nás pro všechny v naší komunikaci s Bohem. Ale nelze zapomenout, že v životě nekomunikuji pouze s Bohem, ale že Bůh kromě mě stvořil kolem také ostatní lidi, na kterých v této věci nezáleží o nic méně než na Bohu. Totiž právě v nich, v lidech, v těch nejnepatrnějších bratřích a sestrách, právě v těch je skryt Ježíš.

Petr Gallus - bohoslovec

Kolikrát člověka napadne: kdybych znal svou budoucnost, kdybych věděl, co se zítra stane, oč bych měl život jednodušší. Kdybychom se však nemuseli roz-hodovat a nemohli volit mezi různými možnostmi, byl by to ještě život? Kdo z nás by chtěl vyměnit tíži svobody za lehkost loutek?
Jindy si člověk říká: co když mi Pán Bůh už život dávno naplánoval a já musím pouze přijít na to, co se mnou zamýšlel. Ale co když jeho vůli přes všechnu snahu nepochopím? Mohu být i přesto šťastný?
Jaká znamení nám Pán Bůh dává, abychom mohli jít po jeho cestě? když se nám nedaří, je to signál, že se Pánu Bohu něco nelíbí, nebo je to naopak pokyn, abychom o to usilovali ještě víc. Když se nám daří, je to projev Božího požehnání, nebo pokušení, kterým nás chce ďábel svést?
Pozná se Boží vůle podle toho, co se stalo, nebo má Boží vůle podobu výzvy, kterou nám Bůh pomáhá to, co se stalo, změnit? Máme naslouchat různým proroctvím a hlasům , nebo má Boží vůle nejblíž k tomu, na čem se po důkladném zvážení shodne většina?
S těmito otázkami se budeme potýkat celý život. Nejprve bychom si však měli ujasnit, proč nás vlastně Boží vůle zajímá. Chceme mít život jednodušší a úspěšnější, nebo chceme znát Boží vůli, protože Boha milujeme a chceme se podílet na jeho díle?
Hledáme Boží vůli jako hotovou věc, kterou je třeba jen přijmout a poslušně vykonat, nebo smíme tomu, co si Bůh přeje, dát svou vlastní podobu a tvar? Můžeme se přijetím Boží vůle zbavit odpovědnosti, nebo ji ve chvíli, kdy Boží vůli poznáme, teprve začínáme nést?
Budeme za Boží vůli považovat to, co na nás dolehlo bez našeho přičinění, nebo budeme Boží vůli hledat v tom, jak máme na takovou nenadálou událost odpovědět a reagovat? Je Boží vůle v tom, že přišly povodně, nebo v tom, že si máme v takové chvíli pomáhat?
Postačí nám k naplňování Boží vůle znát Boží přikázání a evangelium Ježíše Krista, nebo potřebujeme ještě jiné, osobně naléhavé slovo, které by nás zcela konkrétně nasměrovalo (např. s kým se oženit, kde pracovat, koho navštívit)?
Někdy si myslíme, že jsme takové konkrétní slovo či výzvu zaslechli. Jindy se musíme rozhodnout a volit sami. Ale ať tak či onak, zápas o poznání a naplňování Boží vůle začíná každý den znovu a od začátku. Ať jsme včera udělali chybu nebo dobře, nikdy není nic ztraceno ani vše vyhráno. Boží vůle je, že z každé jámy vede cesta ven a z každé hory, na kterou se vyškrábeme, lze spadnout, budeme-li si příliš jisti.
Věřím, že Boží vůle není hotový scénář, který musíme pouze odehrát, ale každý den čerstvý pokrm, který nám dává sílu a odvahu v každé situaci udělat, co je správné a potřebné.

Jiří Gruber, farář

BLÍZKOST V RŮZNOSTI

ŽIVOT TĚCH NEJBLIŽŠÍCH

"...deštivý večer na porodním sále, tiskla jsem k sobě své dítě. Devět měsíců vzrůstající touhy se naráz obrátilo v mrazivý strach. Tušila jsem něco hrozivého. Během hodiny lékař potvrdil mé nejhorší obavy. Moje dcera, dítě, které jsme s manželem s radostí očekávali, měla Downův syndrom... To nemůže být mé dítě! Nechtělo se mi tomu věřit... Cítila jsem se naprosto opuštěná."

(Donna DeBoer, USA, 1977)

Tento text není literární předloha pro dojemný filmový příběh. Je to úryvek z vyprávění matky, která má dceru s mentálním postižením. Podobné pocity měl a má zřejmě každý, kdo se stane rodičem dítěte s handicapem. Ačkoli reakce mohou být různé a mohou přicházet v jakémkoli pořadí, jde v zásadě vždy o prožívání směrem od popření skutečnosti k jejímu přijetí. Mezi těmito dvěma okamžiky vede ovšem cesta - různě dlouhá, různě náročná a vždycky bolestná.
Narodí-li se dítě a není zdravé, bývá první reakcí zpravidla šok, provázený otupělostí. Záhy ho následuje "stav popření", tedy silný pocit "to nemůže být pravda". S postupujícím časem je přirozeně uvažování praktičtější - přichází poznání "je to skutečně tak" a s ním přemýšlení o konkrétních důsledcích. Takové myšlenky ovšem zpočátku mohou vyvolat směsici pocitů bezmoci, úzkosti, osamělosti, viny, studu a smutku. Otázky typu "proč právě my" jsou pro takovou těžkou situaci charakteristické. Často je navíc stav posílen obavami z toho, co bude dál. Je dobré vědět, že naznačené prožívání je přirozené a není třeba ho potlačovat.
Mít dítě s postižením, to ovlivní život celé rodiny. Zatěžkávací zkouškou často díky nové situaci prochází partnerský vztah rodičů. Proměňuje se i role zdravých sourozenců: pro ně může být přijetí bratra či sestry s postižením hodně náročné a musejí se vyrovnat i se změnou vlastního postavení v rodině. Ohroženo bývá i samo dítě s handicapem, které se často stává středem zájmu a vztah k němu může být nezdravě ochraňující. Řadu praktických důsledků si nedovedeme bez osobní zkušenosti představit, ale je dobré je alespoň tušit, abychom alespoň z části pochopili, jaké zátěži může být rodina trvale vystavena.
Těžkou životní krizí je však možné projít různým způsobem, informovaný, anebo bezradný, sám, anebo s pomocí, a na tom pak samozřejmě závisí, do čeho taková krize vyústí. Je skvělé, že - jak řada rodičů potvrzuje - je po všem počátečním zoufalství možné dítě s postižením v pravém slova smyslu přijmout a přijmout i vlastní rodičovskou roli, která již nikdy nebude snadná, jako výzvu.
Co takovému přijetí může pomoci ?
- Být přítomen. Rodiče se často cítí ve své bolesti a problémech sami. Pomáhá jim už to, že je někdo s nimi.
- Naslouchat. Je moc důležité vnímat, jak se rodina cítí. Mnozí rodiče dětí s postižením by vám řekli, že zpočátku neměli s kým mluvit anebo jim lidé neuměli naslouchat - spíše planě utěšovali anebo dávali "odborné" rady.
- Mít znalost. Je dobré znát konkrétní problémy rodiny, její potřeby a být informovaný i o možnostech řešení.
- Mít opravdový zájem. Nebýt "zvědavý", být skutečně účastný. Opravdový zájem ve svém důsledku ovšem znamená i připravenost - nabízet praktickou pomoc. Nové informace, nabídka pohlídat dítě, doprovod dítěte do školy či stacionáře, obstarání nákupu, možnost účastnit se jako třetí strana jednání, které je pro rodiče náročné, společná procházka, ochota k rozhovoru... Možností je spousta a rodiče pomoc podle mé zkušenosti rádi přijmou, přichází-li od toho, kdo (viz výše) je s nimi, umí jim naslouchat, zná jejich problémy a potřeby a skutečně se o ně zajímá.

Ruth Šormová, speciální pedagožka

.

CO ZNAMENÁ MÍT POSTIŽENÉ DÍTĚ?

Manželé Dvořákovi žijí v Soběslavi a mají tři děti - čtyřletý Vítek je ve školce, šestiletá Anička začala letos chodit do školy. Lenka, nejstarší z dětí, se narodila s diagnózou "dětská mozková obrna" - proto je na vozíku, má výrazně postiženou hybnost všech končetin a její řeč je hůře srozumitelná. Lence bude v červnu deset let, dříve navštěvovala předškolní oddělení Střediska Diakonie ČCE "Rolnička", dnes je integrována v běžné základní škole, kde chodí do třetí třídy. Je to možné díky osobní asistentce, která Lenku vyučováním provází, přizpůsobuje školní požadavky Lenčiným možnostem, pomáhá jí s pomůckami, s obsluhou elektrického psacího stroje (Lenka nemůže psát ručně), se sebeobsluhou, s hygienou a mnoha dalšími věci.
Následující text je rozhovorem Ruth Šormové s Lenčinou maminkou.

Napadlo Tě někdy, dříve než se narodila Lenka, že bys zrovna ty mohla mít jiné než zdravé dítě?
Ne, to mě nenapadlo. Předtím jsem o tom vlastně ani nikdy nepřemýšlela, s postiženým dítětem jsem se do té doby nesetkala.

Vím, jak těžké téma to je, ale přesto - mohla bys říci, jak jsi Lenčino narození zpočátku prožívala, jaké pocity ho provázely?
No, Lenka se narodila předčasně, ale tehdy jsme si mysleli, že je zdravá. Ani lékaři nám zpočátku nic závažného nesdělili. Vlastně jsme se pravdu dozvídali postupně a snažili jsme se všechnu energii vložit do toho, jak s tím něco udělat. Tím, jak jsme bojovali, se to trochu ulehčilo, ale stejně bylo počáteční období hodně těžké. Několik prvních let jsem často mívala pocit viny, přemýšlela jsem, jak a proč se to mohlo stát. Navíc jsem měla pocit, že se na nás každý dívá, každý "to" o Lence ví. Řešili jsme svou situaci tím, že jsme byli víc sami.

Jak Lenčino postižení prožíváš dnes, po více než devíti letech? Je vůbec možné se s takovou situací vyrovnat? Jestli ano, co myslíš, že v tom může nejspíš pomoci?
No, nám nejvíc pomohla "Rolnička". Do té doby, pokud se o Lenku lidé zajímali, tak hlavně ze zvědavosti. Když Lenka začala chodit do "Rolničky", byla to jednak praktická pomoc, poprvé jsem ji mohla někam na pár hodin bez obav dát, ale hlavně jsem o ní a o všem, co se jí týká, mohla bez ostychu s někým mluvit. Najednou tu byli lidi, kteří o ni měli doopravdy zájem a to pro nás bylo hrozně důležité. Pamatuju si, jak převratné a povzbudivé pro mě bylo třeba jen to, když jedna známá z "Rolničky" vzala Lenku v sobotu na pár hodin na plovárnu...
Dnes si připadám v téhle věci opravdu vyrovnaná, často si intenzivně uvědomuji, že štěstí přímo nesouvisí s tím, jestli má člověk dítě zdravé nebo ne.

Jak na Lenku reagovalo okolí - širší rodina, přátelé, kolegové v práci - když se narodila a jak je to dnes ?
V nejbližší rodině jsme měli oporu, všichni se nám snažili pomoci, jak mohli. Dnes vím i to, že jedna vzdálená příbuzná se někde vyjádřila v tom smyslu, že bychom Lenku měli dát do ústavu, ale nám to neříkal nikdo.
Známí lidé - manželovi kolegové v práci, některé moje kamarádky a tak - se asi spíš ostýchali, nevěděli, co by řekli, a tak mlčeli.
A reakce cizích lidí, ty byly a jsou různé. Zpočátku jsme se na ně ale více soustředili, leckdy jsme je i přeceňovali. Sami jsme byli často bezradní, nedovedli jsme o Lence mluvit, aniž by se nám draly slzy do očí, a tak jsme každou reakci okolí prožívali mnohem citlivěji než dnes. Navíc, Soběslav je malé město, ve kterém jsme sice každému na očích, ale na druhou stranu nás už lidé znají, Lenku běžně potkávají, a tak už ani nemají proč nás pozorovat víc než druhé.

Lenku se podařilo se integrovat do běžné základní školy, kam chodí už třetí rok. Jak ji přijímají zdravé děti?
Děti, které jsou s ní přímo ve třídě, ji znají osobně a zdá se mi, že ji berou vcelku normálně. Potíž je, že i přesto nemá skutečné kamarády. Děti jí vyhoví, jsou s ní chvíli, na ulici na ni zavolají, ale dlouho je to s ní nebaví, chtějí spíš rychlou akci, pohyb, změnu, s Lenkou jde většina věcí pomalu a to vyžaduje trpělivost. Lenka je ale s dětmi vždycky ráda, jen těžce nese, když se k ní chovají jako k miminu a nebo ji litují.

Co vlastně Lenčino postižení znamená pro ni samotnou? Jak sama sebe prožívá?
Spousta věcí jí ještě nedochází, ale přemýšlí o tom hodně. Je jí devět, ale zabývá se už teď často tím, co s ní bude v dospělosti, jestli se vdá a tak podobně. Tohle asi bude čím dál těžší, dát na všechny otázky, které se jí budou drát na mysl, odpověď jí i sami sobě. Už teď vím, že svoje postižení cítí někdy jako nespravedlnost, ptá se, proč se to muselo stát zrovna jí.
Myslím si, že je v docela dobrém prostředí - ve škole je mezi zdravými dětmi, zároveň občas chodí do "Rolničky", takže ví, že jsou i jiné děti s postižením, setkává se naším prostřednictvím např. s jednou dospělou vo-zíčkářkou, která žije relativně samostatně - to všechno jí snad umožní poznat, že jsou lidi hodně různí a nemusí to být na překážku.

Jak myslíš, že přítomnost dítěte s postižením ovlivňuje rodinný život?
Strašně moc. Je to veliká zátěž pro vztahy mezi partnery - nám se povedlo jeden druhého podepřít. My jsme, jak to cítím, spolu zabojovali a to nás spíš semklo.
To ale není jediný problém. Velký vliv má Lenčino postižení na zdravé sourozence. Když jsme čekali Aničku, těšili jsme se na ni hlavně jako na sourozence pro Lenku. Anička i Vítek asi mívají občas pocit, že Lenku protěžujeme, že má přednost, že se jí musejí přizpůsobovat. To je pro ně samozřejmě těžké. A i my jako rodiče si tohle často uvědomujeme - jak Lenka stárne, přibývá věcí, které s námi nemůže dělat, i když naše další děti by je dělat mohly a chtěly. Lenka si na tohle bude muset zvyknout, ale i pro nás je to těžké přijmout, a tak to někdy "odnesou" Anička a Vítek. Chtěli by jet třeba s námi někam na kole, ale nakonec zůstaneme doma, protože je nám divné nevzít s sebou Lenku.
A samozřejmě Lenčino postižení ovlivňuje každodenně i naše kontakty s přáteli a naše zájmy. V podstatě téměř všechen čas věnujeme Lence. Když například chceme, aby se vzdělávala v běžné škole se zdravými dětmi, znamená to věnovat třeba půl každého odpoledne jejím úkolům. Děláme to rádi, ale samozřejmě je péče o ni občas vyčerpávající. I naši rodiče, kteří nám zpočátku pomáhali vlastně denně, stárnou, mají své problémy, a tak je starost někdy opravdu jen na nás. Některé přátele jsme ztratili, hlavně proto, že ostych na naší i jejich straně nás, když byla Lenka malá, vzdálil. Oni se báli zeptat, my sami jsme je nevyhledávali. Ale později jsme zase hodně nových přátel našli...

Cítíte se dostatečně informováni o možnostech, které Lenka má v oblasti vzdělání, zdravotní péče, speciálních pomůcek, sociální pomoci a podobně? Co myslíš, že ve službách pro lidi s postižením nejvíc schází?
Myslím, že jsme dobře informováni. Víme o zařízeních, jejichž služeb můžeme využít, sledujeme časopisy o problematice zdravotně postižených, máme katalogy pomůcek a víme, kde je sehnat. Jsme v kontaktu s různými odborníky, taky známe další rodiny s dětmi s postižením.
A co chybí? Snad ani ne přímo Lence, ale obecně mám pocit, že některé služby nejsou dostupné všem, hlavně osobní asistence, která je pro děti i dospělé lidi s postižením hodně významná. Třeba Lenka může chodit do školy jen díky tomu, že tam má svou asistentku a že se podařilo sehnat peníze na její plat. Vždycky se to ale nepodaří, je to spíš výjimečné.

Máš nějakou představu, jak bude Lenka žít v dospělosti? Myslíš na to hodně?
Nevíme, jak všechno bude, ale hodně o tom mluvíme. Když si vzpomenu, jak byla malá, přemýšlím o ní dnes jinak. Tehdy jsem si nedovedla představit vlastně nic a rozhodně jsem neuvažovala o tom, že by pro ni bylo dobré třeba se nějak osamostatnit. Teď si dovedu představit i možnost, že by žila s asistencí bez nás, prostě proto, že by to tak chtěla.
Jistě doufáme, že jí budeme k dispozici i my, ale chtěli bychom jí pomoci, aby nebyla úplně závislá, aby o sobě rozhodovala sama. Když přitom bude umět dělat něco, co ji bude těšit a bude mít kolem sebe rodinu a přátele, tím lépe.

Děkuju ti za čtenáře Bratrstva. Ruth

DOPORUČUJI - DOPORUČUJI - DOPORUČUJI

Chtěl bych vám doporučit jeden výborný český film. Jedná se o druhé celovečerní dílo režiséra Petra Zelenky. Po filmu Mňága - Happy end to jsou KNOFLÍKÁŘI. Nevím, zda je úplně přesné označení celovečerní film, protože se vlastně jedná o šest, do jisté míry samostatných povídek.
Štěstí z Kokury. Píše se rok 1945. Nad japonskou Kokurou zuří silný liják a místní obyvatelé se učí peprné anglické nadávky, zatímco k městu se blíží americký bombardér.
Taxikář. Je rok 1995 a my se ocitáme v Praze ve stařičké žluté volze, která svezla už leckoho. Tenhle milenecký párek má ale vskutku netradiční přání: Milovat se za jízdy.
Civilizační návyky. Osvěžovačem dechu posedlý psychiatr rozdává sice dobré rady svým klientům, sám však v krizové chvíli totálně selže.
Poslední slušná generace. Když se poprvé scházejí rodiče nastávajících novomanželů, nikdy není nouze o trapasy a nečekaná překvapení.
Pitomci. V domku u dráhy sedí před televizní obrazovkou manželé a diskutují o vědeckém programu zmrazování spermatu a jeho vysílání do vesmíru. Manžel si přitom čas od času vyběhne plivnout na projíždějící lokomotivu.
Duch amerického pilota. Čtveřice školou povinných dívek vyvolává duchy a je značně překvapena, když se jim jeden opravdu zjeví. Takto by se daly jednotlivé povídky stručně, ale velmi povrchně popsat. Kouzlo celého filmu však spočívá v něčem jiném. Jsou to různé detaily prolínající se napříč všemi povídkami a hlavně až neuvěřitelný způsob, jakým se v závěru všechny povídky propojí do jediného celistvého příběhu. Petrovi Zelenkovi se v roli scénáristy podařilo příběh pomocí jednotlivých povídek dokonale ukrýt před divákem. Proto je velmi zajímavé sledovat, jak se jednotlivé povídky začínají spojovat do nečekaných souvislostí. Jeho umění bylo také odměněno cenou Českého lva za nejlepší scénář a nejlepší režii.
Další věcí, kterou musím ocenit, je poměr humoru a vážnosti v celém filmu. Jsou chvíle, kdy se celý sál směje absurdnosti dané situace, přičemž v následujícím okamžiku ztichne jakoby zmrazen po objevení nové souvislosti v příběhu. Během tohoto filmu se zasmějete jako u málokterého jiného, ale přitom si nakonec uvědomíte, že to vlastně vůbec legrace není.
Film vypráví o každodenních zázracích, kterým se také říká náhody, o tom, jak mohou ovlivňovat a měnit naše životy, o lidské nevěře a žárlivosti, o podivných úchylkách, které jsou vlastně jen projevy osobní jedinečnosti. A o potřebě odpuštění, kterou máme všichni a kterou bychom se měli navzájem uspokojovat.
To, že se jedná o nezávislý film je také dokumentováno rozhodnutím tvůrců neuvádět film ve velkých kinech.
O nesporných kvalitách tohoto filmu svědčí i sedm nominací na českého lva a vítězství v několika kategoriích včetně nejlepšího filmu roku.

Jan Groll - student gymnázia

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše po-znání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznáváme částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

Otče Pavle,
předem mého dopisu mi musíš odpustit, že odpovídám tak pozdě. Tvůj poslední dopis, který jsi mi poslal a psal jsi v něm o lásce mě totiž docela naštval. Musel jsem o něm dlouho přemýšlet a dodnes nevím, co si o něm mám myslet. Když se totiž snažím představit si, že by něco takovýho mělo platit o mně a mých vztazích, připadá mi to nemožný. Ať se snažím jak se snažím. Myslíš, že tady v pasťáku můžu zkoušet něco takovýho? To bych platil za naivního blbečka, se kterým by všichni hned vykejvali. Nebo když se zamyslím nad tím, co všechno jsem zažil od matky s fotrem? Tak jaká láska?
Ten začátek toho tvýho dopisu zní skoro, jako bys bral perník. To máš pravdu, to se pak mluví andělskými jazyky!! Ale to vystřízlivění, to máš pak hlavu jako kovový kotel. Všechno v ní hučí a řve.
Jo, zkoušel jsem taky číst ty učený knížky, o různejch náboženstvích a horoskopy, a možná jsem i něco pochopil, ale když vidím ty naše vzdělaný úči, ty furt kecaj, že vzdělání je nade vše, ale když je člověku zle, tak uměj akorát opakovat naučený formulky a pak řeknou, že už nemají čas a že už musej domů vařit večeři.
O tom přenášení hor, to už jsem kdesi slyšel. Byl tu jeden farář a cosi takovýho řikal. Ale zkoušej přenášet hory, když nevěříš ani klukovi, co s tebou bydlí na cimře. Když jsem se pak toho faráře ptal, jak to myslel, koukal na mě, jako bych byl debil, že mu nerozumím. Začal na mě, že si musím nejprv přečíst jakýsi kázání, prej z jakýsi hory, ale já jsem chtěl vědět, kde a jak se hledá víra, kterou se ty hory přenášej.
Rozdat, rozdat všechno, tak tomu rozumím, to by měli udělat všichni boháči a poslanci parlamentu, co furt mařej čas prázdnejma kecama a producírujou se v televizi. Jsou to pokrytci. Já sám nemám, co rozdat, dyť nic nemám, jenom jeden malej magič, na kterým poslouchám Wanastowi wjeci.
Taky píšeš, že je nesmysl sám sebe upálit. Slyšel jsem o jednom, kterej to udělal, a to myslím zrovna moc velkej nesmysl nebyl! To byl podle mě borec.
To, co píšeš dál o lásce, která je trpělivá, nezávidí, nevychloubá se, není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, vždycky se raduje z pravdy, že vždycky vydrží, věří, má naději a vytrvá. No, to mě podrž, takovou lásku neznám. Matka nás vždycky zavřela doma a šla si po svým, a jak byla prolhaná. A fotr, ten, když se něco semlelo, jen se chechtal, sbalil matce prachy a zmizel na další týden.
Co to teda je ta tvoje láska. Myslíš si, že je to jednoduchý si to jenom představit, když za celej můj život na mě všichni akorát kašlali a byl jsem jim na obtíž. A když už jsem myslel, že mně na někom záleží, byl z toho jen další podraz. Jo, ale počkej, možná, že přece někdo, jednou. Když jsem byl v děcáku, byla tam taková hodná vychovatelka. Měla takový smutný voči a říkala mi Jozífku. Vždycky mi donesla nějakej bonbón a zašívala mi ponožky. A vobčas mě pohladila po vlasech. Pak ji vylili, že prej nechtěla chodit na stranický schůze. No, tak vidíš, ani tenkrát to nevydrželo nějak moc dlouho.
U toho posledního odstavce toho tvýho dopisu jsem se trochu uklidnil. Tak přece nejsem tak blbej, jak jsem si o sobě myslel. Tomu rozumím. Doufám, že když mi budeš pravidelně odpovídat na moje dopisy, tak možná konečně pochopím, to, co teď nechápu a jen si domýšlím.
Píšeš, že tě Bůh zná. Myslíš, že zná taky mě? To je asi dost průšvih. Jestli von vo mně všecko ví, tak už dávno neposlouchá ty moje noční nářky. Nebo, že bys to myslel s tou láskou tak, že von se na mě nevykašlal, i když vo mně všecko ví?
Otče Pavle, prosím tě, napiš mi víc o tý lásce, protože nějak se mi zdá, že určitě nemyslíš to, co dělaj tady místní kluci s holkama, ani že nemyslíš na to, když mi někdo dá zadarmo cigáro. A nezlob se, že jsem se naštval, ale když já porád ne a ne to pochopit, jak to teda s tou láskou dovopravdy je.

Tvůj Pepa

P.S. Dopis odesílám až dneska, včera bylo už pozdě. Představ si, že po obědě jsem potkal v parku úplně náhodou vychovatelku z děcáku, nikdy před tím jsem ji tady neviděl. Chtěl jsem se jí vyhnout, ale ona mě poznala a zastavila mě. Prý jestli bych nechtěl o víkendu přijít, prý její syn na vozejku má narozeniny a byla by ráda, aby tam měl nějakýho kamaráda. Tak tam asi půjdu. Je to lepší než hnít tady mezi těma čtyřma zdma.

Irena Škeříková

CO JE LÁSKA?

CO, KDO, PROČ? ERAZIM KOHÁK

.

Zpět na obsah

No, asi zázrak. Nebo také omyl, či snad výmluva - a nejzneužívanější slovo v českém jazyce. Co už všechno lidé nesvedou na "lásku"! Jen poslouchejte: "Miluji tě - musíš to pro mě udělat!" Vždyť to je vyděračství! "Miluji to - prostě to musím mít!" To zas je špatně maskovaná chamtivost. Lidé to dovedou tak důkladně zašmodrchat!
Začněme raději odjinud. Láska, to je třeba křepelka, která riskuje vlastní život, aby odvedla vetřelce od hnízda. Je to psí matka, která jazykem hladí nemocné štěňátko. Je to starý hospodář, který s nekonečnou péčí vysazuje ovocné stromky, ač ví, že ovoce se nedožije. Láska, to je život, který sám sebe zapomíná, překračuje se k druhému. Je to štědrost života, který ze sebe rozdává. O lásce mohu mluvit tehdy, když to, co miluji, je pro mě důležitější.
A pak ještě něco: láska je také úcta k tomu druhému. Ten druhý je pro mě tak důležitý, že se mu nevnucuji, že nežádám, jen dávám - vděčně přijímám. Tak to asi je: láska je štědrost - a zároveň úcta k svébytnosti.
Obtížné spojení, vystupovat ze sebe k druhému a zároveň se brzdit, nepřeválcovat. Je to vůbec možné? Ano, ač asi jen tehdy, když se lidé přestanou dívat jeden na druhého a zahledí se stejným směrem.
Totiž láska - to není něco hrozně chtít, nýbrž někomu, něčemu svůj život zasvětit. Snad nejzákladněji, láska znamená milovat všechen život, vážit si všeho života - a také být za něj vděčný.

CO MNE

ZAUJALO

Zvonimír Šorm - farář Úplně v poslední době divadelní hra Václava Havla Ztížená možnost soustředění. Skvělá byla Eva Holubová. A pak ještě jedna divadelní hra od F.Werfela - Jacobowski a plukovník. Obojímu nechyběl humor a přitom o něco šlo. A nakonec pak mne zaujal i is-landský film Ďáblův ostrov. Zpět na obsah

Jarda Coufal- bohoslovec
Nic veselého, tentokrát. Dozvěděl jsem se totiž, že:"kdo nezabil estébáka, není Čech. Tak to alespoň hlásá nápis na pražském klubu Bunkr.
V tom případě nejen, že se nikdy nestanu pravým Čechem, ale ani se takovým Čechem stát nechci.
Můžete mi namítnout, že je to ojedinělý případ lidské blbosti, že to tak nesmím brát. Připusťme. Byli jsme ale nedávno svědky, jak přeplněný "Staromák" burácel ve své podstatě velmi podobným heslem. Vzpomínáte? "Kdo neskáče, není Čech." Tak skandovaly desetitisíce lidí "vlastenců", oslavujících vítězství národního hokejového týmu.
Kdo neskáče, kdo nezabíjí, kdo ... co ještě? Jak dlouho si necháme předepisovat jací vlastně máme být? Do té doby, než nám zmlátí černošského spolužáka nebo romskou sousedku?
Velice trefně komentuje současnou situaci v Lidových novinách (26.2.) Michal Kitta: "Zatímco kvůli "zlatým hochům" byly ulice plné lidí, kvůli utopené matce čtyř dětí nevyšla do ulic ani noha."

Pod svítící lampou porovnávám mapu Krkonoš s plánkem od Bondi. No sláva, za chvíli už tam budu! Pak se objevuje budova s trojúhelníkovými štíty a s probleskávajícím světlem, vrzly dveře a už se začínají objevovat známé i neznámé tváře. Vítejte na kurzu pro starší mládež!
Už čekáme jen tři mudrce od Východu (z Moravy): faráře Martina Zikmunda z Pržna, který nás provede známými i skrytými rozměry podobenství, faráře Jana Lukáše z Opavy, který nám přiblíží křesťanské osobnosti 20. století a Štěpána Janču z Orlové s manželkou, t.č. na vikariátě v Opavě, který celý kurz povede; a můžeme začít!
Večeře dává tušit, že podobné speciality bude Bonďa kouzlit po celý týden. Abychom se navzájem lépe poznali a zapamatovali, je v jídelně během týdne vytvořena galerie našich vlastních vzájemných portrétů a karikatur se jmény. Tento večer i další, nám Štěpán předkládá různé kreativní hry. Hrajeme si se slůvky, největším oříškem je přijít na slovo, které obsahuje za sebou jdoucí hlásky -ŘŠT- Zkuste to! Ze tří zadaných slov máme vytvořit báseň o nejméně čtyřech verších. Naší skupině byla přidělena slova: štěrkopísek, cumel, blesk. Dovedete si představit, co z toho vzešlo? Veliký ohlas měly také zdařilé dramatické scénky - Cesta kapitána Korkorána do Nagana a O nepo-sedném siamském Budulínkovi.
V sobotu ráno po snídani a po pobožnosti, kterou připravuje vždy jeden z účastníků, začínáme vybaveni Biblí a zápisníky s prvním podobenstvím - O zasetém semenu (Mk 4,26-29). Martin se na nás a na podobenství pečlivě nachystal a rozkrývá nám: pro koho byla podobenství vyprávěna a zapsána, v jakém kontextu, co vypovídají, kde se překrývají dva nebo více motivů. Martin si po výkladu pro nás připravil otázky k zamyšlení i k diskusi, které se nás často hluboko a bytostně dotýkaly.
Odpoledne skupina lyžařů poprvé vyráží na běžkách do blízkého okolí a následuje ji skupina nelyžařů po svých. Po svačině zahajuje Jan Lukáš svoji řadu o křesťanských osobnostech 20. století povídáním o L.N.Tolstém - během týdne jsme se pak mohli ještě seznámit s Dietrichem Bonhoefferem, Jaroslavem Šimsou, Miladou Horákovou a Janem Palachem. Jejich životy i jejich smrt v nás vyvolávaly řadu otázek, často také bouřlivé diskuse a stávaly se nám inspirací a výzvou.
Přichází neděle. Káže Štěpán Janča a kromě nás a místních farníků se bohoslužeb účastní i pár manželských párů - vyloučených jehovistů, kteří potom zůstávají na výklad o podobenství - tentokrát o hostině a svatebním šatě (Mat 22,1-14) a také na následnou diskusi. Sváteční den vrcholí meditací inspirovanou komunitou v Taizé. Střídají se modlitby, zpěv a chvíle ticha.
Nejkrásnější den věnujeme výletu. Ráno ještě zmrzlý sníh jiskří a slunce spolu s krásnou modrou oblohou zvou ven. Lyžaři chtějí dosáhnout nejvyšších vrcholů Krkonoš.Vydávají se na Rezek, Dvoračky, Zlaté návrší a přes Mísečky zpět. Pěší si vyšlápli na Benecko. K našim odpoledním programům patřila také stavba kostela z již poněkud mokřejšího, a tedy pro stavbu vhodnějšího, sněhu. Modelem nám přitom byl místní katolický kostel. Stavby kostela se chopili spíše přítomní mladíci, děvčata mezitím vytvořila nezbytnou faru, hřbitov s márnicí a pana faráře s paní farářovou. Nutno dodat, že kostel se našim stavitelům opravdu povedl a sklidil po právu obdiv kolemjdoucích.
Ve středu jsme navštívili biblickou hodinu v Jilemnici, kde Štěpán Janča a jeho žena vyprávěli o svém pobytu v Keni. (O tom jste se mohli dočíst i v Bratrstvu).
Odjíždím o něco dříve, a tak již nezažiji poslední společný večer. Plánují se bohoslužby s večeří Páně na sněhu u našeho kostela, který se postupným oteplováním mění na šikmou věž, podobnou té v Pise. Pozváni jsou také naši známí bývalí jehovisté. Po bohoslužbách má pak večer pokračovat volně, naplněn dramatickými kusy, zpěvem, hrami. Končí týden strávený mimo všední realitu, který se stal nadechnutím plným svobody, radosti a naděje do dalšího běhu života. Vytvořilo se tu opravdu bratrské společenství plné lásky.
Pokud chcete prožít podobný týden, neváhejte a přihlaste se na podobný kurz v létě.

Eva Turková

DOPORUČUJI

Homo homini lupus - člověk člověku vlkem

O ekologické krizi tohoto světa čteme téměř denně. Řada těch, kteří o ní píší, se na ni dívá z jiného pohledu. Chtěla bych představit pohled Konrada Lorenze. Pohled jed-noho z nejvýznamnějších biologů našeho století, zakladatele nového vědeckého oboru etologie (biologické disciplíny o chování zvířat). Za jeho obranný přístup mu byla udělena v roce 1973 Nobelova cena. Nebyl mu lhostejný osud lidstva, uvažoval o problémech moderní společnosti a jeho práce mohou v mnohém přispět k sebepoznání dnešního člověka. Své vyznání vyjádřil v knize Osm smrtelných hříchů. Patologické projevy současné lidské společnosti Lorenz shrnuje do 8 sice rozdílných, ale příčinně souvisejících procesů, které hrozí zničit naši civilizaci.
Vřele vám přečtení této knihy doporučuji. Nutí přemýšlet a může naplňovat skepsí. Z hlediska křesťanské víry může dodat několik úvah, které snad ukazují "světlo na konci tunelu".
Řada těch, kteří mají různý pohled na ekologickou krizi, však má společný názor na řešení. Takže nečekejme na zásadní globální řešení, na rozhodnutí mocných tohoto světa. Začněme každý sám, i když se to někdy zdá nemožné zbytečné. Vzpomeňme si na hořčičné semínko: Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní byliny a je z něho strom, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích (Mt 13,32).

Jana Konstantinová

O VÁŽNÝCH

NEVÁŽNĚ

O VÁŽNÝCH

Velkým problémem poslední doby je klonování. Nejenže se podařilo naklonovat zvířata jako třeba ovci, mluví se docela vážně i o klonování lidí. Od církve se všeobecně očekává, že se postaví proti klonování člověka. Jenomže skutečnost může být docela jiná. Našim zpravodajům se podařilo zachytit tajnou informaci o přípravě komise synodu pro klonování. Obsahem práce této komise vůbec nemá být vytvo-ření odmítavého stanoviska. Tato komise naopak řeší otázku, jak klonování využít pro církevní účely. V první fázi by šlo o zajištění potřebného počtu farářů pro naše sbory. Takový klonovaný farář by měl řadu výhod. Jednak by geneticky navazoval na jedince, .kteří se v práci osvědčili, ale uvažuje se i o dodatečných úpravách. Farář "ze zkumavky" by měl sníženou spotřebu jídla a pití, viděl by ve tmě a snášel by horko i extrémní chlad. Tyto vlastnosti by umožnily, aby pohodlně vystačil s finančními prostředky, které stát prostřednictvím synodní rady v současné době poskytuje. Sbory by do budoucna nemusely ani platit do personálního fondu více než nyní. Problémem je ovšem podoba takového faráře. Bylo by asi trochu obtížné jednotlivce mezi sebou rozlišit. Zvláště na pastorálních konferencích a synodech. Takový problém je ovšem znám už nyní, jak svědčí přiložené fotografie farářů Kabíčků, kteří se jistě na spolupráci s klonovanými kolegy těší. Ještě zajímavější bylo zjištění našich zpravodajů o druhé fázi projektu "Klon". V ní bychom totiž doplňovali klonováním počet členů sboru na optimální úroveň, tj. co nejvíc. Halelujah.

Michal Vogl