|
|
|
|
|
WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně
lidí zavítalo od 1.6.2000 do
archivu Bratrstva
onehdy jsem zaslechl postesk, že Bratrstvo není časopisem aktuálním,
protože mezi redakcí a distribucí uplyne moře času. Inspirován povídkou
Ephraima Kishona "Jak se bavit o knize, kterou jsme nikdy nečetli"
si dovolím napsat "aktuální" politický sloupek do březnového
čísla již dnes, 22. ledna. Politika nepřekvapí. Nebo snad ano?
Minulý týden
byl zas bohatý na události: Po nervovém zhroucení paní Dagmar se situace
kolem její osoby poněkud zklidnila... V sítích akce "čisté ruce"
uvízla další ryba (všichni víme o koho jde, proto ani nepíšu jeho jméno!)
....
V otázce církví mě zaujalo snad jen to, že nejnovější schůzka ministra
Dostála s arcibiskupem Vlkem "znovu posunula jednání a osvětlila názory
obou stran". Ministr však musí vysvětlit svůj údajný výrok, že "se
v této otázce cítí být jako ovce mezi vlky".
V zahraničí se nedělo
nic moc významného: Boris Jelcin minulý týden znovu onemocněl (hovoří se
o tvrdnutí jater, jiní tvrdí, že jde o následek užití viagry). Mimo to
stačil v době narkózy odvolat další tři ministry. Jeho stav je vážný
...
V Kosovu se situace snad o něco zlepšila, avšak sporadické boje pokračují
dál. Do Bělehradu se chystá další mise.
... Výsledek aféry Clinton - Lewinská
asi nikoho příliš nepřekvapil. Ukázalo se, že se vlk nažral a koza zůstala
celá. Mimo to se v minulém týdnu údajně přihlásily další dvě slečny, které
měl Clinton sexuálně obtěžovat jako čtyřletý chlapec. Bílý dům hlásí pohotovost...
Pokud je snad všechno jinak, pak je to jen dobře.
A mimo to: dnes bylo
spácháno ............. dopravních nehod, ............... trestných činů.
Počty si doplň ze zítřejšího denního tisku...
Martin Balcar
Minule nám kazatel natvrdo sdělil, že každý život se žije z extrému do extrému - od narození k smrti. I když jste jinak mírní jako beránci, v tomhle zacházíte do krajnosti všichni. Že jste se narodili, to nemůžete popřít, a že umřete, se zdá být také pravděpodobné. Obojí je mnohem jistější, než zbývající intermezzo. Proto i moje úvaha symetricky oscilovala v těchto hranicích. Dnes Kazatelovu symetrii zpochybním - alespoň pokud se tak kolem rozhlížím, zdá se mi, že k ní má náš svět daleko! Když se zabíjí a boří, mělo by se i léčit a budovat (je-li nějaká spravedlnost). Podvědomě cítíme, že by v tom měla existovat rovnováha. Ale... Zlatý voči! Nech si zdát. Existují zbraně hromadného ničení, ale pilulky na hromadné léčení nemáme. Je snazší a levnější nemocného zabít než vyléčit. Prý je moc doktorů a nemocnic. Ale když dostane zbrojovka zakázku, dme se pýchou i venkovánek. Humanitární organizace nestíhají pohřbívat mrtvé po etnických čistkách, natož uzdravovat. Dokonce: čím víc se investuje do průmyslu zabíjení, tím vyšší vám napočítají životní úroveň. Většina lidstva zůstává u čajíčků a obkladů, ovšem kalašnikov se houpe na prsou i domorodci, který právě slezl ze stromu. Kairos zabíjení. Boří se staré konvence a rituály. Mizí kroje a nářečí. Pomfrity vévodí všem bufíkům. Češtinu vytlačuje počítačový pan-jazyk. Každý rok z planety mizí nenávratně desítky druhů živočichů. Bouráme tisíce starých měst a stavíme jednu globální vesnici. Téměř vše nově vznikající má povahu virtuální reality - stačí, aby se vypnul proud a je po pestrosti. Proto se dovolávám Kazatele: nebylo by na čase trochu víc léčit a budovat? Když nás pár přejde na druhou stranu páky třeba to rozhoupeme. Vyhlížejte kairos obnovy! Nové myšlenky, novou naději, tváře, objevy. Mějte novou víru v jinou možnost. V alternativu. Nenechte se fascinovat bolestí, ale přijměte ji jako výzvu k léčení. Hledejte nové cesty pro církev, pro váš životní styl a nebojte se rozcestí a úzkých uliček. Je lepší mít každou botu jinou, než být panelově šedivý. Nestěhujte se do cizích konstrukcí - zkuste sami něco postavit. A kdyby se nedařilo, třeba takový kairos strhne z nebe na zem modlitba.
Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup, - přetvářka a neupřímnost.
Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji, - smrt mého otce a později mé matky.
Petr Pokorný, 66 let, děkan Evangelické teologické fakulty UK - kdykoli se křesťané hádají.
Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR, - nejvíc mě trápí, když jsou mně podsouvány jiné úmysly. Podsouvání jiných úmyslů je druh pomluvy, který nelze vyvrátit. Proti takovému tvrzení neplatí žádné racionální protiargumenty. S takovým způsobem jednání je třeba počítat a přijmout jej jako obtíž, kterou je třeba nést.
Petr Brodský, 52 let, tajemník Evangelické teologické fakulty UK, - v politické oblasti rozdělení Československa, v oblasti pracovní zrušení Husova bohosloveckého semináře v Jirchářích, na kterém jsem se podílel, v oblasti osobní nečekané úmrtí tchána.
Pavel Dvořáček, 48 let, farář ČCE v Poděbradech, - smrt dcery Terezky. Ale i mnohem banálnější věci, když nejsou tak, jak by být mohly a měly. Když chci prostě moc samozřejmě počítat s něčím, co samozřejmé být nemůže a není.
Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí, - nemoc a smrt v rodině, nebo mezi přáteli.
Odpovědi od jinud
- opuštění nejlepší kamarádkou. - studentka, 25 let
- nejvíc nevím, ale vadí mně, když proti mně někdo něco má a neřekne mi to do očí, to mě zarmoutí. - studentka, 14 let
- smrt blízkých. - studentka, 18 let
- když zemřel jeden člen naší rodiny. - studentka, 13 let
- když mě pomlouvali za mými zády a potom říkali, že se o ničem nebavili. - anonym
- když mě zradili lidé, které miluji a kterých jsem si vážila. - anonym
- nešťastná láska. - student 25 let
- vždy situace, když vidím, jak si někdo ubližuje a nemohu mu pomoci (v poslední době to je třeba kamarád, který propadl alkoholu). - pracující 27 let
- moje malověrnost. - student 22 let
- když mě zklamal někdo z přátel. - anonym
- mrzí mě, když někomu ublížím - studentka 13 let
- když jsem zjistil, že jsem špatný ve škole. - student 16 let - zrada přátel. - studentka 24 let
- když někdo po někom hodil rajče. - studentka 17 let
- když jsem se pohádala s kamarádkama. - anonym - 14 let
- nemohu říct, kdy jsem měla co největší. Většinou nemám radost, vztek ani strach největší naráz, ale se zpožděním, déle mi vydrží, rozloží se to do několika dnů. - studentka 21 let
Smutek. Smutek! Smutek? To slovo se dnes nenosí. Zní směšně. Není hodno existence. Tisíce slov jsou na vzestupu, jiná mizí v pracovnách klasických filologů. Smutek má namále. Ba! Kdo z mladších se za svého života setkal s opravdovým smutkem? Kdo jej prožil? Depresi? To ano! Frustraci? Jak by ne! Existenciální úzkost? Fóbii? Deziluzi? Taky, taky, taky (ryby, ryby, raky)! Ach ty můj smutku! Pozbyl jsi úctyhodnosti. Dnešní svět se k tobě otočí zády ( a bude hůř ). Čtu si Žalm 38, žalm Davidův, a za každým veršem opakuje se mi neustále: Zhrouceně, až k zemi sehnut celé dny se sklíčen smutkem vláčím (v.7) - jako temný generální bas žalmistova zápasu se samotou (v. 12), zradou (v.12), vlastním selháním (v.5), úklady nepřátel (v.13), bolestí (v.8), strachem (v.9). Všechna protivenství jeho života, podobna kalným potokům, slila se v řeku hoře, a ta proměnila žalmistovo nitro v bezedný oceán plný noci (sr. Ž 69,2). Hle, smutek - a žalmista, universální starozákonní postava mnoha tváří (Davidovy? Asafovy? Šalomounovy? Jedutúnovy? Mé? Tvé?).Neznám jiného, kdo by ve všech Písmech Starého i Nového zákona dokázal osobitěji a přesvědčivěji vyjádřit trýzeň srdce, bol a žal. Vyzpívat, vynaříkat, vykřičet, vyvzlykat. Ale nakonec i vykázat do patřičných mezí! Mezí skutečnosti vždy předposlední. Tak i v závěru Ž 38: v.22n: Hospodine, ty mě neopouštěj, nevzdaluj se ode mne, můj Bože, na pomoc mi pospěš, Panovníku, moje spáso! (Rovněž v.16: neboť na tebe jen, Hospodine, čekám, Panovníku, Bože můj, kéž bys odpověděl!). Žalmistův smutek, jehož vyznání (v Knize žalmů několikerá: kupř. Ž 38, Ž 42, Ž 43, Ž 61, Ž 69, Ž 102 aj.) můžeme vždy tak dobře užít k vypovězení smutku vlastního, to není smutek bezvýchodný (a proto hubící). Nýbrž ví, kam, ke komu, za kým se vztáhnout. Proto se žalmista smutku nevyhýbá, netutlá jej či nezesměšňuje (jako naše současnost), ale poddává se mu zcela, když zaškrábe na bránu a dere se dál. A byť i ta brána byla hřbitovní, vedoucí tedy na místa smutku nejneodvratnějšího, žalmista (a každý, kdo smutní po vzoru právě jeho) vidí přece dál. Přes hlavy smutečních řečníků, tůjí a omšelých pomníků dohlédá k Bohu věčnému a laskavému; tam, kde smrti již nebude, ani žalu ani nářku, ani bolesti už nebude (Zj 21,4). Závěr všeho, co jsi slyšel: smutek je smutný, ale smutnější je dětinské popírání odvrácené strany života a zbabělé utíkání před pravdivým pohledem do té ošklivější tváře lidského údělu. Ergo: pomni na žalmistu. O smutku ví své. Nech se jím inspirovat. Musíš-li smutnit, smutni s ním. Anebo s Ním.
Rmoutit se je vždy nemilé. Zármutek představuje takový druh zklamání ztrátou něčeho pro mne cenného, kdy jsem už ztratil naději, že mohu vývoj věcí ještě nějak zvrátit. Je-li tam ještě naděje, vnímám-li to, co vzniklo, jen jako těžkost či překážku, kterou by bylo možno ještě odstranit, vyvolává ve mně taková situace spíš hněv nebo odhodlání změnit věci k lepšímu, tedy city a snahy povzbuzující úsilí. Při zármutku (povšimněme si, jak povaha vyvolaného citu závisí na tom, zda vnímáme bolestnou situaci jako možná ještě zvratnou, nebo již nezvratnou překážku či ztrátu!) jde proti tomu o silný zážitek nechtěného loučení, vyvolaného fyzickým nebo duševním od-loučením od toho, k čemu jsem se osobně upnul či upínal. A zatímco hněv či odhodlání nás aktivizují, připravují k boji nebo k úsilí, zármutek vždy vyvolává nakrátko nebo na velice dlouho spíš ochabnutí, "vzdání" či "vzdávání se" toho, na čem nám záleželo a co už teď (jak věříme) tu pro nás není a nebude. Toto vzdání se není jen citová záležitost. Projeví se i úbytkem praktického jednání v oblasti ztráty (člověk je zde "postižen" pasivitou), poklesem obranyschopnosti organismu (při přetrvávajícím zármutku tělo snáz podléhá různým onemocněním), někdy duchovním zmalomyslněním: "Stojí takový život ještě za to?" Na druhé straně nám klinické zkušenosti ukazují, že bolestná ztráta pro člověka životně důležité "věci" -(osoby, vztahu, jistoty i naděje na její obnovení) a také utlumení jeho praktického počínání v tomto směru při zármutku mají samy svůj ochranný a léčivý význam. Ztrácíme-li něco, s čím jsme doposud byli vnitřně spjati, musíme se s tím opravdově rozloučit. Kde toto rozloučení (v odborné literatuře se píše o "procesu truchlení") ve své skutečné intenzitě neproběhne, zůstává člověk stále upnut ke své ztrátě a nedostává se mu svobody ani sil "ode dneška chodit po nových stezkách", jak říká při smutném loučení s Mauglím jeho vlčí "Šedý bratříček". Zármutek v sobě nenachází možnost změnit situaci, poskytuje však příležitost prospěšně změnit něco v sobě. Zdravé je umět oprávněný zármutek opravdově (a dokážeme-li to, také statečně a ve vzájemné podpoře) prožít a projít jím do onoho nyní sice bolestně změněného, avšak skutečnějšího světa, než by byl ten, který bychom si chtěli dalším ulpíváním na "ztracené hodnotě", jalovým utěšováním nebo marným obviňováním domnělého či skutečného "původce" naší ztráty vyvzdorovat. Z mnoha věcí, které s prožívaným zármutkem souvisejí, připomeňme tyto: - Někdy se mýlíme ve "stavu věcí": Příliš snadno a leckdy až přespříliš ochotně "upadáme" do zármutku, vnímáme a přivlastňujeme si nezvratnou ztrátu tam, kde ve skutečnosti není, popřípadě trpíme (odborně řečeno) "naučenou bezmocí" - sklonem vzdávat se naděje a oplakávat "ztráty" tam, kde doopravdy ještě (nebo vůbec) nejsou. Motivem bývá někdy větší povahový sklon k úzkostnému vnímání a reagování, někdy i mimořádně neblahé, "ztrátové" životní zkušenosti. - Někdy se mýlíme sami v sobě: skutečný zármutek někdy vědomě zapíráme či potlačujeme, jindy jej nevědomky zakrýváme, i sami před sebou. Motivem bývá strach z prožívání bolestného zármutku; tím však, jak víme, při opravdových ztrátách člověk projít potřebuje. A naopak se někdy do "rmoucení" dokážeme sami vnitřně vmanévrovat, vedeni neurčitým, avšak působivým předjímáním toho, že projevem zármutku (v porovnání s citovými a praktickými projevy jiného druhu) dokážeme lehce získat soucit a péči druhých a možná v nějaké podobě i důvod k soucítění a utěšování sebe samých. - Pravý zármutek a pravá ztráta jsou svědectvím o dobré věci: Měli jsme ve svém životě něco, na čem nám záleželo, co jsme měli rádi a co pro nás mělo cenu. Někdy až bolest ze ztráty nás "usvědčí" z radosti, lásky či naděje, kterou jsme ve svém životě měli a za kterou můžeme být, třebaže nyní už "v minulém čase", právem vděčni. Je-li tou ztrátou hodnotná věc, díky za to, že jsme se z ní mohli těšit a získávat. Je-li to však ztráta hodnoty "nepravé" neztratili jsme skutečnost, nýbrž jen svou iluzi také za toto poznání (třeba bolestné) můžeme být vděčni. Jako jiné city, i zármutek bývá naším nerozlučným průvodcem v životě. Kromě jiného nám svědčí i o pomíjivosti "časných" věcí, na které se ve světě zcela přirozeně poutáme a jejichž ztráta nás bolí. Zda nás to dokáže přivést až k zoufalství, záleží na tom, v čem vidíme konečnou jistotu (či "domov") pro svůj život. Dokážeme v ní zahlédnout i pomíjivost našich tak rmoutivých ztrát?
Ano, existuje. Zaklapněte své umolousané Svítáky, protože nejen Svítákem živ je člověk. Existují i jiné věci nežli donekonečna břinkat do kytár a dokolečka společně (s mládeží) prozpěvovat "báječnej bál, uspořádal, králů Král..." Obroďte mládeže, zapněte počítače a můžete browsit po stránkách nabízejících křesťanskou hudbu ve všech podobách, stylech či formátech. Hudba se na internetu vyskytuje v různých podobách. Způsobem nejjednodušším je tzv. waw formát. Tento formát umí přehrávat kterákoliv zvuková karta. Jeho hlavní nevýhodou je malá úspornost. Soubory uložené v tomto formátu jsou zpravidla dosti rozsáhlé. Dalším formátem je midi. Soubory midi jsou naopak velice malé, avšak jde vlastně pouze o jakési počítačové noty. To, jak bude písnička nakonec znít, záleží na tom, jak kvalitní nástroje máte doma naistalovány. Populárním formátem je Real player. Je podstatně úspornější, jedna písnička může mít cca 2MB. Přehrávač Real player je standardní výbavou Windows 98, ale je možné ho sehnat také na internetu na adrese www.real.com. Avšak absolutní špičkou mezi audio formáty je MP 3. Jde o formát s vysokou kompresí. Soubory jsou řádově desetkrát menší než v běžných formátech (tedy tak, jak se vyskytují na CD). Nejpodstatnější adresou pro naše bádání bude http://www.webcom.com. Tato adresa shromažďuje velkou část odkazů na další stránky. Kvalita je různorodá. Pokud vás zajímá, co si zpívají naši korejští bratři, navštivte http://jkkim.etvi.re.kr/. Stránka je graficky sporá nicméně nabízí korejské křesťanské písně ve formátu MP 3. Pro mladší a otrlejší bude stránka www.nlu.edu/~upshaw/Mpegs/mpeg.ht, která nabízí křesťanskou rockovou hudbu a to rovněž ve formátu MP 3. Další takovou stránkou je www.33ad.com/index.htm. Tato stránka je specializována na křesťanský rock. K vašemu překvapení tedy není jediným rockerem v našich řadách Sváťa Karásek. Posledním odkazem dnešního dne je www.geocities.com/siliconvalley /foothills/3808/musicwrl.html. Jde o velice kvalitní stránku specializující se nejen na křesťanskou hudbu. Je možné zde nalézt kvalitní knihovnu MP 3 souborů a mnoho jiných zajímavých rubrik. Pro ty, kteří si chtějí zkomprimovat vlastní disk, doporučuji server www.zdnet.com, který nabízí všechen potřebný software. Zcela určitě je možné vydolovat něco i z českého seznamu. Jen tak pro pořádek - www.seznam.cz .
Tento film můžete od poloviny února vidět v kinech díky nové distribuční společnosti Sunfilm. Jeho tvůrcem (scénáristou, režisérem a střihačem v jedné osobě) je třiatřicetiletý berlínský filmař Tom Tykwer. Asi to znáte taky. Když se nám něco v životě nepodaří, chtěli bychom vrátit čas zpátky. Napodruhé bychom to všechno udělali jinak, lépe... A když ne napodruhé, tak napotřetí. Lole se ten sen splnil. Může běžet hned třikrát. A má důvod. Vždyť jde o život jejího přítele Manniho. Manni, který si vybral nejisté povolání gangsterského poslíčka, odmítá platit nehorázné sumy za berlínskou MHD a jezdí na černo. Ovšem zrovna, když jede předat 100 000 marek svému šéfovi, se objeví (jak už to v životě bývá) revizoři. V nastalém zmatku a rvačce na nástupišti vidí Manni ujíždějící igelitku s penězi ve vagónu. Do schůzky se šéfem zbývá Mannimu pouhých 20 minut. Znalcům gangsterských obchodních praktik je jasné, že Mannimu zbývá posledních 20 minut života. Zoufalý Manni volá své dívce Lole a ta se rozhodne získat potřebný obnos stůj co stůj (běž co běž). A Lola běží. Mohla by jet metrem (na černo), ale ona běží. Prostý lidský běh je plný akčního napětí, emocí, zoufalství... Stejně tak, jako Lola nemá mnoho času, ani Vy si během 85 minut trvajícího filmu mnoho neodpočinete. Jste vystaveni smršti originálních (i převzatých) filmových postupů a nápadů. Netradiční skladba filmu nám umožňuje vidět Lolin běh o život celkem třikrát, pokaždé s jiným koncem. Hraný film se střídá s animovanými komiksovými postavami, žánrové scény jsou natočeny hrubozrnnou domácí videokamerou. Na rychlé sérii fotografií režisér domýšlí osudy lidí, které Lola potkává při svém běhu o záchranu přítele. Klasickým postupem je rozdělení obrazu na několik částí s různými ději v jednom čase. K vrcholům filmu patří jedinečné spojení obrazu a vynikající sugestivní hudby, spolu se střihem, připomínajícím hudební videoklipy. Film nelze než doporučit. Na závěr ještě dobrá rada. Před začátkem filmu se pořádně nadechněte, pak už na to není moc času.
Před nějakým časem mne zaujala knížka dánského spisovatele Petera Hoega Cit slečny Smilly pro sníh. Obdivovala jsem fantazii autora, ve které vytvořil neobvyklé vyprávění s nevšední hrdinkou, přitom tak skutečné a živé. Slečna Smilla je odbornice na ledovce a rozeznává desítky druhů sněhu. Toto její umění se ukáže jako užitečné v napínavém (nejen) detektivním příběhu. Knížku doporučuji všem, kteří mají rádi dobrodružství, moudré příběhy a kdo se chtějí podívat do ledově mrazivého, přesto však strašně sympatického Grónska.
Nové Vangelisovo CD inspirované El-Grecem. Obrazy El-Greca mě oslovují svojí expresivitou a moderností, až je někdy těžké uvěřit, že pocházejí ze šestnáctého, a ne dvacátého století. Podobný prvek nadčasovosti má pro mě i Vangelisova hudba, ve které jako by spiritualita El-Grecových obrazů promlouvala z hlubin minulosti až k nám. Výrazné jsou i řecké motivy, jako připomínka společného pouta obou umělců k této zemi. Kniha Liturgický rok autora Adolfa Adama (Vyšehrad). Překvapivě široký výběr knih s vánočními povídkami v Rakousku. Je to žánr, o jehož existenci v současné době jsem po zkušenostech v našich knihkupectvích začal pochybovat.
Na začátku jsem viděla neslyšící v jedné divadelní inscenaci tančit. Pokud jsem se s nimi setkala někdy předtím, hned jsem na to zase zapomněla. To, že neslyšící mohou tančit, mě zaujalo. Dozvěděla jsem se, že hudbu vnímají z otřesů podlahy. Začala jsem se o neslyšící herce víc zajímat. Navštívila jsem v Brně představení hry "Na Větrné hůrce", zvláštní tím, že mezi slyšícími herci účinkovala jediná neslyšící herečka. Svá slova znakovala a jiná herečka za ni nahlas mluvila. Pak už jsem to nevydržela a s neslyšícími studenty JAMU jsem se seznámila osobně. Když jsem o tom pak mluvila, říkala jsem sice, že jsem si celé odpoledne "povídala s neslyšícími", ale to, co jsem si uvědomila nejvíc, bylo právě to, že si s nimi povídat neumím. Mezi samými neslyšícími jsem byla já menšinou, cizincem, neznalým jazyka. A tak další krok byl: učit se znakovou řeč. A víc se zajímat o život neslyšících, neboť zvlášť ten vnitřní se od života slyšících lidí dost odlišuje. Už to, že to vím, mě dost obohatilo. A každé další setkání s neslyšícími je pro mě přínosné. Tohle by se mohlo stát každému, kdyby se s neslyšícími někde setkal. Nestačí jen potkat dva neslyšící v tramvaji, člověk se po nich sice ohlédne, ale jeho zájem to nevzbudí. Neslyšící herci něco nabízejí, úmyslně nám ukazují něco ze svého života, a to i v případě, že téma inscenace o zdravotním postižení nepojednává. Narozdíl od znakujících lidí na ulici, kteří v ostatních vzbuzují především ostych, neslyšící umělci dávají možnost, aby se o ně ostatní zajímali. A koho nepřekvapí herec, znakující Hamletův monolog, toho nezarazí ani skupina dvaceti neslyšících dětí, nadšeně znakujících v metru. V posledních letech se situace neslyšících zlepšila. Od roku 1992 funguje na divadelní fakultě JAMU speciální obor Výchovná dramatika neslyšících. Během studia i po jeho absolvování vytvářejí studenti tohoto oboru zajímavé inscenace, mimochodem velmi ceněné na domácích i zahraničních přehlídkách. O neslyšících studentech a absolventech JAMU bylo natočeno mnoho dokumentů, včetně záznamu představení "Caprichos" o životě a díle Francisca Goyi. Kromě toho mají ti, kterým je bližší film než divadlo, možnost setkat se s neslyšícími herci ve filmu "Minulost", který nyní běží v kinech. Je celý točen z pohledu neslyšícího člověka. Paradoxně hraje hlavní roli herec slyšící, ale ve vedlejších rolích účinkují i neslyšící herci. Jedná se o tzv. dobročinný film, tvůrci se vzdali nároku na honorář a výtěžek z filmu bude použit na pořízení komunikační sítě Svazu neslyšících a nedoslýchavých. S neslyšícími herci se můžete setkat na Bohnickém festivalu Mezi ploty, konaném každý rok na počátku léta a především na brněnském Mezinárodním festivalu pantomimy neslyšících, který se koná každé dva roky a účastní se ho kromě našich souborů (Nepanto nebo Pantomima S.I.) i mnoho vynikajících souborů a sólistů ze zahraničí, například skupina RUCH z Běloruska nebo G.Goicher z Izraele. Největší pozornost si získávají představení neslyšících, zařazená do větších, šířeji pojatých festivalů a přehlídek. Loni na podzim se v Praze konal festival Umění bez bariér, pořádaný Rakouským kulturním institutem. Účastnili se ho umělci s různými tělesnými a mentálními poruchami a zahrnoval kromě divadelních a filmových představení i koncerty, výstavy a přednášky. Takové akce jsou velice užitečné, ale málokdo se o jejich konání dozví. Pro herce je příležitostné vystupování náročné, neboť se nemohou věnovat divadlu cele. Proto by bylo dobré, aby v České republice existovalo stálé divadlo neslyšících, ve kterém by nadaní neslyšící herci, kteří mají ostatním co dát, k tomu měli příležitost a diváci věděli, kde je najít. Alena Dvořáková, studentka ETF UK
V obou básních Hany Kláry Mrňákové je, jako u veršů minulých, cosi z baroka, stejně tak je v nich i křesťanská symbolika
V obou básních, v první více, ve druhé méně, se skrývá motiv cesty. V obou případech totiž básnické ego někam spěje, v obou případech prochází světem zpodobněným pomocí různých symbolů a k něčemu dospívá. Motiv cesty či hledání je v poezii i próze poměrně častý, protože i my v různých podobách neustále odněkud odcházíme, někam jdeme nebo cosi hledáme. Náš život se z tohoto hlediska jeví jako pohyb, směřování jinam; je v nás skryto určité nomádské puzení, které není spokojeno s naší stávající situací a hledá změnu. Důvodů proč měnit své místo nebo proč změnit sebe samého je mnoho. V oněch dvou básních se objevuje důvod jediný. Je jím touha a snaha vybřednout ze zla, jež člověka pokouší na každém kroku. Pusť mě. To je prosba i rozkaz vyjadřující touhu či vůli odejít, někoho opustit, cosi zanechat za sebou. Kdo je však ten někdo, co je to něco? Satan? Je to personifikované zlo světa? Je to nějaká konkrétní negativní osoba? Nevíme. Ale to není důležité. Každopádně se totiž jedná o něco, co brání v cestě. O něco, co je zlé v samé své podstatě, protože je to zrádné, jedovaté, chladné. V tomto ohledu je zajímavé spojení slov slova a střepy. Jako by se ono zlo člověka nepokoušelo získat nějak soustavně a nepřetržitě, ale kradmo, po kouscích a nenápadně. V následujících verších se zase objevuje pocit poskvrnění dotekem, setkáním se s oním zlem. Zlo ve světě nelze přehlížet a ačkoli se jej sami pokoušíme nepůsobit, ulpívá na nás zlo cizí. Objevuje se zde had, biblický symbol pokušení a pokušitele a pradávný symbol chaosu a zla. Had, který ke své oběti nelítostně přilne a hrozí ji zadusit. Běloba poskvrněného těla této oběti vyvolává představu duše, která se na své cestě ke spasení prodírá různými úklady ďáblovými. První část básně je tedy jakýmsi zaklínáním, které ji má uvolnit z chapadel zla, která ji zdržují a ohrožují na její cestě. Posléze se duše uvolňuje a vkročí do neznáma, na prázdnou poušť. Ta je zde symbolem očištění, zbavení se zla a nalezení rovnováhy. To se také objevuje ve verších a z nekonečna přijde odpověď / jíž otázka má byla ozvěnou. Souznění s nekonečnem, s věčností. Klíčem k posledním třem veršům je, myslím, báseň druhá. V ní prochází trpící nevěsta - duše (to je právě onen barokní prvek čerpající z mystických textů Terezie z Avily) osamělou trnitou cestou ke svému ženichu Kristu. A stejný cíl cesty má i duše z básně první.
Ti, kdo znají či se pamatují na písničku o plavčíkovi Jeanovi, která v sedmdesátých letech patřila mezi nejpopulárnější písně tehdejšího TWR Monako, asi netuší, že se za ní skrývá příběh hugenotského šlechtice, hraběte Jeana de Conti, žijícího ve 2. polovině 17.století ve Francii. Autor písničky, přeložené do několika jazyků, se společně se svou manželkou, po prostudování nejrůznějších historických pramenů, rozhodl dát PLAVČÍKU JEANOVI literární podobu. Tak po více než pětiletém úsilí Evy a Pavla Dolejších spatřil světlo světa příběh plný napětí, ale i skutečných historicko-politických událostí z doby pronásledování francouzských protestantů za vlády Ludvíka XIV. Přes všechny rysy romanticko-dobrodružné literatury je celé vyprávění především dokladem o Ježíšově lásce k člověku, a tuto knihu lze bez obav nabídnout či darovat nevěřícím lidem, kteří se v ní čtivou formou setkají s evangeliem. Vzhledem k tomu, že mladé generaci, a často i té, která vyrůstá v církvi, chybějí lidské vzory, je kniha vhodná zvláště pro mládež a dospívající děti. S chutí si ji však docela určitě přečtou i lidé jiných věkových kategorií, až po ty nejstarší. Kniha je rozdělena do dvou samostatně prodejných částí. Prodejní cena 1. části je 119,- Kč a 2. části 129,- Kč. Hezké chvíle s "Plavčíkem" Vám přeje Nakladatelství Křesťanský život
Eventuální objednávky na adrese: Nakladatelství Křesťanský život, Pod Červenkami 504, 735 43 Albrechtice Tel.:0659/73 20 66, E-mail: acrc@ grendel.cz; WWW: http://www.czechin.cz/kristlife
Úryvek z knihy: ...Ležel na zemi s obličejem přitisknutým do směsi starého sena a slámy. Od jisté smrti ho v té chvíli dělila pouze dřevěná stěna z řídce přibitých prken, která mu v té chvíli poskytovala jen slabou záruku toho, že si ho ti venku nevšimnou. Pomalu zvedl hlavu. Muž, stojící několik centimetrů před ním, se doposud nepohnul ze svého místa. Jediné, co z něho viděl, byla část dlouhého kordu a vysoké boty z jemné kůže, ozdobené vlisovanými ornamenty. Napadlo ho, že tahle mistrovská práce kteréhosi obuvníka, musela jejího majitele přijít na pěkných pár liber. "Poručíku!" byl to hlas člověka zvyklého poroučet. "Ano, pane!" "Řekněte chlapům, že končíme!" "Rozkaz, Pane!" Boty udělaly několik kroků a znovu se zastavily: "A ještě něco... Nezapomeňte na tohle kacířské hnízdo posadit červeného kohouta!" Netrvalo dlouho a uslyšel, jak vzduchem cosi zasvištělo a vzápětí se ozval suchý praskot. Došky byly staré, vyschlé a nepamatoval, kdy naposledy pršelo. "Vydržet!" povzbuzoval se v duchu. "Raději shořet na prach než se dostat do rukou tamtěm!"...
Informační centrum nadací a jiných neziskových organizací
Připravuje se burza výměny českých a německých dobrovolníků
ICN (Informační centrum nadací a jiných neziskových organizací) ve spolupráci s Koordinačním centrem česko-německých výměn mládeže TANDEM zve všechny zájemce na iformační setkání s německými partnery (Aktion Sühnezeichen, Friedendienste, BDKJ, Deutscher Paritätischer Wohlfahrtsverband, EIRENE, Erzbischöftliches Jugentamt, Initiative Christen für Europa, Internationale Begegnung in Gemeinschaftsdiensten e.V., Internationale Jugendgemein-schaftsdienste e.V. Berlin, Service Civil International a Zentralstelle für Freiwillige Soziale Dienste), kteří zprostředkovávají výměnu českých a německých dobrovolníků, především mládeže do neziskových organizací. Na setkání, které se uskuteční ve čtvrek 15. dubna v 16.00 hod. V Goethe Institutu, Masarykovo nábř. 32, 110 00 Praha 1 (hlavní sál ve 2. patře), budou prezentovány německé neziskové organizace a podmínky vzájemné výměny dobrovolníků.
Kontakt: Eržika Frinková a Daniela Urbancová (program Nadace R. Bosche na podporu sociálních občanských aktivit v ČR při ICN, tel.: 02/26 72 30).
Ja som dobrý pastier pátek: od 17. hod přihlašování účastníků
večer - Zhurta - folkový koncert, hraje a zpívá br.f. Josef Hurta
sobota: dopoledne: "Keď je pastier ovcou" - hovoří br.f. Ján Matis "Keď je pastier vlkom" - hovoří br.f.Pavel Ruml odpoledne - alternativní program - hry, koncert, sport, procházka podvečer - panelová diskuse večer - "Básníkov príbeh" - rockový muzikál, divadlo Gulánovci
neděle: Služby Boží s VP - káže br.f. Pavel Ruml.
Přihlášky posílejte do 5. 4. 1999 do Púchova: Adresa: br.f. Vladimír Šefranko, evanj. farský úrad, Royova 4, 02001 Púchov, tel. 0825/ 63 10 74 Spojení: jakkoliv do stanice Horní Lideč (např. rychlíkem "Vsacan" nebo "Bečva"), odtud osobním vlakem do Púchova - poslední z Horní Lidče v 21.00. Po vystoupení z vlaku půjdete doleva, přejdete Váh. Na první křižovatce doprava, okolo velkého parkoviště a za ním doleva a už uvidíte žlutou věž kostela. Účastnický poplatek 200.-Kč S sebou: jídlo na pátek večer, karimatku, spacák, věci ke sportování, obuv na přezutí, atp.
Svět praská ve švech, jak je plný malých, povídal si jednou sám pro sebe Kohelet. Malých, co trpí neodbytným nutkáním hrát si na velké: malých velkých šéfů, malých ředitelů zeměkoule, malých velkopanských snobů, malých ambiciózních vševědů a tyranů. A ta jejich hra na pány nad životem a smrtí? Ta bývá někdy slabší než řecká komedie, když do ní obsadí ochotníky. Ó, ta naše judská provincie velké říše Ptolemaiů... "Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole. Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky" (Kaz 10,6). Provinční móresy, provinční mocipáni. Avšak co třeba takový Alexandr Makedonský? Byl skutečně "Veliký"? A co vůbec dělá velikého velikým? Co vůbec dělá krále králem? Je to snad sláva? Blahobyt? Podnikavost? Vojenská převaha? Zkrátka to, čemu se říká Ťmocť? Když se člověk po-ohlédne po velkých "věku tohoto", má sto chutí přitakat. Jeden německý filosof dokonce tvrdil, že to, co činí člověka člověkem, je jeho Wille zur Macht, jeho vůle k moci. Ona je prý tou pravou a nejniternější podstatou člověka. A jen ti, kdo naplní své bytostné určení a realizují svou vůli k moci, prý mají právo přežít, vládnout a ovládat. Tak praví zkušenost s tímto světem. Tak ale věci neviděl Kazatel, když přemítal o "... čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo" (8,9) Vždyť i ta na první pohled nejodolnější moc je vposledu jen pomíjivou fikcí a klamem. Něčím, co sice úzkostlivě a podrážděně hájí svou nadřazenost, svou sféru vlivu, svá práva a svůj prospěch, ale zároveň tím i prozrazuje svou slabost a strach. Domnělá síla může v kterémkoli okamžiku ukázat svou pravou tvář: vlastní křehkost a pofidérnost. A tak si Kohelet představil krále Šalomouna, svého patrona - starodávného patrona židovských filosofů. No, jistě! "Moudrost dává moudrému více síly, než jakou má deset mocných v městě" (7,19). Velký státník musí být moudrý. Jinak to jde s celou zemí od desíti k pěti. To ví každý. To věděl celý starověk. Zvlášť na Předním východě byl vladař kdysi považován za toho, kdo by měl být až jakýmsi ztělesněním moudrosti. A ta byla proto napořád spojována právě s postavou krále nebo vezíra, který měl na starost výuku panovníkových potomků. Vládce a politik, který chce být veliký, musí být moudrý. Dokonce tak moudrý, aby si byl neustále vědom mezí a pomíjivosti moci. Aby měl na paměti, že vezdejší království, moc a sláva jsou vždy jenom stínem a někdy pouhou karikaturou království, moci a slávy, které nejsou z tohoto světa. Avšak nosila kdy tato země takového krále? Těžko si vzpomenout ... Ale počkat! Jednoho určitě: toho chudého na oslátku, "v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání" (Ko 2,3).
Já už učím téměř dvacet let. Učitelkou jsem však být nechtěla, a to přesto, že už mi od třetí třídy říkali, že k tomu vlohy mám. Pro mě to však byla hrozná představa a můj postoj v této věci se nezměnil ani po studiu gymnázia. Tehdy jsem chtěla být lékařkou, dvakrát jsem se pokoušela dostat na medicínu, ale když to ani jednou nedopadlo, začala jsem příležitostně pracovat a přitom jsem ještě chodila na jazykovou školu. Později mi to však nestačilo, nějakou školu jsem chtěla udělat. Nakonec jsem se rozhodla pro "peďák", ale nikoliv proto, že bych v budoucnu chtěla učit, nýbrž proto, že jsem se tam mohla snadněji dostat. A vlastně až ve třetím ročníku, když jsme chodili na praxi, mě to začalo trochu bavit. Ani tehdy jsem však ještě nebyla rozhodnuta. Po studiu jsem sice šla učit, ale zase jen proto, abych si to zkusila. Tehdy mě to teprve chytlo, ale dnes mám pocit, že jsem se v tom skutečně našla.
Nyní tedy máš již dlouholetou praxi i zkušenost. Co dnes považuješ za nejdůležitější pro to, aby člověk mohl vykonávat učitelské povolání? Jaké vlastnosti či předpoklady - mimo těch odborných - je dobré či dokonce nutné mít?
Předně musí mít člověk děti rád. Tím ovšem myslím mít je rád i s chybami, takové jaké jsou, a nemyslet si, že mé představy jsou to první a poslední. Pak učitel určitě musí něco vydržet - i neúspěchy. Ale proto, aby u své práce zůstal, jej ta práce musí těšit. Bohužel začínající učitelé někdy odejdou dřív, než vůbec mohou poznat, v čem je kouzlo této práce. Přicházejí sice s nadšením, ale zároveň je strašně rychle i něco zklame, a neunesou, že úspěchy hned nejsou hmatatelné. Samotné vlastnosti učitelů pak jsou a mohou být jistě různé, důležité však je, aby učitel svou práci dělal skutečně pro děti a kvůli dětem. Jistěže člověk sám musí mít v hlavě věci srovnané, musí umět sám sebe ovládat, nemůže hned vybuchnout, ale nejzákladnější jsou vztahy. O ty jde v tomto povolání snad nejvíce. Proto jsem se musela a vždy znovu musím zabývat i psychologií. I když na druhé straně, pokud jsi zmínil odborné předpoklady, pak já bych je příliš nepřeceňovala. Vzdělání je jistě třeba, ale pokud není někomu shůry dáno, pak mu nepomůže ani tisíc škol. Já to prostě beru jako dar - být učitelem. A co se týče vyučovacích metod, i zde jsou jistě různé trendy, nicméně já osobně mám za to, že se stejně pořád motáme kolem Komenského a jenom jej přizpůsobujeme. dané době.
V minulém režimu znamenala víra a návštěva kostela někdy přímo diskvalifikaci pro učitelskou práci, někdy alespoň jistou přítěž a komplikace. Tento politický tlak bohudíky pominul. Nicméně, můžeš říct, jak tebe osobně víra v tvém povolání ovlivňuje, a jestli vůbec vnímáš nějaký zásadní rozdíl, právě co se týče povolání učitele, mezi věřícím a ateistou ?
Dřív to samozřejmě bylo složité, i když Praha je anonymní a nikdo ani nemusel vědět, že do kostela chodíš.V tomto ohledu jsem to tedy měla jednodušší a žila jsem si celkem svobodně. Jestli však vnímám v souvislosti se svým oborem nějaký zásadní rozdíl mezi věřícím a ateistou, na to není jednoduchá odpověď. Má osobní zkušenost je, že věřící člověk asi víc unese a víc chápe. Nelze to však zcela zevšeobecnit. Proto bych to raději formulovala tak, že víra je určitě veliká pomoc. Rozhodně však na tom, že jsem věřící, nelze stavět přesvědčení, že jsem i dobrá učitelka. Víra mi však může pomáhat vysvětlit a odhalit mnohé problematické záležitosti právě v oblasti sociální a citové. Víra mě tedy ovlivňuje tím, že mi umožňuje širší pohled a dává mi větší prostor svobody. Konkrétně v mé třídě jsou i děti z různých církví a já v tomto směru nemám jediný problém. Nejsem zastáncem vyučování náboženství na školách, důležitější se mi zdá zakotvení v tom kterém křesťanském společenství, ale děti právě mohou ve třídě o tom, kam chodí, tedy i o svých církvích, druhým vyprávět, a tím pro ně být i přínosem a obohacením.
Ty se ovšem, Radko, již delší dobu podílíš nikoli na klasickém, ale na jistém alternativním způsobu vzdělávání. Můžeš o tom něco říct? V čem spočívá? Jak taková alternativní výuka vypadá? Tento způsob asi vůbec umožňuje větší a lepší komunikaci.
Za minulého režimu byl způsob vyučování dán pevně rozpracovanými osnovami i kontrolami, ale i když nechci přímo tvrdit, že jsem již dřív učila alternativně, rozhodně jsem se pokoušela učit jinak. Nový program, se kterým později škola přišla, pro mne tedy nebyl něčím zcela neznámým, ale vnímala jsem jej spíše jako osvobození v tom smyslu, že nyní jsem pro své pokusy dostala nejen povolení, ale přímo i pověření je rozvíjet. Alternativní způsob vzdělávání se od klasického opravdu dosti liší, a to předně v tom, že dítěti je zde umožněno, aby mohlo pracovat podle svých možností a schopností. Zdůrazněn je tu individuální, osobní přístup, ve kterém se bere vážně rozdílnost dětí. Dítě nemusím pořád srovnávat s druhými a stresovat je. Druhý rozdíl je v tom, že děti si mohou sami vybírat, co je těší dělat. Mnozí si řeknou: to si ovšem děti budou jen hrát, malovat či cvičit. Tady však záleží právě na učiteli, aby to měl dobře rozmyšlené a aby třeba i do toho hraní dovedl podsunout matematiku či čtení. Další velká změna od běžné školy je v tom, že se na procesu vzdělávání velkou měrou může podílet i rodič. Nejenže rodiče mohou průběhu vyučování přihlížet, ale mohou se na něm sami i podílet, například tím, že rodič dětem přiblíží něco ze svého oboru. Rozdílné je i hodnocení. Známka zde není vůbec důležitá, hodnotíme slovně, a to nikoli výkon, ale proces práce žáků. Navíc na hodnocení se podílí žáci sami, a to nejen proto, aby se naučili sebehodnotit, ale i proto, aby se naučili rozplánovat si práci. I zde je tedy patrná snaha dítě zbytečně nestresovat. Nicméně na konci ročníku musí být rozsah učiva zvládnut stejně, jako je tomu v tradičních třídách. S tím vším potom souvisí i zcela odlišný režim i odlišné uspořádání třídy. Třídu máme uspořádanou do "center", aby se dalo pracovat i v menších skupinkách, a také zmizelo klasické rozdělení do vyučovacích hodin. Podporuje se tím nejen komunikace, ale i vnímání souvislosti jednotlivých předmětů při probíráni jednoho tématu. Odborně se tomu říká práce v projektech a integrované vyučování.
V této souvislostí mě napadá otázka: co je tedy vlastně smyslem učitelské práce? Předat informace? Vzdělávat? Vychovávat? Čemu má učitel děti "naučit"?
Myslím, že je třeba všechno skloubit dohromady. Hlavně připravit dítě na život. Alternativní programy vzdělávání neupřednostňují pouhé předávání informací, ale snaží se děti naučit s informacemi i pracovat, přemýšlet a svůj názor umět obhájit.
A jak je to dnes s dětmi? Je těžké získat si pozornost, respekt a vůbec děti zvládnout?
Já pracuji s malými dětmi do páté třídy. Pravda je, že dnes dětem často chybí i ty nejzákladnější návyky. Neumějí se obléci či se vysmrkat. Je to dáno velikou zaměstnaností rodičů, pro kterou pak nemají na děti čas. To se na nich jistě podepisuje. Děti jsou sice po hmotné stránce velice dobře zabezpečené, ale co jim schází, je nejen schopnost, ale někdy i příležitost komunikovat, neboť doma stráví většinu času před televizí či videem. Dá to tedy mnohem víc práce vůbec je naučit mluvit. Podobné je to s pozorností. Protože děti přicházejí z tzv. moderních rodin, kde se neautoritativní výchova - z neznalosti rodičů - kolikrát zaměňuje s tím, že děti si mohou dělat naprosto cokoliv, není snadné si pozornost získat a děti zvládnout. Nicméně tam, kde je vztah mezi žákem a učitelem otevřený, kde se vytvoří silné pouto - a náš program, jak už jsem řekla, je předně o komunikaci - tam se dostaví zcela přirozeně i respekt. A na závěr snad ještě jednu zkušenost. Když přijdu s něčím zcela obyčejným, například s kapesníkem, na kterém udělám uzel, tak to zabírá, protože děti jsou kolikrát přesyceni Barbiemi a transformery. Doporučuji tedy návrat k obyčejnosti a "polidšťování" - to funguje. Ale i tady je třeba vědět, jak na to.
Děkuji za rozhovor. Ptal se Zvonimír Šorm.
Před pěti lety se Offspring staly hvězdami takřka přes noc. Jejich album Smash (1994) je doslova odpálilo mezi významné veličiny. Neopunk slavil svůj comeback. Dnes je za nimi několik miliónů prodaných alb, ke kterým se teď přidá ještě nejnovější Americana. Jde o slovo označující typicky americký způsob života. Tedy hamburgry, pepsi cola, barevná telina s dálkovým ovládáním, Simpsonovi a seriál The Friends (Přátelé). Obraz jenž byl zvolen na obal jejich nejnovější desky, je dílem známého kalifornského umělce Franka Kozika. Nevinný chlapec s velkým švábem na klíně - tak vidí Američany Offspring. Stylově můžeme Offspring zařadit mezi kapely typu Green Day. Jednoduché kytarové rify, punková rytmika a úderný zpěv. Album Americana nepřináší v tomto směru nic nového. Spíše naopak. Drží se osvědčených receptů na dobrou, říznou píseň. Pokud tedy znáte album Smash, nečekejte nic nového. Samozřejmě, že je album zvukově bohatší a instrumentálně na vyšší úrovni. Naštěstí opravdu kvalitní hudba není jen o tom.
Jakub Zeman, bohoslovec
Bohdan Pivoňka, vedoucí referátu duchovní hudby Vězeňské služby ČR, kazatel ČCE, pověřený organizací duchovenské služby.
Diskutuje se dnes (v rámci snahy o snížení kriminality mladistvých) o možnosti snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti mládeže na 14 či méně let. Jak se stavíte k takovému návrhu?
K návrhu možného snížení hranice trestní odpovědnosti mladistvých se stavím neutrálně, ať jde o snížení této hranice o jeden, dva nebo tři roky. Mám totiž za to, že naznačená a toužebně vyhlížená úprava, která by údajně mohla napomoci omezení rozbujelé kriminality mladistvého, či spíše staršího dětského věku, bude ve svém důsledku neúčinná, nestane-li se něco s morální úrovní naší společnosti. Prakticky to bude znamenat, že spektrum trestaných "dětí" bude širší, že na ně budeme moci dřív, že bude více zavřených, nikoliv však méně "kriminálníků". Již dnes, jak dokládají odborníci, mají okresní a obvodní úřady a soudy dostatek nástrojů, jež by se daly využít ve věci kriminální prevence; chybí však odpovědnost na straně rodičů (jsou-li jací) a zájem věci skutečně řešit na straně společenských a státních orgánů. Dokud rodiče nezískají znovu svou pozitivní autoritu, dokud své děti po stránce výchovy přenechají někomu dalšímu (škole, kamarádům, TV, církvi?), dokud se sami nestanou svým dětem kamarády, do té doby budeme moci posunovat hranici trestní odpovědnosti libovolně proti pohybu dospívání až do absurdních poloh bez jakýchkoliv výsledků. A podobně: dokud "ouřadům" půjde jen o "zmáčknutí", tvrdý postih, trest, až pubescent "zmodrá", a dokud se v naší společnosti nedostaneme k tomu, že nám půjde víc o člověka než o "foršrift" a o chvályhodnější stav společnosti než o naše osobní zadostiučinění, do té doby to s kriminalitou dolů nepůjde. Vypadá to jako tvrdý soud, vyřčený proti ostatním; starám se však i já a nevím, jak na to. Asi všichni musíme v sobě vzbudit zájem o druhé...
od rock&rollu k pogromům
I když je tomu již více než 30 let, kdy první skinheadi kráčeli ulicemi londýnského Eastendu, přežívá dodnes mnoho mýtů o jejich historii. Podle Dudenova slovníku jsou skinheadi definováni jako mladiství muži, kteří se vyznačují krátkým střihem vlasů, popř. holou hlavou a mají sklony k agresivnímu chování a násilí. To provozují na základě pravicově-extremistických myšlenek. Původ hnutí Skinheads je dodnes zahalen rouškou tajemství. Sami příslušníci se v názorech na svůj původ liší. Jedni jsou přesvědčeni, že původní skini byli antirasisti, dokonce socialisti, jiní naopak tvrdí, že skini byli už odjakživa pravicovým hnutím White - Power (= bílá síla). Nevíme, zda jde dnes skinům o to, aby očistili svou minulost od věcí. které se "nehodí", nebo zda pouze chtějí znepříjemnit cestu médiím a zamlžit vlastní historii tvrzením, že původní mládežnické hnutí Skinhead je levicové. Faktem je, že skinheadi se snaží o to, aby se o nich vědělo co možná nejméně. K tomu slouží různá desatera a zákony... První skini na konci šedesátých let nespadli z nebe, nýbrž se formovali za určitých podmínek. Podobně jako ve Velké Británii, tak i v Německu mluvíme v 50. Letech o tzv. "hospodářském zázraku", který sliboval vyšší příjmy, větší konzumní uspokojení obyvatel a výstavbu sítě sociálních jistot pro všechny. Jestliže otcové tou dobou dřou ve fabrikách, tak jejich synové sedí s kravatou v kancelářích či jakkoliv jinak podnikají. Manuální a psychická práce se dostávají na stejnou úroveň, třídní rozdíly mizí. Vznikají satelitová města (městečko na zelené louce s kompletní infrastrukturou, které je nezávislé na okolním světě), která sice řeší výborně bytovou otázku, ale nabourávají strukturu velkých rodin, které doposud fungovaly. Přibývá anonymních sousedů, roste znechucení a agrese mladistvých, na jejichž volnočasové aktivity se při architektonickém plánování "jaksi" zapomnělo. Počátkem 60. let se vše ještě stupňuje výstavbou obřích supermarketů, rozkvětem sídlišť. Hospůdky a stánky se mění na veliké restaurace. Začíná též rapidně přibývat přistěhovalců z bývalých kolonií, kteří si přinášejí vlastní životní styl, kulturu a náboženství - otvírají své vlastní obchůdky, restaurace. Postupem času se z nich stávají nevítaní hosté. Dále se začínají ze společnosti vyčleňovat příslušníci vyšších vrstev, kteří odchází za studiem a nemají chuť ani čas si zajít po práci na pivo nebo na fotbal. Sídliště se odcizují a mladiství se začínají bránit. Tak vzniká celá řada hnutí, která dávají svou módou a hudbou najevo svůj nesouhlas. Tak nás napadá, kolik z dnešních skinů toto ví... Po rock´n rollové vlně se dostávají na scénu dva důležité styly. Vedle známých "rockerů" jsou to především příslušníci hnutí MODS. V oblečení převládala italská móda mohéru, hedvábí a bot do špičky. Starší generací byli považováni za slušné a upravené (narozdíl od rockerů). Šlo však o parodii, slušné oblečení se mělo vysmívat snobismu. Postupem času se však z alternativy stala konvence (jak je to často obvyklé) a hudební skupiny hlásící se k MODS začaly nahrávat v komerčních nahrávacích studiích. Někteří MODS se dali na studium, ostatní se oženili. Právě v této době, kdy MODS pomalu zaniká, se vyčleňuje skupina, která už má dost přetvářky a přizpůsobování se středním a vyšším vrstvám společnosti a vytváří si vlastní image a módní styl, odkazující na proletářskou minulost otců. A tak boty horníků od Dr. Martense, džíny a bavlněná trika utvořily prvního skina. Dnešní skini vypadají o něco jinak než jejich "zakladatelé". K oblečení patří těžké černé či červené boty - dokonce snad záleží i na barvě tkaniček - zelené maskáče či černé džíny (často přidržované kšandami), bavlněné triko a přes něj tzv. "bomber" - původní teplá bunda pilotů amerických stíhaček. Je-li otočena podšívkou nahoru, znamená to, že skin je připraven k boji. Nejčastěji se skini vyskytují ve věkové kategorii 16 - 25 let, přičemž mladším (cca do 15 let) se říká "mikroskini". Ti se do part dostávají přes nejrůznější iniciační rituály. To vás třeba na stanici metra obstoupí parta skinů a jeden do vás bije. Kdo to zvládne, je přijat. Hnutí Skinheads není, ač by se to na první pohled mohlo zdát, politicky orientováno (to však neznamená, že ve svých zemích skini nepodporují radikální politické strany - např. u nás SPR-RSČ, ve Francii Le-Penovu Národní frontu či v Rusku Žirinovského nacionalisty). Jde spíše o formu radikální reakce na životní podmínky. Ač se o skinech hovoří často jako o "individuích", ukazuje se, že většina z nich je uvnitř hnutí především pro pocit sounáležitosti, organizovanosti. Paradoxem však je, že skini právě organizované skupiny sami odmítají, ač se mnozí z nich vzhlíží v autoritách typu Adolfa Hitlera či SS. Každá autorita je pro ně represívní složkou (policie, vychovatelé, učitelé). Při hlubším pohledu je možné postřehnout další paradoxy, jako např. konzumace drog, náušnice v uchu atd., dříve radikálně odmítané. Sami o sobě mluví jako o provokatérech a kriticích občanské nudy. Nenávidí zdvořilostní fráze středních a vyšších společenských skupin - to jsou pro ně zbabělci, kteří utíkají před konfliktem a kteří jsou mistry přetvářky. Skini raději dávají přednost přímému řešení konfliktu. Říkají za každou cenu druhé straně svůj názor a v případě nutnosti vyřizují věci ručně, přičemž pojem "nutnost" zřejmě vnímá každý z nich jinak. Faktem je však to, že volnočasové aktivity se omezují na posilovnu (kult těla hraje významnou roli), pivo a fotbal (viz. Bratrstvo 1/99 "Rowdies ...."). Skinheady spojuje hudební styl Oi. Vznikl na počátku 80. let jako odnož britské punkrockové hudby. Později jej "převzali" skini jako svůj hudební styl. Texty získaly kromě původní "hrubosti" i pravicově radikální podtext (často i silně neofašistický). Inspiraci čerpala hudba Oi z dělnického prostředí velkoměst - např. reakce na bezvýchodnou sociální situaci mladistvých. Pokřik "Oi, Oi, Oi" se stal postupem času zabijáckým pokřikem, kterým skini provázeli své útoky proti příslušníkům jiné barvy pleti. Tuto hudbu v Evropě provozují kapely "4 Skin", "The Exploited", "The Business", "Blitz", "Dissorder" ... U nás dobře známá skupina Bráník pak kupříkladu nazpívala píseň "Oi na ROI" (ROI = rómská občanská iniciativa). Je zvláštní, že skini nenávidí punkery, ačkoliv jejich hudba vzešla z punku. Kolem roku 1988 se od Skinheads odtrhla skupina S.H.A.R.P. (Skinheads against racial prejudice = skinheadi proti rasovým předsudkům). Vyznávali skinheadský odpor vůči konzumnosti a autoritě, ale nesouhlasili se vzrůstajícím směřováním skinů k rasismu a fašismu. Šlo o první případ v historii Skinheads, kdy někdo zevnitř začal bojovat proti rasismu. Podle zakladatele S.H.A.R.P. Roddy Morena z britské Oi skupiny "The Oppressed" nejsou SHARP hnutím či organizací, ale spíš životním postojem, který má akceptovat multikulturní společnost. Skinheads jsou špičkou ledovce. V naší společnosti, svázané předsudky a zaběhanými stereotypy myšlení, existuje mnoho tichých spojenců bez těžkých bot na nohou a vyholené hlavy. Podle společnosti Gabal, Analysis a Consulting (1996) se 6 % respondentů domnívá, že skinheadi chrání slušné lidi a veřejný pořádek a 36 % dotázaných s násilím skinů sice nesouhlasí, ale jsou přesvědčeni, že Rómové mají alespoň respekt.
Čeští ostří skinheads Skinheadské hnutí začalo vznikat více či méně živelně po pádu železné opony v roce 1989. Tyto směry spojoval především rasismus, xenofobie a nacionalismus. Prvním známějším útvarem se stala hudební skupina Orlík, jejíž dvě desky si koupilo 140 000 lidí. Zpívali třeba o bílém jezdci, který se chystá na poslední bitvu nebo o tom, jak založí skinheadskej stát. Po jednom z jejich koncertů v roce 1990 došlo na pražském Václavském náměstí k útokům na lidi s jinou barvou pleti. Skupina v níž hráli i dobře známí herci David Landa a David Matásek již neexistuje. Dnes se oba známí herci od kapely více či méně distancují. Další kultovní kapelou se stala skupina Bráník. V textech ještě přitvrdili a navrhovali řešit rasovou otázkou benzínem a zapálením. To vše vydala společnost Monitor - dnes Monitor-EMI, která pokud vím vydala i českou verzi muzikálu Jesus Christ Superstar. Skupina se vydáním své desky dostala až před soud, který rozdal pár podmíněných trestů.
Organizace
Ačkoliv skinheadi nejsou často nijak organizováni, existuje několik organizací, které působí i v Čechách. Asi největší organizací je Bohemia Hammer Skinheads - česká pobočka mezinárodní organizace Hammer Skinheads. Vznikla v USA v polovině 80. let, u nás byla oficiálně založena v květnu 1993. Programem je nacionální socialismus, rasismus a antisemitismus. Jde přibližně o 500-800 lidí. Organizace má svou hierarchii. Jádro tvoří členi s označením "Activist" (aktivista), kteří jsou mezi svými dobře známi. Čekatelé na členství se sdružují v tzv. "Support Group" .. Základním znakem jsou dvě zkřížená kladiva s doplněním BHS a českým lvem či moravskou orlicí. Vydávají mnoho tiskovin (Nová Evropa, White Warriors, Patriot, Hlas krve apod.) Heslem organizace je deset slov: "My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí". Působí v Praze, Brně, Trutnově, Vsetíně. Organizují se hudební koncerty (skupiny Valašská liga, Zášť 88, Vlajka atd.). Zřejmě první organizací v Čechách však byla Nová česká jednota. Fungovala v Praze a chtěla vytvořit militantní organizaci mládeže. Časem zřejmě zanikla. Na ní v roce 1991 navázala organizace Bedford. Bedford byl jedním ze zakladatelů Ku-Klux-Klanu. Někdy ji najdeme pod názvem Liga Čechů. Postupně se přeorientovali v tzv. kališnictví. Vůbec u českých skinů je příklon k husitství velmi častý. Tuto dobu považují za nejkrásnější - český národ se vzedmul a "čistil" zemi od odpadlíků. Lidé hlásící se k "husitství" jsou mezi skiny nazýváni kališníci. Snaha o spojení vlastenecky smýšlejících skinů v Čechách se nazývá Jednota kalicha. Další zajímavou organizací je Vlastenecká liga. Ta byla zaregistrována v roce 1993 jako občanské sdružení. Založili ji lidé sdružení okolo Bedfordu a Nové česká jednoty. Zajímavé je, že se již v roce 1990 pokusili o zaregistrování pod názvem "Neviditelná říše rytířů KKK". Tato žádost byla zamítnuta. Působí na celém území ČR a programem je extrémní český nacionalismus, xenofobie a zvláštní je tzv. "husitský tradicionalismus". K tiskovinám patří např. Český štít či Práče. Pořádají i různé přednášky. Vzpomínám si na jedno vydání magazínu Na hraně, kde byl jeden člen přítomen a odcházel dřív na přednášku o Hankových rukopisech. V Čechách se v roce 1992 obnovila Národní obec fašistická. Tiskovinou je agresor a kromě Prahy působí v Trutnově či Hronově. Odkazují se na prvorepublikovou NOF vedenou Radolem Gajdou. Za asi nejextremističtější organizace, které u nás působí, lze považovat Blood and Honour a White Aryan Resistance (W. A. R.) (=bílý árijský odpor). Tady už jde spíše o přípravu terorismu. První vizitkou bylo slavné setkání v Kozolupech v roce 1996 (asi 700 lidí). Za cíl považují "svatou rasovou válku, která očistí bílé a přinese do jejich domovů svobodu". Do této skupiny organizací můžeme počítat i HASS (=odpor). Jde o polovojenskou jednotku cvičící kdesi v lesích u Prahy. Takovou jednotkou je i Bojová skupina Beroun či Militantní skupina Ostrava. Neví se však, zda ještě fungují. Existuje ještě mnoho dalších skupin, jejichž výčtem však nebudeme čtenáře Bratrstva otravovat. Nejde o to strašit tím, co se kolem nás děje. Počty lidí ve vyčtených skupinách jsou obyčejně do desítek. Je však dobré o věcech vědět a nepodceňovat je.
Z hudebního hlediska je husitská exploze učiněnou pohromou. Čechy se kvůli ní dostávají do kulturní izolace, zároveň definitivně likvidují předchozí hudební impulsy, již dosti otřesené klubkem zmatků vlády Václava IV. a vyobcují se tím z podílu na renesančním převratu. Tak jsou v Čechách udušeny první zisky z italského trecenta1 (které můžeme sice jen předpokládat, ovšem s vysokou pravděpodobností, díky kulturním stykům Karla IV. s předními reprezentanty rané renesance), a podobně si Čechové nechají ujít v druhé polovině 15. stol. franko-vlámský kvas.2 Přesto nelze tvrdit, že by se hudba v husitských Čechách ocitla na periferii dění, ačkoli rozhodně postrádá autonomii a její úloha zde bude nadále služebná, tj. pravý opak vývoje renesančního, jenž se snaží hudbu osvobodit od vnějších norem, a třebaže by byla hudba postavena do funkce bohoslužebné, snaží se Pána oslavit a oslovit svými vnitřními možnostmi. To je ostatně i kontradikce hudby "umělecké" (dnes bychom řekli klasická nebo vážná hudba) a lidové, kdy se lidová (srov. populární z latinského popularis, od populus=lid) hudba zakládá na vnějším účelu a užitku, zatímco hudba "umělecká" hledá a rozvíjí své imanentní možnosti. Hlavním kritériem lidové hudby je její oblíbenost. Viděli jsme v předchozích kapitolách, jak mocného arbitra oblíbenost u lidové hudby představuje. Druhým významným momentem lidové písně, který se uplatnil v husitské tvorbě, je aktuálnost (můžeme říci časovost) těch písní, které bezprostředně reagují na současné dění, a právě tyto skladby jsou pro husitskou válku charakteristické. Časové písně pro větší přehlednost můžeme rozdělit na posměšné písničky, jež vyjadřují jakési podhoubí dějinné situace a časové písně samotné, které se snaží události reflektovat z duchovního hlediska. Zaměřme se nejprve na písničky posměšné. Již v době, kdy betlémská kaple tvořila sice drobnou, ale křiklavou subkulturu za nešťastné vlády Václava IV., vznikaly jedny z prvních časových popěvků a písní, jež reagovaly na konflikty českých mistrů (s Janem Husem v čele) s pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazenburka. Tyto písně vtipně glosovaly nebo roztrpčeně obviňovaly arcibiskupskou stranu způsobem, který můžeme srovnat s písničkářskou produkcí z dob komunistické diktatury, a pravděpodobně plnily i stejnou společenskou funkci. Pro ilustraci uvedu zde několik ukázek z písní posměšných, kterými ani jedna strana nešetřila a které se ozývaly takřka při každém z pražských nepokojů během Husova působení:
Zbyněk biskup abeceda spálil kniehy a nevěda co je v nich napsáno.
Tuto písničku zpívali Pražané sympatizující se stranou Husovou, když arcibiskup Zbyněk Zajíc (jelikož se tvrdilo, že neumí číst, přezdívaný abeceda ) nechal spálit Viklefovy zabavené knihy, navzdory protestu většiny univerzitních mistrů. Ke stejné události se váže i tato strofa:
Zbyněk kniehy spálil Zdeněk je podpálil učinil hanbu Čechóm běda bude všem nevěrným popóm
Zde už je patrný militantní nádech, jenž se později mocně uplatní v husitských válečných chorálech. Ovšem kromě těchto bezprostředních glos vznikají i časové písně obecnějšího charakteru, které si již kladou za cíl vyjádřit kritické stanovisko ke stavu církve, nebo obhájit vlastní pozici jako pravdivou a spravedlivou: Aby čtenie nekázali pány světa aby byli apoštoly v smiech měli
nebo: Jest příslovie staré dobré: plémě české poctivé, nelze, by bylo bludné, všecky země pějí
Tolik k časovým popěvkům. V příštím čísle je budeme moci srovnat s širším vývojem husitského zpěvu.
Osmdesát let je mnoho v životě člověka, ale málo v životě církve. Některé církve jsou staré tisíce let a tak, jak poznamenal historik Amedeo Pekař, prožívá ta naše vlastně ještě raně dětský věk. Tomu by měla odpovídat její organizační struktura i názvy, které používá. Čtyřicátý řádný synod na Pekařovy návrhy okamžitě zareagoval změnou svého názvu na schůzka. Předseda schůzky, schůzkový junior Pavel Smetana, rozeslal juniorátům dopis následujícího znění: Milá děcka, když Pán Ježíš řekl nebudete-li jako dítky, jistě do něj nevejdete, myslel tím především na církev, jež nemá přijímat struktury starého světa. Všechna spolča (dříve sbory) budou proto muset uspořádat volby do mladšovstev, protože podle nového mladocírkevního zřízení musí být jejich členové mladší pětadvaceti let, mládenec či mládenkyně (dříve kurátor a kurátorka) pak osmnácti. Zástupci starších členů se mohou účastnit schůzek mladšovstva pouze s hlasem poradním. Schůzka také nově stanovila věk na odchod mladitele (dříve faráře) do důchodu, a to na pětadvacet let. Pro zástupy penzionovaných mladitelů-důchodců musí církev urychleně vybudovat síť domovů ztraceného mládí. S mladobratrským pozdravem mladým patří svět, rychle, církvi, vpřed Pavel Smetana, schůzkový junior v.v.
Jiří Hoblík
Lidé si často o sobě myslí, jak jsou originální - a vůbec to není pravda. Protože: S melioracemi začal Hospodin už třetího dne stvoření. Podle Gn 2,21 učinil Hospodin z - mj. prvního nudisty - Adama prvního feťáka. A pak provedl první amputaci. S Titanikem přišel už Noe a navíc neztroskotal - a ještě jej spojil s první zoologickou zahradou na světě. Z neplodnosti vyléčil Hospodin už Sáru, Mánochovu ženu a Chanu. Biologické a bakteriologické zbraně byly poprvé použity v čase krátce před exodem Izraelců z Egypta. Během putování pouští zavedl Hospodin donáškovou službu potravin (many a křepelek). Prvním letcem do vesmíru nebyl Gagarin, nýbrž Eliáš anebo dokonce již Henoch. Větru, dešti poručil již sám Hospodin v 1K 18,41 nn. První, kdo se plavil pod mořem, byl Jonáš, jemuž jako ponorka posloužila Bohem vyvolená velryba. O první transplantaci srdce mluví Ezechiel (11,9), podle něhož Hospodin slibuje vyměnit kamenná srdce za masitá. (V tomto bodě děkuji za upozornění Mgr. Michalu Kittovi. ) Restituci zažil už Jób. Kóhelet má skutečně pravdu, když říká, že pod sluncem není nic nového. Lidé si pořád něco vymýšlejí a pak si k tomu domýšlejí, že to na světě ještě nebylo. Ale ne, kdepak. Dokážou tvořit, ale už nedokážou nic stvořit. A přeceňují své síly, takže to s nimi nezřídka dopadá, jako když stavěli babylónský mrakodrap. Na druhé straně třeba ještě nenaučili hady mluvit, proměnit zvědavou ženu v solný sloup anebo bez hrází rozhrnout moře až ke dnu. Natožpak aby sami dokázali vyzrát na smrt.
Náš Pane, Ty první i poslední, Tebe chválíme, k Tobě se obracíme, před Tebou se skláníme. Vyznáváme, že svým srdcem často říkáme NE. - NE světu: je v něm mnoho nespravedlnosti a ohrožení. - NE lidem: mnozí jsou bezohlední a zloději. - NE sobě: často jsme bezmocní a vyčerpaní. - NE všemu dohromady: nikam to nevede. Vyznáváme, že svými ústy často mluvíme zbytečně. Bezmyšlenkovitě opakujeme, co jsme slyšeli. Předáváme polopravdy. Připomínáme hrozné a beznadějné události. Proti úzkosti se bráníme zlými a nepřátelskými slovy. Prosíme, smiluj se nad námi. Nauč nás srdcem říkat ANO. - ANO světu: Je Tvůj. Je bohatý a krásný. Je v něm dost místa pro všechny. - ANO lidem: všichni dostali chuť žít. Mnozí jsou k nám posláni jako Tví poslové - andělé. - ANO sobě: můžeme rozdávat i přijímat skvělé dary. I v nejhorší chvíli můžeme přijmout požehnání a být požehnáním. Prosíme, nauč nás přikazovat DOST svým ústům. Naše ústa ať říkají slova potřebná, pravdivá a laskavá. Ale kde by se objevila zbytečná řeč, lživá a falešná myšlenka, zloba nebo nepřátelství - tam ať zazní DOST. Prosíme, obživuj a posiluj svou jedinou společnou a svatou Církev. Naplň ji velkým ANO pro život ve víře, naději a lásce. Vyzbroj ji velkým DOST proti sobectví, závisti a nadutosti. Učiň to pro své svaté jméno, jehož sláva je od věků až na věky. Amen.