Úvodník - Zdeněk Šorm Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat - Michal Kitta Anketa: Kdy jste měl v životě největší vztek? Bible a vztek - Jiří Mrázek Pocítit vztek ještě neznamená jednat agresivně - Matra Kovářová Čím bych byl, kdybych byl: zedník rozhovor s Janem Zajíčkem Kazatel: Hluboko, přehluboko, kdo to nalezne? (Kaz 7,23-29) - Dalibor Antalík Jak so představit hříšníka - Jiří Hoblík Ad: Graffity - Zdenek Pavelka Každej pes, jiná ves – Extrémní sporty - Martin Balcar Co potřebují potřební? - T. Kellerová, J. Dus Co mne zaujalo - Pavel Seidl, Tereza Kolínská Hudba - Kennedy vaří smyčcem - Michal Plzák O smyslu vojenské služby - Mikuláš Vymětal Doporučuji: Juraj Schonfeld - Mikuláš Vymětal Jak já to vidím? - Martin Fendrych Modlitba Stručně a jasně - Zdeněk Matějček Civilka - Kontaktník

WEBowský počítadlo NETWAY říká, že přesně lidí zavítalo od 1.6.2000 do archivu Bratrstva

Zásady a souvislosti

Co myslíte, je totéž, když vrah rozpáře břicho své oběti a když chirurg rozřízne skalpelem krajinu břišní? Je stejné, když doktoři odeberou mrtvému nějaký orgán k transplantaci a když někdo zohaví mrtvolu? Že se ptám hloupě? Že je ten rozdíl patrný na první pohled? I já si to myslím a právě proto mi řádně hnuly žlučí - když už jsme u toho vzteku - články Ilji Herolda o Kosovu v Kostnických Jiskrách. Nezatěžuje se souvislostmi a klidně vede paralelu mezi podporou užití síly ze strany spojenců v tomto případě s tím, jak se některé církevní instituce před dvěma generacemi otvíraly Mussolinimu a Hitlerovi jako domnělé hrázi chaosu. Užití síly je přece užití síly a evangelijní slovo je prý jasné: Vaše řeč buď ano, ano - ne, ne. Vypadá to zásadově a zbožně, jen ta souvislost zase chybí. Kdyby z ní nebyla Ježíšova slova vytržena, varovala by pana Herolda, a nejen jeho, právě před tím, co dělá: Nezaštiťujte svoje slova Bohem, nedělejte ze svých názorů víc, než jsou, mluvte za sebe a buďte si při tom vědom, že ze své omylnosti nemůžete vystoupit. Pak nezbývá nic jiného, než pracně zvažovat souvislosti, ptát se po důvodech pro svůj názor a často otevřeně přiznat bezradnost (O tom víc Dalibor Antalík a Kazatel).

Aby nedošlo k omylu - tohle není slovo proti zásadovosti. Jen mne vždycky nadzdvihne (snad požehnaně - viz. Mrázkův vztek), když si z ní, místo abychom přijali její nárok, uděláme výmluvu z odpovědnosti. Principielní nenásilnost ukřižovaného Krista nemusí být jen útěkem před složitostí života a nehoráznou demagogií. Je třeba připustit si ten otazník nad přitakáním použití síly. Podle mne ovšem nebude viset ani tak nad nálety spojenců, jako nad privatizací našeho života, nad lhostejností k bezpráví, dokud nemá tak otřesnou podobu jako v Kosovu. V ní býváme mocní a silní proti hlasu Kristovské lásky, která nás spojuje s bratrem člověkem a tak vede k rozhodnému, pracnému a činnému zájmu o to, co náš privátní obzor přesahuje, která se nemůže spokojit ani s vlastní čistotou či osobní jistotou spasení.

 Zdeněk Šorm

Je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat (Kaz 3,6)

Michal Kitta

 "Všechno už tu vlastně bylo, a tak opatrujeme pro příští generace největší skvosty minulosti," procedil skrz doutník chlápek s bouřkou a vznikl konzervativec - pravičák.

"Odhoďme vše staré a shnilé a hledejme nový světový řád!" zamutoval studentík s kokardou na klopě a vznikl socialista - levičák. Oba byli pustí a prázdní a nad propastnou tůní pořád ještě tma. Ale nad čtenáři Bratrstva vznášel se duch Boží. Amen. Zazpíváme píseň číslo 137: Každá věc svůj čas mívá.

Tak konec legrace. Jistěže vždycky byli a budou lidé ploší, jednorozměrní, kterým se hodinky zastavily třeba na čase hledání. Pořád bloudí světem jak štvaní psanci, žijí jen pro šmejdění, nikoli pro nacházení. A pak jsou opatrovači pravd, brouci Pytlíci, všude byli, všechno znají, sedí jako žába na prameni, jen to správně distribuovat a nemusí vytáhnout paty z domu. Někteří nešťastníci zas ztratí úplně všechno: kuličku skleněnku, dobré kamarády, smysl pro realitu, poslední zábrany. Existují dekadenti, kteří opovrhují především sami sebou, a proto odhazují vše, co připadá smysluplné jiným. Jedno bez druhého vede vždy do extrému.

Vyváženost kompozice však narušuje čas ztrácení. To nelze dělat vědomě, to by bylo odhazování. Asi nám chce Kazatel říct, že nekontrolovatelná ztráta (věci, zdraví, člověka, postavení) nemusí být tragédií, ale někdy může být tím nejpříhodnějším, co nás potká.

Čtyři jmenované časy vždycky běží zároveň. I když se někdy zdá, že přebírají jeden od druhého štafetový kolík.

Kdysi prý naše farnost ztratila kvůli komunistické měnové reformě peníze našetřené na kostel. Ukázalo se, že to nebyla nejhorší ztráta; zbyla nás jen pětina a jsme rádi, že nám alespoň věž nepadá na hlavu. Čtyřicet let křesťané úzkostlivě opatrovali víru předků. Nebylo moc myšlenek na expanzi, tak jsme se zakopali v pozicích. Fronta se posunula, my jsme zaostali. Teď je svoboda, ve které zatím neumíme moc chodit, a tak je třeba hledat nová, srozumitelná vyjádření víry, zkoumat, jaký vlastně je dnešní člověk, hledat vizi pro budoucí církev, co chceme a jak toho dosáhneme, hledat novou naději. Ale k tomu, abychom došli do své zaslíbené země, budeme muset nejspíš odhodit spoustu nepotřebných krámů. Svůj falešný stud, zahleděnost do minulosti, fotky bezbranných zvěčnělých überevangelíků, svého ubitého otrockého ducha. A jak to tiká tobě? Šťastnou cestu!

 Autor je farářem v Hronově.

Anketa – Vztek

Kdy jste měl v životě největší vztek?

Václav Malý, 49 let, katolický světící biskup

• Kdysi při setkání s jedním mužem, který mě křivě nařkl a svůj omyl si nedal vymluvit. Trval na svém dál a s tím také odešel.

 Cyril Svoboda, 42 let, poslanec za KDU-ČSL v PSP ČR

• Nemohu si vzpomenout. Snažím se rychle zapomenout na všechno negativní.

 Hana Halfarová, 46 let, psycholožka, ředitelka krizového centra linky bezpečí

• Když jsem se zklamala v osobě, které jsem důvěřovala.

Pavel Dvořáček, 48 let, farář v Poděbradech

• …na sebe.

 Petr Pokorný, 66 let, teolog, děkan ETF UK

• Opravdu nevím. Vztek mívám dost často, ale poměrně rychle mě vždycky přejde.

Jan Milíč Lochman, 77 let, teolog, profesor university v Basileji

• Mám potíž si vzpomenout na "největší vztek". Myslím spíš na své "malé vzteky", a ty bývají každodenní v nejrozmanitějších souvislostech.

 Petr Brodský, 62 let, tajemník ETF UK

• Není dobré, když člověkem cloumá vztek. Zdravý je vztek sám na sebe, když něco prošvihnu z vlastní nedbalosti, neznalosti nebo nedomyšlené situace. Vztek vůči ostatním je třeba vždy překonat tvůrčí činností. Ale přece jen mám vztek. Právě v době psaní odpovědí na tuto anketu. Vztek na toho, kdo nám na fakultě ukradl fax. A ješte téměř v pravé poledne. Proč jsou lidé tak zlí!

Petr Vacek, 33 let, herec, zpěvák

• V poslední době se velice rozlítím pokaždé, když vyháním pejskaře z dětského hřiště. A taky mě notně vytočil Tomáš Halík, když po vraždě súdánského studenta v televizi prohlásil, že skini jsou stejně frustrovaná mládež, jako např. členové ekologických hnutí.

Tomáš Kapusta, 32 let, hokejista

• Největší vztek mívám sám na sebe. Většinou je to tehdy, když z netrpělivosti učiním nějaké rychlé rozhodnutí. Za to pak nesu následky. Vztek pramení právě z toho, že kdybych si věc více rozvážil, neukvapoval se a nechal si své rozhodnutí trochu uležet, pak bych předešel zbytečným nepříjemnostem.

Odjinud:

- zřejmě v době, kdy bratr pořádal stálé alkoholické dýchánky s přáteli a já se nemohl doma učit, ani v klidu vyspat - pracující, 27 let

- nevztekám se, ale dokáže mě rozčílit, když se mi něco nedaří - student, 22 let

- v době, kdy jsem měl nastoupit do zaměstnání, se mnou rozvázali pracovní poměr - pracující 23 let

- když vidím, že se někomu stala křivda nebo nespravedlnost - studentka 13 let

Bible a vztek

Jiří Mrázek

Biblické postavy jsou plnokrevní lidé s lidskými vlastnostmi. Mají strach, radost, odvahu, je jim do pláče a občas mají i vztek. Vztek měl dokonce i Ježíš. Asi ne příliš často, ale dvakrát určitě. Jednou když viděl, že jeruzalémský chrám už není místo, kde by se člověk mohl v klidu modlit, ale spíše tržiště, kde se obchoduje se vším a dokonce i s Bohem. A jednou, když umřel Lazar. To potom šel a vzkřísil jej. To je takový "požehnaný vztek". Takhle se v jednom podobenství hostitel naštve, že vybraní hosté nepřišli na jeho hostinu. A ze vzteku pozve úplně všechny, ne už vybranou společnost, nýbrž každého, kdo je v tu chvíli na ulici. To je také takový "požehnaný vztek". Ale jinak bývá vztek špatný rádce. A nejhorší je, když si člověk právě v tom vzteku připadá zbožný a dokonalý. Takhle se učedníci rozezlili na jakési vesnice, které nepřijaly dost uctivě jejich Mistra. Kdyby mohli, smetli by ty vesnice z povrchu země za jejich bezbožnost. Ježíš měl co dělat, aby je okřikl.

Smutnější už je snad jenom vztek, který dostal Jonáš, když ti hříšníci v Ninive, které varoval před Božím trestem, činili pokání a na Boží tresty nedošlo.

Autor přednáší Nový zákon na ETF UK.

Pocítit vztek ještě neznamená jednat agresívně

Marta Kovářová

 Vztek - má svoje místo ve škále projevů jedné ze základních lidských emocí - hněvu: na jednom konci škály je třeba prosté slůvko "ne" a na druhém konci agresivní výbuch v podobě záchvatů zuřivosti. Hněv patří spolu s radostí, smutkem, nechutí, překvapením aj. mezi základní emoce.

Emoce byly dlouhou dobu v psychologii popelkou pro jejich prožitkovou tj. subjektivní složku. Ta se zdála být na překážku potřebě vnější měřitelnosti, jak ji měly přírodovědně orientované vědy. Dnes se v psychologii situace mění a emocím je věnována náležitá pozornost. Stále ještě jsou ale oblasti, kde nejsou emoce integrovány do celku lidského života. Jednou z nich je po mém soudu politika. Politika jako by znala jen emoce negativní a těch se chtěla zbavit. Vzpomeňme, jak často se ozývalo během sametové revoluce heslo "bez emocí".

Další oblastí jsou partnerské vztahy a výchova. Manželští poradci dnes mluví o "emoční impotenci" mužů, která je častou příčinou rozpadu manželství. Ve výchově je mnohdy nerovnováha mezi podněcováním vývoje rozumového a citového: sází se na rozvoj inteligence a nedoceňuje se důležitost kultivace citů.

Kdy se objevuje hněv a vztek? V situacích, kdy jsme zraněni (prožíváme bolest), jsou (z)mařeny naše záměry nebo se cítíme ohroženi (pod vlivem stresu). Zkrátka, když jsou narušovány naše hranice, skýtající nám pocit bezpečí a umožňující nezávislost.

Hněv pocítíme v těle jako energii stoupající "z břicha do hlavy". Tato energie nás připravuje a uschopňuje k akci směrem ven - k přiblížení se ke zdroji problému za účelem vyřešení situace a obnovení pocitu bezpečí a kontroly situace. Alternativou hněvu, který uschopňuje k útoku, je úzkost a únik (stažení se ze situace).

S hněvem i ostatními emocemi se učíme zacházet v raném dětství, tedy dříve, než si toho jsme vědomi. Komplikace mohou nastat, jestliže se z nějakého důvodu naučíme vyjadřovat a zpracovávat své emoce chybně, tj. nepomáhají-li nám k souhře uvnitř nás samých ani k harmonii s naším okolím. V případě hněvu a vzteku bývá takovou častou chybou v zacházení s ním jeho vytěsňování - prostě si ho nepřipustíme, nedovolíme, aby překročil práh vědomí, jakoby si ho zakážeme. Pak klameme sami sebe, připravujeme se o energii, která z hněvu plyne, ale hlavně neřešíme problém, který v nás hněv vyvolává. Nebo ho řešíme oklikou a neefektivně.

Mám za to, že např. odpuštění často není možné, nepřipustíme-li si svůj vztek. Odpuštění je přece věcí vědomého rozhodnutí a "vědomí" potřebuje všechny informace - tedy i z oblasti našeho prožívání.

Je třeba rozlišovat mezi vědomým prožitím emoce a jednáním. Pocítit hněv ještě neznamená jednat agresivně. Prvním krokem musí být uvědomění si hněvu, vzteku a to nám pomůže rozpoznat, co ho vyvolalo a proč. Tím, že si hněv připustíme, máme taky k dispozici energii, kterou s sebou nese, a můžeme se svobodně rozhodnout, jak s ní naložíme - máme ji prostě pod kontrolou.

V našem prožívání, v našich emocích se jedinečným způsobem projevuje naše originalita. A ta je přece naším Stvořitelem plánovaná a chtěná. Proč bychom ji tedy neměli přijímat jako jedinečný zdroj poznání a síly? Vždyť prožívat emoce - nejen lásku, ale i vztek - znamená mít "srdce masité, nikoli kamenné".

Autorka je psycholožka.

Stručně a jasně

Profesor Zdeněk Matějček, dětský psycholog

Myslíte si, že by fyzické trestání dětí v rodině, ve škole apod. (např. výprask od rodičů, pohlavek od učitele) mělo být ze zákona postižitelné? (Tak, jak je tomu např. v USA a jak o tom u nás nyní uvažuje i současný ministr práce a sociálních věcí.)?

Ano, tělesné trestání dětí by mělo být zakázáno a následkem toho i ze zákona postižitelné. Nedělám si ovšem iluze, že zrovna tohle je to pravé a že to stačí. I tam, kde takové zákony mají, už vědí, že jejich hodnota je především výchovná - totiž výrazné upozornění, že určité věci se prostě dělat nemají.

Ale pozor! S tělesnými tresty je potíž, ostatně jako s tresty vůbec. Tátovský pohlavek nebo plácnout malého vzteklounka po zadečku - je to prohřešek zasluhující odsouzení? Tresty netělesné (nejrůznější psychické týrání, izolace, ponižování atd.) mohou být přece daleko krutější. Druh trestu není podstatný, podstatná je jeho "přiměřenost". A tady nastávají další veliké obtíže. Kdo posoudí, co je v daném případě "přiměřené" a co nikoliv? Ne nadarmo se říká, že "dobře potrestat může pouze ten, kdo má rád." A co víc, pamatujme, prosím, že trest jenom "zastavuje", kdežto odměna "buduje". Zlaté pedagogické pravidlo říká: "zařiďme věci tak, aby je dítě udělalo dobře a my je mohli pochválit, ale nedopusťme, aby se chovalo špatně a my je za to měli trestat!" Jenže právě o tom je celá pedagogika.

Čím bych byl, kdybych byl – zedník

Rozhovor s Janem Zajíčkem

 Jan Zajíček (54) je spolumajitelem stavební a obchodní firmy SENZA ve Valašském Meziříčí. Jinak je to chlap jako hora, kterému do dvou metrů chybí jen malý kousek. Kdo ho někdy viděl na lešení, nestačí zírat.

 Proč jste se vyučil zrovna zedníkem? Chtěl jste to dělat?

To bylo dáno dobou. Rodiče měli hospodářství, nechtěli do družstva, a tak nikdo z nás čtyř sourozenců se nesměl jít ani vyučit ani na školu. Já jsem chtěl jít na stavební průmyslovku, bylo to zamítnuto. Do učení na zedníka jsem se dostal nějakým zázrakem proti vůli tehdejšího národního výboru. Vyučil jsem se a po třech letech jsem začal dělat stavební průmyslovku při zaměstnání. Nakonec jsem ji až po vojně večerně dostudoval za sedm let, protože mezitím se národní výbor dozvěděl, že dělám průmyslovku, a tak mi to zatrhli. Já to řemeslo dělám rád, protože mě baví. Nějak jsem k tomu přirostl a zůstalo mně to. Když někdo něco dělá rád, jako koníčka, a ještě k tomu prosí o požehnání, tak se musí dařit.

Je nějaký rozdíl mezi věřícím a nevěřícím zedníkem?

Vede to k větší odpovědnosti. A taky víra v Pána Boha člověka od lecčeho osvobozuje. Dneska je to v zednickém řemesle tak, že mnozí jsou alkoholici, skutečně. Nemusím být otrokem alkoholu. Myslím, že i to je důležité. Když jsme chodili lidem dělat brizolity, tak jsem si vždycky nechal dovézt konev mléka. Ne že bych si pivo nedal. Dám si ho, když mám chuť, ale nemusím ho mít. I tu štamprlu si dám, tak jednu, to přece není nic zlého. Ale já bych řekl, že lidi ze zedníků, z řemeslníků alkoholiky svým způsobem dělali. Dneska už se nestaví svépomocí, jak to bylo dříve obvyklé. Všechno je drahé, a když si lidi spočítají materiál a jídlo a všechno, tak to radši zadají firmě, je to v mnoha případech levnější, než si to dělat svépomocí. Byly doby, kdy zedníci víc dělali na fuškách než normálně a do práce si chodili odpočinout.

Jak se pozná dobrý zedník?

Samozřejmě kvalitou a výkonem. Provedená práce musí lahodit oku, jak se říká. To je dáno fortelností, tím, jak je člověk zručný. Když se udělá pěkná práce, tak to těší jak toho zedníka, tak majitele. Je dobré když jsou oba spokojeni. Dobrý zedník musí umět všechno, musí si poradit. Musí zvládnout "tesařskou", musí umět postavit lešení, obkládat, kamenickou práci.

Máte představu, kolik jste postavil domů?

Když jsem byl v osmdesátém roce nemocný, ležel jsem na klinice v Olomouci a chystal se na operaci páteře, začal jsem přemýšlet a bylo mně hrozně líto, že už asi nebudu moci dělat řemeslo. Když jsem tam dělal rekapitulaci, došel jsem k číslu 50. Asi padesát rodinných domků jsem postavil, a fasád, těch bylo ke stovce. Kromě toho, co jsem dělal v práci. Od roku 1976 jsem začal dělat mistra. V pátek a sobotu jsme chodívali na fušky. Hodně jsme taky dělali na kostele ve Valašském Meziříčí, když se předělával interiér. Chodil jsem tam rád, při té práci se hodně poznávají lidi. Když se opravuje věž a staví se lešení, je pěkné, že jsou lidé závislí jeden na druhém. Musí si dávat pozor, aby někoho neshodili. Je to založeno na důvěře. Kdo tu práci organizuje, má velkou odpovědnost. Musí se každého zeptat, jestli se nebojí výšek. Někdo není na takový druh práce stavěný. Vyleze pět metrů a udělá se mu zle.

Je lepší dělat zedníka, nebo mistra?

Samozřejmě, že člověk zraje. Je jednodušší mít svěřený úkol a udělat si ho. Složitější je mít na starosti lidi. Spousta lidí není samostatných a potřebuje vedení. Někdo nechce přemýšlet. Dřívější režim taky nevedl k samostatnosti, někdo to za mě vždycky vyřešil. Dneska už jsou lidi víc samostatní, protože mnozí mají živnost a musí. Čím větší pracovní skupina, tím větší zodpovědnost. Práce s lidmi je složitá.

Jací jsou zedníci dneska? Změnilo se něco?

Dneska je to úplně jinak. Dřív si dělníci šli do práce opravdu v mnoha případech odpočinout. Přes víkend na fušce si vydělali víc než v té práci. Trochu to dělal i systém, protože dřív se odměňovalo: všem stejně. I když byl někdo dobrý, proč by se snažil.

Myslíte, že stojí za to, aby šel kluk dneska na zedníka?

Kdyby ho to bavilo… Stavařina je pěkná věc, nejenom paneláky. Dnes se dostává na vyšší úroveň. Rodinné domky, které se stavějí, jsou náročnější, jsou tam různé ozdobné prvky, je to samozřejmě pěknější a kvalitnější. Dřív se stavěly krásné domy, ale těch posledních čtyřicet padesát let jsme za našimi předky trochu zaostali.

Platí ještě něco ze zlatých českých ručiček?

Určitě. Naši lidi jsou ve světě hodně žádaní. Prostě umí, podívají se na práci a vědí jak. Jsou takoví univerzální. Jinde platí, že je na všechno odborník, specialista. Naši zedníci dělají betonářské práce, umí armovat – to jsou výztuže do nosných konstrukcí…

Zedník býval vždycky král. Člověk byl rád, že ho vůbec sehnal, staral se o něj, snášel mu, co mu na očích viděl a pak uklízel. Jaká by měla být po zednících práce?

Když je zadaná práce na klíč, tak jsou umytá okna, všechno je vyklizené. Nejsou samozřejmě naleštěné parkety, ale předává se hotové dílo se všemi úpravami.

Máte při tom podnikání sílu ještě něco dělat doma?

Když přijdu domů, tak obyčejně vypnu a odpovídám jenom ano, ne. Člověk je vyčerpaný. Samozřejmě to dělají i ta léta. Nejhorší je, když se shání práce a shánějí se finance. V mnoha případech se stavba dokončí a zadavatel ji nezaplatí. To je trochu bolestné.

Máte nějaké vymahačské komando?

Soudy jsou nefunkční, a tak se chodí jednat a hledá způsob, jak ty peníze získat. Ale někdy to nejde, peníze se nedostanou a doplatí na to stát. Když firma nedostane zaplaceno a proběhne soud, má pak možnost odečíst si to z daní, každý rok určitá procenta. Vymahači třeba vymůžou dlužnou částku, ale berou z toho 15-20 procent.

Ale ti to asi dělají hodně nevybíravě…

Takové lidi nechceme. To nejde. Radši nechceme nic, než aby někdo někomu vyhrožoval. Život nebo zdraví má větší cenu. Někdo se třeba dostane do situace, za kterou nemůže. Tak je to v mnoha případech. Pokud jsou investoři, kteří kalkulují s tím, že nezaplatí, tak to se pozná. V mnoha případech je to způsobeno tím, že stavaři těch posledních 10% fakturují až po předání hotového díla. A když je zakázka třeba za osmdesát miliónů, tak těch nezaplacených 10% dělá hodně.

Co ze stavařiny děláte nejradši?

Velice krásné je opravovat staré památky. Když se to podaří, je to skvost. Teď jsme třeba dělali kapli na hřbitově, byly tam různé reliéfy, římsy…

Jaký byste si vy sám přál dům?

Držím se při zemi, nějaký ten standard by mně stačil.

Co říkáte na nejrůznější hrady, které si nechávají stavět novodobí zbohatlíci? Většinou s bazénem a vysokánskou zdí kolem?

Ti lidi o to obyčejně mají strach. A nejsou v tom šťastní. My když předáváme dům, tak s přáním, aby v něm vždycky byla pohoda. Když se tam žije nějak v lásce, tak to je velká věc, důležitější než nějaký honosný dům...

S panem Zajíčkem si povídala Radka Včelná.

Kazatel: Hluboko, přehluboko, kdo to nalezne? (Kaz 7,23-29)

Dalibor Antalík

 Ne velikášství, ne svatouškovství, nehromadění majetku, ne sudičství, nýbrž hledání moudrosti. Teprve jejíma očima je možné rozpoznávat onu skutečnou a zároveň skrytou moc, skrytou svatost, skryté bohatství, skrytou spravedlnost. Teprve jejíma očima je možné zahlédat záblesky toho, co vzdoruje pařátům marnosti. Až sem jsme se dostali spolu s Koheletem. Zní to skoro jako výmluvy outsidera a darmošlapa. Jako sebeospravedlňování toho, kdo si nedokázal najít cestu k "úspěchu" ani na humnech světských ani ve výšinách ducha a vymlouvá se na pomíjivost, na moudrost pronikající ono očím skryté a tak. Proč se ale schovávat za slovíčka a neříci si to na rovinu?!

A co hůř: ani s tou Kazatelovou moudrostí to není nic moc. Vždyť se sám přiznal: "Řekl jsem si: ŤBudu moudrýť. Ale moudrost se ode mne vzdalovala" (Kaz7,23). "Porovnával jsem jedno s druhým, abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal" (7,27). Zní to skoro jako výmluvy outsidera a darmošlapa mezi mysliteli. Jako sebeospravedlňování filosofa, kterému došel dech a ostrovtip. Mudrc bez moudrosti - rytíř bez koně, malíř bez barev, zedník bez malty. Není-li dobrých nástrojů, jaké mohou být nakonec výsledky?

Nebo že by i sama moudrost a poznání byly skutečně čímsi skrytým a neuchopitelným, nástrojem a cílem, které musí člověku zákonitě padat z ruky a unikat mezi prsty? Čímsi, co zkrátka nejde osedlat a čím se nejde rozmáchnout jako štětcem nebo sekerou při práci? "Veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout; ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout" (8,17). "Člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná" (3,11). A komu není známý celek, tomu mohou snadno unikat i jednotlivé souvislosti. Kdo z celého paneláku viděl jenom jednu předsíň, neví ještě zhola nic o kuchyních, obývácích, dětských pokojích a koupelnách. Kdo ze skutečnosti zakusí jen pár jednomu lidskému životu vymezených chvil, stěží může chtít odvysvětlit všechno, co ji utváří.

Pochybovat o možnostech pravdivého poznání je nutné. To dobře vycítili už řečtí skeptikové. A stejně tak je nutné být si vědom a vědoma svého nevědění. To dobře vystihl už Sókratés. Moudrý je ten, kdo bere vážně meze své moudrosti. Koheletovi však nejde jenom o nějakou intelektuálskou hříčku adresovanou obecným možnostem lidského rozumu. Všechny jeho výroky o nedokonalosti poznání se totiž někdy větším, někdy menším obloukem vracejí k jednostejné myšlence: ani svým myšlením, když už ne náboženskými praktikami, člověk není s to vystopovat a polapit Boha. Ani pojmy ve filosofickém odstupu ani mlčením v mystickém zanícení. "Jednoduché" pojetí uchopitelného a tudíž i využitkovatelného "Boha" tak nahrazuje pojetím mnohem, mnohem komplikovanějším. "Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním" (9,1). (Až přespříliš výstižné na outsidera!) Tajemství smyslu, tajemství Boha skrytého zatím zůstává hluboko, přehluboko. Jenom s tím umět žít...

 Autor přednáší religionistiku na FF UK.

Doporučji:

Juraj Schönfeld, Jeremiáda aneb skromný raport s rodinným nádechem

Mikuláš Vymětal

Juraji Schönfeldovi, Židovi slovensko-maďarského původu, se podařilo v roce 1940 prchnout před blížícím se holocaustem konvojem, který směřoval do Palestiny. Tam skutečně dorazil po strastiplné, skoro tříměsíční cestě Středozemním mořem, ale už v doprovodu britské armády jako její zajatec. Po nedlouhé době byl se svými spolupoutníky v trestu za ilegální imigraci násilně deportován na ostrov Mauritius v Indickém oceánu, kde strávil v internačním táboře šestnáct měsíců. Se švihem a šťávou psané vzpomínky, připomínající Odysseovo dlouhé putování, přibírají v druhé polovině knihy ještě cosi z Illiady: Autor se přihlásil do britské armády a další válečná léta strávil výcvikem v Dunkeru v Jižní Africe a v Palestině, při obraně Alexandrie a Tobruku v Severní Africe, přípravou na invazi v Británii, pozičními boji ve Francii a nakonec návratem do vlasti a hlídáním hranic v Železné Rudě.

Kniha obsahuje vzpomínky, jež člověku zůstanou, protavené časem, po delší době (Juraj Schönfeld je psal s odstupem 44 let) - vzpomínání na různá dobrodružství, ale i na jednotlivé osoby, třeba i drobná setkání s velmi rozličnými lidmi, hodnocení a názory autora na obyvatele různých zemí a na válečné události. Pozoruhodný je nejen svižný a půvabný jazyk Jeremijády a životní osud člověka, který bez vlastní touhy po dobrodružství prožíval tolikeré peripetie, ale také závěry, jež si z té doby odnesl - nesouhlas s chováním představitelů bílé rasy v různých britských koloniích, kritický názor na armádu a válku, viděný ovšem pohledem toho, kdo se do ní dobrovolně přihlásil, protože si uvědomoval, že je třeba se postavit proti hydře nacismu, jež pohltila celou Evropu, otřes, který mu způsobil pohled na bitevní pole plné mrtvých koní a lidí a mnoho jiných postřehů a vzpomínek. Tragická líčení v knize jsou prokládána mnoha humornými zážitky a vzpomínkami.

Knihu, vydanou nakladatelstvím Medard, doporučuji jako dobrou četbu - čtenář nejen že s autorem pozná mnoho různých orientálních zemí, zažije mnoho dobrodružství a různá, často pitoreskní setkání, ale doplní si také své znalosti historie 2. světové války o mnoho u nás nepříliš známých kapitol (jak vypadala válka v koloniích, odkud odevšad se sešli vojáci zahraniční Klapálkovy armády a jak rozličné byly jejich životní osudy za války a po válce a pod.).

Ad: graffiti

Zdeněk Pavelka

Úvahy na téma graffiti mne vždy zaujmou svým závažným uměnovědným tónem. Snad je to pro mne zajímavé tím, že za mého mládí jsme my primitivové čmárali na zdi pouze kosočtverce a banální nápisy jako Servít je vůl nebo Eva chodí s Tomášem. Tehdy to bylo posuzováno jako lumpárna a také to lumpárna byla. Dnes, jak se dozvídám, malování dává promluvit bolesti a je malým vítězstvím v sociální válce. Nebo jinde: Graffiti se časem proměnilo v umění, kterému se kromě part začali věnovat i jednotlivci. Chci optimisticky věřit tomu, že mezi sprejery se skrývají geniální umělci. Nebývá však v této civilizaci zvykem, aby si malíř maloval na plátno, které patří někomu jinému, třeba na váš stan nebo vaše prostěradlo. Asi by se vás nejdřív musel zeptat. Sochařství je nesporně uznáváným uměním, ale mistr, který by přetvořil do tvaru sochy chráněnou Žižkovu lípu na návsi, by určitě byl odsouzen soudem i společností. Projevy sprejerů, a to i ty zdařilé, je nutno považovat za vandalství všude tam, kde vznikají bez souhlasu vlastníka příslušné plochy. Úplná hrůza mne jímá při pohledu na pomalované vagóny metra. Když se někdo dostane do depa, aby v klidu pomaloval celý vagón, může se tam dostat i jiný, který tam v klidu položí bombu. Nejde o to, co je a co není umění, to přenechám uměleckým kritikům a vernisážovým dámám s katalogy v ruce. Jde o to, že mám plné právo nakopat do zadku každého, kdo bude tvořit graffiti na mé nebo obecní fasádě. A také to udělám.

Co potřebují potřební

Tereza Kellerová

 Každý, kdo se trošku dívá kolem sebe, ví, že ve společnosti je plno lidí, jejichž život je nějak výrazněji ovlivněn a ztížen určitými vnějšími podmínkami. Mám na mysli lidi všelijak postižené, osamocené, nemocné, opuštěné či týrané děti apod. Jak oni se staví ke svým ztíženým životním podmínkám je jedna věc; naše otázka zde ale zní: jak se k nim a k jejich potřebám staví jejich okolí? Někdy o těchto lidech mluvíme právě jako o lidech "potřebných", tedy těch, kteří mají některé potřeby silnější, než je tomu u většiny lidí ve společnosti. Může jít o potřebu zdravotní péče, speciální výuky, náhradní rodinné výchovy či potřebu zvláštních pomůcek, jídla, ošacení peněz apod.

Mnoho lidí - ať už coby jednotlivci nebo v rámci různých institucí či nadací - se snaží potřebným lidem jejich životní okolnosti ulehčovat, spolunést. Myslím, že mnoho z nás se může v mnohém připojit, jde o to jen zvážit, v jaké oblasti a jakým způsobem, zda pojedu s nemocnými dětmi na tábor či zda pošlu peníze na nějaké konto. Snad prvním krokem může být seznámení se s takovými aktivitami. Pokusím se o drobné sondy do činnosti některých z nich.

Sdružení Bezva tábor – camp quality

 Z prvotního elánu skupinky lidí kolem dětské onkologické kliniky v Praze Motole (zaměstnanců, rodičů, bývalých pacientů) vyrostly ve druhé polovině 80. let první školy v přírodě pro onkologicky léčené děti. Po roce 1989 přišla finanční potřeba i touha tuto práci "na koleně" organizačně ukotvit, rozšířit, vytvořit jí širší zázemí. Vliv měly i zkušenosti z ciziny. A tak v roce 1994 vznikla nadace (později sdružení) Bezva tábor, která se připojila k volnému svazku obdobných organizací, jež dnes fungují v 21 zemích a říkají si Camp Quality.

Sdružení Bezva tábor je skupinka několika lidí, kteří za přispění svých přátel organizují tábory a jiné aktivity pro onkologicky léčené děti. Zpočátku jsme se soustředili pouze na děti školou povinné, dnes se přinejmenším stejně intenzivně věnujeme malým dětem a především jejich rodičům. Letos organizujeme zimní a letní tábor pro děti, dva letní tábory pro rodiče s malým dítětem, různá víkendová setkání na kolech i bez, samozřejmě poběžíme pražský běh Terryho Foxe. Všichni jsme dobrovolníci, naše práce bude vždy kompromisem mezi našimi přáními, možnostmi, schopnostmi a časem.

Členkou sdružení Bezva tábor je i čtyřiadvacetiletá Darina. Své rodiště, Českou Kamenici v severních Čechách, má moc ráda. Bohužel se v roce 1981 přestěhovali do Prahy - Újezdu nad Lesy, ”což je blíž Kolínu než Václaváku". Dnes pracuje jako vychovatelka.

Darčo, jak ses vůbec dostala k onkologické klinice?

Jednoduše. Jsem bývalá pacientka. Příběh je to prostý: při těláku se mi něco přebrnklo v pravé noze a než jsem došla domů, měla jsem nad kotníkem bouli. Následovalo pár škrobáků, po třech měsících beze změn teprve rentgen a poněkud urychlený převoz na ortopedii na Bulovku, nekonečná vyšetření a nakonec v květnu 84 velká operace (a ne jediná).

Mně to samozřejmě neřekli, ale byla jsem "v posledním tažení" Ewingův sarkom kostní dřeně a celková otrava krve, samé komplikace a žádné žíly. Ne, bez profesorů Matějovského z ortopedie a Kouteckého z "onkoly", kteří mě operovali osobně, bych to nepřežila. Z Bulovky jsem dva roky přesídlila do Motola (84-86), podstoupila záření (to nejsilnější - noha svítí dodnes), chemoterapii se vším všudy, a i když mě to stálo přes 20 kg a většinu sil, vydržela jsem to a po sedmi letech se pak zbavila i vozíku a berlí.

Ne sice na dlouho, prodělala jsem ještě asi patnáct dalších operací, naposledy letos v dubnu na plastické chirurgii, ale trpělivost se mi vyplatila: přinesla mi nohu.

Ovlivnilo onkologické onemocnění tvůj další život?

Asi jako každého, kdo něčím podobným prošel. Nejenom můj život, ale celé naší rodiny vůbec. Naši se o mě nepřestali bát, takže místo radovánek se spolužáky jsem byla doma, brácha Štěpán si se mnou taky užil, hlídal a obsluhoval mě ve dne v noci. No, a už mi taky zůstane zjizvené tělo, onkologické kontroly a invalidní legitka.

Znám lidi, kterým se ještě ve třiceti zdá, jak stojí ve škole před tabulí. Zdává se tobě o klinice?

Ne, sny mám tedy úplně o něčem jiném.

Darčo, jak vůbec vznikla myšlenka organizovat tábory pro děti, které se léčily na onkologické klinice?

Začalo to školami v přírodě, které vedli zaměstnanci kliniky. Ta první byla v roce 1987, organizovala ji tehdejší vrchní sestra Hanka Míková. Prvotní myšlenka však zůstala tatáž až po naše tábory: Léčeným dětem je třeba dopřát to, co k dětskému životu patří. Dětem (i rodičům) chceme dodat kuráž, aby se vrátily k běžným životním radostem.

 V čem se onkologické tábory liší od jiných táborů?

 Rozdíl je v našich dětech. Setkávání se s nimi na táboře je jiné než v nemocnici.

Vyléčené děti jsou pro nás a především pro ty nemocné povzbuzením: to můžu zvládnout taky. Snažíme se tuto naději přenášet zpět na kliniku. Základní motto organizací Camp Quality je - ke kvantitě života onkologicky léčených dětí přispět nemůžeme, k její kvalitě ano.

Co tě nejvíc baví na pořádání táborů? Co děláš nejmíň ráda? Z čeho máš strach?

Přiznávám, že si pořádáním táborů trošku vynahrazuju prázdniny, které jsem si ve svém dětství moc neužila. Tak se na našich táborech vedoucí stávají dětmi a naopak děti se osamostatňují, učí se rozhodovat samy za sebe a i za skupinu.

Nejmíň ráda mám stresy při zařizování tábora a papírování. Strach mívám, když děti neposlechnou a hrají si na hrdiny v "neznámých vodách".

Nebojíš se vracet mezi onkologicky léčené děti?

Ne, naopak se svými zkušenostmi a přístupem k léčbě se snažím dodat dětem i rodičům sílu to všechno překonat. Vyprávím jim o svých zážitcích z pobytu na "onkole" i jinde, ukazuju jizvy a oni poznávají, že trpělivost není jen slovo, kterým je odbývají doktoři. Víš, kdysi jsem si slíbila, že "onkole" nějak "splatím dluh". Sdružení Bezva tábor mi to umožňuje, a proto to dělám dokonce ráda.

Rozhovor připravil Jan Dus.

Jak nám můžete pomoci? Především o nás řekněte dál, zvláště rodičům, jejichž dítě se léčilo nebo léčí s onkologickým onemocněním (kdekoli v republice). Pojeďte s námi na tábor jako pomocníci. A samozřejmě nám můžete přispět i finančně na účet č. 197580110207/0100. Jakékoli další dotazy či nabídky směrujte na evangelickou faru v Poličce; tel.: (0463/22412; dusovi@iol.cz).

Co mne zaujalo:

Pavel Seidl, katolický kněz

Podařilo se mi dočíst knihu dr. Murphyho Moc podvědomí. Zaujalo mne, jak autor pracuje s podvědomím v lidské psychice a vše dokládá konkrétními příklady ze života. Radí, jak postupovat, aby člověk dosáhl úspěchu v zaměstnání, v běžné komunikaci s lidmi i ve vyhrocených situacích. Kniha může pomoci všem, kteří sebe teprve hledají či potřebují poradit, jak zvládat své životní úděly.

Silný moment jsem prožil při letošním Setkání s písní (každoroční setkání hudebníků z okolí) v Dolní Čermné, kde vystupovaly rytmické skupiny. Letohradská "Schully´s" s Janou Šulcovou na klávesách a s Martinem Mykiskou na bicí byla perfektní. Stejně tak Michal Holas z Lanškrouna si se svojí rockovou mší získal posluchače včetně babiček. Měl jsem také velikou radost, že se neztratili ani domácí Čermáci.

Tereza Kolínská, studentka konzervatoře

Po letech jsem se opět vrátila ke knížce Chaima Potoka - Vyvolení. Tentokrát mne ani tak nezaujal exotický svět židovské komunity nebo talmudické debaty jako myšlenka vychovávat mlčením, slyšet ticho, naslouchat mlčení. V tomto tichém rozpoložení doporučuji ještě přečíst Iluze od Richarda Bacha a Péatao Benjamina Hoffa.

Naopak krev se mi dostatečně rozproudila na koncertě zambijsko-české hip-hop, funk, reggae kapely "Forbidden Fruits".

Každej pes, jiná ves – extrémní sporty

Matrin Balcar

Touha zažít něco nezapomenutelného, vzrušujícího, překonat sama sebe a sáhnout si až na dno vlastních sil patří k přirozeným vlastnostem člověka. Pro některé lidi je takovým zážitkem přechod hor, jízda v lodi na klidné řece či toulky přírodou na kolech. Doba se však zrychluje a pro mnoho lidí se stává takový "zředěný" dlouhodobý zážitek nevzrušivou ztrátou času. Proto roste počet lidí, kteří upřednostňují koncentraci zážitků do velmi krátkého okamžiku. Pro některé je to životní koníček, pro jiné jednorázová drahá zábava.

A tak po druhé světové válce dochází ve světě k prudkému rozvoji sportů, které kladou na člověka vysokou fyzickou i psychickou zátěž v relativně krátkém okamžiku. Někdy se jim říká "extrémní sporty" a řadíme mezi ně např. - bungee jumping, rafting, canyoning apod.

Bungee jumping

Má kořeny na polynéských ostrovech. Dle staré pověsti se skokem z koruny stromů chtěla mladá žena ve vesnici Bunlap zachránit před svým rozzuřeným manželem. Čirou náhodou se nohama zamotala do liány a díky tomu nepřišla o život. Její muž to štěstí neměl. V Polynésii se následně skok z věže na liánových provazech stal rituálem pro přechod chlapců v dospělé muže.

Po světě se bungee jumping rozšířil nejprve po Velké Británii. Pod vlivem rituálů z Polynésie to jako první byli v roce 1979 studenti z oxfordské univerzity, kteří připevněni k pružnému gumovému lanu začali skákat z 245 stop vysokého cliftonského mostu v Bristolu.

Bungee jumping spočívá v tom, že člověk seskočí na pružném laně z mostu či jeřábové konstrukce volným pádem. Výška seskoku je závislá pouze na výšce mostu či jeřábu (někdy se však skáče z horkovzdušného balónu). Tam, kde jsou k tomu podmínky, se skáče i přes 200 metrů. Skáčete-li nad vodou, jsou dle vaší váhy odborníci schopni spočítat, jak dlouhé lano musíte mít, abyste se dotkli či ponořili do vody. Sport se během 80. let masivně rozšířil po celém světě a v roce 1987 se již skákalo i z pařížské Eiffelovy věže.

Bezpečnost nezávisí ani tak na sportu samém jako spíše na jeho provozovateli. Velmi solidní firmou provozující bungee jumping u nás je např. K.I. Bungee. Seskok stojí cca 600 Kč. Skáče se např. na Zvíkově (most nad Vltavou), na Slapech (jeřáb), ve Velkém Meziříčí (dálniční most). Z lékařského hlediska je údajně skákání bezpečné - pro srdce i klouby.

(dálniční most). Z lékařského hlediska je údajně skákání bezpečné - pro srdce i klouby.

Kanyoning

Tento sport se dostal do širšího povědomí lidí v červenci letošního roku, kdy při něm zahynulo ve švýcarských Alpách 20 lidí. Jde o extrémně náročný sport původem z Ameriky, jehož smyslem je zdolat jakýmkoliv způsobem rychlé řeky a potoky s množstvím vodopádů. Kombinuje se plavání a horolezení se skákáním do tůní. Agentury, které tato dobrodružství pořádají, slibují nebezpečnou podívanou a svobodu, neboť člověk se skutečně dostane do míst, kam to jinak není možné. Výpravy trvají od dvou hodin až po několikadenní cesty. Např. odpolední výprava ve Švýcarsku přijde na 90 Sfr.

Při canyoningu je člověk chráněn pouze proti studené vodě a to stejně jako potápěči - neoprénovým oblekem. Dokladem rozšířenosti a organizovanosti tohoto sportu jsou různé asociace - např. Evropská canyon asociace. Alternativou canyoningu je tzv. "hydrospeed". Provádí se při velké vodě jednoduše tak, že se člověk nechá unášet říčním proudem.

Výše popsané dvě disciplíny jsou jen zlomkem z obrovské škály sportů, které bychom mohli nazvat zjednodušeně "extrémními". Mezi další můžeme zařadit např. sjíždění divoké vody v člunech (rafting), sjíždění vysokých mořských vln (surfing), sjezd na horských kolech, jízda na lyžích prudkými neprojetými terény (skialpinismus), různé formy skákání s padákem (parašutismus, paraglyding) apod. Dalšími zajímavými "sporty" jsou ty, které jsou čistě kaskadérské a jde o různé překonávání maximálních rychlostí většinou motoristické.

Rychlost, napětí a vzrušení táhne a je tendence, že poptávka po takových činnostech poroste. Se zvyšujícími riziky se zvyšuje i bezpečnost - je však otázkou, zda přímo úměrně. Vzniká však mnoho dalších otázek: Kde hledat hranici vlastních schopností a obecně lidských možností? Je vůbec třeba je testovat? Co je a co není při takových činnostech tragédií? Někdy se mi zdá, že je spíše velkým štěstím, dojede -li auto do cíle, než že v rychlosti přes 250 km/h nezvládne projet zatáčku a narazí do zdi.

Problematika zodpovědnosti při těchto sportech se dá shrnout do dvou pohledů: Někdo vidí takové konání jako svou vlastní svobodnou věc. Přijme zodpovědnost za sebe se všemi riziky. Z druhé strany se na takové jednání nahlíží jako na osobní snahu jedince riskovat bez ohledu na druhé. Pravda bude asi někde mezi. De facto vzato, je každé konání rizikové (právě teď na vás vinou stavitele mohl spadnout strop, sedíte-li v parku tak strom či armádní letadlo, kterých jenom za posledních 10 let spadlo v ČR přes 20). Přesto se domnívám, že současný trend "hladu po riskování" je minimálně důvodem k zamyšlení.

Třeba se na věc díváte jinak či vás něco zajímavého napadlo. Rádi vaše reakce otiskneme.

Autor je studentem UK, sociální práce.

O smyslu vojenské služby

Mikuláš Vymětal

 Názory z civilu

”Proflákat rok v armádě, to je škoda času, raději budu pomáhat lidem v nemocnici," myslí si leckdo z těch, kteří na vojnu nejdou, protože si zvolí civilní službu. Ještě častější je však jiný postoj: "Aby mě někdo šikanoval a řval na mě, abych musel bydlet v kasárnách a dostával za to čtyři stovky měsíčně - pěkně děkuji, to raději budu brát dva tisíce na civilce, budu bydlet doma a ještě si nějak přivydělám." Takové a podobné názory prezentuje drtivá část civilkářů, kteří představují obvykle právě tu vzdělanější a citlivější část naší mladé mužské populace.

Ti, kdo jsou na vojně, si nejednou trpce uvědomí, že oba názory mají v mnohém pravdu. Ale přece se oba vyhýbají podstatě věci. Rozdíl mezi službou vojenskou a náhradní je totiž dán zákonem, který praví "ten, kdo z důvodů svědomí nebo náboženského vyznání odmítá vykonat základní vojenskou službu, je povinen vykonat civilní službu".

 Lachtaní ruce

Důvodem svědomí tedy nemůže být jen strach před šikanou či chudobou po dobu vojny. Obava z nevyužití času je už mnohem závažnějším důvodem. Když se budou jednou skládat účty z každého planého slova (Mt 12.36), tím spíše z každé minuty a hodiny, kterou člověk stráví zahálkou. Flákat se tak, jak to dělají mnozí na vojně, se však dá docela dobře i na civilce. Zeptejte se personálu nemocnic, jak jsou spokojenise svými civilkáři a zjistíte, že sklon k "lachtaním rukám" není zdaleka jen vojenskou záležitostí. Naopak, kdo chce, ten si i na vojně najde práce dostatek. Záleží už na tom, kam se při odvodu přihlásí. V případě, že bude dělat velitele družstva v přijímači, může během roku vojny pomoci uvést do vojenského života celou řadu vyklepaných nováčků, kteří mu budou vděčni za lidský přístup k nim. Ten, kdo na vojně dělá zdravotníka, obvykle absolvuje specializovaný kurs a dělá potom odbornější zdravotnickou práci, a může tedy účinněji pomáhat nemocným, než mnozí z těch, kdo dělají civilku v nemocnici. Jednotky civilní obrany se zase účastní záchranných akcí při civilních katastrofách, kterých v poslední době ani v naší republice není málo. Průzkumníci, kteří musí mít výborný zdravotní stav, zase procházejí náročným výcvikem, takže čas na lenošení prostě nenajdou.

 Špatný stav v armádě

Ale důvodem k tomu, jít na vojnu, může být paradoxně právě ten špatný stav, ve kterém se armáda přes všechna postupná zlepšování stále nachází. Právě proto, že situace v armádě je všelijaká, může ten, kdo se snaží o její polidštění, druhým velice pomáhat. Tím více se tam totiž jeho snahy vyjímají a tím spíše mohou sklízet úspěch. Dobré slovo ve chvíli, kdy ostatní jen nadávají, zachování klidu tam, kde druzí zmatkují, pomoc tam, kde obvykle nikdo nepomáhá, dokáží někdy mezi vojáky divy. Často může člověk na vojně nečekaně pomoci druhému právě ve chvíli, kdy je jemu samotnému nejhůř. Smysl vlastní vojny se pak člověku vyjeví právě ve chvíli největší nesmyslnosti. nečekaně pomoci druhému právě ve chvíli, kdy je jemu samotnému nejhůř. Smysl vlastní vojny se pak člověku vyjeví právě ve chvíli největší nesmyslnosti.

 Vojenské ctnosti

Během vojny se také člověk může zocelit a otužit. Zlepšit svůj fyzický stav, naučit se žít skromně a v drsném prostředí, jíst to, co člověk dostane a přestat být maminčiným mazánkem. Naučí se dělat to, co by jinak nedělal a pozná důkladně takové lidi, jež by jinak ani nepotkal. "Vojenský život má v sobě mnoho ctností," napsal už Aristoteles.

 Moc armády

Pro přemýšlení o vojně je však nejpodstatnější vztah k armádě jako celku. Armáda je instituce, jež má ve svých rukou velkou moc a nese tedy také velkou odpovědnost za své jednání. Vyhýbat se podílu na této odpovědnosti a podílu na tom, spoluformovat svým osobním přístupem také armádu a spoluurčovat směr jejího vývoje, znamená nedůvěřovat tomu, že společnost je možno také napravovat.

 K čemu je armáda

Přes všechna krásná slova o vlastenectví, odvaze a podobně je armáda v každé společnosti určena k tomu, aby v případě potřeby vedla války (třebas obranné) a tedy nutila své příslušníky k zabíjení. Domnívám se však, že v našem světě Slobodanů Miloševičů a Saddámů Husseinů chtít se za každou cenu vyhýbat násilí znamená napomáhat těm, kdo ho páchají. Člověk se musí někdy rozhodnout, na čí stranu se postaví. Kdo nepomáhá obětem, ten svou pasivitou vlastně pomáhá jejich vrahům. "Když mě někdo přepadne, budu se bránit. A nebudu-li si moci zachránit život jinak, než že ho zabiji, tak to udělám. Když už má jeden z nás zahynout, ať je to ten, kdo měl zlý úmysl," napsal k tématu pacifismu a násilí T. G. Masaryk.

Smysl vojenské služby tedy vidím předně v tom, být ochoten stavět zlu hráz (ať už je to na úrovni vztahů mezi národy, nebo jednotlivě mezi vojáky) a riskovat své zdraví, své postavení, svůj život pro lidi zbavené ceny, bezbranné a pronásledované. Těch je v našem světě, žel, stále víc než dost. V tom tedy není žádné napětí s křesťanskou zvěstí.

 Smysl civilní služby

Domnívám se, že civilní služba je přiměřená pro ty, kdo odmítají v každém případě používat násilí, takže se raději nechají zabít, než by druhého ohrozili. Takoví lidé byli v každé době a v každé společnosti a jejich názory si zaslouží toleranci a úctu. Za minulého režimu mnozí z nich seděli ve vězeních, jiní se zase dobrovolně přihlásili na deset let do dolů, aby nemuseli do armády.

Civilka je také určena těm, jimž ve vojenské službě brání jejich víra. Z náboženství a církví, jež mají pacifismus ve svém učení, se však jedná pouze o svědky Jehovovy a tzv. Starokvakerskou církev. V každé církvi a náboženské společnosti se však najde občas někdo, komu jeho přesvědčení brání vzít do ruky zbraň. Projevem demokracie ve společnosti pak je, zda k tomu tyto své členy nutí. Dodnes je, žel, nemálo států, kde jsou odpírači vojenské služby trestáni vězením (Rusko, Bulharsko, Švýcarsko, Izrael a mnohé jiné).

 Autor je vikářem v Praze.

Hudba – Kennedy vaří smyčcem

Michal Plzák

Pokud jste vykopli ze svého života televizi, pak i vás zkusím navnadit k tomu, abyste občas v novinách sledovali, jestli se v bedně náhodou neobjeví zase ten božský spratek Kennedy. Pokud ano, zajděte k někomu, kdo vás pustí k obrazovce - třeba k nám. I když si muziku vždycky raději poslechnu z rádia nebo cédéčka, než abych k tomu sledoval placatý televizní obraz, u Kennedyho udělám výjimku. Jeho "šmytec" totiž z toho zrnění přímo trčí do pokoje. Snad jste se už dovtípili, že nemluvím o prezidentské mrtvole, ale o houslistovi, který je opravdu houslovou jedničkou v Británii. Odkojeni výchovnými koncerty a návštěvami Rudolfina jsou naši televizní milánkové mírně řečeno vyděšeni. Čekáte virtuóza v obleku, který se tváří, jako kdyby právě prolezl laskonkou, a hele: ten chlápek vypadá spíš jako punkový drzoun. Odřené kožené sáčko má, stejně jako kaťata, nazdobené špendlíky, tvář s mírným strniskem korunuje vytrčený ježek, který v průběhu hry zpoceně vadne. Usmívá se jako sluníčko, kterému také nikdo nemůže nařizovat, kdy má vyjít a kdy zapadnout. A pak spustí - třeba Bruchův koncert nebo své veleslavné zpracování Vivaldiho Čtvera ročních dob - a vy si říkáte, "zní to nějak povědomě, to už jsem někde slyšel," a nejste si jisti, jestli náhodou nehraje Henrixe. Kennedy totiž programově popírá dnešní módní tažení ve směru tzv. "autentické interpretace", "zahrát to jako tehdy", což oprávněně pokládá za konzervování a sterilizaci toho, co dělá muziku živým zážitkem, vpravdě současností. Jeho kritikové ho proto neváhají žalovat za "prznění hudby", ale z názorů kritiků si houslista pramálo dělá: "Fakt, že jsem schopen hrát hudbu na vysoké úrovni bez nějakých keců podmiňovává oprávnění života lidí, kteří si vydělávají pindáním o hudbě, a proto jim připadá, že na mě musí útočit."

ČT 2 nám umožňuje udělat si svůj názor. Další výhodou televize oproti kompaktu je totiž i Kennedyho vlastní výklad koncertu. Ale i bez toho se rychle přesvědčíte, že jeho hudební interpretace je plná života a nebojácnosti, dokladem toho, že hudbu prostě nelze škatulkovat a dělit na moderní, klasickou, vážnou, jazzovou apod. Až tedy zahlédnete v TV programu jméno Kennedy (sotva jinde než na ČT 2) a nepůjde o tajuplný atentát v Dallasu, zkuste to - nebudete litovat.

Autor je farářem v Praze.

Jak si představit hříšníka

Jiří Hoblík

Například jako ucpaný záchod. Přísně počestné osoby nechť se nad tímto fekálním přirovnáním nepohoršují, protože z ucpané toalety se line vůně daleko libější než z hříchu. Čichový orgán člověka sice na hřích zpravidla nereaguje, ale to na věci nic nemění.

Přirovnání si ve vší skromnosti dovoluji pokládat navíc za přiléhavé, uvážíme-li, že ucpaný záchodek sám nedosáhne ani ke splachovadlu, které mu ovšem není za jeho situace nic platné, natožpak, aby se sám zprůchodnil. A tak zapáchá a zapáchá, dokud ho kompetentní člověk nepročistí a neobdaří jej vůní.

Autor je vikářem v Praze.

Jak já to vidím

Martin Fendrych

Dobře. Něco se mění. Je to ale změna, která bolí. Nejdřív jsme byli premianti. Padla železná opona, vyrazili jsme vpřed, byli jsme nejlepší z postkomunistických států. "My víme, jak chutná totalita," říkali jsme lidem ze Západu. A oni na nás koukali trochu zahanbeně. Zdálo se nám důležité nějak tuhle trpkou zkušenost využít, nabídnout jim ji. - Moc jsme si fandili. Jenom tím, že se rozpadlo ruské impérium, jsme se sami nezměnili. Ukázalo se, že dokážeme být pěkně nesnášenliví a bojácní. Když je někdo jiný, máme z něj strach. Za první tři měsíce od nás uteklo asi 700 Romů do Velké Británie. Počty, které odpovídají emigraci za dob normalizace. Jak to?

Chtěli jsme na Západ. Přesně řečeno jsme si mysleli, že tam automaticky patříme. Proto většina politiků celkem jasně směřovala do NATO a do Evropské unie. Jenomže zase došlo k omylu. Západ není jen kus světa, západ je postoj. My jsme chtěli do Severoatlantické aliance, aby nás chránila. Padesát let nás ve své dusivé náruči "chránili" Rusové, zvykli jsme si na to. Přijali jsme roli slabých, bezbranných. S premiantstvím se slabost nevylučuje. Náš pocit je, že jsme chytří, že se ze všeho vylžeme a "nějak to dopadne". Ve slabosti a nebojování se podobáme našim Romům. I oni se v Česku necítí dobře, když mají pocit, že je vyháníme, prostě odcházejí. Nebojují. A přitom sem patří stejně jako my! Prostě si sbalí fidlátka a jdou za La Manche. Za lepším. A my je necháváme jít, nezáleží nám na nich. Ať si jdou. Kam? Do Evropy, tam, kam míříme my. Tak se tam zase sejdeme? Asi ne. Jestli Velká Británie začne dávat azyl našim Romům, nevejdeme do Evropy. Ti druzí se na nás dívají. Ptají se: proč staví zdi mezi bílými a tmavými? Sami přece chtěli, aby mezi jimi a námi nebyla zeď.

Máme slabou vládu, chabou ekonomiku. Propadáme se na chvost, prohráváme. A odtud začínáme vidět mnohem reálněji, jací jsme. Nic moc. Žádná sláva. Nikdo se o nás nerve, to my se musíme snažit, aby nás chtěli. Už tohle vědomí je cenné. Začínáme přijímat uprchlíky. Lidé se cítí nejblíže těm z Kosova. Vědí, že tam je zabíjejí, okrádají, znásilňují. "Ty z Kosova bychom vzali," říkají třeba ve Světlé nad Sázavou. Jiné ne. Za rok možná vezmou i ty jiné. A za dva roky možná řeknou Romům: "Nechoďte pryč, my o vás stojíme."

Hodně lidí je proti válce v Jugoslávii. Co se tím vyřeší, že se někam hází bomby, ptají se.Trpěli Albánci, teď trpí i Srbové. Je hodně "civilních obětí". Nikdo z kritiků bombardování ale neříká, co jiného se mělo udělat. Papouškují, že se mělo jednat. Ale jednalo se rok a jednání nevedla k ničemu. Nechat Slobodana Miloševiče, aby si "doma" dělal, co chce, je stejné, jako sněť šířit z palce do nohy a z nohy do těla. Za chvíli mě sežere celého. Evropa se mění, nekašle na lidi vyháněné z Kosova. Bojuje za ně. A my, i když nechceme, za ně tak trošku bojujeme taky. Možná za rok, za dva budeme za menšiny, za jednotlivce bojovat mnohem víc. Už teď víme, že jsme se v komunismu učili starat jen sami o sebe. A že s tím v té Evropě, kam automaticky patříme, nevystačíme. Ona se po druhé světové válce změnila. Přijala desítky milionů cizinců, kteří do ní utekli. Dala velké místo jednotlivcům. Nestaví zdi jako my v Ústí nad Labem, v Matiční ulici. Lidé z Evropy se nás ptají: chcete pomoct Albánii? Makedonii? Tak vás bereme. Nechcete? Tak zůstaňte, kde jste. A my máme šanci si vybrat. Určitě se rozhodneme pro Albánce.

Modlitba

Kontaktník

#

Jsem věřící dívka a hledám kluka k bližšímu seznámení. Moje srdce touží po tom poznat někoho, s kým bych mohla společně projít životem. Ve dvou se to lépe táhne. Je mi 16 let a pocházím z městečka v blízkosti Brna. Zn.: Najdu tě někdy?

+

Jsem studentka pedagogické fakulty, je mi 23 let a hledám prince, kterému by bylo maximálně 30 let a který má rád děti a přírodu. Toužíš se mnou jít po úzké cestě za Pánem Ježíšem? Tak neváhej a ozvi se mi. Zn.: Krása.

(Kruh, z jedné poloviny vyplněný)

37/164 věřící muž hledá touto cestou hodnou věřící ženu ke společnému růstu v pevné víře v Boha. Zn.: Láska, chápavost, víra.

(Houslový klíč)

Tichá věřící SŠ 178/26 by ráda poznala muže se zájmem o kulturu a přírodu, který by ji vedl. Zn.: Společně za Kristem.

Adresa: Bratrstvo - Kontaktník, Jungmannova 9, 111 21, Praha 1. Obálku označte příslušným grafickým znakem (a značkou), abychom ji nemuseli otvírat, ale mohli ji předat. Inzeráty posílejte na stejnou adresu.

Civilka

Středisko Diakonie ČCE v BRNĚ, Hrnčířská 27, PSČ 602 00,

hledá mladého muže pro výkon civilní služby. Práce v rámci střediska v Brně (pečovatelská služba v domácnostech a zejména v denním stacionáři - domovince). Dobrý vztah k lidem, práce v týmu a zájem o práci jsou předpokladem.

Informace: Eliška Soběslavská,

ředitelka střediska

(Tel + fax 05/74 22 79)