Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

    Kdyby tehdy Přemysl Otakar II. vyhrál bitvu na Moravském poli, byla by z Vídně možná po-zapomenutá osada na břehu Dunaje a archeologové by se dnes divili, jak je možné, že tu nacházejí pozůstatky po římském městě z konce prvního století po Kristu. Jenže kdyby...
    Studium ve Vídni je takový kompromis mezi ''zůstat doma'' a ''jet do zahraničí''. Ti škodo-libější říkají, že Vídeň jsou vlastně čistší pražské Vinohrady a další vzpomínají, že tam chodili přeci ''na zkušenou'' naši pradědové a naše prabáby že tam sloužily v bohatších rodinách a učily vídeňské paňmámy českým knedlíkům (či naopak). Pravda je ta, že vskutku skoro každé druhé jméno je tu české a na rohu v pekařství Josefa Zahradnicka dostanete něco jako Golatsche...
    Do Vídně jsem tedy vyjel s představou, že se jen tak lehce naučím valčík, nahlédnu do nějaké z tisíce kaváren, v Kapucínské hrobce se ''seznámím'' s mrtvými císaři, u skromné rakve tolerujícího Josefa II. zamáčknu slzu, pak se poběžím svézt na obřím kole v Prátru a při tom, jen tak mimochodem, že postuduji na evangelické theologické fakultě, ze které po dlouhá desetiletí odcházeli na sbory všichni čeští a moravští evangeličtí faráři až do pádu Rakouska-Uherska. Ale že vlastně pořád to budu mít domů kousek.

Krátce předtím než jsem odjel, však začalo po rakousko-české hranici obcházet strašidlo ''Temelín''. A cestou od hranic pak přijíždějící vítaly transparenty s německým nápisem: Ano životu, ne Temelínu. No a pan premiér Ceman tomu také moc nepřidal. A tak by to skoro vypadalo, že z procházek klasicistní a secesní Vídní nebude nic. Naštěstí to není zas až tak, jak vyprávějí v televizi. Čechy tu nekamenují ani nevěší na lucerny... Stejně jako i v jiných případech mohou různí svědčit různě, ale pokud můžu povídat o svých zážitcích, tak se člověk spíše občas setkává s neznalostí, se zkreslenými představami a velmi ojediněle snad se strachem či se zmanipulovaností.

Nic víc, nic míň. Ačkoliv jste z Vídně v Brně za chvilku, dělí nás pořád podivná hranice. Ačkoliv byla Vídeň takřka nejčastějším místem, kam se v minulých letech emigrovalo, ačkoliv máme s Rakouskem společné dějiny po staletí, podobné zkušenosti a snad i trochu podobné povahy, je mezi námi přece jen proláklina, snad možná právě proto.
O těch povahách... Zvláště moje italské spolužačky a spolužáky rozčilovala vídeňská uzavřenost, nedůvěřivost a nedůtklivost, jenže oni byli nervózní z toho, že se jich Rakušanky a Rakušané do půl hodiny neptali: Jaké jsi měl nemoci v pěti letech? Co dělají tvoji rodiče? A chodíš teď s někým? Měli pocit, že jim nestojí za hovor a za přátelství.

Samotná Vídeň je i pro Rakousko něčím zvláštním. Rozdělena na dvacet tři okrsků (Bezirke) tvoří stát ve státě. Není to jen tím, že je opravdu samostatnou spolkovou zemí, má vlastní výrazný dialekt, ale i sami Rakušané pocházející odjinud poukazují na její nejen povahové zvláštnosti. Například o některých čtvrtích Vídně se mluví jako o dobrých, o jiných jako o lepších a po tom o těch, do kterých slušný Vídeňák nepřijde. Dokonce se prý podle křestních jmen pozná, ve které se ta či ten narodili.
Vídeň fascinuje svojí obrovskou mezinárodností. Když jedete například v tramvaji, slyšíte pro množství jiných řečí němčinu jen opravdu zřídka. Vídeň je plná menšin, jazyků, národností, a snad proto i občasných rasových problémů. Sídlí tu řada mezinárodních institucí (např. Agentura pro atomovou energii), ale také na zdejší universitě, která byla založena roku 1365 jako konkurentka pražské, studuje spousta zahraničních studentů.

Během II. světové války byla také Vídeň samozřejmě bombardována, ale spousta památek nebyla zničena a mnoho pobořených bylo později citlivě obnoveno do původní podoby. Vzhled města však daleko spíše určila asanace v devatenáctém století, kdy části středověkého města byly i s hradbami proti tureckým nájezdům zbořeny a nahrazeny novorenesančními a později secesními stavbami. Takže vedle gotických kostelů, barokních paláců tu skoro na každém rohu vidíte něco jako naše Národní muzeum, Národní divadlo apod... Zlomyslní a namyšlení Češi říkají (a nejsou zas až tak daleko od pravdy): všechno za naše peníze a prací moravských řemeslníků.

I světský bedekr čtenáře upozorní, že v roce 1577 do města přichází jezuitský řád, začíná rekatolizace a o několik let později je vydán zákaz protestantských bohoslužeb. V průběhu let se pak z Lutherovou reformací hluboce zasaženého Rakouska stal takřka zcela katolický stát. To platí i dnes, svatoštěpánský chrám se v neděli plní mnohokrát za den věřícími všech generací, zatímco v kostelech luterských i reformovaných jsou jen ''hloučky'', i když většinou přece jen o málo větší než u nás... Přesto když tu člověk přijde na bohoslužby, má pocit, že je doma, až na tu Wienerdeutsch -stejné písně, podobná kázání i košíčky na sbírku. Německé spolužáky nepřestává udivovat, že v celém Rakousku je ''jen jedna'' evangelická theologická fakulta s ''jen dvěma stovkami studentů''. Hodně významné (přestože rozhodně ne počtem členů) a zajímavé jsou zdejší židovské náboženské obce. Ve Vídni sídlí například rabínská vysoká škola. Dnes do popředí vstupují muslimové, kterých je v Rakousku díky přistěhovalým Turkům osm procent, což je nepoměrně víc než evangelíků obou konfesí.

Nikdy se mi ještě nestalo, že bych oknem viděl přímo do bytů v protějším domě, až teď ve Vídni. Ulice mezi kolejí, kde bydlím, a protějšími domy je dost úzká, a tak si doslova vidíme do talíře. Ne že bych tím trávil všechen čas (oni se taky koukají, co si ráno beru na sebe), ale vidím do bytu jakémusi stárnoucímu profesorskému páru s velkou knihovnou a rotopedem, mladým manželům s miminem, ze kterého už je batole, dvěma důchodkyním, co koukají pravidelně z okna, a jednomu smíšenému manželství, kde on hodně křičí. Takže taky sledovali olympiádu, taky se hádají a mračí se na sebe u snídaně, taky spolu mlčí nebo čekají na tchyni, na dcery a taky se diví, co že jejich dítě už umí. Žijí jako my -jen toho o sobě pořád málo víme...