 |
|
Nemysli si, že se svět
začal točit, když jsi
spatřil světlo světa |
|
|
|
Sestavování rodokmenu, pátrání v archivech, sbírání informací o předcích -to vše mi připadalo kdysi jako podivínství. Ztráta času. Proč se zabývat minulostí? Důležitá je přítomnost a budoucnost! Ale kolem čtyřicítky jsem změnil názor. Na návštěvě u jedné sestry ze sboru jsem si otevřel Bibli jejího zesnulého manžela. Bylo v ní podtrháno mnoho veršů, zvláště v knize Žalmů. Blesklo mi hlavou, jak bych byl vděčen za několik označených míst v Bibli mých rodičů, prarodičů nebo třeba za několik podtržených vět v jejich oblíbených knihách, za dopis, za cokoli. Moji předkové mě začali zajímat. Nejen znát jejich jména a vědět, kde a kdy žili, ale především jací byli, jak mysleli, co vyznávali. Začal jsem rozumět úsilí staršího presbytera, který se odhodlal psát pro své potomky paměti a drobné úvahy. Uvědomil jsem si, že můj život není vymezen narozením a smrtí, ale že je zasazen do mnohem širších souvislostí. Vyrůstá z určité tradice, obohacuje ji (snad?) a předává dál. Život je podoben ratolesti, která vyrůstá z kmene stromu anebo z jiné větve jako její odnož. Je to samostatná ratolest, a přece je spojena se stromem. Náš život vyrůstá z tradice, kterou nám předali naši předkové, my na ni navazujeme, přijímáme ji, přetváříme, obohacujeme. Proto je dobré znát tuto tradici, zajímat se o zápasy, které naši předkové probojovali.
A právě v těchto souvislostech čtu i přikázání ''cti svého otce a svou matku''. Cti -to rozhodně neznamená uctívej, ale spíše měj to, co ti rodiče předávali, v úctě, zvažuj to, navazuj na to, co je nosné, čemu nerozumíš, neházej příliš rychle do koše. Cti neznamená kopíruj, ale tvůrčím způsobem navazuj, rozvíjej. Cti otce a matku znamená nemysli si, že se svět začal točit, když ty jsi spatřil světlo světa.
|
|
 |
|
|
Pokání je změna k lepšímu, obrat. Stačí si to slovo pře-číst a napadne vás nejspíš: hřích. Malér. Něco, co je třeba odčinit. Projevit lítost. Bývaly na to skoro rituály, které měly připomenout provinilému i ostatním, že je pokání namístě a že se děje. Žíněné roucho, roztržená suknice, popel na hlavu, přísný půst. Kdo ví, snad se Hospodin dá pohnout k lítosti, říkali si dokonce i pohané kdesi v Ninive (Jon 3).
Koho se takové pokání týká? Toho, kdo se zrovna dopustil něčeho ohavného? Jistě; ale ono se vlastně týká všech, všichni nesou vinu (míní Starý zákon). Snad se dá Hospodin pohnout k lítosti, snad odvrátíme (za-sloužený) trest.
Nejde však jen o reakci na nějaký zlý čin: Pokání je návrat k Hospodinu, návrat ze scestí na cestu, chytit se podané ruky na cestě z bludiště. Přiblížilo se království Boží: čiňte pokání a věřte evangeliu (Mk 1,15), říkal Ježíš od samého začátku. Když nadešel čas Božího kralování mezi vámi, dejte se s ním na cestu.
Pokání není trest: spíš šance, naděje, dar. Dát se na (lepší) cestu ne ze strachu z trestu, ale proto, že ta cesta někam vede. Víc řekne text písničky 276 ze Svítá a biblické texty, které jsou pod písničkou uvedeny.
|
