Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Seděla jsem ve vlaku a poslouchala dvě dvacetileté dívky. Jedna stála před zrcadlem v kupé, líčila se a vzdychala: ''Já bych se nejradši vůbec nemalovala, ale ten můj by se mě zeptal, kam jsi dala obličej? Tak se radši namaluju.'' ''Přesně,'' přidala se druhá, ''já zase ty vlasy. Nejradši bych byla nakrátko, ale můj našel nějakou starou fotografii, kde jsem s dlouhými, a od té doby neexistuje - musím mít dlouhé.'' Povídaly si o těch ''svých'' a já trpěla. Kdybych mohla promluvit, řekla bych: ''Holky, utíkejte od nich, dokud je čas. Vždyť tohle nemá perspektivu.''
    Ve dvaceti bych se přitom s jejich rozšafnou hrdostí asi ztotožnila a za možnost říci ''můj'', bych dala leccos, i vlastní svobodu. Zájem o druhého se nějak musí projevit; určování, co kdo má nosit a jak má vypadat, žárlivost na čas věnovaný někomu nebo něčemu jinému, přivlastňování partnerovy osoby jsou projevy zájmu o něj a spoluvytvářejí pocit ''my''. Tak proč se já jako žena a manželská poradkyně z toho div neosypu?
    Protože mi není dvacet, protože mám vybráno, protože mi jsou podobné projevy příjemné tehdy, když jich není moc; a taky proto, že takto vystavěné ''my'' může být křehké.
    Uvedením příkladu se vyrovnávám se skutečností, že na otázku o perspektivnosti vztahu neznám jednu a jednoduchou odpověď a vymezené řádky mi na složité odpovědi nestačí. Takže si proberme aspoň základní orientační body.
    Perspektiva vztahu, jeho výhled, je určována cílem vztahu a hodnotami partnerů. Jiné cíle a hodnoty má seznamování a známost, jiné manželství. Cílem chození bývá si dobře vybrat, cílem manželství bývá dobře vydržet. Zde se pro stručnost omezím na vztah předmanželský.
    Sousloví ''ta známost nemá perspektivu'' pochází z doby, kdy obvyklým cílem chození byl sňatek, vstup do manželství, možnost mít a vychovávat děti. Dnešní cíle jsou různorodé. Můžeme proto i slyšet: ''Ten vztah pro mě nemá perspektivu, ona se chce vdávat''.
    Vztah pro člověka obvykle nemá výhled, když míra strastí převýší míru slastí. Jenže to se nedá určit zvenku.
    Zvenku vidíme třeba šestatřicetiletou ženu, která chodí s ženatým mužem. On na ni nemá čas, jasně jí řekl, že se nerozvede. Ona smutně mluví o tom, že by chtěla normální rodinu a děti. Lidé v okolí jí říkají: ''Ztrácíš roky, to nemá perspektivu.''
    Já jako poradce se mohu spolehnout na to, že oba partneři mají dobrý důvod, aby v takovém vztahu setrvali. I té ženě pravděpodobně vyhovuje muž-nemuž, vztah-nevztah, rodina-nerodina; získává možnost se k někomu vztahovat, a zároveň mít svobodu; platí smutkem a strachem z budoucnosti. Mohu se spolehnout na to, že ''neperspektivní'' vztah opustí, až její hlavní hodnotou bude normální rodina a děti, což možná nebude nikdy.
    Vztah může partnerům prospívat, může je i poškozovat jako kterákoli jiná významná zkušenost v životě. Při krajním poškozování je už třeba ochrany zvenku. V poslední době se věnuje více pozornosti ''zneužívajícím'' před-manželským vztahům. Předpokládá se, že schopnost rozpoznat před manželstvím, že ve vztahu zneužívám druhého nebo jsem sama zneužívána, by mohla působit preventivně proti rozvoji domácího násilí mezi manželi. Jak ale poznat ''zneužívající'' vztah? Jediným rozpoznávacím znakem bývá, zda mám z partnera strach nebo v něm vzbuzuju strach.

    Vrátím se k úvodnímu příkladu. Dívky, které se partnerům tak ochotně přizpůsobovaly, se nebály. Budou se dál vyvíjet stejně jako jejich vztahy. Vývoj je jediné, na co můžeme s jisto-tou vsadit. Zda jejich vztahy mají nebo nemají dobrý výhled, se teprve uvidí.