Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Jak vzniklo, že mohou faráři docházet do vězení?
    Brány vězení se otevřely těsně po revoluci. Byl jsem požádán, abych se pokusil jezdit do Stráže pod Ralskem do vězení pro výkon trestu. S bázní a třesením jsem se tam vydal poprvé, absolutně bez jakýchkoli zkušeností. Bylo to osahávání terénu, pochopitelně i pro personál vězení, který na to nebyl zvyklý a zpočátku byl velice rozpačitý. Postupem času se vytvářel řád vězeňské duchovenské služby, dostalo to ekumenické zarámování. Měli jsme potom možnost setkávat se s odborníky z vedení vězeňské správy a ministerstva spravedlnosti a získávat tak zajímavé zkušenosti. Každý si musel hledat svou vlastní cestu.

Jaké je tvoje postavení ve vězeňské službě?
    Nepatřím k těm, kteří přijali vězeňskou službu jako profesionální statut, jsem tedy ''na volné noze''. Má to svoje výhody i nevýhody. Jako hlavní výhodu a důvod svého postavení vidím to, že mám pocit, že mi vězňové dají trošku větší důvěru, když vědí, že nejsem zaměstnancem toho zařízení.

Co myslíš, že od tebe klienti očekávají?
    To je celá škála možností. Někteří jenom to, že v té šedi, rutině ve vězení mají možnost promluvit si s někým, kdo do toho kolotoče nepatří; je to pro ně jistý psycho-logický únik. Když se víc poznáme, tak pochopitelně začínají řešit svoje osobní problémy. Jsou to mnohdy zoufalé stavy deprese ze ztráty kontaktu s rodinou, jakýmkoliv zázemím, myšlenky na sebe-vraždu. Nesnažím se jim přinášet hotový program, který mám připravený, ale když vidím, že program - svůj životní problém - mají ''připravený'' oni, přizpůsobuji se a k věcem biblickým dojdeme přes klikaté cesty někdy jindy. Věřím, že tam chodí s hlubším zájmem.

Co ty jim při své návštěvě nabízíš?
    Mám připravený program, většinou jde o etická témata - vina, trest, odpuštění, pokání, naděje, to si myslím, že jsou nosné problémy. Z toho pak vycházíme do různých většinou jednoduchých příběhů, biblických podobenství atd. a oni do toho dosazují svoje osobní dramata vlastního života. Někdy žádají, abych s někým byl o samotě, pak dochází k osobním, zpovědním rozhovorům. O svátcích máme společné bohoslužby s Večeří Páně; ve vězení jsem - po dlouhé přípravě - také vykonal dva křty.

Když jsi v kontaktu s konkrétními vězni, znáš předem jejich provinění?
    Legálně mám možnost požádat a podívat se do spisů vězněných, to znamená zjistit si, proč jsou obvinění, kolikrát byli trestáni apod., ale já toho ze zásady nevyužívám. Praxe mě naučila, že je lepší, když se k tomu, co ten člověk provedl, dostaneme po čase v osobním rozhovoru: buď o tom začne mluvit sám nebo vycítím, že je vhodné se ho mírně zeptat. Pochopitelně je to s rizikem, že ty lidi z 90 % předvádí duchovnímu určitou stylizaci svého případu, je tam spousta nepravd; ale to se časem proseje, ve většině případech pak řeknou úplnou pravdu. Myslím, že tak je to pro vztah a důvěru lepší.

Máš s vězni kontakty po propuštění?
    Kontakty jsou, ne moc časté, většinou korespondenční. Někdy se stává, že když jdou z výkonu trestu domů, staví se na faře nebo zavolají nebo jim sháním další možnosti uplatnění přes některé typy azylových domů. Je to spíš pomoc k nastartování dalšího života, protože po delším čase stráveném ve vězení oni nerozumí tomu prostoru venku, neví si rady a mnohdy se brzo vrací. Recidiva je opravdu problematická, velké procento lidí by se nemuselo vracet, kdyby našli opěrné body. To je nezvládnutý prostor, i církve tady mají obrovské pole možností, někdy si myslím, že je skoro důležitější než ta práce ve vězení, postarat se o ty, kteří vycházejí ven. Sama generální ředitelka VS veřejně přiznává, že vězení u nás jsou stále školou zločinu.

Co by bylo ve vězení nejvíc potřeba?
    Věřím tomu, že většina duchovních, kteří tam docházejí, se snaží vytvářet v tom nejlepším slova smyslu prostor pro opravdovou humanitu, vztah k lidem. To je největší problém, když se mluví o humanizaci vězeňství u nás, aby to slovo bylo vyčerpáno ne ze strany technické, že mají na pokoji televizi, radio, ale že pravá humanita spočívá ve vztahu personálu k vězňům. Humanizace rovná se zachovat v nejlepším slova smyslu rovinu lidství, aby vězni měli pocit, že jsou partneři a ne vyvrhelové, se kterými se už nikdy nepočítá.

Když tam jezdíš, dáváš jim svůj čas, dáváš sebe, to, co jim přinášíš. Co ta služba dává tobě?
    Spoustu věcí v teologii, ve víře, v různých názorech jsem musel velice striktně přehodnotit, právě díky mnohaletým návštěvám vězení různého typu. Tam jsem si uvědomil, že ty problémy jsou mnohdy daleko hlubší, že se člověk někdy může v názorech velice mýlit. Člověk musí zapomenout na všechny rozdíly mezi prostředím církevním a civilním, na rozdíly mezicírkevní, uvědomovat si, jak si někdy stavíme bariéry ze svých dogmat ve vztahu mezi člověkem a Bohem. Tady se Boží milost a Boží milosrdenství otevírají úplně zvláštním způsobem. To je pro mě obrovské ponaučení, které má zpětnou vazbu pro mě i pro práci ve sboru a v církvi.

Jaký je tvůj vztah s personálem?
    To je velice různorodé. Ve vazební věznici přijdu s personálem do styku poměrně málo.
    Ve výkonu trestu o něco víc. Setkáváme se pak hlavně na pravidelných společných setkáních duchovních a vedoucích pracovníků věznic, vychovatelů a ředitelů, kde si můžeme otevřeně vyměňovat svoje pohledy. Myslím, že ředitelé věznic tam jezdí s velkým zájmem, protože jim záleží na tom, aby se jejich věznice proměňovala k lepšímu. Jsou výjimky, kdy někteří dávají najevo, že duchovního pouštějí do vězení jen proto, že to ze zákona musí, ale myslím, že obecně je práce duchovních vítána.

Napadá tě ještě něco důležitého, co bys rád dodal?
    Mnohdy se lidé ptají, jaký to má všechno smysl, jaký to má úspěch. Jestli jsem přesvědčen, že ti lidi i uvěřili, obrátili se. Tenhle způsob vidění věci byl někdy uplatňován v charismaticko-letničních církvích - touha, že teď je tam duchovní zmocněn k tomu, aby obrátil ty lidi nejenom na tu pravou víru, ale navíc ke své vlastní církvi. To všechno je naprosto vedle. Po-užívat měřítka úspěšnosti v téhle práci je absolutně nemožné.
s    Je to otázka víry - snad věřím, že s Boží pomocí a z Boží milosti se mezi duchovním a vězni odehrává určitá cesta, která vede k jakémusi prozření, že život ve vězení nedělá za životem tečku, ale že je tady prostor veliké naděje. O naději mluvíme hodně - lidé, ať spáchali cokoliv, si neuzavřeli definitivně cestu k něčemu, co je pozitivnější, co překračuje rámec trestu a viny, že tady je východisko. To je pro mě teologicky zásadní přístup.