Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Statečnost mučedníků prvních století, kteří nechtěli zapřít Krista tím, že by třeba jen formálně vzdali úctu císaři, se po právu stala předmětem obdivu tehdejších křesťanů. Brzy se však začalo příliš zdůrazňovat samotné martyrium na úkor zvěsti, pro niž tito lidé trpěli. Křesťané, kteří byli pro své vyznavačství mučeni či dokonce popraveni, byli vynášeni jako hrdinové bezmála nadlidských kvalit, a na ty, kteří tolik odvahy neměli, se hledělo jako na zrádce. Smrt v římské aréně pak byla některými vyhledávána jako nejvyšší projev víry a přímá cesta do nebeské slávy.
    Jaroslav Šimsa takový nebyl. Chápal život jako dar, který je třeba chránit a rozvíjet. Spíš než na křesťanské mučedníky navazoval na ty, kteří chápali křesťanství jako veliké Ano k životu - u nás především na Masaryka a Rádla. Šimsa chtěl žít a něco ve svém životě vykonat. To, že po dlouhém věznění nakonec zemřel v nacistickém lágru, bylo paradoxně důsledkem právě jeho touhy po životě. Touhy, které nejde o pouhé zajištění své vlastní existence, ale o důstojný život všech lidí.
    Jaroslav Šimsa pocházel z chudé rodiny, žil pouze s maminku a dvěma sestrami. Ve svých vzpomínkách na dětství (vyšly společně s korespondencí z vězení a dalšími texty v knize Úzkost a naděje, Kalich 1969 - velice zajímavé čtení) popisuje, jak již ve velmi útlém věku začal pomáhat své rodině s obtížným sháněním prostředků na živobytí - nejprve jako ministrant v katolickém kostele a později roznášením novin. Navzdory existenčním obtížím vystudoval prestižní pražské gymnázium.
    V období první republiky se mladý muž Šimsa rozchází s katolickou církví, tehdy dost strnulou a dogmatickou, a konvertuje k evangelictví. Má odpor k jakémukoli církev-nictví a z křesťanství zdůrazňuje jeho etický a sociální rozměr. Pod hrozbou opakování světové války se účastní mírových snah o odzbrojení. Brzy rozpoznává nebezpečí v sílícím vlivu fašismu a nacismu a především na půdě studentského křesťanského hnutí s tímto nebezpečím velmi aktivně bojuje. Pokračuje v tom i po vyhlášení protektorátu. Půl roku po začátku války je zatčen.
    ''Modlete se za mne, abych zůstal věrný a nikoho nezradil,'' píše Šimsa v jednom z mnoha dopisů z vězení. Posílá je především své rodině a lze z nich vyčíst krásný vztah k ženě a dětem, které se i takto obtížně na dálku snaží vychovávat a vést jako otec. Ač sám trpící, snaží se především těšit, po-vzbuzovat, probouzet naději. Kromě oficiální korespondence píše také dopisy ''načerno'', ve kterých se snaží o pokračování své odbojové činnosti.
    Šimsa, člověk pronikavého a tvůrčího ducha, se i ve vězení zabýval psaním různých úvah a studií, podobně jako Bonhoeffer psal modlitby a pořádal bohoslužby pro spolu-vězně. Ve vztahu ke svým mučitelům usiluje o pravou ''lásku k nepřátelům'', snaží se překonat pomstychtivost a modlí se za jejich obrácení. Ve svém utrpení nachází a prohlubuje intimní, osobní vztah s Bohem. ''Důvěra v Boží pomoc je jádro z něhož roste víra - v našem zintelektualizovaném protředí není zbytečné zdůraznit toto spoléhání na Boha jako základ všeho; víra není něco jako poznání - je zcela něco jiného. Odevzdat se se vším, co jsme, a se vším, co máme do Božího vlastnictví, v každé době u Něho hledat útočiště, ... vědět o tomto laskavém Božím vedení, o němž se v sebehorší hodině svého života vždy znovu přesvěd-čujeme - to jsou předpoklady života v Bohu.''
    Zvláště z posledních Šimsových dopisů prosvítá, jak hodně musel o svou naději bojovat. Ozývá se v nich hořkost a zklamání z malosti většiny křesťanů, se kterými se ve vězení setkává.
    Je tu znát vyčerpání z pětiletého odloučení od milované rodiny, z nejistoty shledá-ní, ale i z nedostatku jídla a ke konci také z těžké nemoci, na jejíž následky Šimsa krátce před koncem války umřel.
    Jaroslav Šimsa po životě toužil. A právě to, že znal jeho hloubku a krásu, činí význam-nou a smysluplnou i jeho smrt. Napadá mě podobnost s Janem Husem. Ani ten nebyl žádným uctívačem smrti. Za svého věznění, ve kterém dost vytrpěl, dokonce dočasně odvolal, aby si život zachránil. A přece byl nakonec přemožen odpovědností Pravdě. Odpovědností, která i když si života váží, ví, že cesta k němu někdy vede paradoxně právě skrze smrt. Skrze kříž...