 |
|
Nešťastní jsou ti,
kdo mají srdce nečisté;
oni působí rozdělení. |
|
|
|
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Nedávno mne navštívil známý. Dlouho jsme se neviděli. Usadili jsme se do křesel a hovořili o všem možném. Zpočátku to bylo velmi příjemné. Měl jsem pocit zájmu, otevřenosti a upřímnosti. Ale potom se rázem všechno změnilo. Nepamatuji se přesně, co tuto změ-nu způsobilo. Snad gesto, slovo, mimika, možná vše dohromady. Náhle, zřejmě neplánovaně, vystoupilo na povrch něco z toho, co bylo skryto uvnitř v srdci mého známého: jakási nepříjemná ironie, posměch, možná až pohrdání. Zabolelo to. Uvědomil jsem si, že možná ona počáteční upřímnost a otevřenost byla lež. Už od začátku našeho setkání mě můj známý měl zařazeného do škatulky, už od začátku v jeho srdci bylo pokrytectví. Byla to jenom chvilička, v níž to, co bylo uvnitř, vyšlo na povrch, a přece od této chvíle až do našeho rozloučení mi dobře nebylo. Z tohoto setkání mi zůstala jakási pachuť. Na jazyku med, v srdci jed. Vybavilo se mi slovo z Písma o čistém srdci, že ti, kdo ho mají, budou vidět Boha, ale já už vím, co to je srdce nečisté. Je to srdce neupřímné a takové srdce působí zklamání a rozdělení.
Ze všeho nejhorší nebyl ale tento zážitek setkání a rozdělení. Za čas, když jsem si vylil zlost před svým zpovědníkem, mě napadalo: ale vždyť ty jsi úplně stejný. Vzpomeň si na situace, v nichž také kdesi z hloubi tvého srdce vystoupila na povrch nečistota. A ze mě samotného se mi udělalo špatně. Chci mít čisté srdce, upřímné, otevřené. Kolikrát jsem si takové předsevzetí dával!? A znovu a znovu se přistihnu při té lži. Odkudsi se vynoří ona špína a uvědomím si, že mám chtění hotové, ale síly k činu se mi nedostává. Je to poznatek k uzoufání. Začíná mi být jasné, že tu nečistotu uvnitř sám nezmohu. Konečně rozumím, proč žalmista o čisté srdce prosí Pána Boha. Stvoř mi, Bože, čisté srdce.
|
|
 |
|
|
Měli jsme možná už na začátku seriálu o zobrazování ctností a neřestí povědět, že umělci vycházejí z theologických představ a kategorií. Pokusím se to tedy vysvětlit (alespoň trochu) dodatečně, i když musím velmi zjednodušovat.
Učení církve o ctnostech se ještě před začátkem reformace ustálilo na několika skupinách a pojmech, které pak římsko-katolická tradice dále dotvářela. Ctnost je schopnost člověka, síla, dělat s radostí a vytrvale mravně dobré věci. Schopnost dobrému obětovat i život. Podle původu, podstaty a zaměření rozeznává církevní tradice dvě skupiny ctností: přirozené a nadpřirozené.
Člověk tělesně i duchovně rozvíjí přirozené (přirozeně získané) ctnosti. Pokouší se cvikem zdokonalovat svůj přirozený charakter a bránit se tomu, aby jej ovládly pudy. Posiluje ho při tom přijímání eucharistie (večeře Páně). Pro označení nejdůležitějších přirozených ctností se používá termínu kardinální ctnosti a jsou to tyto: obezřetnost (rozumnost), spravedlnost, statečnost (odvaha, síla) a mírnost (umírněnost).
Nad nimi, jako jejich dokonalé zakončení, jsou tři nadpřirozené ctnosti. Ty celou existenci člověka, všechno jeho chování, zaměřují na život věčný, na život v Bohu. Nadpřirozené ctnosti víra, naděje a láska (1K 13, 13) se také proto někdy označují jako theologické či božské ctnosti.
Podle theologů je naproti tomu neřest to, z čeho trvale a pravidelně pocházejí mravně špatné skutky. Neřest se získává stálým opakováním. Seznamy některých neřestí najdeme např. V epištolách: Ef 4, 22-31 nebo Ko 3, 8.
Alegorie spojuje tři božské ctnosti s Troj-jediným Bohem, čtyři kardinální ctnosti se čtyřmi řekami, které měly pramenit v ráji (Píšon, Gíchon, Chidekel /Tigris/, Eufrat Gn 2, 10-14). Seznam ctností také někdy kopíruje ovoce Ducha svatého z Ga 5, 22.
Na závěr sluší se ještě povědět, že církevní Otcové, kteří sestavovali seznam ctností, vycházeli z termínů antické filosofie. Seznam čtyř kardinálních ctností, vlastností občanů ideálního městského státu, formuloval např. Platón ve své Ústavě.
|
