 |
|
|
Mám za to, že drogy k životu mohou patřit a dokonce jej můžou obohacovat. Rád si občas vychutnám dobré víno nebo domácí slivovici, denně piju kávu a silný čaj, v neděli si pak zapálím dýmku. To všechno je užívání drog. Nestydím se za to a myslím, že to nijak neškodí mé víře ani příliš mému zdraví. Jsou to prostě takové drobnosti, kterými si zpříjemňuji život. Můžu se bez nich obejít a v postní době si to vždycky ověřuji. „Jde to i s drogama.“
Co na toto téma říká Bible? Nic jako „Neubalíš sobě aniž podáš jointa svému bližnímu“ tu nenajdeme. A přece drogy v Bibli jsou. A pohled na ně je hezky realistický. Kromě trochu záhadného „opojného nápoje“ je hlavní drogou Izraele alkohol - víno.
Víno je na světě pro radost, pije se hlavně při slavnostech. Někdy je v Bibli zmíněno jako symbol oné úplné radosti, jež na nás čeká v Božím království. Krásně o tom zpívá Sváťa Karásek v písničce Kázání o svatbě v Káni Galilejské: Víno své výborné pít mi dej / Říká Bůh jen dnes už ochutnej / Hle kalich můj oplývá / V něm pro všechny dost zbývá / Kalich můj oplývá - přijímej. Čemu se biblické myšlení brání, je spojovat drogy s tím, co nás přesahuje, jako tomu bylo a je v některých jiných náboženstvích (např. šamanismus). V Iz-raeli nesměli pít víno kněží vykonávající obětní službu a zakázáno je měli po celou dobu svého zasvěcení také izraelští „mniši“ - Nazarejští. Ne snad pro nějaký aske-tismus, ale právě jako prevence před pohanským splýváním drogové extáze se vztahem k Bohu. Konečně v Bibli také najdeme varování před nadměrným a ne-rozumným pitím - dostatečně výmluvný je příběh Noeho (Gn 9,18-27) nebo hanopis na opilství v Př 23,29-35.
Myslím, že evangelíci s alkoholem za-cházet docela umějí. Snad to začíná už někde ve sdruženích mládeže - se zvykem chodit po skončení programu do hospody (u nás to byl známý „čtvrtý program“). Není třeba se nad tím pohoršovat. Mladí evangelíci se tak naučí určité „kultuře“ pití, která není bezduchá - pochopí, že chodí do hospody především proto, aby byli spolu, že nemusí těch piv nutně udělat deset a že není ostuda, když si někdo dá limonádu. O misijních příležitostech hospod ani nemluvím. Jako dobré pravidlo může posloužit, co mi říkával kamarád: „Jde o to s kým a v jakém prostředí piješ - od toho se odvíjí I vhodné množství alkoholu.“
Jako víceméně rozumní lidé snad také víme, že začínat si něco s tvrdými drogami je hloupost. Užívání opiátů (heroin) vede k zdevastování organismu, stimulancia (pervitin, extáze) a halucinogeny zase mohou způsobit těžké poruchy psychické. Všechny tyto drogy pak téměř vždy vedou ke ztrátě osobní svobody a sociální deviaci. Problém tvrdých drog nespočívá v nich samých, ale souvisí obvykle s nevyrovnanou osobností jejich uživatelů, což často mívá kořeny ve špatném rodinném zázemí.
Největším otazníkem je pro nás asi marihuana. Když jsem se před několika lety stal evangelíkem, bylo pro mě velikým překvapením, že trávu v církvi kouří docela dost mladých lidí. Považoval jsem to za věc „světa“ - něco, co už zůstalo za mnou. Postupem času jsem svůj radikálně odmítavý postoj zmírnil. Uvědomil jsem si, že tu většinou nejde o každodenní „hulení“, jaké jsem znával, ale spíše občasný společenský rituál. V určitém ohledu proto nelze mít žádné námitky. Mírné užívání marihuany je záležitost zdravotně a společensky mnohem méně nebezpečná než užívání u nás tolik oblíbených látek jako alkohol nebo tabák. Tráva na rozdíl od alkoholu není návyková (opravdu!) a následkem jejího užívání nikdy nikdo nezemřel. Člověk jí nikdy nevykouří tolik, aby si zníčil plíce či hrtan, jako je tomu u tabáku. (Je ovšem třeba zmínit i rizika: Ve velkých dávkách nebo v kombinaci s alkoholem se může obvyklá vysmátost změnit v pořádnou psychózu. U psychicky labilnějších jedinců pak může tráva nastartovat neurózu, která by se jinak vůbec nemusela objevit. Nepominutelná je také přetrvávající nelegálnost této drogy a tedy riziko trestního postihu.)
Mám však pochybnosti (a je to jeden z důvodů, proč trávu už nekouřím) o duchovní stránce věci. Myslím, že v trávě lidé obvykle hledají ještě něco víc, než jen relaxaci a povyražení s přáteli. Je nějak spojena - aspoň pro mne - s duchovním směřováním kamsi na Východ, kam nám dnes zprostředkovává dosti pochybný exkurz hnutí new-age. Podle mého přesvědčení tu křesťan opravdu hledat nemusí. Vždyť všechno co hledá, může nalézt v Kristu...
Problém je, pokud si člověk sám navozuje určitý prožitek a nějak to spojuje s „duchovnem“. Dobře je to vyjádřeno ve známé písničce od Beranů: Všední den se promění v cestu do ráje / Marjánkový koření věc moc dobrá je / Strach a smutek, šeď a tíž z tebe opadne / Ty jim na to odpovíš - ne, ne, ne. Věřím, že Hospodin má být jediným zdrojem náboženské zku-šenosti (a třebas někdy i extáze), ale pouze on určuje, kdy a jak. Zneužívat k tomu drogy (ale platí to i o jiných „požitcích“) je duchovní sobectví a zavání to modlářstvím - snahou mít a ovládat si vlastního boha.
S drogami lze docela dobře žít a mohou život obohacovat. Ale můžou jej také zníčit, a proto je důležité uváženě volit. Jakou drogu a jakou už ne. V jakém množství. Přemýšlet o tom, co to dělá s mým životem, se vztahy k lidem a Bohu. Také by se člověk neměl stydět, pokud nějaké drogy užívá (nebo naopak - že je abstinent) a měl by umět to svému okolí vysvětlit.
Nakonec věc asi nejdůležitější: Jde to i bez drog. A možná je to vůbec nejlepší.
|
|
|
