 |
|
|
Mary a David napsali do minulého Bratrstva (4) velmi pěknou recenzi na film Pianista. Do kina opravdově pozvali. Jediné, co mě na jejich článku trochu zarazilo, byla jeho první věta: Pianista je film, který by se měl snad povinně promítat ve školách, aby si lidé uvědomili, jaké hrůzy se děly za druhé světové války. Setkal jsem se s podobným názorem v poslední době už nad několika filmy. Např. u Schindlerova seznamu, Život je krásný aj.
Při prvním čtení se mi ta věta vůbec nelíbila, druhé mě už o tom donutilo přemýšlet. U nejednoho filmu, který vypráví o zvěrstvech prováděných na nevinných lidech (nejčastěji za druhé světové války a ponejvíce na Židech), jsem upřímně brečel, nebo byl alespoň dojat. Ocenění akademií si tato filmová díla odnesla naprosto oprávněně.
Film dojme, když je hlavní hrdina kouzelný, když je zachráněn a spolehlivě dojde na slzy, když hlavní postava na konci nevině zemře apod. Film se nám vryje do paměti, pokud vypráví o něčem „hlubokém“ a „krásném“, zapamatujeme si ho; osloví nás, pokud v něm však najdeme něco, co jsme sami prožili, nebo prožíváme. To alespoň mně může i pomoci.
Film může být svéráznou výpovědí štábu o nějaké době, může být svědectvím autora o tom, co sám prožil. Ale bylo by hodně málo, kdybychom hrůzy druhé světové války poznávali z filmů.
V poslední době se mluví o tom, jestli je Pupendo pravdivou výpovědí o osmdesátých letech. Nebo se novináři pracující v Čečensku, na Balkáně, v Iráku a jinde přou, jestli své čtenáře pohnou víc skutečným syrovým příběhem či vymyšleným dramatem s dobovými reáliemi. Těžko říci.
Měli bychom asi vědět, že jeden film, jeden dokument, jedna muzejní výstava nestačí na všechny hrůzy, nestačí jich ani sto. Těžko říci, co na ně stačí. Lidskému rozměru hrůzy se asi ve škole naučit nejde, možná nejde dokonce ani naučit se dějinnému rozměru hrůzy. Pokud se ale jde naučit životu bez rasových předsudků, pokud se lze učit „míru“, pak ať pomůžou klidně i filmy...
|
|
 |
 |
|
|
Člověk se někdy až diví, jaké v naší republice žijí kreatury. A je jich tu hromada, dokonce i v naší ulici se to jimi jen hemží. Hned ve vedlejším baráku pobývá podivný pán, který má jen jednu nohu. A jeho manželka má jen jedno ucho, pokud je to jeho manželka. Holčička odnaproti má zase šikmé oči. Je to prý Vietnamka zkřížená s cikánem. To ale není nic proti tomu, že dva pánové v naší ulici jsou Arabové. Ale výčet ještě neskončil: několik sousedů má rakovinu, na rohu bydlí tři mentálně postižení vozíčkáři a pak je tady taky jeden černoch, který mluví moravsky.
Člověk se diví, proč si tolik zvláštních bytostí vybralo k bydlení právě naši úplně obyčejnou, nezajímavou ulici. Co tady vůbec chtějí, co si mysleli, že tady najdou? Nevím, ale snad se jim u nás líbí. Často stávám u okna a pozoruji ulici, jak po ní chodí sem a tam.
Koneckonců, proč bychom se jich měli bát? V mnoha věcech jsou nám docela podobní. I když ten černoch je opravdu dost divný, má tak komický ksicht, já vám to přeju vidět, a když někoho zdraví, legračně u toho kváká. Ten pán s jednou nohou se mu vždycky snaží vyhnout, ale je příliš pomalý. Je to komunista a má chlupaté dlaně. A ti Arabové, to jsou pěkní ptáčkové, často se navštěvují a hrají si s nožema.
Bez nich by tu asi byla šílená nuda. Někdy si s bráchou říkáme, že bychom se s některými z nich mohli i seznámit. Jsou to sice cizinci, ale vlastně je máme svým způsobem rádi.
|
|
