 |
|
Evangelická
akademie Náchod
Vyšší odborná škola sociální v Náchodě |
| Tomáš Magnusek, Lenka Stehlíková a Eva Drozdová |
|
|
EA Náchod je čtyřletá střední odborná škola sociální zakončená maturitní zkouškou. Škola je otevřena všem studentům bez rozdílu vyznání. Absolventi studijního zaměření sociální pečovatelství jsou připraveni pro práci v ústavech pro tělesně, smyslově či mentálně postižené, staré a nemocné lidi v různých typech ÚSP, domovech důchodců a různých zařízeních charitativního charakteru. Absolventi studijního zaměření sociální vychovatelství jsou připraveni pro výchovnou práci ve speciálních a integrovaných mateř-ských školách, v různých typech zařízení pro děti a mládež, domovech mládeže, církevních střediscích mládeže a centrech volného času. Velký důraz je kladen na odborné praxe, které probíhají od druhého ročníku studia. Od třetího ročníku jsou vyučovány předměty jako hudební, tělesná a výtvarná výchova s metodikou, literární a dramatická výchova - to v případě vybraného zaměření sociální vychovatelství. Při zaměření na sociální pečovatelství to jsou předměty: sociálně právní péče, organizace a řízení, metody pečovatelské práce apod. Předpokladem ke studiu je ukončené základní vzdělání a splnění podmínek přijímacího řízení. Na škole působí hudební a pěvecký sbor OBČASBAND. Škola pořádá pro studenty lyžařské a turisticko-cyklické kurzy.
Proč studujete EA v Náchodě?
Zajímá mě práce v sociální oblasti a naše škola byla ta nejlepší. Myslím, že je v sociální sféře hodně co zlepšovat, tak jsem se rozhodla, že k tomu přispěji svým dílem. Chtěla bych se věnovat postiženým dětem, protože ony si to zaslouží, práce s nimi je krásná a baví mě.
Lenka Stádníková, 17 let
Vybráno z článku studenta 3. ročníku, obor sociální vychovatel, Tomáše Magnuska:
... co je podle mě nejdůležitější na této škole - praxe. To, že se dostaneme mezi lidi, kteří nás potřebují. Nedávno jsme byli na mikulášské besídce v překrásném prostředí sokolovny v Červeném Kostelci, kde byly přítomny zvláštní školy, Nona - společnost zdravotně postižených, Ústav sociální péče z České Skalice, Dětské domovy a mnoho dalších podobných institucí. Když jsem tancoval s jednou z chovanek Ústavu sociální péče v České Skalici, díval jsem se kolem sebe. Viděl jsem svou spolužačku Kristýnu, která tancovala s jedním klientem z Nony, další má spolužačka Irena tancovala s chlapcem z Dětského domova. Jiná má spolužačka tancovala společně ve velkém kruhu s děvčaty z Ústavu sociální péče. Jedna z maturantek předváděla na besídce anděla. Viděl jsem, že všichni tito lidé, kteří to nemají jednoduché, ať to byly děti z rozvrácených rodin nebo mentálně postižené, ti všichni měli radost, radost z maličkostí, které my už ani nevnímáme. Smáli se a plakali. Drželi nás pevně za ruce a pořád opakovali: „Máme Vás rádi.“ Bylo mně nesmírně krásně.
Dalším důvodem, proč si myslím, že praxe jsou tak důležité je fakt, že mezi lidmi koluje mnoho fám o tom, že všechny ženy z azylového domu jsou běhny, o děti se nestarají a mohou si za svoji situaci samy, že děti z dětských domovů jsou sígři a nenajde se mezi nimi žádný dobrý člověk, že mentálně postižení stejně nevnímají nějakou radost, a tak že není potřeba pro ně organizovat nějaké akce. Je právě na nás, kteří jsme těmito zařízeními prošli a viděli, jak to tu opravdu chodí, abychom řekli, jaká je skutečnost. Jinak budou fámy a především předsudky společnosti stále.
Roznášíme radost malým dětem, seniorům, mentálně postiženým a osamoceným matkám s dětmi. I když nám za to nikdo nic nedá, věříme, že máme být na co pyšní.
|
|
|
