Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Alegorie ctností a neřestí, jimiž nechal vyzdobit velkolepé průčelí svého špitálu v Kuksu hrabě František Antonín Špork, se mi kdysi pevně vryly do paměti. Braunovy pískovcové sochy stojí nepohnutě na svých místech téměř tři sta let, a přece je v nich tolik pohybu a života. Je pozoruhodné, že stavy nitra vtesané do zvlněných linií kamene mohou mít takovou působivost.
     Mezi neřestmi můžete vidět také sochu ženy s bolestně otevřenými ústy a očima plnýma bezbřehého šílenství, která se levou rukou, v níž drží oprátku, opírá o kámen a pravou si vráží dýku do hrudi. Mluvíme-li o neřestech, obvykle se nám tato nevybaví, necítíme z ní totiž ani sladkost hříchu, spojenou s neřestmi opilství, obžerství a cizoložství, ani brutální útok na bližního či tvrdost srdce, jež se nám běžně vybavují při slovech vražda, nenávist, závist, hněv či lakomství.
     Tou nezvyklou neřestí je zoufalství. Beznaděj, chcete-li. Tedy protiklad jedné ze tří základních křesťanských ctností, o nichž mluví apoštol Pavel v Listě do Korinta. Zvláštní neřest. Ztráta naděje, víry a v důsledku toho lásky k sobě samému. Pozadí sebevražd. Stav lidské duše, která ztratila smysl života, schopnost radovat se z krásy a čelit zlu. Zoufalý člověk ubližuje na prvním místě sobě samému, ale také druhým. Nejen, že nenese dál svůj život a jeho tíhy, ale svým postojem bere ostatním odvahu žít.
     A přece si s touto neřestí nevíme docela rady. V evangeliích čteme, že právě pocit zoufalství prožil Ježíš v pašijovém týdnu, při svém ukřižování. Alespoň evangelista Marek vkládá do úst Ukřižovaného slova nejhlubšího zoufalství: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ V tomto okamžiku se zdá, že celé Ježíšovo dílo ztroskotalo, on sám zklamal a jeho učedníci definitivně podlehli strachu a beznaději. Tytéž pocity zoufalství zažily v podobných situacích miliony lidí všech dob, národů a vyznání. Máme právo je soudit? Máme vůbec právo prohlásit jejich zoufalství za neřest či hřích? Dobře víme, že bychom každý pod určitým tlakem, jenž se liší podle odolnosti toho kterého člověka, zoufalství propadli. Vždyť se mu nevyhnul ani sám Ježíš.
     Na druhé straně cítíme však jasně, že v zoufalství nic dobrého není. Je jen mocnou přesvědčovací silou zlého, zbraní, které se jen těžko čelí. Pohled té staré Braunovy sochy je tak uhrančivý, vemlouvavý a strhující. Skoč! Anebo možná dokonce: strhni s sebou ostatní. Zbavíš se nesnesitelného břemene. Neváhej.
     Myslím, že jsou v lidském životě chvíle, kdy má člověk na zoufalství jakési nezadatelné právo. Jedním dechem však dodávám: v takových okamžicích roste povinnost nás bližních vůči tomu, kdo je beznadějí postižen. Nesmírně roste a na povrch vyplouvají staré hříchy, jež k zoufalství vedly. Možná i naše. Nejsou snad některé sebevraždy spíše vraždami? Pravou podstatou zoufalství je často nedostatek lásky. Nenaplněná touha po lásce. A jindy, umírá-li například pomalu a bolestně nevyléčitelně nemocný, může být jeho příčinou nedostatek víry. Strach ze smrti mělo by křesťanství jasně a zřetelně překonávat, zoufalství z definitivního konce má se přece rozbít o víru ve vzkříšení. Z faktu, že se smrti dosud bojíme, stejně jako chorob, hladu, válek a všeho, co nás ohrožuje, usuzuji, že to není ani v nejmenším víra laciná. A ani křesťanská naděje není laciná. Každá generace křesťanů podstupuje svůj zápas o naději konečného smíření po zmrtvýchvstání, z níž čerpá odvahu k dobrému dílu tady a teď. V nezajištěnosti pozemského života.
     A tak pro mne zůstává zoufalství neřestí zvláštní a pozoruhodnou. Řekl bych, že má charakter výzvy. Setkání se zoufalstvím nás důrazně upomíná na to, co zůstáváme dlužni Bohu, druhým i sami sobě. V čem Krista nenásledujeme, často z pouhého strachu, že bychom jeho nároky neunesli. Paradoxně snášíme bez přijetí Ježíšových slov život ještě mnohem hůř. A je to právě prakticky živé křesťanství, opravdové, nepompézní a připravené pomoci, které dokáže proti zoufalství postavit skutečnou naději. Naději, jejímž důkazem je boží láska, kterou však můžeme lidem okolo sebe zvěstovat jedině zřetelnými skutky a postoji. Otázkou otevřenou a trvale položenou zůstává, kolik odvahy k nim nalézáme, zda o ni prosíme a druhé v ní podpíráme.