Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Jak se žije na venkově
Ale Marmanet je také nepřehledné množství kukuřičných polí a pšeničných lánů, výhledy na kopce a údolíčka, udržované „shamby“ (zahrady, nikoli však určené k pěstování květin, ale zeleniny), stáda krav, ovcí a koz, které se pasou všude tam, kam jen oko dohlédne. Jedno z krásných míst v okolí Marmanetu je Marmanet Forest, v němž bydlí divocí sloni, kteří v době sklizně kukuřice vyráží z lesa na výpravu za obživou. Les je možné navštívit jen za světla, a to jen okrajové části blízko lidských obydlí. Rostou tam jiné stromy než v evropských lesích – pinie, cypřiše, eukalypty a akácie a jiné, s kmeny širokými a zřasenými, s rozložitými korunami, s trny nebo barevnými květy ve větvích. V lese to zní rozličnými zvuky, ptáci, brouci a jiný hmyz společně zpívají, cvrlikají, pískají a vydávají množství zvuků, které tmavému a příjemně chladnému lesu dodávají na majestátnosti.
     V Marmanetu, což je typický a opravdový keňský venkov, je život z našeho pohledu jednoduchý a prostý. Vstává se brzy, mezi 5.30 a 6.00, dojí se krávy, rozdělává se oheň, aby se mohl uvařit čaj, pak se krávy vedou na pastvu, děti odchází do školy, rodiče uklízí, perou, vaří, pracují na „shambě“, jdou pro dřevo nebo pro vodu. Všechny tyto úkony se opakují každodenně. Málokdo má v Marmanetu elektřinu, po večerech se svítí petrolejkou a jako jediné spojení se světem fungují tranzistorová radia, ty má naopak snad každý. A tak se z každé domácnosti během dne ozývají různé melodie, zprávy v angličtině, svahilštině, a oznámení, podle toho, jakou rozhlasovou stanici ta která rodina upřednostňuje.
     Bydlí se v přízemních domcích z hlíny nebo ze dřeva, s plechovou střechou, vnitřek je polepený starými novinami a kalendáři, v žádné domácnosti nechybí svatý obrázek. Vybavení je jen nejnutnější – křesla nebo stoličky, sedačka, stůl, postele. Oblečení se místo do skříní přehazuje přes drát, který je natažen až u stropu, a zbytek věcí je uložen v papírových krabicích pod postelí nebo pod stolem. Kuchyně je samostatným objektem, většinou je to dřevěná budka, stojící kousek od obytného domu. Tam je otevřené ohniště, pár polic s nádobím, hrnce, barely s vodou, hromada dřeva. Všechno nejdůležitější se vlastně odbývá v kuchyni, kde na ohništi skoro neustále vře v hrnci voda, kde se myje nádobí, kde se škrábou brambory a mrkev, vylupují zrníčka kukuřice, přebírají fazole nebo rýže, kde se přidávají čajové lístky do vody s mlékem, kde se jí a pije a kde se diskutuje a zpívá a poslouchá rádio, kde se modlí.
     Mých pět týdnů v Marmanetu bylo nejen o kurzech počítačů s 15 dospělými studenty, o každodenním ujití tří kilometrů do „centra“ a zpět s notebookem na rameni, o diskuzi a snaze vzbudit ve studentech i kritický pohled na věci kolem nich, o vzájemném učení se, zlepšování struktury lekcí, o kytarových koncertech českých lidovek pod hvězdami na dvorku u Steva, ale také o vaření, mytí nádobí, chození pro vodu a pro dřevo, k sousedům pro mléko, nákupech petroleje, cukru a tuku na vaření, povídání o prezidentu Kibakim a o naději, která s ním pro Keňu znovu vzešla, o poměrech předtím a ještě dřív, o vdávání, zakládání rodiny, o nemocech, starostech, obavách, o letu letadlem, o psaní „esemesek“ a jak funguje mobilní telefon, povídání o jiném světě jménem Evropa a hledání něčeho společného se světem jménem Afrika.

Největší keňské přírodní bohatství – národní parky
     Po ukončení své „počítačové mise“ jsem cestovala a co mě naopak nadchlo a co je neopakovatelné byly národní parky. Navštívila jsem jen tři – National Park And Lake Nakuru a National Park Naivisha And Hell´s Gate (oba ve střední Keni) a National park Amboseli na hranicích s Tanzánií. Když jsem poprvé v životě za jeden den shlédla všechna velká zvířata ve volné přírodě, byl to ten nejúžasnější zážitek. Parky jsou svět sám pro sebe, není možné se v nich volně pohybovat, jezdí se po nich v terénních vozech s průvodcem a mimo sezonu tam projíždíte skoro sami. Jedině po Naivasha National Park se může jezdit na kolech, což je opravdu zážitek. Když jedete otevřenou krajinou úplně sami a do ticha zní jen skřípot písku pod kolem, máte pocit, že v parku žádná zvířata být nemohou. Vtom se ale ozve jemné dunění kousek od vás, které sílí, a před vašimi zraky náhle přeběhne stádo zeber, antilop a těžkopádných buvolů, které vyplašilo skřípění vašeho kola. V úžasu zastavíte a tiše doufáte, že stádo svůj směr nezmění a že se neobrátí proti vám. Za stádem se zvedají jen oblaka prachu, jenž vám pomalu usedá na tvář. I taková může být návštěva parku.

Cestování po Keni
     Navštívila jsem kromě parků také několik měst na západě a severozápadě Keni a pobřeží. V Keni jsou jen tři velká města – hlavní město Nairobi, u Indického oceánu Mombasa a u Viktoriina jezera Kisumu. Zbytek země jsou menší městečka, vesnice, osady a samoty. Kvalitní silnice vedou v Keni z Nairobi na jih do Mombasy (osm hodin jízdy autobusem) a z Nairobi na severozápad k hranicím s Ugandou (s přestupem šest až osm hodin jízdy). Jinak jsou to vedlejší komunikace a prašné cesty všelijaké kvality, v období dešťů většinou nesjízdné. Dopravu po celé zemi zajišťují mikrobusy Nissan zvané „matatu“, které mají kapacitu 19 cestujících včetně řidiče, ale ve skutečnosti jezdí v matatu tak kolem 25 lidí. To vypadá tak, že ti, na které se nedostalo místo, vlají z otevřených dveří a drží se jednou rukou, protože se jim dovnitř obě nevejdou, a stejně tak stojí na stupátku jen jednou nohou a druhá volně visí venku. Cestování matatem je divoká jízda, kdy máte pod nohama pytle s kukuřicí, koše s rybami nebo krabice s neznámým obsahem, sousedka vedle vás cestuje se třemi živými slepicemi na klíně, soused vám usíná na rameni, silnice je hrbolatá, a tak se co chvíli bouchnete hlavou o strop, řidič si pouští velmi nahlas své oblíbené svahilské lidové písně a jeho pravá ruka, naháněč cestujících a výběrčí poplatků, vám zničehonic luskne prsty před obličejem, čímž vám naznačí, že chce zaplatit.
     Keňa má od roku 1963 svou nezávislost, v současné době má teprve třetího prezidenta, žije v ní okolo 40 milionů lidí, rozlohou je 7x větší než Česká republika. Oficiálním jazykem je angličtina a svahilština, a každý ze 46 kmenů žijících v Keni má svůj vlastní jazyk. Najít rozdíly, jak se kmeny od sebe liší, se mi ani za 3 měsíce nepodařilo, jedině bezpečně poznám Masaje, kteří si snad jako jediní Keňané zachovávají vlastní tradice. Oděni jsou do červenočerných nebo fialovočerných šátků, omotaných kolem těla, ověšeni korálky a přívěsky, s náušnicemi a s neodmyslitelnou hůlkou na dobytek, protože jsou to pastevci. Od Kikuyů jsem se naučila alespoň základní pozdrav – jak se vede - ‚moriega‘, od Kalenjinů pak poděkování ‚kongoi‘, které bylo nejpodobnější našemu českému ‚děkuji‘.

A rozloučím se s vámi svahilskou větou ‚Nymefurahi kwa safari mzuri sana’ - jsem spokojená, protože cesta byla pěkná.