Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Povídala jsem si s ředitelkou Speciální církevní školy v Čáslavi, která je součástí střediska Diakonie ČCE Marta.

Kdy to všechno začalo?
     Středisko bylo otevřeno 2.

Jak jste se k tomu dostala vy?
     Bratr farář v té době administroval sbor v Čáslavi, do kterého patřím. Nabídl mi, jestli bych v takovém projektu nechtěla pracovat. Byla jsem v té době na mateřské dovolené a práce ve stacionáři s dětmi s postižením mne velmi zaujala a měla prostě smysl. Takže jsem řekla ano. Asi také proto, že jsem se sama setkala ve své rodině s dětskou mozkovou obrnou. Moje sestra jezdila každý rok na tři měsíce do lázní. Prospívalo jí to, co se týče rehabilitace, stylu chůze, ale vztahově určitě strádala. To si člověk do života odnese. Jsme dvojčata, takže vazba na sourozence je větší, tak to bylo i na mě hodně. Trošku mi to vrtalo hlavou a ta myšlenka mít stacionář - centrum, odkud se děti mohou každý den vrátit domů, mi připadala strašně skvělá. Nejsem původně pedagog ani psycholog, ale tady se mi vyplnilo přání dělat něco smysluplného, něco nového v této oblasti. Zlepšení kvality života postižených lidí, to je nosná životní myšlenka, kterou prosazuji.

Jaké to bylo v počátcích?
     S rodinou Šenkapounových jsme vybrali několik prvních nejbližších spolupracovníků. Ti se vzdávali profesí, které měli, a šli dělat do Diakonie za minimální mzdu – z nadšení pro věc. Měli jsme možnost získat dvě místnosti v přízemí budovy bývalého evangelického učitelského ústavu po školce, která se postupně během tří let vystěhovala do nové budovy. Dneska už máme k dispozici celou budovu.
     Měli jsme tu učitelky z mateřské školy, zdravotní sestry... Personál, to byli nadšenci, které jsme porůznu posbírali. Vzpomínám na významného spolupracovníka v té době Jana Lacinu. Ten mi moc pomáhal asi tři roky.
     Vzdělávat jsme se začali na Evangelické akademii v Praze. Nástavbové studium trvalo dva roky a bylo zakončeno maturitou ze speciální pedagogiky.

Po revoluci tu střediska pro práci s postiženými teprve začínala. Kde jste brali inspiraci?
     Hrozně nám pomohla návštěva v Holandsku po půl roce naší práce tady. Čtrnáct dní byla celá naše skupina v Hartenbergu, ve velkém ústavu. Viděli jsme rozsah postižení, jak se s klienty dá pracovat. Těžká postižení, kombinované vady, to jsme tady ještě vůbec neměli. To jsme viděli až v Holandsku. Pobyt nás strašně obohatil, a myslím, že dodnes z toho čerpám. Získali jsme tam přátele, kteří se s námi dodnes stýkají a pomáhají nám, zprostředkovávají nám různé návštěvy, možnost vidět něco nového, což je dobře. Naplní vás to silou, když už nevíte, kudy kam, tak vám někdo pomůže – to je výborné.

Jaká byla vize na začátku, jak by mělo středisko fungovat? Změnilo se něco z vašich představ o budoucnosti?
     Na začátku jsme neměli tak obrovské plány. Chtěli jsme zařídit stacionář, aby děti mohly denně docházet domů, to byla první hlavní myšlenka. Jenomže prakticky hned jsme zjistili, že to pro některé klienty není úplně ideální. Tak jsme začali přemýšlet o chráněném bydlení pro menší skupinu lidí, asi o 6-8 lidech. Později se rozšířil okruh, odkud jsme sváželi klienty, takže bydlení bylo nutné vybudovat a od roku 1998 funguje. Současně jsme se zabývali myšlenkou ergoterapeutické a chráněné dílny, která se postupem doby také změnila. Momentálně jsou tu sociální dílny, to znamená keramika, textilní dílna a učí se tu i domácí práce.
     Koncepce se nezměnila. Stále se snažíme o zlepšení kvality života našich klientů, o jejich zařazení do normálního života. Naše představa je ale stále větší, protože teď jsou jiné možnosti, než byly na začátku.

Jak vypadá středisko Diakonie dnes? Co všechno tu najdeme?
     Celým jménem se jmenujeme Diakonie ČCE - středisko Marta pro lidi s postižením a Speciální církevní škola. Je tu tedy denní centrum, speciální škola, sociální dílny, domov pro 12 klientů a respitní péče. Jsme speciální škola, a tak musíme pracovat individuálně a podle speciálních metod.

Kdy se začalo s vyučováním klientů?
     Speciálního pedagoga jsme tu měli od začátku, Lenku Třešnákovou, která se věnovala výchovám. Hned, jak to bylo možné, jsme založili jednu třídu speciální pomocné školy a začali jsme děti i vyučovat. Sami jsme si vytvářeli pomůcky, tenkrát se to ještě nedalo koupit. Někdo nám ušil kuličkový bazén a omyvatelnou dětskou stavebnici, všechno jsme tvořili na koleně.

Jak se dozví rodina s postiženým dítětem o existenci Diakonie?
     Občas se o nás píše v místních novinách – čáslavských nebo kutnohorských, pro rodiče klientů vydáváme aktuality, kde se dozvědí, co se další měsíc bude ve středisku dít, před Vánoci pořádáme sbírku Modrý andílek (sbírka určená pro stavbu a vybavení rehabilitace, pro středisko Diakonie), kterou jsme inzerovali v novinách a s níž jsme obcházeli školy, obchody, firmy, byla to rozsáhlá akce. Pro veřejnost se vydávají taková leporela, kde se píše, co děláme, co nás čeká, na co vybíráme, aby veřejnost věděla, co jsme za vybrané peníze koupili. Každý rok se vydává výroční zpráva, to se rozesílá sponzorům.

Když chce někdo pomáhat nebo pracovat v Diakonii, co by měl(a) dělat?
     Musí přijít mezi nás. Vítáme dobrovolné spolupracovníky. Když přijdete jako dobrovolník, vyzkoušíte si, jestli na tu práci stačíte, jestli byste zvládala situace, které tu nastávají. Mladí lidé mezi nás často chodí, třeba když potřebují získat body k přijímacím zkouškám, takže si ohmátnou, jestli to zvládnou, nebo ne. Pak sem chodí taky praktikanti ze středních škol.
     Je samozřejmé, že ne každý speciální pedagog tuto práci zvládne a ne každého speciálního pedagoga přijmeme, protože názory na tuhle praxi jsou různé. Speciální metody zvláště pro kombinovaně postižené děti a děti s autismem jsou velmi náročné a individuální přístup ke klientům vyžaduje opravdu celého člověka. Snažíme se pracovat i pod supervizí a uplatňovat týmovou spolupráci. Supervize směřuje k tomu, abychom se stmelili a pracovali jako jeden s klientem, který je středem naší práce. Hned na druhém místě je partnerská spolupráce s rodiči. Existují tu už pracovní skupinky, které se radí o metodách, aby přístup byl ze všech stran stejný. Daří se to, prošli jsme několika výcviky, ale ani výcvik nezaručí bezchybný přístup.

Děkuji za rozhovor.