Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

     17. dubna, Celle
Nevím, co to se mnou je. Celý život jsem měl tak pěkně nalinkovaný. Poté, co jsem odjel kvůli muzice sem a potkal Christine a F., se mi začíná všechno stavět na hlavu. Dneska jsem poprvé tancoval. Vlastně na tom nic není. Ještě nedávno mi připadalo „objímat cizí ženu“ jako něco strašně amorálního. Ti Angličané, pořád by se jenom objímali. To jsem taky nevěděl. Prý „studení čumáci“. A Holanďani nejsou o moc lepší. Všechny ty moje pocity „mravní nadřazenosti“. Ach jo.
     28. června, Salzburg
Jednou na jaře jsem měl pocit, že když mám 15. narozeniny, tak se musí něco stát. Nějaký přerod nebo tak. A nic. Pěkně mě to tehdy vzalo. Dostal jsem dneska pěknou lekci. Celý život si maluji, jaká má být moje budoucí žena. Zlaté vlasy, medové oči, pihy, vysoká a ne moc štíhlá. Povídal jsem to ve vlaku Christine a F. a najednou jsem musel zmlknout. Vždyť moje vysněná dívka sedí vedle mě. Jenže je úplně jiná, než jsem si myslel.
     23. července, doma
Je zvláštní, jak snadno jsem se smířil s tím, že se s tou F. orientací nedá nic dělat. Stejně mám pocit, že je nejbližší člověk na světě. Možná bych s ní dokázal žít i jen tak, bez tělesného kontaktu. To přece není to hlavní.
     23. prosince, doma
To se bude F. divit, že jí ty maily přivezu pěkně vytištěné a srovnané málem jako knížku. Konečně budeme spolu. Už mě nebavilo vždycky čekat, jestli z toho zase budu mít takový blbý pocity. Když si ji představuji, všechno v pohodě, a když napíše, zase mě to poplete a cítím se divně. Pitomé maily.
     Nový rok, Zutphen
Včera večer už jsem myslel, že to nevydržím. Myslel jsem, že se zblázním. Bylo mi blbě od žaludku, jako když se člověk opije. Jako by se mi dělalo zle z fyzického kontaktu. Přitom je to všechno tak laskavé, veselé, v pohodě. A tak moc toužím po objetí, polibcích. Najednou mě napadlo, co by tomu řekli rodiče, kdyby to věděli, jak moc jsme se sblížili. To by se jim přece nelíbilo, co tu děláme. Zkoušel jsem si lít vodu na hlavu, dělat kliky, projít se. Modlit se. Nepomáhá to. Jsem alergický na dotek.
     30. února, doma
Maminka mě objednala k doktoru K. Táta s ním měl výborné zkušenosti. Ach jo. Vždycky jsem měl špatné zimy, ale deprese, až co jsem začal chodit s F. A přitom je to první opravdu krásný vztah, oboustranný, láskyplný. Všechno předtím mi přijde jako hloupé. Hlavně z mojí strany. No, ale psaní mi jde jako nikdy dřív.
     5. března, doma, po návratu z Prahy
Myslel jsem, že mi dr. K. poradí. A on jenom sedí a ptá se. Ale vlastně hrozně sympatickej chlap. Když zjistil, že jsem věřící, ptal se, jestli si myslím, že Ježíš chtěl, abychom byli dokonalí. A jestli to má být cílem. Vždyť nejvíc času trávil s hříšníky. Taky ty sny o „jiných” prý nejsou problém, jenom to ukazuje na to, že mi na někom záleží. Asi toho o mně neví dost. Na příště jsem dostal za úkol napsat životopis. A nemám tam nic zamlčet. Vůbec se mi do toho nechce.
     25. března, Praha
Musim to napsat, než mě přejde vztek. Tak jsem se s tim životopisem namořil. Na tolik hnusnejch věcí jsem si vzpomněl. Ale i hezkejch, až mě to překvapilo. Třeba ten Olda Šetrný. A von si jenom řekne „V pořádku. Já to nechci, to bylo pro vás.“ Myslel jsem si, že mi na základě toho, že mě bude znát, nějak pomůže. Prd. Tomu řikám doktor. Tátovi nakonec dal aspoň prášky.
     7. května, doma
Volal jsem K., že už asi nepřídu, že je všechno v pohodě. Nechápu, jak je to možný. Tělocvik nepomůže, farář, modlitby nepomůžou, pak stačej tři dopoledne u psychológa a jeden blbej životopis, a mám sílu k milování i k rozchodu, k čemukoli. A taky s tátou jsme si nějak začli víc rozumět. Musím K. doporučit víc lidem, ať se nebojej. Co si vo tom lidi myslej nesmyslů. A vida.