 |
 |
Když se jim nevyrovnám
Kamarádi v naší partě mě přemlouvají,
abych s nimi víc pil, kouřil i lehké drogy. Nechce se mi,
mám z toho strach, je to ale jediná parta lidí, kde mě berou
mezi sebe. Když se jim nevyrovnám, možná se vyřadím. Co
s tím? |
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež |
|
|
Viďte,
je zlé se vyřadit. Každý signál „nepatříš k nám,
hele, když seš takový, tak si jdi“ bodne. Přicházejí k nám
do střediska děti nebo mladí lidé zdeptaní šikanou –
a její hlavní forma je „jenom“ to, že třída jim
dává rozličnými způsoby najevo „nebereme tě“ (třeba
izolací od informací, odmítáním pomoci apod.). Tak dobře rozumím
Vaší ochotě něco pro to udělat, abyste nebyl vyřazen. A taky
sdílím Vaši obavu, že toho dělání může být už moc.
Zavzpomínejte:
o čem se v partě mluví, když zrovna není u úst
půllitr nebo se nezapaluje cigareta? Co parta dělá, pokud zrovna
nepije nebo nekouří? Představuji si, že odpovíte buď:
– Nemluví
o ničem, co by stálo za to; jenom, kdo se jak ožral,
jaká je která holka, kde sehnat trávu… Nedělají dohromady nic
kromě pití, kouření a hulení („trávy“). Anebo:
– Mluví
o svých rodinách, o pití, o škole, o holkách,
o politice, o trávě, o náboženství, co přečetli…
Chodí na koncerty, do kina, do hospody, do hor,
hrají fotbálek…
Odpovíte-li
prvním způsobem, pak myslím, že ta parta Vám dává příliš málo,
než abyste se ohrožoval, když k ní budete patřit. Ba,
přináší pocit „někam patřím“. Ale vratký, nevydatný. Jak
zpívá Hana Hegerová, „kdo žízeň má, ten pije z louží,
a kdo hlad má, ,,ten kůru jí“. Nepatřit k takové
partě, unést to být bez ní, může být Vaše vítězství. A otevřete
tak možnost časem patřit do jiného společenství.
Odpovíte-li
druhým způsobem, je to, myslím, jiné. Setkávám se totiž
s hlubokými, řekl bych „filosofickými“ pijáky,
kuřáky, „huliči“. To, že vstupují opakovaně
do opojení, jako by jim pomáhalo unést složitost světa a života.
Že „je spousta cest a já nevím, kam vedou“.
Časem dozrají a nějaké ty odpovědi najdou. A nějaké
nenajdou, ale dokáží žít bez odpovědí i bez opojení. Ovšem, jsou
mezi nimi i takoví, kteří se časem dostanou do psychické
závislosti na marihuaně nebo alkohol budou držet stěží
na hranici kontrolovaného pití. Takže, jestli Vaše parta je spíš
taková, stojí za to zůstat s ní v kontaktu. Držet si
své zásady. Sdílet s ní to hluboké, distancovat se v tom
nebezpečném. Tím ji vlastně svým způsobem otestujete: jestli je dost
hluboká, unese Vaši jinakost. A bude si Vás trochu dobírat
a trochu jí budete imponovat. Najdete-li tam jednoho spojence,
to už budete „nekuřácká frakce“ a bude snazší být
jeden z nich, a přitom ne ve všem jako oni.
Čtete
to a říkáte si: jsou tak něco mezi, jak se tedy rozhodnout?
To je svízel. Skoro všecko v životě je „tak něco mezi“.
Snad vám aspoň ten popis mezních podob trochu usnadnil to ohledávání,
kde „mezi“ se ta vaše parta nachází.
|
|
 |
|
|
Kdo by si
myslel, že – když je člověk sám, nemá kde bydlet a živí
se sběrem starého šrotu a papíru – nemůže už být
hůř, ten ať zajde do kina na polský film „Edi“
režiséra Piotra Trzaskalského. Nevzhledný Edi obývá opuštěný dům
v kterémsi průmyslovém velkoměstě dnešního Polska. Tramvaje tam
jezdí jako u nás, auta i lidé jsou oblečení jako my.
Po večerech si Edi čte z knih nalezených na smetišti.
Jeho kumpán, koktavý Jureczek, sní o tom, že bude bohatý
a koupí si tři televize. Aby se víc přiblížil skutečným
lidem. Těm žijícím, neboť jsou na obrazovce. „A ty teď
nežiješ?“, ptá se ho Edi.
Pak
se jim do života vlomí násilí. Edi ztrácí střechu nad
hlavou i část sebe. A něco nového a krásného vzniká.
Jenomže...
Kdo
ještě neznal všechny polské nadávky, film mu je prozradí; z češtiny
je jim dobře rozumět i bez titulků. A přitom ani stopy
po nářku nad lehkými mravy dnešní doby, ani kapka bahýnka
sladkého světabolu. Edi je kázáním o tom, jak žhavě aktuální
mohou dnes být slova o trpícím služebníkovi z proroctví
Izajášova (Iz 53,1-9). Je to krásný film.
|