Mluvíme-li o smíření Čechů a Němců, musíme rozlišovat, zda mluvíme o Češích a Němcích jako takových nebo o českých a německých křesťanech, potažmo evangelících. Mezi Čechy a Němci to pořád dobré není. Větší dluh vidím na české straně. Němci se svou minulostí museli zabývat už od konce války; v Českých zemích se desítky let mlčelo. Platilo černobílé hodnocení minulosti – Němci ve všem špatní, Češi ve všem dobří – a jakákoli diskuse byla tabu. Když se po převratu začalo o česko-německé problematice mluvit, není to vlastně rozhovor. Stále se opakují jen stejné, hotové a dávno známé názory. České „diskuse“ o česko-německých vztazích jsou proto neplodné a nezajímavé. Je tu strana hájitelů toho, že co Češi kdy udělali, je správné, a že český národní zájem je nikdy od toho neustoupit. Takto chápaný „národní zájem“ je dobrým klackem k mlácení druhé strany, totiž těch, kteří vidí minulost barevněji a uvědomují si, že Češi nebyli vždy pouze oběti a Němci pouze viníci. Každý, kdo řekne slovo o české vině, může dostat nálepku přisluhovače Němců a nepřítele vlastního národa. Největší překážkou česko-německého vyrovnání je tedy nedostatek skutečného česko-českého dialogu.

Mezi Čechy a Němci evangelické víry je to jinak. Jejich vztahy jsou tradičně dobré už od doby, kdy v Německu vystoupil Martin Luther. Přátelství českých a německých evangelíků trvalo i v 19. století v době rostoucího národního vlastenectví. Pomocné dílo evangelíků v Německu (Gustav-Adolf-Werk) podporovalo také evangelické sbory v Českých zemích. V druhé polovině 19. století byla řada kostelů u nás postavena za německé peníze. Když vám někdo postaví kostel, asi vás nemá v nenávisti a vy ho také jen obtížně dokážete nenávidět z nacionálních důvodů.

Po roce 1918 došlo k rozdělení česky a německy mluvících evangelíků v Českých zemích, vznikly Českobratrská církev evangelická (ČCE) a Německá evangelická církev v Československu. Tyto dvě církve se během zhoršujícího se národnostního napětí stále více vzdalovaly. Oddálení však nebylo absolutní. Proto se dokázali čeští evangelíci v roce 1945 kriticky vyjadřovat k probíhajícímu odsunu Němců. Nebyly to nějaké ojedinělé individuální hlasy, ale usnesení synodu ČCE. Po odsunu se ČCE ujala zbylých německých evangelíků. Vytvořila dvojjazyčné sbory, kde se konaly a někde dosud konají české i německé bohoslužby.

Po roce 1989 se v ČCE objevila myšlenka, že je potřebí začít mluvit o odsunu Sudetských Němců jako o živém problému, nemluvit jen o německé vině, ale pojmenovat i českou vinu. Diskuse se začala vést v poradním odboru synodní rady ČCE pro sociální a mezinárodní otázky. Trvala několik let; návrh prohlášení se mnohokrát přepisoval. Konečně v roce 1994 dostala synodní rada hotový návrh a poslala ho do všech sborů k případné diskusi. Rok na to byl návrh předložen synodu, který ho přijal jako prohlášení ČCE. Tehdy jsme si mysleli, že to je prohlášení pro nás – dovnitř církve a dovnitř české společnosti. Však i dlouhá a bolestná příprava dokumentu v poradním odboru dokumentovala, že je to problém v první řadě česko-český. Ale usnesení synodu jsme přeložili do němčiny a poslali je na vědomí sesterským evangelickým církvím v Německu. Tam mělo naše prohlášení velký ohlas. V roce 1996 bylo zařazeno na program celoněmecké synody Evangelické církve v Německu (EKD), která na ně reagovala svým velmi vstřícným prohlášením. Navrhla, aby obě církve – EKD a ČCE – vytvořily pracovní skupinu, která by se problematice česko-německých vztahů věnovala do větší hloubky.

Na české straně to vyvolalo obavy. Domnívali jsme se, že naše prohlášení je maximum, na kterém jsme schopni se dohodnout, že stěží dokážeme jít dál. Nicméně společná pracovní skupina byla sestavena – po sedmi z každé strany – a začala jednat. Na začátku jsme chtěli mluvit hlavně o budoucnosti vztahů, brzy jsme však poznali, že bez minulosti to nejde. Při každé schůzce jsme diskutovali o nějakém období společných složitých dějin a snažili jsme se pozorně naslouchat – Češi Němcům a Němci Čechům. Nakonec jsme byli schopni jako závěrečný dokument sestavit celou knížku a společně jsme zformulovali i její historickou část.

Důvěra, vzniklá při rozhovorech ve společné pracovní skupině, vedla k tomu, že jsem byl v květnu 1998 pozván do Norimberka na Sudetoněmecký den, abych tam kázal při evangelické bohoslužbě. Kázal jsem na Ef 2,14: V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár.
Sudetští Němci jsou převážně katolíci, evangelická bohoslužba je tedy méně navštívena než katolická mše, přesto jsem měl posluchače a setkal jsem se s přátelským ohlasem.

Dnes mezi českými a německými evangelíky nejsou problémy. Existuje síť fungujících vztahů na nejrůznějších úrovních – od celocírkevních po osobní. A recept na dobré vztahy potvrzený naší zkušeností? Setkávat se, poznávat se a mluvit spolu. A při tom mluvení neprosazovat svou předem hotovou pravdu, ale hlavně si navzájem pozorně a s pokorou naslouchat!


Problematikou se zabývá také kniha:
Česko-německá pracovní skupina Českobratrské církve evangelické a Evangelické církve v Německu. Rozdělující zeď je zbořena. K porozumění mezi Čechy a Němci. První vydání. Praha: Zdeněk Susa, 1999. 223 s. ISBN 80-86057-08-0.