Rozhodli jste vyrobit pozvánku na grilování pořádané mládeží? Nebo potřebujete oživit svou webovou prezentaci? Jistě vás napadlo stáhnout si nějakou fotku či obrázek z internetu. Tento postup však nese svá úskalí a často se dostává do konfliktu s (autorským) zákonem. Na co si tedy třeba dát pozor?
V prvé řadě si je třeba uvědomit, že pro publikaci obrázků (tak jako jiných děl) existují různé režimy. Některé obrázky jsou volně stažitelné a upravovatelné, zatímco u jiných dali autoři souhlas pouze s jejich prohlížením. To jsou samozřejmě dva extrémy a mezi nimi existuje řada mezitypů
Informace o tom, co jde s daným obrázkem dělat jsou obsaženy v licenčních podmínkách. Ty jsou často založeny na různých druzích mezinárodních licencí (jako je třeba public domain nebo creative commons), které by měly usnadnit orientaci v tom, jak lze s daným obrázkem nakládat. České zákony tyto licence nijak specificky neupravují, ale většinou nejsou problémy s jejich používáním (pokud neodporují zákonu).
Vzhledem k velké různosti licenčních podmínek je třeba se vždycky dobře dívat na podmínky v místě, kde je obrázek uložený. Solidní tvůrci webů vždy odkazují na autory obrázků a na podmínky jejich použití. V případě, že na stránkách žádnou takovou informaci nelze najít, lze předpokládat, že tvůrce webu buď vlastní práva k danému obrázku, nebo je porušuje. V prvním případě je nejlepší danou osobu kontaktovat a zeptat se na podmínky užití. V druhém případě můžete tvůrce maximálně upozornit na nezákonnost jeho jednání, popř. kontaktovat autora (pokud jej tušíte).
Co vám hrozí, pokud porušíte něčí práva k obrázku? Prakticky nic, pokud na to autor (vlastník práv) nepřijde. Pokud na to přijde, bude většinou požadovat, abyste přestali daný obrázek používat, popř. abyste mu zaplatili dvojnásobek ceny, která se pro podobné licence sjednává. Může také chtít vydat veškeré zisky, ke kterým vám obrázek dopomohl nebo uhradit škodu, která mu byla jeho používáním způsobena. Není možné vyloučit ani popotahovačky s úřady a trestní stíhání.

„Mám tě ráda jako kamaráda.“ „Víš, budeme jen kamarádi.“ „Nejsem pro tebe dost dobrej, máš na lepšího.“ „Ty by ses se mnou jen trápila.“ „Víš, mám tě rád, ale….“
Snad horší větu na rozchod si člověk nedokáže představit. Tyto citáty také najdete mezi „Top ten“ nejhorších vět, které můžete od partnera slyšet. (Ano, četl jsem to kdysi v Bravu :-)).
Rozcházet se tak, aby to oběma co nejméně ublížilo je umění. Je výjimkou rozchod z rozumu, kdy se dva společně domluví na tom, že to opravdu dál nejde a vztah nemá budoucnost a pak se drží za ruce, brečí a loučí se.
Otázka je, jak moc upřímnosti při rozchodu ze sebe vydat. Možná ne pro tu chvíli, ale do budoucna je vždy dobré být co nejvíce upřímný. Pokud vynecháme hlášky typu: „Víš, smrdí ti z pusy.“, „Nejsi až tak hezkej a navíc chudej.“ tak upřímnost pomůže oběma v dalším vývoji a rozchod může oba i obohatit. A také zabrání dlouhému trápení a hledání pravého důvodu rozchodu. Každopádně je třeba se k rozchodu postavit čelem. Nemlžit, nezatloukat, nehrát to na dvě strany a především si ujasnit svůj postoj. Také metoda „vyšumění“, která se mnohdy aplikuje při vztazích na dálku není nejlepší. (Tímto se Ti Kláro po 14 letech omlouvám…)