Ondra Srb je absolvent Technického lycea v Chrudimi. Ve 2.ročníku odjel na rok na střední školu do Las Vegas (USA).

Jak tě napadlo vyrazit do školy za oceán?
No, můj nápad to vlastně nebyl. Pomáhal jsem s basketbalovým kempem v Heřmanově Městci, kam jezdili taky amíci. S některými z nich jsem se hodně skamarádil a oni se mě jednoho dne zeptali, kdy přijedu do Států. To byla chvíle, při které mě to poprvé ťuklo.
Ve kterém státě jsi byl a co Las Vegas?
Las Vegas je ve státě Nevada. Jinak jsem během pobytu navštívil Kalifornii, Washington D.C., Utah, Texas, Pennsylvánii a Maryland.
Vegas? Má 1,5 mil.ob. a každý měsíc tam přibude dalších 5 tis. Najdete tam snad úplně všechno. Teda až na českou hospodu. Díky kasínům, a hlavně daním které platí,je to hodně bohaté město. To je cítit hlavně ve školství, protože kasína platí tzv. školskou daň. Ve praxi to pak funguje tak že x% z příjmů určitého kasína jde přímo na účet určité školy. Mimo to samozřejmě kasína podporují všemožné dobročinné akce a organizace. V kasínu najdete bowling, multikino, horskou dráhu, projížďku na lodičkách, strašidelný hrad a mnohem víc. Další zajímavostí o Las Vegas je, že je to nejnábožnější město v celých státech. Myslím, že je to necelé 2 kostely na 1 míli. Jo a parky. Přijde mi neuvěřitelné, že uprostřed pouště může vzniknout zelené prostranství plné stromů. Jsou fakt nádherné, a kdybyste viděli ty prolejzačky co tam mají, občas jsou to spíš malé vodní aquaparky.
Jak vypadá školní den v Las Vegas?
Ráno jsem musel dost brzo vstávat. Škola totiž začínala už v 7, což se mi ze začátku zdálo nemožný zvládat. Člověk si ale časem zvykl. Do školy mě buď vozila americká ségra, a nebo se pro mě stavil někdo z kámošů. Párkrát jsem to šel pěšky, ale 2km po kamenitý poušti není nic, co bych musel dělat každý den.
Ve škole jsme měli stejnej rozvrh každej den. Hodina tam má 52 minut (je to prej ideální doba) a přestávky trvají 5 minut. Centennial High School, kam jsem chodil, navštěvovalo 4000 studentů, takže byla obrovská. Těch 5 minut bylo tak akorát na to, aby se člověk dostal v čas na další hodinu. Celkem jsme měli každej den 6 hodin. Takže ve čtvrt na 2 jsme končili s učením. Pak přišly na řadu sporty. Hrál jsem za školu tenis, a pak jsem pomáhal holčičímu fotbalovýmu mužstvu. Musím říct, že holky tam fotbal fakt válej. Po tréninku, což bylo tak kolem půl 4, se jelo domů.
Jak jsi to vlastně celé zařídil?
Jel jsem tam s World experience (http://www.volny.cz/world.experience). Hledal jsem i u jiných organizací ale tahle byla nejlevnější. Díky ní jsem totiž nemusel platit školný (asi $5000) a taky jsem měsíčně dostával kapesný navíc. Škola tam automaticky připadla ta, co je nejblíž bydliště.
V čem je rozdíl mezi školou tady a tam?
Myslím, že úplně ve všem. Nejsou tam takové nároky na encyklopedický znalosti, ale spíš na to, aby člověk uměl prezentovat svůj názor. Typickej příklad je občanka. V améru jsme se učili vytvářet si vlastní názor, umět ho obhájit, diskutovat a přesvědčovat. V Čechách jsem se musel učit z hlavy jména řeckejch filozofů. Nechci říkat, co je lepší a co horší. Rozhodně jsem se ale v Americe naučil prezentovat svůj názor. Další velkej rozdíl je v tom, že v améru si středoškoláci sestavují vlastní rozvrh. Funguje to tak nějak jako u nás na vejšce. Díky tomu pak člověk má obrovský možnosti. Může se vydat dráhou vědce, nebo třeba studovat truhlařinu na jedné a té samé škole. Všichni mají stejný základ, a pak spoustu možností, kterým směrem se specializovat.
A co doma po škole? Hamburger a video?
Doma jsem musel ještě tak hodinu denně věnovat úkolům. Pak jsem buď jel někam s kámošema, většinou někam na jídlo nebo na mládež. Nebo jsme doma blbli s bráchama. Většinou to znamenalo hrát nějaký videohry nebo se prohánět po poušti na čtyřkolkách.
Během mýho pobytu se nám před barákem objevil pes. Rád jsem se s ním chodil procházet do blízkýho parku nebo si s ním hrál doma. 2 až 3 všední dny jsem trávil v kostele na mládeži. Po zbylé dny mě většinou někdo někam pozval, nebo jsem byl doma s bráchama.
Co angličtina? Stíhal jsi?
Stíhal. Ale za to vděčím svým kamarádům, který mi moc pomáhali.
Angličtina je krásný jazyk v tom smyslu, že základy se člověk naučí rychle. S těmi jsem tam samozřejmě jel, a pak už ani nebyla jiná možnost než se zlepšovat. Během měsíce jsem se i rozmluvil, a dnes se mě cizinci ptají, kde jsem se naučil tak dobře česky. Člověk pro to nemusí ani tolik moc dělat, přijde to samo, a navíc jazyk je z toho pobytu stejně jen vedlejší efekt. Důležitější je, že se člověk naučí tolerovat jinou kulturu, kterou následně pozná zevnitř. Za to jsem nejvíc vděčnej.
Jak tě brali amíci?
Byl jsem pro ně exot, v dobrým slova smyslu. Zajímali se o mě, moje názory a moji zem. Zvali mě na různý „party“ nebo jenom tak k sobě domů na večeři. Vím, že si o nich spousta lidí myslí, že to jsou nevzdělaný ignoranti. A oni opravdu neví, kde Česká republika je, ale zajímají se. Myslím, že nakonec jsou na tom líp než Češi.
Musel jsi něco dohánět, když ses vrátil domů?
Jenom češtinu. Hrozně jsem se v ní ztrácel, nemohl jsem si vzpomenout, jak se co řekne a a každým slovem jsem říkal „eee“ nebo „ty vole“.
Jak vypadá americká kostelová mládež?
No můžu mluvit jenom za tu, kam jsem chodil. Našli by se tam určitě i jiný typy. Naše mládež byla taková „akční“. V neděli byli speciální bohoslužby jen pro mládež v oddělený místnosti. Něco jako nedělka pro starší... Tam jsme hráli moderní chvály, kdy nás doprovázela rocková skupinka. Bylo to jako na koncertě Hillsongů, akorát v menšim. Pak jsme se jednou týdně scházeli u jednoho kluka doma. Tam se diskutovalo o kdejakým tématu. O problémech lidí, který tam chodili, ale taky se jedla pizza, koukalo se na filmy nebo se třeba plavalo v bazénu. Prostě takový pohodový odpoledne, při kterým se člověk naučil něco o Bohu, sblížil se s lidma a užil si nějakou tu srandu.
Stýskalo se ti?
Jak by řekl můj kamarád: „Vo tom žádná.“ Nejhorší to bylo asi dva měsíce po příjezdu. To se v autě zabili dvě holky ze školního tenisovýho týmu, který jsem znal a byly mi už relativně blízké. Seděl jsem na posteli a dvě hodiny koukal do zdi a přemejšlel, kde se stala chyba. Potom mě chytla panická hrůza, co kdyby se stalo někomu něco doma. Nemoh bych nic dělat. To byly asi nejhorší chvíle z celýho pobytu. Naštěstí netrvaly tak dlouho. Pak se mi stýskalo vždycky, když jsem mluvil s někým po icq, takže jsem to radši moc nedělal. Nejvíc mi chyběla asi rodina a mládež. Ale jak už jsem říkal, těch chvil, kdy jsem měl čas o tom trochu víc přemýšlet, nebylo tolik. Musím říct, že po celej pobyt nade mnou Pán držel ochrannou ruku. Jinak by to tak úžasný nikdy nemohlo být.
Doporučil bys takovou zkušenost?
Určitě jo. Byl to skvělej rok a dal mi hrozně moc. Samo se tam staly i věci, který bych nejradši vynechal. Ale celkově to byl jeden z nejlepších roků mého života.
Díky za rozhovor, Ondro!