Jste zvědaví, jak silně může děj hry z prken jeviště působit na diváky i na vztahy mezi herci? Běžte na Karamazovi. Základní linie filmu je tvořena pražskými herci z Dejvického divadla, kteří mají v ocelárnách na alternativním festivalu s tématem „Dostojevskij“ v polském Krakově zahrát představení Bratři Karamazovi. Děj, zabývající se otcovraždou, za níž je obviněn Dimitrij, syn starého Karamazova, je založen na vztazích mezi otcem, syny a jejich milenkami. Odráží se zde mimo jiné kontrast mezi hercem, hrajícím sám sebe a rolí v příběhu. Vyjímá se tu životní tragédie jednoho z polských diváků, jemuž umírá syn po úrazu. Do děje plného tajemství, co se stalo, napětí, co se děje, lásky, jak se v nich promítá, nenávisti, jak je přenášena z otce na syny, žárlivosti mezi nimi, zvratů způsobených okolnostmi, překvapení, co bude dít, zasahují konkrétní lidské charaktery, jak se vyjímají ve vypjatých situacích. Za zmínku stojí zejména Ivan Trojan, který si zahrál nejen sám sebe – plachého člověka, z něhož si kolegové dělají srandu, ale hlavně starého Karamazova, který společně se svým synem Ivanem, ateistou, řeší téma víry, které je zajímavě ukázáno přenesením do současné doby, vyřknutím, co se může stát, když popliveme obrázek papeže Jana Pavla II.... Tragédie plná dialogů mezi postavami, polemizujícími nad otázkami smrti člověka, obrazu zla – ďábla, či chtíče Fjodoroviče Karamazova po moci nad svými syny. Film Petra Zelenky ukazuje, že se dá divadelní hra cvičit kdekoli a za jakýchkoli okolností, proto je někdy nesnadné přijít na to, kdy si kolegové mezi sebou povídají jako kamarádi a kdy coby postavy z dramatu. A to i přesto, že jednoho z diváků zasáhne smrt v rodině. Zážitek podtrhuje hudba, která vtáhne do příběhu, ale i skvělá kamera a kulisy starých oceláren.

Lubor Kasal (1958) se ani ve své sedmé básnické sbírce nebojí velmi výrazně provokovat. Záleží na osobním nastavení laskavého čtenáře, jak tu provokaci přijme. V reakci může nastat pocit nevolnosti až nutkání na zvracení stejně jako záchvaty bezbřehého smíchu. Nebo něco mezi tím – pousmání nad surrealistickými slovními kejkli a uznalé pokývnutí nad povedenými parafrázemi jiných textů a zdařenou parodií. Jen ten mlhavý matný temný dojem, že kniha nemá smysl, ne a ne do slizu se podít.

Začátek mě přitom navnadil: Každej má pocit, že je šampion, a nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný. To bude pěkně osobní celospolečenská kritika, možná o krizičce středního věku, říkala jsem si. Verše do bláta orchidej/ po ránu odchrchlej zase ukazovaly na vskutku originální rýmy. Postupné odhalování Ježíšova příběhu (parafrázovaného zrozením orangutánka v továrně, který ve dvanácti letech v údivu stojí před stroji a pak tráví štyrycet dní na jeřábu) bylo špikované např. masalovou žílou, tukem, který smývá hříchy světa a já ty. Logika z rodu složitá vnitřní. Imaginace nezměrná.

Mezi nejzdařilejší části řadím parodii na starozákonní rodokmeny (A první byl obr Grandgousier,/ .../ který zplodil předsedu České obce oportunistické/ který zplodil ženu Brouk, jež byla Rajčetovou chotí in memoriam,/ která zplodila Ivana Matouška, jenž byl první, kdo měl ego,/ ...) – míra srozumitelnosti pro dnešního čtenáře je u obou textů zhruba stejná. Jen jsme ještě, králíčci, nemluvili o tom, zda vás to bavilo. Mě při předčítání nahlas nakonec ano, protože přes veškeré hluboké a skryté poselství je Orangutan v továrně hlavně zplozencem slovního vtipu a jednoho místa jménem Prdec.

delší verze recenze vyjde i na webu atemporevue.cz