Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Rodina je základ státu, tvrdívávali komunisté. Na rodině stojí církev, oponují jim dnes faráři. Přes všechny papežské encykliky, rodinné neděle i snahu všelijakých politických stran napravo i nalevo od středu je rodinný život v rozvinutých zemích ve velikém úpadku: Lidé se nežení, či se zase rozvádějí a bezdětných manželství je dnes více než těch, která mají dvě děti.
     Starší generace varovně zdvihá ukazovák a leckteří mladší se k nim připojují a staromilecky hudrují, že se nechtějí řídit dnešními mravy atp. Ve svých představách se vztahují k ideálu „šťastné rodiny“, kde všechno samo od sebe dobře funguje. Takovou rodinu ovšem dneska v praxi nepotkáme, vyskytuje se snad jen v reklamách a líbivých románcích.
     Budeme-li hledat nějaký příklad ideální rodiny v Bibli, s překvapením zjistíme, že tam žádný není. Vždyť kdyby sociální kurátorka dneška navštívila Ježíšovu rodinu, co by si o něm asi zapsala do notesu?
     Ztrácí se rodičům (Lk 12,41-48), úspěšně přemlouvá k útěku z domova a opuštění rodiny i jiné (Mk 1,19-20; Lk 9,61-62; Mk 10,29), zapírá svou rodinu a považuje za svou rodinu jen lidi blízké ve víře (Mt 12,46-50), svému otci odmítá říkat „otče“ (Mt 23,9) a své matce neřekne jinak, než „ženo“ (J 19,26) a dokonce vyzývá k nenávisti k příbuzným (Lk 14,26 - viz. Kralický překlad).
     Extrémní asociál, pomyslila by si o něm jistě. Kdyby se nejednalo o Ježíše, tak by takové chování odsoudil jistě i leckterý církevník, vždyť právě církev má být garantem rodiny (vzpomeňme si jen na německé heslo o úkolu ženy: Kinder, Küche, Kirche, tedy děti, kuchyně a církev).
     Zdá se, že pro Ježíše samotného nebylo snadné najít vztah ke svým rodičům a sourozencům, snad díky tomu, že vyrůstal s nevlastním otcem. Chvílemi svou rodinu zcela odmítal a vztahy k ní nahrazoval vztahem k Bohu a souputníkům ve víře.
     V těžkostech, které měl Ježíš se svou rodinou, je nám velice blízký. Vždyť kdo nikdy neměl spory a problémy se svými rodiči a sourozenci a alespoň trochu za ně sám nemohl! Platí to samozřejmě i naopak, asi neexistují rodiče, kteří by neměli problémy se svými dětmi. Ježíšovi rozumíme jistě i v tom, že jsou nám naši duchovní učitelé leckdy bližší než rodiče, a své „bratry a sestry ve víře“ máme raději než vlastní sourozence. Snad je to dáno tím, že v kostele či společnosti můžeme ukazovat jen svou lepší tvář, kdežto doma nás dobře znají a vědí, co v nás je.
     Ježíšovo hledání vztahu k vlastní rodině trvalo dlouho, ale přece ho nakonec našel. Posedlého, kterého uzdravil, poslal k vlastní rodině (Mk 5,19) a první věc, na kterou po-myslel na kříži, bylo postarat se o svou matku.(J 19,26-27)
     A na této cestě, cestě k vlastní rodině, která ani pro Ježíše nebyla lehká, ho máme následovat. Vždyť dobré vztahy k blízkým lidem nepadají zázrakem z nebe, ale vznikají stálým snažením se a stálým novým začínáním i ve chvílích, kdy se nám do toho vůbec nechce. A teprve takovou celoživotní aktivitou a snahou se dají budovat dobré rodinné vztahy, které sice často vidíme v reklamách, ale jež jsou v životě tak vzácné.
     Rodina není posledním cílem lidského snažení, tím musí být vztah k Bohu (Kaz 12,13), ale dobře fungující rodina dokáže tolik dávat svým členům i okolí, že apoštol Pavel neváhá mluvit o sboru jako o rodině víry (Gal 6,10). A tak Boží rodina (Ef 2,19), do které nás pozval Ježíš, začíná právě u rodin lidských a teprve z nich se rozšiřuje do sboru, na celou církev a dál do Božího království.