ZHOVADILOSTI KTERÝCH SE DOPOUŠTÍME |
Když jsem chodil na střední školu, oznámil jeden můj
spolužák na své
osmnácté narozeniny doma rodičům, že jim děkuje za to, že se o něj starali
a že s nimi už dál žít nebude. Pocity kolika z nás tím tehdy vystihl?
Život se posunul, a já si kladu otázky. Jak to přijde,
že dospívajícím dětem se rodina stává nějak těsná?
Tak třeba čas. Dítě si chce povídat, ale rodiče jsou
unaveni z práce. „Běž si hrát a neotravuj,“ řekne tatínek a čte si noviny.
Když večer náhodou nic nedávají v televizi, zeptáme se dítěte na jeho problémy.
Jenomže ten čas sdílnosti jsme propásli a teď už se musíme spokojit s povrchním:
„Ale nic, no dobrý.“ A dítě si zvyká, že je nejlépe moc si dospělých
nevšímat.
Pak přijde období diskuzí. Je jasné, že my jsme ti
moudří, my máme pravdu,
kterou prosadíme silou povinné autority, když naše argumenty jsou slabé.
Klasický závěr pak vypadá: „Nebu_ drzý a jdi radši něco dělat! Tohle
kdybych já řekl svému tátovi, tak by mi takovou ubalil...“
A dítě dospívá. Je často fyzicky zdatnější,
myšlenkově pohotovější (nám
už senilita klepe na dveře) a často i v lecčems sečtělejší a vzdělanější.
My máme na své straně životní zkušenost, kterou ale zmařujeme tím nejpitomějším
způsobem: „Tomu ty ještě nemůžeš rozumět, na to jsi ještě moc mladý.“
Jakpak se nám líbí podobný argument otočený naruby: „Tomu ty už nemůžeš
rozumět, na to jsi už moc starý.“ Svět je dneska jiný než za tvého
mládí.
A dítě už se hlásí o autonomii. Ale máme pohotově
nabito: „Dokud tě budeme živit, tak nás budeš poslouchat. Až si budeš sám
vydělávat, tak si dělej co chceš!“ Dítě si tedy začne samo vydělávat. Na situaci
to ale nic nemění. Nedávno jsem v jedné rodině vyslechl rozhovor mezi vysokoškolačkou
a jejím otcem. „Jak dlouho chceš tedy vlastně ještě studovat?“
„To tě nemusí nijak zajímat, vždyť už se živím sama.“ „To
je pravda, teď už jo, ale donedávna jsme tě živili my.“ atd. atd..
Na závěr dcera polyká slzičky a myje nádobí. Hned tak se zase domů nepohrne.
Dospívající dítě potřebuje vzory. Obávám se ale, že v
rodině je moc
nevidí. V době, kdy dítě dospívá, má už většina dnešních rodin své lepší
časy za sebou. A tak dítě místo lásky, vzájemné úcty a respektu, vycházení
si vstříc, tolerance, pochopení, ochoty ustoupit, přiznat svoji chybu,
všeho toho, čím jsme své manželství kdysi chtěli naplnit, vidí spíš zvyk,
nudu, stereotyp, v horším případě souboje - jejichž bitevním polem se dítě
nezaslouženě a proti své vůli stává, podvádění a přetvářku - před sousedy
přece musíme vypadat jako spořádaná rodinka. I tam, kde tomu tak není (což
viděno kritickým zrakem dítěte není skoro nikde), je pořadí našich „praktických“
životních přístupů značně odlišné od toho, s čím jsem vstupovali do života
a co by možná naše děti od nás docela rády slyšely. Místo toho odbydeme
jejich naivní ideály slovy: „Jen počkej, on tě život naučí...“
Jakpak se to líbilo nám, když jsme to slyšeli? Kolikrát jsme si říkali:
„Ne, ne, takhle já teda nikdy...“
Což to zkusit s trochou upřímnosti, rozpomenout se na
svoje sny a touhy,
ať děti vidí, co se nám nepovedlo. Možná špatný, leč pravdivý náš obraz
by pro ně znamenal víc než pokrytecký přístup, který obvykle volíme.
Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu
nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za
těch sedm let naučil.
Mark Twain
|
|
O rodičích
Konečně jsem objevila knihu, jakou jsem dosud postrádala. Kolik jsem
už přečetla nebo aspoň prolistovala knížek, kde mi radí, jak mám vychovávat
svoje děti. A teď konečně kniha o rodičích. Americká autorka Elizabeth
A. Ryanová nabízí ...náctiletým možnost řešení, jak vycházet s rodiči a
vůbec dospělými. Nastavuje nám dospělým zrcadlo a ten obraz, co se objevuje
...uf! Ale také nás bere pod ochranu.
„Jedna ze zajímavých stránek
období dospívání spočívá v tom, že jste konečně dost staří na to, aby se
vaši rodiče začali učit od vás.“
„Dobré je, že toho můžete pro
zlepšení svých vztahů k rodičům i svých vlastních postojů hodně udělat:
Můžete si toho zjistit více o rodinách obecně a o tom, jak fungují. Tyto
informace vám pomohou posoudit, jak vážné jsou vaše vlastní konflikty s
rodinou. Díky tomu se pak nebudete cítit tak osamělí...
Můžete se naučit
několik způsobů, jak se svou rodinou komunikovat. Komunikace pro- bíhá
oběma směry, a tak člověk může měnit jak způsob naslouchání, tak způsob
řeči, a to u obou účastníků hovoru... Dobrá komunikace není jenom to, že
slyšíme slova toho druhého. Spočívá v pochopení toho, co člověk slovy chce
říct...
Můžete porozumět svým vlastním rozporným pocitům. Bez ohledu na
to, jak špatná může objektivně být vaše situace, máte vždycky možnost volit
si způsob, jak na ni budete reagovat. Možná dokážete změnit svůj život
doma tak, aby byl o hodně příjemnější... nebo jenom o trošku. V každém
pří-padě se můžete naučit, jak převzít odpovědnost za to, o čem skutečně
rozhodovat můžete...
Můžete získat pomoc mimo rodinu. Třeba si budete chtít
pohovořit s nějakým jiným dospělým. Možná zjistíte, že s tímto „člověkem
mimo rodinu“ dokážete mluvit o věcech, které nedokážete svěřit svým
příbuzným...
Na konci knihy se autorka zabývá zvlášť obtížnými rodinnými
situacemi, kdy opravdu potřebujete, aby vám pomohl někdo druhý. Na to navazuje
dlouhý seznam odborných poraden - Linek důvěry, Krizových center, Center
pro lidi ohrožené drogami a alkoholem, poraden pro rodiny, manželství a
mezilidské vztahy, psychoterapeutických center - s přesnými adresami a
telefonními čísly po celé České republice.
Není to teoretická kniha. Předvádí
některé typické rozhovory a klade otázky, na které si můžeš konkrétně
odpovědět.
Tak... Jak já jen tu knížku těm svým ...náctiletým doporučím? Asi ji
zapomenu v kuchyni na stole. Uvidíme, jestli tam bude ještě zítra.
(Kniha vychází v edici Linka důvěry, pod odbornou záštitou pracovníků
Linky důvěry. Doporučená cena 79,- Kč. Snad ji dostanete v knihkupectví
se zdravotnickou literaturou.)
|
