Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Honi ha - Miogel se jednoho dne procházel. Uviděl muže, který sázel svatojánský chléb, a zeptal se ho: „Kdy začne tento strom plodit? Muž mu odpověděl: „Za sedmdesát let.“ Honi se ho zeptal: „Jak víš, že za sedmdesát let budeš naživu, abys jedl jeho plody?“ Muž mu odpověděl: „Když jsem přišel na svět, svatojánské chleby už tu byly. Právě tak, jako sázeli moji předkové stromy pro mne, sázím já stromy pro své syny“ (Babylónský talmud...)
    Na konci ledna a počátkem února, kdy u nás ještě leží sníh, kvetou v Izraeli mandloně a začíná jaro, a tak rabíni již před několika sty lety stanovili na 15.den židovského měsíce šwat - svátek, který v Bibli nikdy nenajdeme - Nový rok stromů. Důvodů k oslavě je hned několik: 15.šwat se slaví narozeniny stromů. Od tohoto dne se počítá věk nově vysazených stromků, což se dělá kvůli přikázání, že první tři roky po vysazení se stromy nesmí sklízet a čtvrtý rok musí být úroda přinesena jako oběť do chrámu (3M 19, 23-25). Dnes se to praktikuje tak, že je buď úroda čtvrtého roku poslána do Jeruzaléma snědena v něm, nebo prodána a peníze poslány do Jeruzaléma.
    Současně se slaví také zrození nového roku pro stromy - po zimě začínají znovu rašit a kvést. Člověk se pak na radosti stromů podílí účastí na hostině, při které se jí a žehná se ovoce. V chudých rodinách jedí devět druhů ovocných plodů, ale jsou i Izraelci, u kterých se sejde na stole 50 různých plodů.
    Na Tu be šwat, není-li zrovna sedmý rok, během kterého se v Izraeli omezuje polní práce (2M 23,11) vychází mládež do lesů sázet stromy. V převážně pouštním Izraeli mají stromy velký význam, a tak se alespoň tento den sází slavnostněji než u nás - stromek se zasadí, obejme, políbí a pronese se nad ním požehnání. Sázení stromů provází sionismus (židovské národní hnutí usilující o návrat do Izraele) od samého počátku (1895), a tak bylo v Izraeli za posledních sto let vysazeno přes sto miliónů stromů. Kolik z nich záhy uschlo statistiky neuvádějí, ale zatímco na starých fotografiích judských a galilejských hor vidí člověk jen holé pouštní pahorky, dnes se v Izraeli dá celé dny toulat hlubokými lesy.
    Na Tu be šwat se slaví příchod jara a plodnost přírody a člověk si uvědomuje i pevnou vazbu, která mezi ním a vším živým stvořením je. Bible ostatně zná i případy, kdy jsou stromy cennější než lidé (5M 20,19).
    Při tom všem si ovšem Židé přírodu nezbožšťují, ale učí se za ní vidět jejího Tvůrce. Vždyť každá životní situace vede zbožného Žida k požehnání. A tak, když vidí krásnou krajinu, jí poprvé v roce ovoce, či cítí radost, pronáší bra-cha (požehnání), a tak ve vděčnosti Bohu posvěcuje svět.     Jako křesťané jsme zrušili pohanské vítání jara, ale právě svátek Tu be šwat nás může přivést k zamyšlení, zda jsme s vaničkou nevylili i dítě a zda v naší víře něco podstatného nechybí, když na své bratrství s přírodou zapomínáme a nevidíme Boží ruku, která za ním je (Ž 104 a Zpěv bratra Slunce Františka z Asissi).