VŠECHNY POZVAL DÁL
Tak už zase Báječnej bál! Půjdem? Proč ne? Nejdřív máme příjemné starosti,
co na sebe. To, co vloni, nebo si něco půjčíme, nebo snad koupíme? Někdo
dostal skvělej nápad, udělat týden předem večer tanečních hodin s odborníky.
Hned jsme si jistější.
A už je pátek večer. Vcházíme do boudy zvané Barča
a než stačíme rozepnout kabáty, už máme radost, potkáváme mnohé známé.
Rozhodně se nebudeme nudit, bude s kým povídat. A již jsme přivítáni Martinem
Balcarem a jeho neviditelnou a neslyšitelnou partnerkou dialogem o jednom
reproduktoru. Fajn! Hudba hraje, parket se zaplňuje, a my, co ještě nechceme
tancovat, nemusíme zmlknout, protože se stále slyšíme. Sláva!
Tak pojď
to také zkusit. Točíme se, až se nám motá hlava. Á, další přátelé, tentokrát
se nezdravíme podáním ruky, ale pořádným drcnutím. Potíme se, ale hudba
nás strhává do rytmu, moc ty kroky podle předpisu neumíme, někdo už je
zapomněl, jiný ještě neučil, další učil, ale nenaučil. Nevadí. Máme radost,
že jsme zdraví a můžeme tady tak poskakovat.
A tak tancuje chlapec s dívkou,
co sem přišli spolu, potom zase on s kamarádkou a ona s kamarádem, jestlipak
stihnou provést celé sdružení; páni rodičové, ti to vytáčejí a jak se na
sebe usmívají; bratr se sestrou, máma se synem, táta s dcerou, pan farář
s konfirmandkou či s manželkou kamaráda z mládí; anebo vy-tvoříme hada
či kolečko a mohou i ti liší na parket.... My ostatní si povídáme, možná
i vážné věci řešíme, ale více se smějeme, ani nějak nestačíme pít...
A teď to nejhezčí. Překvapení. Na scénu přichází
nejmíň 20 z nás... kde všichni
měli ty kytary schované? Bude se hrát Báječnej bál. Máme tancovat. Netancujeme,
stojíme, tleskáme a zpíváme: Báječnej bál, uspořádal králů král, všechny
pozval dál... Těšíme se, věříme, že jsme taky pozvaný...
sto
|
|
Ivan Klíma:
Poslední stupeň důvěrnosti
Je těžké tuto knihu doporučovat, protože ji lze číst mnoha způsoby,
a proto názory na ni se různí.
To, co zde předkládám je jen jedno z možných
čtení, které si navíc nečiní nárok na správnost a zaručenost. Přesto si
neodpustím na začátek jeden recept. Děj se odehrává z převážné části v kulisách, které všichni dobře známe
- v evangelickém prostředí - a tak mnohé svádí ke srovnávání či dokonce
přirovnávání. Mám za to, že předsudečné čtení románu škodí. Klíma nechtěl
podat popis situace v ČCE, ale využil ji pouze k umístění děje románu,
který by se stejně dobře mohl odehrávat v jakékoli jiné neortodoxní církvi.
A protože církevní zakotvení jeho románu bylo prostou nutností, vybral
si logicky prostředí, které nejlépe znal. Bylo by naivní pokládat Poslední
stupeň důvěrnosti za román o naší církvi, ale i kdyby tomu tak bylo, není
to důležité ve srovnání s tím, co román zvýslovňuje: totiž věčnou nejistotu
člověka hledajícího Boha.
Šťastně ženatý evangelický farář Daniel Vedra
ztrácí svoji dříve neochvějnou víru poté, co se zamiluje do ženy jménem
Bára. Dřívější svět jistoty se od okamžiku přestoupení zakázané lásky hroutí
a na místo Boha nastupuje jen neprostupné mlčení doprovázené pocity selhání
a viny vůči manželce a dětem. Aby neprozradil své tajemství, je Daniel
nucen vést dvojí život a zaplétá se do klubka drobných lží, jimiž před
manželkou zakrývá své schůzky s Bárou. Čtenář je tak postaven před nelehkou
otázku, kterou však za něj román (a to je pozitivum) neřeší: dá se Danielova
oběť vyvážit tím, že navrací smysl Bářině životu, který by jinak utonul
v prázdnotě a šedi?
Hlavní osa románu tak nápadně připomíná zoufalství
plynoucí z marného hledání Boha v Bratrech Karamazových tím, že klade,
byť nevysloveně, naprosto stejnou otázku: je, či není Bůh? Klímovo mistrovství
potom spočívá v tom, že ji dokáže načrtnout tak úspornými prostředky, jak
je to jen možné. Román čtenáře obemkne a otevře mu své myšlenkové hlubiny,
aniž by k tomu potřeboval byť sebemenší náznak složitější úvahy. Všechny
palčivé problémy vysvítají z těch nejjednodušších románových technik a
ani jazyk není složitý. Poněkud rušivě však působí společenské pozadí,
do něhož Klíma hlavní románové téma zasadil. Přemíra aktuálních problémů,
které se nabalí na jednu(?!) rodinu (seznam StB, restituce, sprayeři, drogy)
působí značně nevěrohodně. Užší záběr by jistě neškodil.
Co říci na závěr?
Před dvaceti lety napsal Jan Patočka krátce předtím, než zemřel na následky
policejního výslechu tato slova: Jsou věci, pro než stojí za to trpět a
pro ty věci,pro než stojí za to trpět, stojí za to žít. Poslední stupeň
důvěrnosti naplňuje v Danielově osudu tuto myšlenku svým vlastním, osobitým
obsahem. Láska a Bůh, přestože se pro ně musí tolik vytrpět, dávají životu
smysl a jen pro ně stojí za to žít. Je právě toto poselstvím Klímova románu?
Posuďte sami.
Marek Nohejl
Vuk Dražkovič: Nůž
Strhující román s četnými retrospektivními vsuvkami, které
skrze vzpomínky přímých aktérů osvětlují temná léta občanské války v prostoru
dnes již bývalé - a tehdy ještě nenastalé Jugoslávie. Kdo se ptá, jak mohly být
plněny masové hroby v Evropě na přelomu 80. a 90.let dvacátého století,
ať čte tuto knihu. S dramatickou otevřeností vypovídá o ničivé síle nanávistné
pomstychtivosti, která po staletí živena pocitem historické křivdy, předávaným
z generace na generaci, jen čeká na záminku a možnost propuknout v genocidu.
Jak se stalo na počátku let čtyřicátých tohoto století, tak se stalo i
na počátku let devadesátých. A ačkoli oheň etnické zášti a vzájemného opovržení
byl zadupán do země, přece doutná pod povrchem dál. Pálí v lidských srdcích
a mrtví volají o pomstu. Z románu jde strach a nic není vymyšleno.
Vydal Optys Opava 1995 - ještě je k mání.
Míla Lapáček
Jan Keřkovský
|