|
Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
|
|
Setkání s Boží svatostí není jen záležitostí vnitřního
prožitku, něčím, co se děje jenom pro vlastní duchovní povznesení a uspokojení.
I pro Izaiáše by jistě bylo snadnější a snad i lákavější, aby se připojil ke
zpěvu serafů, aby nechal lid lidem a sám se v opojném vytržení oddal chrámové
liturgii. Ale neudělá to. Neudělá to, protože Bůh si žádá odpověď jinou.
Chrámová liturgie není tou pravou odpovědí na Boží svatost. Vždyť v tomto
ohledu se izraelskému lidu nedalo mnoho vytýkat. Ba naopak. Lid i nadále konal
slavnostní bohoslužebná shromáždění, přinášel množství obětí, patřičně
zachovával postní svátky a modlitbami svého Boha doslova zahrnoval.
A přesto Izaiáš, když do takového slavnostního
shromáždění přicházívá, právě pod dotykem Boží svatosti poznává, že je to
všechno jen komedie. A nejen komedie, ale přímo zvrácenost, neboť ta ústa,
která nyní Boha zbožně chválí, ještě nedávno mlčky schvalovala nespravedlivý
soudní proces, a ty oči, které se nyní s náležitou okázalostí zdvíhají k
nebi, dennodenně přehlížejí bezpráví a lež.
Ne. Stáhnout se v tuto chvíli a kdesi v závětří
chrámu se opájet
zbožnou samomluvou, to by znamenalo Boží svatost zcela popřít. Proto Izaiáš
na Boží otázku „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ odpovídá: „Hle,
zde jsem, pošli mě!“ V tom nachází tu pravou odpověď na setkání s
Boží svatostí.
|
