ročník 42/2001:
                   
025Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Pukání, pokání a malování
Zastavení
Nemysli si, že se svět začal točit, když jsi spatřil světlo světa
Co o tom čteme v bibli:
Nechutný seznam, nebo nový kurz?
Co je podle vás projevem pokání?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Jak by mělo vypadat pokání?
Chová se lépe k druhým lidem
Bible - „Hozená rukavice“
Jeremiáš - Slyšte hlas
Budoucnost církevních škol
Jandourek je opět na koni
Sousedé, vrchnost i bratři
Odcházím čestně... bez nenávisti
Žiju v přítomnosti
Tajemník - farář pro mládež
Ručni vazba (2. díl)
Soutěž
Pozdravpámbu
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Mimo kostel Ondřej Rada
Bible -
''Hozená rukavice''

Rozhovor s malířem Ondřejem Radou
Kristýna Žárská
 
Znáte to. Seznámíte se s někým novým a řeknete si: to je osobnost, ten má v sobě něco svého. Když vidíte rodinu Radových usedat v neděli do řad vršovického sboru, musíte mít stejný pocit. Jsou svoji. A je na nich vidět, že tvoří. (Nevím jak vy, já tomu říkám třetí rozměr). A netvoří jen Ondra, ale i jeho táta, brácha, maminka a žena Renáta. Právě od nich přichází Ondrovi největší podpora, ba i inspirace. Jak se financuje? Občas udělá logo nebo ilustraci. Občas maluje na zakázku, ale většinou tvoří volně. ''Protože však neumím být sám sobě manažerem (a v naší rodině se to dědí), tak kšeftů z mého přičinění je opravdu minimum. Nejraději se zavřu do ateliéru a maluji.'' Jeho oblíbenou technikou je olejomalba na plátno napnuté na dřevěnou desku. A momentálně se nachází v zelenomodrém období.
 
Máš schované první kresbičky?
    Maminka (i babička) kresbičky z dětských let pilně uchovávala. Většinou jsem kreslil takové série či komplety. Mými oblíbenými náměty bývali hlavně piráti a lodě, indiáni a kovbojové s mnoha koňmi a dostavníky. Dalším zdrojem byly Staré pověsti české, které nám do detailu musel stále dokola vypravovat náš dědeček (hlavně husitské období). V neposlední řadě to byly i příběhy biblické, se kterými jsem se setkával nejen v kostele, ale denně doma i v ateliéru, prostřednictvím otcových ilustrací, kreseb a obrazů. Když jsem ale pravidelně od čtyř let říkával, že chci být malířem jako on, tak mi tatínek vždycky radil, že si to mám ještě dobře rozmyslit, neboť je to tvrdý chleba.
 
Co pro tebe bylo ve škole přínosem?
    Jestli myslíš na výtvarných školách, pak jediným přínosem byl, myslím, čas. Čas na práci a na pokusy. Čas na hledání své vlastní cesty.
 
Co táta? Je pro tebe jeho tvorba inspirací?
    Určitě. S tátou se navzájem do práce hecujeme -to mne posiluje a těší. Tatínkova tvorba, to je hodně vysoká laťka. Kdyby se mi podařilo alespoň se jí dotknout, myslím že bych tu nežil zbytečně.
 
Míváš hluché období, kdy nejsou nápady nebo jsi unavený? Co ti potom nejvíc pomáhá, jak se držíš nad vodou?
    Hluché období mívá jednou za čas každý kumštýř. Důležité je neustat a hledat nové podněty. Biblické období vystřídá třeba období, jehož podnětem byl nějaký hudební zážitek nebo dobrá kniha. Např. hluboké stopy na mně zanechal ''detektivní'' román medievalisty Umberta Eca Jméno růže. Tato kniha mne inspirovala k namalování několika obrazů a pod jejím dojmem jsem napsal i několik básní. A někdy takový impuls přijde i při malování samém. Najednou, často sama nevíš jak, se objeví náznak nového prvku, nebo jindy zas objevíš nějakou barvu nebo barevnou kombinaci, a to samo o sobě je dostatečným impulsem k dalším nápadům a tvorbě. Mám jedno veliké štěstí, neboť pro mne, jako křesťana, je ''hozenou rukavicí'' Bible, která svými stále aktuálními příběhy poskytuje nevyčerpatelný zdroj námětů a inspirace.
    Rád se setkávám s přáteli z naší ekumenické skupinky (přicházím tam většinou unavený, ale odcházím občerstvený, posilněný a naplněný radostí do dalších dnů). O prázdninách mne zas posilují Ekumenická setkání s Biblí a uměním v Bechyni. To vše mne drží nad vodou. Nad vodou mne drží i to, když se nějaký obraz (nebo socha) povede mému bráchovi Vojtěchovi anebo mé ženě Renátě. To je motivace!
 
Cítíš oporu ze strany církve?
    Odpověď na tuto tvoji otázku ''na tělo'' zkusím raději zkrátit. O podpoře obecně se myslím nedá mluvit (i když postoj naší církve k umění jako takovému je dnes v podstatě vstřícnější; to dokazuje i tato vaše rubrika. V současnosti možná zas mnozí lidé v církvi přijímají nekriticky každý projev -i diletantský. Z extrému do extrému! Je ostatně nejen má, ale i otcova celoživotní zkušenost, že onou ''oporou'' jsou spíše snahy jednotlivců (zcela konkrétně: např. nedávno jsem dokončil čtyři obrazy -objekty evangelistů pro projekt evangelického ''kláštera'' do kobyliského sboru ČCE -iniciátorem zakázky byl bratr farář Jiří Štorek -nebo si ode mne obraz koupil na splátky náš kurátor, či jeden člen libišsko-neratovického sboru, pro synodní radu dělám již čtvrtým rokem vždy několik ilustrací do diáře ČCE).
 
Setkal ses určitě i s opakem.
    Jsou mnozí, kdo výtvarné umění neoblibují a na výstavy nechodí. Všechna jejich nevraživost k obrazům, speciálně obrazům v bohoslužebném prostoru, pochází ze špatně pochopeného 2. přikázání a ze špatně pochopené (a dnes již vyčpělé) úzké části naší protestantské tradice, odůvodnitelné možná v době svého vzniku. Doba a situace se ale mění. Abychom byli živá církev, musíme na to nějak reagovat. Musíme učinit řadu důležitých a často těžkých rozhodnutí. Něco přijmout, něco odmítnout, ale co určitě musíme, svědectvím a svým působením ukazovat cestu. A to i pomocí umění. Ne pouze cestu do minulosti, ale především do budoucnosti.
    Malíř se vyjadřuje, svědčí (o své víře, o Bohu) řečí sobě vlastní, řečí, kterou od Pána dostal darem, řečí ( hřivnou ) výtvarnou. Obraz v kostele, to je (mělo by být) nejen zkulturnění a výzdoba sborových místností -včetně bohoslužebného prostoru, ale zároveň svědectví o Bohu (obrázková Bible), kázání a misie. Do kostela občas zavítají i lidé mimo církev (ať jsou to hledající, náhodně přišedší, nebo přátelé někoho ze sboru, lidé, kteří nepřišli v době bohoslužeb, ale přišli na koncert, a nebo jen kolemjdoucí zvědavci) a právě tyto lidi může interiér kostela oslovit možná spíše, než krásné čtení z Písma a silné kázání, které je pro ně na první poslech často těžké k pochopení a těžké k soustředění. Dobře mohou obrazy posloužit i návštěvám ze zahraničí, které ''v češtině přece jen zaostávají...'' Obraz nabízí prostor k rozjímání, k ztišení, tedy k tomu, co dnešní uspěchaná doba požírá. A myslím, že malováním se člověk může i modlit.
 
Maluješ na zakázku?
    Zakázky mají jednu nevýhodu -velikou zodpovědnost a bič v podobě termínu. Někdy složitost obrazu vůči předpokládané délce malování odhadneš, ale jindy ne. Víš, že termín nestíháš, ale nemůžeš ten proces ošidit. (Nesmíš ho ošidit!)
 
Jaký je to pocit prodávat svoje obrazy?
    Většinou se člověk nerad ''zbavuje'' nejnovějšího obrazu, protože je s ním nejvíce srostlý. Ještě s ním stále komunikuje. Ještě jej ten obraz něčím burcuje, provokuje, vyvolává v něm další asociace, nutí ho přemýšlet, inspiruje... Jsem rád, když mohu zájemce trochu poznat a když vím, že obraz neskončí za měsíc za skříní. Jinak je to samozřejmě pocit i krásný. Vaše práce tím dostává smysl (většinou se tak stává v době, kdy člověk -díky situaci -začíná o sobě či budoucnosti silně pochybovat... to není samozřejmost!). Víš, že jsi někomu udělala radost (málokdo ví, jak obrovský je rozdíl mezi originálem a jeho reprodukcí -ta je jen pouhou informací o existenci díla).
 
Máš za sebou nějaké výstavy?
    Ano, poměrně mnoho a nejen u nás -např. Moravský Krumlov, Brno, Bechyni, Prahu, Detroit... Jednou za čas potřebuje každý malíř dostat odstup a vzájemně zkonfrontovat své obrazy na čistých klidných plochách a ne jen narovnané na sobě v ateliéru, kde není k hnutí a vše se barevně a tvarově pere a ovlivňuje. Za totality to bylo těžké z ideových důvodů. Dnes je to problém z důvodů finančních a jiných... Musíš si zaplatit výstavní místnost (ale i když je někdy -mimo Prahu -skoro zdarma), musíš zakoupit rámy, nebo vyrobit provizorní z o něco levnějších lišt. Vše se ti odře a poničí s každým stěhováním, s každou výstavou. Po jednom taháš ty často těžké obrazy z pátého patra bez výtahu a po převozu instaluješ. Po výstavě, kde z 98 procent neprodáš nic, si obrazy zas zabalíš, odvezeš, vytaháš odřené do pátého patra bez výtahu a je to (žádný med!) Přesto je jasné, že každá výstava má smysl. Jednak malíř chce -kromě toho, co jsem již zmínil -na svoji tvorbu upozornit veřejnost, jednak obohacuje kulturní život a diváka (měl by...) A navíc -obrazy s biblickou tematikou jsou na poli galerijním opět misií.
 
Dá se říct, co je obecně nejtěžšího na malířině? Nebo co je těžké pro tebe osobně?
    Vůle k poctivosti a vydržet u toho i v nepříznivých, nepřejících podmínkách. Poctivé malování je radost a svoboda. Těžké (nejen v malířství) je neproměnit svým přístupem svobodu v anarchii. Však se přijď do ''aťasu'' v Korunní podívat, jestli se mi to alespoň trochu daří naplňovat.
 
Děkuju za pozvání.