Některé filmy s divákem moc
čestnou hru nehrají. Nalákáni ukázkami a obrázky očekáváme, že to bude NĚCO a
ono se z toho vyklube velké NIC. Na plátně se přelévají předimenzované emoce,
herci přehrávají a dialogy šustí papírem. Prostě klišé, klišé a ještě jednou
klišé. A divák odchází s pocitem, že se na něm páchalo násilí a že pokud se
to nezmění, nebude do tak pochybné zábavy své nastřádané úspory investovat.
Naštěstí jsou i filmy, které výše uvedeného nemají
zapotřebí. Forma a obsah jsou u nich v dokonalém souladu. Scénář je vybroušený
diamant, možná proto, že vznikal dlouho a bolestně. Herci jako by ani nehráli,
ale roli přímo žili. Zdá se, jako by role vyžadovala jen a jen je.
Takovým filmem je, mám za to, i loňský oskarový snímek
Lasse Hallstroma Pravidla moštárny, který vznikl dle stejnojmenné předlohy
Johna Irvinga. Autorem scénáře je sám Irving a někteří jazykové tvrdí, že je
lepší, než samotná kniha. Patnáct let práce na něm se rozhodně vyplatilo.
Ostatně, jen sám autor ví nejlépe, které motivy a postavy je možno
„odseknout“, aby zachoval intence příběhu.
Teď už ale krátce k příběhu. Sirotci to nemívají
lehké (to je klišé, co?). A hlavní hrdina Homer jedním takovým je. Není lepší
školy, jak se říká, než je život. Někteří však musí do takové školy života
nastoupit mnohem dříve, než jiní. Homer je odmala zaučován dr. Larchem, aby
po něm převzal úkol (!) lékaře v sirotčinci. Co když na mě jinde čekají jiné
možnosti, říká si však on. Aby zjistil, je-li tomu opravdu tak, musí si
projít vzdorem, útěkem, zkušeností práce sběrače ovoce, citovým vzplanutím,
aby zjistil, že... (neprozradím).
Z právě přečteného by se mohlo zdát, že nezůstane
jedno oko suché a balení papírových kapesníčků je nejlepší volbou. Omyl.
Pravidla moštárny vůbec „na pilu“ netlačí. Naopak, divák má pocit, že jej
režisér vůbec nepodceňuje a neútočí na jeho slabá místa, ale jemně vede.
Jistě, trochu melodramatické to je, ale žádné „záplavy medu.“ Pobaví vás
jemný humor a v hlavě také něco uvízne pro další přemýšlení. Třeba o tom, že
každý by měl dělat to, na co stačí... A že někdy není ani tak důležitý čin,
jako postoj...
|
|
|
Literatura |
O lásce a jiných běsech
|
|
|
Kolumbijský spisovatel,
představitel tzv. magického realismu, Gabriel García Márquez (nar. 1928) je
českému čtenáři dobře znám. Jeho romány Sto roků samoty, Kronika předem
ohlášené smrti, Láska za časů cholery mu vynesly celosvětovou proslulost.
Jeho díla vynikají vypravěčskou invencí, jazykovou brilancí a lehkostí.
Zjednodušeně bychom mohli říci, že píše o třech hlavních tématech lásce,
osamocení a stáří, píše o nich vždy nově, zpracovává je z různých úhlů.
Stejně tak je tomu i v poslední česky vydané novele O
lásce a jiných běsech. Na počátku je skutečná událost autorův zážitek při
vyprazdňování hrobek v klášteře sv. Kláry, kde při odkrytí jednoho z hrobů se
na přítomné vyvalily zářící dvaadvacet metrů dlouhé živoucí vlasy. Na náhrobku
stálo jméno Sierva María de Todos los Ángeles a to je také hlavní hrdinka
příběhu. Dívka, jejíž kalvárie začíná v den jejích dvanáctých narozenin, kdy
ji pokouše vzteklý pes, je vystavena lidskému selhání, nepochopení, předsudkům
a bigotnímu nátlaku. Milostnou zápletku tvoří vztah této dívky a
šestatřicetiletého pátera. Tyto city jsou v rozporu se všemi regulemi a
zvyklostmi, jež platí na konci 18. století.
Zbývá jen dodat, že autorův osobitý styl a magie jeho
vyprávění si čtenáře zcela podmaní od prvního řádku až do posledního. I tímto
dílem autor potvrdil svoji výlučnost.
Přel. Vladimír Medek. Praha, Hynek 1997.
|